Iveta Vítová: Dávám přednost našemu dítěti

To je opravdu spekulace. Nástup na Novu zatím nechystám. Spíše se píše, kdo a zda bude Emmu nahrazovat, či její post zůstane prázdný. Stále platí, že mám před sebou skoro ještě půl roku rodičovskou, dávám přednost našemu dítěti. Kdysi jsem si myslela, že se do zaměstnání vrátím po dvou letech, nakonec jsem si vše protáhla na klasickou rodičovskou dovolenou.

Až budou Anetce tři, tedy v říjnu. Měla bych se vrátit do Poledních a Odpoledních televizních novin, z nichž jsem odcházela. Těším se, to je jasné. Bude to asi i složité skloubit s péčí o dceru. Manžel je hodně pracovně vytížený a všechny školky končívají kolem čtvrté páté. A já, kdybych dělala odpoledky, půjdu do práce zhruba na jednu a budu se vracet domů kolem šesté. Uvidíme, třeba to muži bude vycházet, aby malou sem tam vyzvedl. Zvládají to jiní, proč bychom to nedali my.

Ale já si vůbec nemyslím, že jsou v něčem lepší.

Můžu vám k tomu jen ještě říct, že asi ne každá modelka může moderovat zprávy. To, zda na to má, se ověřuje během několikatýdenních testů. Musí si projít kurzem, jak správně mluvit, jak se před kamerou tvářit, hýbat. Musí samozřejmě vědět, co se děje kolem ní. Nejde prostě přijít do televize rovnou z mola a něco hned říkat.

Dovednost se dá nicméně naučit, když pro ni máte aspoň základní předpoklady a vlohy. Naproti tomu v oboru vzdělaný profesionál s letitou praxí bude asi na obrazovce působit věrohodněji, to připouštím.

No, tak nějak náhodou mám mediální komunikaci, titul Mgr. Žádný plán v tom nehledejte. Nechtěla jsem prvoplánově takzvaně na obraz, média mě ovšem lákala. To, že jsem na Nově skončila, byl osud.

Pocházím z Třeboně, po maturitě jsem si nejdřív v Českých Budějovicích udělala ekonomického bakaláře, následoval magistr na Univerzitě Jana Ámose Komenského v Praze.

Neumím to říci přesně. Dva měsíce, možná víc, jsem chodila jen na rétoriku, podstupovala nejrůznější kamerové zkoušky. Kdybych to shrnula, okolo pěti měsíců si mě testovali. Já ani nevím, kdo si mě tehdy vybral.

Když na Nově hledali nové tváře, někomu jsem se prostě líbila. Nepotkala jsem se ale s nikým konkrétním, kdo by za mnou stál, prosazoval mě, a ani nevím, kdo kamerové zkoušky hodnotil. Natočila jsem, podobně jako jiní, pár záznamů, u nich nahoře je někdo viděl, sítem jsem prošla.

Přiznám se, že v době hlavních zpráv obvykle koupu malou, dělám večeři a připravuju sunar. Ale vím, že dělám chybu. Můj přehled se značně zúžil. I proto se těším, že zase nastoupím do zpravodajského kolotoče.

Budu určitě nervózní, jako vždycky. Živé vysílání je adrenalin. Máte sluchátko v uchu, aby na vás mohl mluvit režisér, občas se promíchají zprávy, vypadne čtecí zařízení… Ze začátku jsem se na sebe nedokázala ani dívat, připadala jsem si špatná.

Negativa určitě má, mně ale nic nevzal. Potkáte sice občas lidi, kteří nejsou úplně v pohodě, což je asi všude. Ovšem v téhle branži se pohybuje zvláštní druh mužů, říkám jim přičmuchálkové. Myslí si, že vás oslní drahou jachtou, nákladnou večeří, čekají protislužby…

Když to má holka v hlavě srovnané, stačí jí pár minut, někdy pohled, aby je identifikovala. Modeling mi opravdu přinesl především možnosti. Potkala jsem zajímavé lidi. Naučila jsem se o sebe starat. Byla to skvělá brigáda. Je přece lepší chodit po mole než sbírat borůvky, ne?

Mamka, když mi bylo čtrnáct, viděla nějaký leták, že bude v Budějovicích konkurz pražské agentury na nové tváře. Hrozně jsem nechtěla jít, přišlo mi to povrchní a hloupé. No a záhy jsem zjistila, že to tak není, že i krásné holky jsou většinou chytré. První přehlídku jsem pak šla v Praze. Nacvičovala na ni dva víkendy. To není jako dneska, kdy přijdete někam odpoledne a za pár hodin je po všem.

Ani mi to nepřipomínejte. Vlakem jsem jezdívala po půlnoci z Hlavního nádraží. Dokážete si asi představit, jak vypadá v noci. Díky bohu se mi nic nestalo. Ovšem své dceři bych něco podobného nedovolila.

To víte, že jo. Jenže já byla tvrdohlavá. Říkala jsem jí, že vše zvládnu, že v Praze mám za akci slíbené nějaké peníze a v Třeboni si je prostě nevydělám. Bývala jsem a stále jsem spořivá. Snila jsem o autě. Když mi bylo devatenáct, koupila jsem si malé, deset let staré. Vypadalo jako autíčko na baterky, ale já z něj měla radost obrovskou.

A já vám na vaši otázku neodpovím. Já se hlavně na Novu vrátit chci a stále chci zůstat finančně nezávislá, což je na mateřské složitější. Moderování zpráv mě prostě baví. Jinak vás ještě opravím. Muž vlastní jedno kasino a několik sportbarů. Chápu ovšem, že pro novináře je zajímavější o něm psát jako o majiteli sítě kasin…

Mám ráda poker. Když se na něj dostanu, ráda pak hraju o peníze. Poker o sirky mě nebaví. Chybělo by mi to napětí typu: získám, či ztratím? Musím se pochlubit, že občas se mi zadaří něco vyhrát. Závratné sumy tím ovšem nezískávám.

Už ne. Po narození malé jsem opatrnější. Než bych vyrazila, musela bych projít složitým očkováním. Mám Anetku a na 14 dnů bych od ní neodjela. Ale na tu první cestu vzpomínám moc ráda. V tamní nemocnici jsem dokonce byla u porodu. Co vám budu říkat, samotný akt, vidíte-li jej zvenčí, není nic moc hezký. Já jsem paní držela za ruku, otírala jí čelo, snažila se rodičku přikrýt. Z místnosti jsem odcházela v momentě, kdy omdlela, všude byla krev…

Dítě nedýchalo, vše ale naštěstí dobře dopadlo. Okamžitě jsem si řekla, že já nikdy dítě mít nebudu nebo mi jej porodí jiná žena. Ale příroda je mocná. Za pár let přišla naše Anetka.

Taky jsem tvrdila: co bych po třicítce dělala na mole, kdo na mě bude zvědavý? Pravda je úplně jiná. Když mi teď někdo zavolá, že mě chce na akci, jsem nadšená. Je to můj únik od stereotypu na rodičovské. Dostanu se mezi mladé holky, které řeší jiné starosti, což mě psychicky omlazuje.

Třeba dnes muž odvezl malou k našim do Třeboně, abych sem mohla dorazit. S hlídáním to máme, jak jsem už říkala, složitější. Musím vystačit s babičkami, které ovšem bydlí daleko od Prahy.

Ježíšmarjá. To záleží na tom, co hodnotím. Když jsem byla modelka, byl to pro mě dostatek práce. Při soutěžích miss nejrůznější umístění. Na Nově jsem byla šťastná, že jsem se dostala ke zprávám. Zpočátku jsem totiž nevěděla, co se mnou plánují, kde skončím. Coby máma beru jako velký úspěch, když mě Anetka občas poslechne.