Článek
Za prací odjížděli a dojížděli už naši předci. Ale to většinou nebylo na krátkou dobu. Z tehdejšího pohledu na tom byli ještě docela dobře třeba zedníci. Jejich práce byla sezónní, a tak přes zimu bývali doma a na jaře a v létě se vydávali za prací třeba přes půl republiky. Hůř na tom byli ale ti, kteří se za výdělkem vydávali do světa. Ti se pak domů vracívali i po letech.
Muži se v takových případech museli vyrovnávat s tím, že velmi dlouhý čas neviděli svou rodinu a nevěděli, co se s ní děje, a jejich ženy s velkou existenční nejistotou. Nevěděly, jestli se jim muž vůbec vrátí a jestli přinese nějaký výdělek. Samy se musely starat o domácnost či hospodářství a samozřejmě o děti. Tenkrát nebyly vymoženosti moderní techniky, a přesto to lidé zvládali. Tak proč by to neměli zvládat i v současnosti.
Podle ostravského advokáta Ondřeje Holka samotné dojíždění do práce k pochroumání vztahů či dokonce k rozvodu nevede. Osobně si dokonce myslí opak. „Lidé se na sebe více těší a nemají večer čas řešit maličkosti. Vidím však zásadní problém v tom, že manželé mají větší prostor navázat známost s cizími partnery. To pak samozřejmě k rozvodu vede,“ sdělil Novinkám.
Důvěra a tolerance
Velkou roli v partnerství a manželství u dojíždějících lidí hraje důvěra a tolerance. Ale to jsou základní stavební jednotky každého vztahu. „Důvěra v druhého neznamená obdiv, adoraci, závislost. Nestavme si partnera na piedestal – na piedestalu se každému špatně žije – není tam svoboda a prostor pro chyby. Partner není bůh – chyby v životě dělat bude,“ řekla Novinkám psycholožka Naďa Verecká.
Vysvětlila, že je také důležitá důvěra v sebe sama. „Protože jestliže si nevěřím, nevěřím ve svou vlastní hodnotu, jak v moji hodnotu může věřit partner? Jak ho může lákat vztah se člověkem, který stále vyzařuje, že nemá žádnou hodnotu? Jak může s takovým člověkem udržovat rovnocenný vztah?“ uvedla.
Partneři, z nichž jeden musí za prací dojíždět, řeší různé otázky. V některých případech i dost zásadní věc - stěhování za prací. Pak také fakt, zda je pro zachování dobrého partnerského vztahu důležité a nutné vidět se každý den. A v neposlední řadě jsou to partnerská očekávání.
U stěhování to není jednoznačné. Záleží na situaci, okolnostech, na pocitech obou. „Když oba mají pocit, že jim to udělá dobře, a když to zrealizovat jde, tak proč ne? Neměla by však v tom být křeč; život páru je velmi tvořivý a své dva lidi velmi zná – i jejich skryté myšlenky, skryté povahové rysy; podle toho nastavuje překážky a zádrhele – jako by těm svým lidem chtěl ukázat jejich slabiny,“ řekla psycholožka.
Každodenní přítomnost není nutná
Pro to, aby partnerský vztah dobře fungoval, opravdu není nutné vidět se každý den. Naďa Verecká upozorňuje, že „kdo má pocit, že pro zachování jeho vztahu je nutné vidět se každý den, ten by si rozhodně měl nastavit 'obranný mechanismus' proti tomu pocitu: něco ve vztahu totiž není v pořádku. Přinejmenším strachu a nedůvěry je tam víc, než je zdrávo“.
Co proti tomu? Najít příčinu potřeby vidět se s partnerem každý den. Někdy za tím stojí např. (i nevědomá) potřeba ho kontrolovat. Přestože se ví, že jakákoli kontrola neuhlídá všechno. „Když se zaměříme ve snaze po kontrole na jedno místo, v tu chvíli nám unikají všechna místa okolo – a navíc tím civěním na jedno místo, na jednu možnost ztrácíme svobodu, důstojnost, radost,“ vysvětluje psycholožka s tím, že touha po kontrole toho druhého vzniká strachy.
„To strach nám stáhne tu hlavu mezi ramena a vytřeští naše oči jedním směrem. Strach, že nemáme vlastní hodnotu a že to ten partner ví a že se podle toho zachová – tj. že nás opustí: 'Kdoví co tam dělá, když není se mnou… Jak myslí, jak se cítí – má mě vůbec rád?'“
Někdo cítí v nepřítomnosti partnera osobní nejistotu, nemá pocit bezpečí. Cítí se „sám“. To může souviset se starými citovými zraněními, často už dávno jakoby zapomenutými, zasutými v podvědomí, ale o to víc ovlivňujícími náš život; kvůli nim pociťujeme iracionální strachy, pro které často nemůžeme najít logický důvod. Tady se někdy vyplácí psychoterapie, při níž se můžeme na ty strachy podívat, odkrýt jejich příčinu, pochopit je, a tím se jich zbavit, uvedla.
Češi už se nebrání cestování za prací
Češi jsou v současnosti již více připraveni stěhovat se za prací a neodmítají už ani delší každodenní cestování do zaměstnání. Podle průzkumů je více než třetina lidí ochotna za prací dojíždět, i když to zabere více než hodinu denně. Pro více než 300 tisíc Čechů je to už dnes každodenní realita. Za prací mimo město či obec, kde má trvalé bydliště, vyjíždí téměř milión z celkem 4,5 miliónu českých zaměstnanců.
Podle Verecké je dobré zůstat se sebou; jen tak si pro sebe člověk může v realitě udělat spoustu radostí. Protože když budu čekat, až mi s radostmi někdo pomůže – například partner/ka, nemusím se dočkat, a navíc se tím na partnera věším, dělám se na něm závislá. „Tím mi rychle slábnou nohy – slábne mi moje vlastní schopnost být šťastná. To je pro každého člověka velmi nebezpečné. A když se na partnera věším, on musí nést dva – sebe, což taky dá nějakou fušku, a ještě mě. To je taky nebezpečné, protože to partner nemusí dlouho vydržet,“ dodala.
