Jacob Erftemeijer: Při natáčení akčních scén bývám nervózní i nemotorný

Vy jste asi vždycky chtěl být hercem? Usuzuji z absolvovaných škol –⁠ nejdřív studium herectví na Pražské konzervatoři a pak na katedře činoherního divadla DAMU.

Je to tak, asi mě to tím směrem táhlo odmala. Je tu návaznost, o které jsem nevěděl. Můj dědeček z české strany, kterého jsem nezažil, chtěl být hercem, ač se mu to nesplnilo. Jako malý jsem měl hodně koníčků. Nakonec jsem se rozhodoval mezi sportem a divadlem. Házené jsem se věnoval hodně, protože to byl mimo jiné způsob, jak zkrotit divoké dítě. Jde o jeden z nejtvrdších sportů, ale pokud vím, každý, kdo házenou dělal, ji má dodnes rád.

Jak se projevoval dramatický talent u malého Jacoba?

Klasickým způsobem –⁠ zlobil jsem v základní škole, lezl po stromech… Myslel jsem si, že bavím spolužáky, ale je otázkou, jestli tomu tak opravdu bylo. Byl jsem vždycky ten, co se pořád houpe na židli. Možná i proto se později začala hledat cesta do nějakého dramaťáku, abych se vyřádil a byl trochu klidnější.

Pocházíte z Nizozemska, žil jste tam do svých čtyř let. Co rodinu přivedlo do Čech?

Zřejmě hlavně stesk mojí maminky po domově, protože je Češka. Důvodů se našlo určitě víc a různých. Já je nedovedu všechny nahlédnout, protože jsem byl dítě.

Holandština působí obtížně, zní chrčivě… Uchoval jste si znalost rodného jazyka?

Uchoval, ale jen částečně. Jak jsem v Holandsku nechodil ani do základní školy, tak mi gramatika dělá dost velký problém. Mluvím, domluvím se, umím číst, jenže při psaní sekám hrozné hrubky.

Holandština není fonetická, už jen to mi dělá potíže. Často napíšu jiné slovo, než jsem chtěl, jen kvůli tomu, že použiji jiný počet písmen. Ovšem čeština je v lecčem mnohem těžší, má například skloňování, které holandština v podstatě nemá.

V Holandsku žije část rodiny. Zbývá vám čas, abyste ji navštívil?

Dodnes tam žije táta Johannes, který je nejstarší z deseti dětí, a jeho velká rozvětvená rodina. A také známí z doby, kdy jsme v Holandsku žili. Vztahy udržujeme, takže většinou nemusím hledat hotel, když tam jedu, je kde přespat. Totéž platí pro naše známé.

Ovšem jak jsem starší, a –⁠ zaplaťpánbůh –⁠ práce přibývá, bývá těžší se vypravit do zahraničí. Situaci vyostřil i covid. Tohle léto jsem ale v Holandsku deset dní pobýval a bylo to skvělé. Cítím se tam dobře.

Část dětství máte spojenou i s nádhernou přírodou Jesenicka. Kde vám bylo líp, v zemi prakticky na rovině, nebo ve zvlněné krajině plné kopců a lesů?

Obojí má něco do sebe, naštěstí si nemusím vybírat. Z Jesenicka pochází babička Liduška i moje maminka. Babička, které je 89 let, bojuje se zdravím, proto jsme ji nedávno přesunuli do kláštera v pražských Řepích k boromejkám. Jsem moc rád, že si teď můžeme být blíž a vídat se častěji, ale na čas, který jsem jako malý prožil v Jeseníkách, jen tak nezapomenu.

Vy nejste jen herec, ale také krásně malujete. Po kom jste podědil toto nadání?

Těžko říct, asi za to nejvíc může můj holandský táta, kterému jsem koukal přes rameno, když maloval. Učil mě dívat se na svět. Malovala i maminka jako mladá, teď se k tomu opět vrací.

Z její strany na mě nejspíš podvědomě měl vliv jak můj děd, tak moji prastrýcové Tomáš, Ladislav a v neposlední řadě Miroslav Zemánek, který studoval u kubistického malíře Emila Filly.

Pár prastrýcových věcí mi visí doma a vážím si toho. To, že ještě žije a že jsem měl párkrát možnost podívat se do jeho ateliéru, mě velmi obohatilo. Pamatuji si dobře, jak mi kdysi při pohledu na mé rané práce řekl jednoduchou větu: „Pokračuj.“

Jakou používáte techniku?

Většinou kombinovanou, ale základem je akrylová barva. Pak i spreje a fixy na různých bázích. V poslední době lepím na obrazy kousky zdí. Chodím občas s přítelkyní na legální graffiti stěny a tam loupeme vrstvy, které se na nich za léta nastřádaly. Snažím se je kombinovat. (ukazuje na obrazu nalepený kus zdi)

Baví mě, když se to ztratí, když není poznat, co je nalepené. Když těžko rozpoznáme, co je skutečnost.

Líbí se mi, jak necháváte barvy na obrazu tu a tam volně stékat. Skrývají se za tím nějaké vaše pocity?

Raději poslouchám, co v obraze vidí divák, než abych vykládal, co na něm je podle mne. Přijde mi zajímavější se dovědět, že tam někdo vidí něco, o čem ani nevím. Snažím se vyvarovat toho, říkat, co byl můj záměr. Často obrazy ani nepojmenovávám, rád je nechávám otevřené dalšímu čtení…

Kde čerpáte inspiraci?

Všude možně. Všude, kde jen to jde. Může jít o film, divadlo, které právě zkouším, někdy je to jen jedna věta z představení, co mě inspiruje, a začne se ve mně něco dít. V neposlední řadě jsou to galerie, kam chodím nasávat z tvorby ostatních. Obecně tvorba druhých je to, co mě nejvíc inspiruje. Často zjistím, že něco, co jsem kdysi chtěl vytvořit, za tu dobu stvořil někdo jiný.

Všimla jsem si, že z pláten leckdy vystupují obličeje. Třeba vašeho zesnulého pedagoga herce Michala Pavlaty. Podle čeho si portréty vybíráte?

Nemá to pravidlo. Většinou jde o lidi mně blízké. Často vznikají z fotek, respektive na motivy, které jsem sám nafotil. Třeba mám rád obraz, který jsem dal mamince. Jde o portrét babičky na motivy fotky, kterou fotila máma. Byly spolu na procházce, ona svoji maminku nafotila a já podle toho namaloval obraz.

Máte i dalšího koníčka –⁠ focení. Na svých webových stránkách prezentujete černobílé fotografie. Je vidět, že o záběrech dost přemýšlíte. Co vás přivedlo k této zálibě?

Z velké části se jedná o nápisy na zdech, slogany, hesla nebo vzkazy. Asi to u mě vzniklo, když jsem jako kluk sledoval graffiti a viděl u podpisů i vzkazy. Ty mě vlastně bavily nebo zajímaly víc. Třeba si pamatuji, že ve třinácti jsem objevil na Smíchově velký nápis: A teď jsme spojeni očima.

Dlouho ve mně zůstal a já si asi vypěstoval nějaký kanál, protože takové vzkazy vidím na každém rohu, kroku. Jinak co se fotek týče, jde o nahodilé věci, momentky. Nicméně mi připadá, že u fotek hesel a nápisů, zvlášť v černobílé podobě, se jedná o dost nadčasové záležitosti, dlouhou dobu platné.

Vraťme se k herectví. Diváci vás pravidelně vídají v krimiseriálu Specialisté. Máte rád akční scény? Sedí vám role drsňáka?

Není mi v ní špatně, ale myslím si, že je dobré role střídat, aby člověk nezatvrdnul v nějaké škatulce. Často jsem z akčních scén nervózní. Hrozně nerad totiž někomu ubližuju. Občas díky mojí nemotornosti něco nevyjde a skřípnu třeba někomu ruku do pout… A to není příjemné.

Jakou jste musel projít přípravou, než jste se chopil role kapitána Tomáše Berana, bývalého vojenského policisty, který sloužil v jednotkách OSN v Afghánistánu?

Role je docela náročná, jenže u seriálů i u českých filmů nebývá příliš prostoru na přípravu. Přesto jsem prodělal několik tréninků s kaskadéry, kteří mě učili základní věci –⁠ jak běhat se zbraní, jak zatýkat, jaké pokyny se dávají zatýkaným a tak.

Za to jsem vděčný, jinak by všechno vypadalo o dost hůř. Bývají s námi často na place a radí, když jde o náročnější zatýkání a honičky. Scény se většinou pro potřeby kamer a světla vymýšlejí a upravují na místě.

Některé akce jsou drsné, už jen utíkat se zbraní a mířit, aby to vypadalo věrohodně, není asi jednoduché. Navíc nosíte i neprůstřelnou vestu. Upevňujete si natáčením kondičku?

Dalo by se říct, že ano, ale je to spíš naopak. Spíš si musím kondičku udržovat, abych zvládal nějaký výkon. V seriálu třeba běžíme tři vteřiny, ale ve skutečnosti při natáčení běháme i celý den. Pak to člověk vidí natočené a je smutný, že se tam toho dostalo tak málo.

Co jste díky seriálu prožil neobyčejného?

Třeba vstávání v půl třetí ráno! (směje se) To je velká zkušenost, kterou jsem do té doby nezažil. Buď já, nebo kolegové hrajeme večer divadlo, takže se celá směna posune na třetí ráno a natáčíme do tří odpoledne. A pak jdeme do divadla, což je hodně náročné.

Pokud to jen trochu jde, lehnu si, abych se trošku prospal. Naučil jsem se na krátkou dobu zabrat, je to lepší než si nelehnout. Natáčení často probíhá v exteriérech, tudíž jsem se podíval na spoustu zajímavých pražských míst.

Pak určitě nezapomenu na puch opravdové pitevny, kdy se točilo v Thomayerově nemocnici. Do té doby jsem nic podobného nezažil. Ta představa, že před pár minutami z ní odvezli těla… Drží se tam zvláštní sladce železitý zápach.

Jak se vám daří za každé dramatické situace v seriálu udržovat úhlednou patku?

(směje se) Léta praxe a odříkání. Zpočátku s ní byl trochu problém, poněvadž jsem nosil delší vlasy. Teď už je mám kratší, aby zvlášť u náročnějších scén nedělaly takový problém. Je to o tom, najít nějaký vhodný produkt a lakovat, jde samozřejmě i o práci maskérek. Ale hlavně ta praxe a odříkání. (směje se)

Kriminalista Tomáš pochází z početnější rodiny, má dvě sestry, jednoho bratra, svou rodinu miluje, ale vážnějšímu milostnému vztahu se vyhýbá. Jak jste na tom vy?

Dobře, mám přítelkyni, která studovala výtvarné umění. Navzájem se inspirujeme. Jsem také z velké rodiny, až takové, že bych na to musel nakreslit plánek. Považuji se za rodinný typ a k založení rodiny směřuji, mládí jsem si prodloužil dost. Zároveň cítím, že je těžké to nějak ukočírovat s tím naším povoláním. Uvidíme.

Působíte především jako divadelní herec, okusil jste i velké scény, teď účinkujete hlavně v pražském Švandově divadle. Jak se hraje umělá inteligence ve hře Al: Když robot píše hru?

Je to spíš bolest než radost. Nestěžuji si, ale je to dáno tím, jak text vygenerovala umělá inteligence. Nalily se do robota různé scénáře v elektronické podobě, aby nabyl dojmu, jak scénář vypadá. Pak mu člověk zadal situaci a dvě postavy, začal mačkat mezerník a on sám začal psát dialog.

Nemá to logickou návaznost, často si text protiřečí. A my se kvůli autentičnosti rozhodli, že ho budeme co nejmíň upravovat. Takže je člověk nucen říkat věci, které nedávají smysl, na nic nenavazují. Stejně vám to nedá a smysl si hledáte.

Velkou inspirací pro mě byla Sofie (humanoidní robot vyvinutý hongkongskou společností Hanson Robotics), která se nejvíc blíží člověku. Její pohyby a mimiku jsem se snažil nasát a zkoušet se tomu přiblížit.

Asi nejste otrokem technických vymožeností, když umíte na týden vypnout telefon a odstřihnout se?

Snažím se o to. Před lety mi došlo, že s příchodem mobilních telefonů nám může kdokoliv, kdykoliv zavolat, a když to nezvedneme, tak jsme my ti špatní. Dřív byly záznamníky, člověk přišel večer domů a všechno vyřídil.

Snažím se uchovat si určitou svobodu tím, že nezvedám pracovní telefon, když zrovna obědvám s rodinou nebo s někým blízkým. Myslím si, že je zdravé nebýt obětí toho, že nás může kdokoli vyrušit v jakoukoliv chvíli.

V červenci jste oslavil třiatřicátiny, udělalo to s vámi něco?

Asi vybízejí k nějakému bilancování, ale já bilancoval ve třiceti i v pětadvaceti. Spíš jde o každodenní rozhodování, než že by přišel nějaký zlom a něco se změnilo.

Máte prý rád rčení „ten most přejdem, až k němu dojdem“… Znamená to, že vyznáváte spíš postoj netlačit na pilu?

Moudra dobře znějí, ale že by je člověk uvedl do praxe? Často je to zázrak. Konkrétně mi toto rčení evokuje snahu žít v přítomnosti, tolik se nestrachovat z budoucnosti, řešit mosty, až když jsou. Snažím se. Neříkám, že jsem přeborník.