Iveta Vítová Lutovská: To špatné jsem si už vybrala, teď mě čeká to dobré

Nechtěla jsem rozhovor začínat propíráním soukromí, ale poté, co se vám nedávno přihodilo, mi nedá, abych se nezeptala, jak se daří… Po rozchodu jste se s dětmi přestěhovala do nového domu, který jste si vzala na hypotéku – už se zabydlujete?

Už tu bydlíme od léta, takže jsme zabydlení. Zajíždíme všechny věci, aby nám to hezky zapadalo – kroužky, školu. Už v tom máme řád, systém, z téhle stránky v pohodě, s dětmi funguji dobře.

Co se děje kolem, je všechno postavené na hlavu. Spoustu věcí doteď nedokážu pochopit, ale asi to k životu patří. To, co se stalo, se těžko zpracovává…

Váš manžel odešel k jiné ženě. Sama v poslední době vnímám, že muži odcházejí od svých žen velice často a nechávají je samotné s malými dětmi. Jako by se ty případy teď množily.

Máte pravdu, tohle mi říká každý. Asi je něco divného ve vzduchu, protože každá druhá, se kterou se bavím, mi potvrzuje stejné věci. Nevím, co se stalo, co se děje, dřív to podle mne tak nebývalo. Ve vztazích se vydrželo, věci se řešily.

Ale víte co, u nás je to dobře. My jsme každý měli jinak nastavené hodnoty, priority. Já jsem rodinný typ, manžel si chce především užívat a hlavně zaopatřit sebe. Nic jiného ho nezajímalo. Tohle jsem cítila jinak, takže je asi dobře, že jsme od sebe. Mělo to ale být dřív a jinak.

Jak?

Především se měl zachovat jako chlap, a když se nechtěl vracet domů, tak nemusel. Chtěla jsem hlavně, abychom fungovali jako rodiče s tím, že táta prostě bydlí daleko kvůli práci, ale přesto má děti rád, a když mu to čas dovolí, přijede. Matějovi bylo tehdy jen půl roku a Anetka (teď devítiletá) to stejně brala tak, že na všechno je máma, s tátou vlastně jen lyžovala. Ta vůbec nevnímala, že se něco děje, byla zvyklá. Tudíž kdybychom v původním domově zůstali, tak děti vůbec nepostřehnou, že se něco děje.

Ono se celou dobu, co jsme měli Anetku, tohle řešilo. A já si říkala: No nic, budu mít druhé dítě, vím, že na něj budu sama, ale zároveň vím, že to jde, že to zvládnu. Tatínek bude, nějakým způsobem přece fungujeme…

Také vás finančně zajišťoval, že?

Tak tomu nebylo. Proto je to vlastně v pořádku, necítím, že by mi jakkoliv chyběl. Naopak, mně je teď opravdu dobře. Ale moc mi vadí, co se děje kolem. Máme děti, musíme se domluvit na nějakém jejich „půjčování“, což mi přijde hrozné. Už jednoho syna má (sedmnáctiletého Adama z předchozího vztahu), takže vím, jak fungoval, nebo nefungoval s ním. Přesně totéž se děje i s mýma dětma a já nechci další stejné situace dopustit. Jedná se o hrozně složitou záležitost.

Kdyby člověk mohl na otázku, jak se nám daří, odpovědět – bydlíme, je nám dobře, je nám hezky, nic nám nechybí, tak by to bylo fajn. Jenže musím řešit to nepříjemné. Místo toho aby ve volných chvilkách chodil s malým na hřiště, tak chodí po právnících, odročují mu soudy a podobně. A vydělává na právníka a velkou hypotéku. Je to smutný…

Zmiňovala jste školu, kroužky… Musíte vozit Anetku někam jinam?

No právě že denně, protože tady vlastně není nic. Ale tak to bylo i v minulém bydlišti. Takže musím ráno vstát a vypravit obě děti – dát je do auta, odvézt Anetku a zase se vrátit s malým domů. Ona má každý kroužek v jiné obci a je ještě malá, nechci ji pouštět samotnou, ani nevím, jestli by to zvládla. Takže jsem máma a taxikář na plný úvazek, ale už jsme si systém zajely, víme přesně, jak to máme. Mimo jiné začala hrát fotbal, třikrát týdně jezdíme na tréninky, o víkendu zápasy.

Myslíte, že máte bojovnou povahu?

Bojovná, myslím, nejsem, tedy až poslední roky, kdy bojuji, aby se moje děti měly dobře. Vlastně jsem nikdy nebyla bojovná, ambiciózní, neměla ostré lokty, což mi často vyčítali.

Ale když jste v roce 2004 neuspěla v Miss ČR, nevzdala jste to a o tři roky později jste získala titul Miss Model of the World v Číně. A v roce 2009 jste se stala vítězkou soutěže Česká Miss. To o bojovnosti svědčí, ne?

U všeho, co jste jmenovala, šlo o souhru náhod, osud. Do Miss České republiky mě přihlásila mamka, asi v osmnácti devatenácti. Já už dělala přehlídky, tak jsem si řekla: Proč to nezkusit? Dostala jsem se mezi finalistky, ale bylo mi to jedno.

V té Číně šlo zase o náhodu, kdy mi zavolala jedna holčina, jestli na mě může dát kontakt pánovi ze Slovenska, co má licenci a posílá na soutěž vždycky jednu Češku a jednu Slovenku. Že si myslí, že bych mohla uspět, protože to tam znala a věděla, co tam mají rádi a co ne. A já si řekla: Kdy se člověk podívá do Číny? (směje se)

Soutěž jsem brala jako výlet, nic jiného. Ono to vyšlo, super, což mě asi nahlodalo, že se konečně dostanu k pořádné práci modelky a budu chodit přehlídky jinak honorovaná. Po návratu vyšel jeden článek, vítězství zapadlo a docela mě ten nezájem mrzel.

A tak jste si řekla, že zkusíte znovu štěstí u nás?

Jo, bylo mi už pětadvacet, přišlo mi, že může jít o poslední šanci. Abych si pak nevyčítala, že jsem to nezkusila. Já šla do soutěže hodně hlavou, nechtěla jsem se někam za každou cenu rvát, ale motivovala mě chuť se modelingem uživit. Už jsem žila v Praze, chodila přehlídky a věděla jsem, že missky mají i trojnásobně až čtyřnásobně větší honorář než já. Zní to blbě, že mi šlo o peníze, ale když se tím živíte…

Soutěž jsem brala jako rekvalifikační kurz. (směje se) Buď to vyjde a stanu se známější, anebo ne, a nic se neděje a jdeme dál. Vlastně poprvé na České Miss jsem bojovala a chtěla vyhrát. Svůj věk jsem brala spíš jako plus než minus. Měla jsem spoustu zkušeností a byla jsem už trochu někde jinde.

Souběžně s modelingem jste studovala. Nejdřív na obchodní akademii v Třeboni, pak na vyšší odborné škole obory obchodní podnikání a management. Nakonec jste na Univerzitě J. A. Komenského v Praze absolvovala v oboru sociální a masová komunikace. Čím jste chtěla původně být?

Učitelkou v mateřské škole. Fakt! (směje se) Vždycky jsem chtěla být s dětmi. Kvůli tomu jsem začala hrát na elektrické klávesy, protože mamka říkala, že učitelka musí umět na něco hrát. Časem mě to přešlo, volba padla na ekonomku, protože když nevíte, tak jdete tam. A mediální komunikaci jsem zvolila, protože mě to zajímalo. V oboru média a public relations jsem si proto dodělala i magisterské studium.

Od srpna 2012 jsme vás začali vídat jako moderátorku zpravodajství na Nově. Čím vším jste si předtím v televizi prošla?

Konkurzem, kamerovkami, kurzy rétoriky a moderování jiných pořadů. Začínala jsem ve Snídani s Novou ranními zprávami, pak poledními a odpoledními ve dvanáct hodin a v pět. Potom otěhotněla Renata Czadernová a dali mě do hlavních zpráv k Petru Suchoňovi. Takže jsem si tu cestičku vyšlapala pěkně postupně.

Vaše působení na obrazovce v hlavním zpravodajství ukončil nástup na mateřskou loni na jaře. Kdy byste se chtěla do televize vrátit?

Původně jsem chtěla po roce, letos v létě, aspoň částečně, abych z práce nevypadla. S Anetkou jsem doma prožila tři roky a pak byl návrat fakt těžký, hlavně mentálně zvládnout zpravodajství. Proto jsem si představovala, že si u Matýska jednou dvakrát v týdnu něco udělám, že se s televizí domluvíme. Teď není reálný ani jeden den v týdnu. Takže jsem si mateřskou prodloužila o rok a uvidíme.

Kdysi jste řekla: „V manželství je důležité bojovat a udržet to.“ Když došlo letos k definitivnímu konci z důvodu nevěry manžela, přiznala jste, že litujete zavírání očí před problémy. Co byste doporučila ženám v podobné situaci?

Po bitvě je každý generál. Já bych doporučila, aby neztrácely čas. Pokud je něco špatně, zejména dlouhodobě a nemění se to, život je příliš krátký na to se v tom plácat. Ale sama jsem tu chybu udělala, zůstala v tom. Mnohé z nás věci neřeší, nechtějí se v tom bolavém šťourat, berou ohledy na děti.

Kdyby to bylo na manželovi, tak v manželství zůstáváme doteď, jedeme dál, překročíme, smažeme. Těžko měnit člověka, který to má v sobě nastavené úplně jinak, je psychicky jinde. Takového nepřesvědčíte, že to, co dělá, je špatně. Že se má chovat jinak. Prostě to nevidí. Asi bych doporučovala neztrácet čas, ale kvůli dětem je to často opravdu obtížné.

Přemýšlíte o tom, proč jste ten radikální řez neudělala dřív? Nedoufala jste třeba, že další dítě pomůže situaci řešit?

Ne, nedoufala, jak už jsem říkala – věděla jsem, že na to budu zase sama. Bylo mi jasné, že když se narodí druhé dítě, tak nebude rázem všechno zalité sluncem a budeme happy. Stojím nohama na zemi.

Já vždycky chtěla dvě děti a Anetka si hodně let sourozence moc přála. A už mi bylo 37 let, tak co? V hlavě to mám srovnaný, dvě děti, manžel, nějakým způsobem fungujeme a myslela jsem si, že je mi věrný. A to jsem brala jako priority. Nechtěla jsem dvě děti a dva tatínky, ale zachovat klasickou rodinu.

Jenže pak se provalila jeho nevěra, na což se nabalily další a další informace, protože tak to bývá. Najednou člověk zjistí věci, co ani nechce zjišťovat a slyšet. Nikdo vám nic neříká, ale pak, když se něco stane, všichni mají potřebu všechno říkat a psát. Ale to, co jsem se dozvěděla, mě aspoň utvrdilo v tom, že dělám dobře, když se s manželem rozejdu.

Jedenáct let manželství a předtím i osmiletý vztah s Radovanem Hynkem skončil z vaší strany. Vypadalo to všelijak, Hynek dokonce vyhrožoval sebevraždou. Nemáte smůlu na muže?

(Směje se) No já si myslím, že se ženám dějí i horší věci. Asi mám… Ale já měla všeho všudy čtyři vztahy, spíš dlouholeťáky, nic krátkodobého, jsem držák. A když o tom tak uvažuji, možná v tom je ta chyba, že mám pocit, že člověk musí držet a pracovat na vztahu, i když ten druhý má v životě jiné priority. Ale je to zbytečný, člověk se nezmění, nikdy. Naopak, postupem času se prohloubí příkopy.

Dnes už vím, že žádného chlapa nebudu převychovávat. Už nechci. A taky nechci ztrácet čas ustupováním, plácáním se v problémech. To radši budu zatím s dětmi sama, je nám fajn.

Ale do budoucna samozřejmě sama zůstat nechci. Představuji si mít vedle sebe chlapa, se kterým bychom fungovali jako rodina, aby klapaly takové ty „obyčejné“ věci. Úplně mi bude stačit, když bude mít rád mé děti a bude se ke mně chovat hezky.

Nedávno měla veřejnost možnost seznámit se s kolekcí šperků z bílého zlata s diamanty MOM Collection, kterou jste navrhla. Takže modeling, moderátorství a ještě šperkařství… Jak to vzniklo?

Kdybyste viděla moje nákresy, smála byste se. Ale protože je můj život jedna velká náhoda a všechno se děje, jak má, tak mě v létě oslovila firma, která se zabývá obchodováním se zlatem a s diamanty.

Už dřív dělali kolekce se známými ženami a prý, jestli bych nechtěla taky. Což mě nadchlo, protože jsem si vždycky přála mít něco, co je jen moje. Že si to navrhnu. Když se měl narodit Matýsek, přála jsem si od manžela prstýnek za porod, ale žádný se mi nelíbil. Tak jsem si ho nakreslila a požádala muže, jestli by mi ho nechal vyrobit.

A nechal?

Nenechal, dostala jsem jiný. Proto se kolekce jmenuje MOM (v angličtině hovorově máma) a je směřovaná k dětem, protože první myšlenka byla, že půjde o prstýnek za porod. Nebo šperk, kde bude nějaká hlubší pointa. Třeba dvě propojená srdce, protože máma je s dítětem propojená od začátku až do konce. A porodem to nekončí, cit naopak roste. Takže když přišla nabídka, okamžitě jsem věděla, jak to bude vypadat, o jakou půjde symboliku a že bude mít tenhle význam.

Sama mám prstýnek se dvěma srdíčky, beru je jako mé dvě děti. A moje maminka ode mě dostane taky prstýnek jako od dcery mámě. S Anetkou máme stejné náušnice. Pokud někdo koupí prstýnek své partnerce, tak dvě propojená srdíčka můžou znamenat i partnerskou lásku. A stejně tak si je mohou dát vzájemně i dvě kamarádky, protože mají k sobě hluboký vztah. Myslím, že si v tom každý najde to své.

Všech pět kusů kolekce teď vidím přímo na vás, vypadají decentně, jemně, až nenápadně.

Myslím si, že to je dobře. Když máte něco moc nápadného, okázalého, čeho si každý okamžitě všimne, tak vás to za chvilku přestane bavit. Tohle se neokouká, aspoň tak to cítím, a tak jsem o tom přemýšlela. Mám ráda minimalismus. A navíc jsem chtěla, aby šperky mohly nosit mladé holky, ale i starší ženy. Uvidíme, jak se to chytne.

Symbol srdce jste si nechala vytetovat i na vnitřní stranu zápěstí. Takže jste nezanevřela na lásku?

Určitě ne! Když už jsem si vybrala to špatné, věřím tomu, že dobré na mě čeká. Myslím si, že i když mi bude čtyřicet, mám šanci potkat někoho kvalitního, s kým vytvořím rodinu, jakou chci mít.