Iveta Toušlová: Ve zpravodajství je velmi málo prostoru pro dobré zprávy

Třináct let. Poprvé jsem za moderátorský stůl usedla 1. ledna 1999. Do Prahy tehdy se mnou jela maminka. Pro štěstí. Sledovala moji premiéru u tety, držela mi palce a čekala na mě, protože jsme se pak společně vracely zpátky na jih. Někdy si musím ony chvíle znovu pustit. Víte, že jsem to od té doby neviděla? Měla jsem tenkrát strašnou trému, jelikož takzvaně do zdi jsem si to vyzkoušela jen jednou, z jedné vody načisto.

Navíc se příliš nepovedl můj styling, tudíž mě řada lidí ani nepoznávala. Prostě mé začátky se odehrávaly cestou pokus - omyl. Bylo to náročné, někdy bolestivé a teď zpětně i úsměvné.

Třeba v tom, jak to všichni kolem řešili a brali nesmírně vážně, jako by šlo o nějakou fatální záležitost, a kolik lidí se mě pokoušelo předělat. Bože, proč? Přitom si mě vybrali právě proto, jaká jsem byla. A všechno jejich úsilí bylo stejně na nic. Možná dokonce cestou do pekel. Paradoxně jsem se našla až ve chvíli, když jsem se všem poradcům utrhla ze řetězu a vydala se vlastním směrem.

Ano, ano. To byl právě jeden z těch nepovedených pokusů, k němuž jsem se nechala přemluvit. A protože s mými nepoddajnými kučerami nešlo pak už nic udělat, trpěla jsem nejen já, ale hlavně naše maskérky, které se je pokaždé marně pokoušely zkrotit. Myslím, že se tenkrát úpěnlivě modlily, aby mi vlasy brzy dorostly do původní délky.

Ne. Ani jsme neměli s Bohoušem v úmyslu vyvolávat nějaké emoce. Prostě jsme jen považovali za slušnost se s diváky Událostí rozloučit. Pak ale skutečně následovala smršť mailů a dopisů, což nás oba potěšilo a dojalo zároveň. No jo, taky to byl kus života. A dlouhá doba, během níž jsme pravidelně vstupovali do obýváků lidí.

Vůbec. Mám asi šťastnou povahu v tom, že se nerada vracím do minulosti. Prostě to byla jedna z etap mého života a jdu dál. Ostatně, rozhodla jsem se sama, že se konkurzu na nové Události nezúčastním. Řekla jsem si tenkrát, že asi přišel čas na změnu a tohle je jasný signál.

A když jsem si pak na misky vah dala, co mě baví víc, zda být moderátorkou hlavní zpravodajské relace, na jejíž podobu však nemám téměř žádný vliv, či vymýšlet si věci vlastní, za něž následně i zodpovídám, tak druhá varianta výrazně převládla.

Teď jste mě pobavila. Bohužel, opak je pravdou. Události jsou sprint. Během poměrně krátké doby podáte obrovský výkon, ovšem domů odcházíte s čistou hlavou. Pokud ale vyrábíte vlastní projekty, nemáte volno prakticky nikdy.

Když už je vymyslíte, což bolí, nadchnete pro ně lidi, což je ještě větší dřina, postavíte je jako dům na zelené louce, musíte o ně následně také neustále pečovat, aby se vám nerozpadly pod rukama. Žádný spánek na vavřínech se tedy nekoná, protože konkurence rovněž nespí. Je to vlastně nikdy nekončící kolotoč, ale velmi vzrušující a obohacující, to přiznávám.

Víte, jak vznikla Toulavka? Protože jsem se nudila. Ruku v ruce s nabídkou moderovat Události totiž přišel i zákaz dál točit v terénu, a já se cítila tvůrčím způsobem nevyužitá. Byla jsem zvyklá denně brázdit jižní a mnohdy i západní a střední Čechy křížem krážem.

Začala jsme si proto v uvozovkách hrát a stvořila námět na Toulavku i 13. komnatu. Jenže je nikdo nechtěl. Až v listopadu roku 2002 ve zpravodajství zjistili, že neplníme zákon o vysílání z regionů a můj nápad jim vytrhl trn z paty. Oslovili mě, dali šibeniční termín a já to vzala jako výzvu. Byl to závod s časem, ale vyplatil se. Poprvé jsme z virtuálního studia vysílali v neděli 2. února 2003 v deset hodin. Letos slavíme deset let.

Tak trochu. Kdysi totiž prohlásil, že u nás panuje blbá nálada, a já si, jako moderátorka hlavní zpravodajské relace veřejnoprávní televize, uvědomila, že ji, bohužel, spoluvytvářejí i média. Tím, o čem informujeme a jaký obraz společnosti divákům předkládáme.

V Událostech je velmi málo prostoru pro dobré zprávy, a tudíž se svět může zdát černější, než ve skutečnosti je. Přitom žijeme v nádherné zemi, s úžasnou historií, přírodou, tradicemi a máme tu i velmi šikovné lidi. Jen je zapotřebí dostat vše do povědomí veřejnosti, abychom si své vlasti a potažmo i sami sebe začali znovu vážit.

Chtěli jsme se stát jakousi studnicí nápadů pro vandry po vlastech českých. A to se nám, dle reakcí diváků, vážně povedlo. Ba co víc. Aktivně jsme je do našeho pořadu zapojili, protože nám posílají vlastní tipy na výlety, fotky. Zkrátka informace o tom, co sami zažili, viděli, zjistili. Takže se de facto stali spolutvůrci Toulavky.

Speciály jsou úžasné v tom, že s Pepou jednou do roka opustíme labyrint Kavčích hor a vyrazíme „do světa“. Všechno si můžeme vyzkoušet, osahat, vychutnat, prozkoumat.

Takže jsem třeba pekla vyhlášené hořické trubičky, lázeňské oplatky, asistovala při zrodu flekovského piva, na bucharu kovala meč, foukala sklo, vánoční ozdoby, točila na hrnčířském kruhu, vyráběla vinuté perle, pokoušela se vytvořit vitráže, tkala gobelín, malovala pravým zlatem na porcelán, zdobila paškál, tedy největší kostelní svíci. Pepa zase nadchl diváky coby tvarůžkový král nebo když šlapal nošovické zelí.

Tu jsme před pár lety vydali jako vánoční dárek pro naše diváky a čtenáře a zaměřili se v ní na regionální speciality. Zajímalo nás, jak vznikly, přišly ke svému jménu, jakým vývojem prošly, a zda se v té které oblasti pořád ještě vaří. Třeba takové pagáče, mrkvance, boží milosti či hubníky. Sklidili jsme za ni velký úspěch, a když nás oslovila agentura CzechTourism, která měla podobný projekt, s tím, že bychom mohli „spáchat“ něco společně, řekli jsme si, proč ne.

Zaměřili jsme se ovšem nejen na samotné krajové pokrmy, ale i na slavné české a moravské potravinářské produkty, jako jsou třeba hořické trubičky, olomoucké tvarůžky nebo znojemské okurky. Zároveň jsme představili malé výrobce, kteří se můžou pochlubit něčím výjimečným a taky gastronomická zařízení, jimiž, obrazně řečeno, kráčely dějiny, kupříkladu českobudějovické Masné krámy, karlovarský hotel Pupp.

A aby byl gurmánský zážitek skutečně autentický, všude jsme s Pepou poctivě koštovali. A víte, na co jsme byli nesmírně pyšní? Pro start naší 'mlsací Toulavky' jsme si nemohli vybrat horší termín - vysílali jsme proti semifinále mistrovství světa ve fotbale, a my jsme ve sledovanosti zvítězili!

Tak třeba na Staré poště u Brna mě vypekli zvláštním nápojem zvaným Hulánský špuk. Huláni byli jezdecká součást rakouského vojska a u Slavkova dostali na frak. A lidé, kteří každý rok pořádají rekonstrukci slavné 'bitvy tří císařů', si vytvořili rituál konzumace tohoto moku. Nasedá se při něm na pomyslného koně a kromě toho vám přinesou cosi, co vypadá jako neidentifikovaný alkohol, a k tomu podají jakousi bílou tekutinu.

Netušila jsem, co to je, ale přesto jsem podle instrukcí vypila nejdříve jedno a pak druhé, a v puse nápoje smíchala. A pak následoval šok. V první skleničce byl totiž rum - a ve druhé kefír! Přiznám se, že jsem nedopila, takže hulán ze mne skutečně nebude.

Přesně tak a právě jejich příběhy mě možná na celém cyklu baví nejvíc. Jsou to často velmi pozoruhodné osudy rodin, jimž za totality znárodnili jejich firmy, starobylé domy a ony po pádu železné opony víceméně na zelené louce začínají znovu, protože ctí odkaz předků. Většinou dřou do úmoru a finanční profit není až tak velký, jak by si mnozí mysleli.

Tradice a jistá satisfakce je pro ně silnějším hnacím motorem než peníze. Tento přístup je v našem až příliš materialisticky zaměřeném světě úctyhodný. Takže jsme například narazili na kantora, který se o víkendech ze starých sešitů svého dědy učil uzenářskému řemeslu, nebo na strojaře zkoumajícího bylinky, z nichž by se případně daly vykouzlit zdraví prospěšné likéry, či na bývalou laborantku, jež se už léta snaží opravit zdevastovaný rodinný zámeček obklopený ovocnými sady, o něž pečuje, a jejím snem je vyrobit hruškový cider.

Celkem se shodneme. Snažíme se, aby lokality, které vybereme, nebyly zprofanované a zeměpisně mapovaly celou republiku. První knížka vyšla v listopadu roku 2005 z popudu diváků, kteří nám psali, že by podle našich reportáží rádi jezdili na výlety, ale potřebují se k informacím vrátit. Když jsme dojednávali u ředitele zpravodajství Zdeňka Šámala mediální podporu a šéf nakladatelství řekl, že má knížka vyjít v desetitisícovém nákladu, Zdeněk jen poznamenal: „Ivetko, pozor, abyste neskončili v Levných knihách, to by byla ostuda.“

Přiznávám, že mě tenkrát polil studený pot a jeho slova mi pak dlouho zněla v uších. Že se prodá 40 tisíc kusů, by mě ani ve snu nenapadlo.

Přitom původně jsme měli v úmyslu odvysílat jen třináct dílů. Diváci si ale vyžádali pokračování.

Ano. Což je úžasné. Já jsem „Třináctce“ dala do vínku podtitul léčba příběhem a ona se jí skutečně stala. Neuvěřitelné.

Teď třeba pracujeme na 13. komnatě Reginy Rázlové a je to osud na román. Možná dokonce na thriller. O ženě obdivované i zavrhované, jejíž život připomíná jízdu na horské dráze. Narodila se jako druhé vymodlené dítě po smrti své starší sestry. Její otec byl střídavě ve vysoké stranické funkci a střídavě na indexu, když třeba v roce 1968 odsoudil vpád sovětských vojsk na naše území, což mělo dopad na celou rodinu včetně dcery.

Po pádu železné opony byla odejita z Národního divadla a živila se i tím, že prodávala v bufetu chlebíčky. A pak se vrhla na byznys, který skončil v roce 1998 její jedenáctiměsíční vazbou a následně letitým kolotočem soudních líčení. O tom všem v našem dokumentu otevřeně mluví. Nebo Václav Marhoul. Kdo by do takového chlapáka řekl, že byl na střední škole obětí drsné šikany? Jeho výpověď je silným mementem pro všechny, kteří toto téma podceňují.

Tak loni opravdu nikde, protože jsem chystala nový pořad „Rub a líc“ a dal nám všem pěkně zabrat. Ale letos jsem si to vynahradila. Byla jsem v Řecku na ostrově Kos a pak v Itálii u jezera Lago di Garda. První dovolenou jsme pojali jako takový, řekněme, zevling, a ta druhá byla spíš puťákem po zajímavých místech. Ale už mě zase svrbí chodidla. Zrovna vymýšlím, kam bych ještě na pár dní frnkla. (směje se)

Ještě nevím, ale přemýšlím o Londýně. Nebo odjedu do Lince. Kousek od něj žije moje nejlepší kamarádka z dob vysokoškolských studií a byla jsem tam za ní jen jednou. Přitom si to pořád slibujeme. Stále si do telefonu říkáme někdy příště, někdy příště, jako v té písničce od Katapultu. A to jsme se kdysi tomuto přístupu k životu obě vysmívaly. Hrůza! I nás takhle zpovykaná doba dostala.

Náramně. Danečkovi ještě není rok a vnesl do celé naší rodiny novou, svěží energii. Radost. Taky jsme na něj všichni velmi dlouho čekali. Hlavně rodiče, kteří konečně mají prvního vnuka. Je to čiperné, bystré dítě, strašně rychle se učí. Když ho třeba týden nevidím, jsem vždycky překvapená, co nového umí a ochotně na počkání předvádí. Je to extrovert. Miluje společnost.

Myslím, že brzy začne chodit. Už teď se sám postaví na špičky a drží se jen jednou rukou. Je na sebe nesmírně pyšný a píská si u toho. I proto jsme mu dali přezdívku Pískáček. Teď nás všechny baví tím, že si z vysavače vytvořil chodítko. Doleze k němu, postaví se u něj, pak ho tlačí před sebou a hrdě za ním kráčí. Je to prostě brouček.

Ráda se scházím s přáteli, chodím do kina, do divadla, cvičím, plavu, hodně čtu, cestuji, chodím na výlety, miluji pěší túry.

Pracovně ne, ale soukromě ano. Jsme přátelé. Patří mezi ty lidi, které mám ráda. Byť už spolu sedm let nežijeme. O to víc si ale vážím toho, že jsme náš rozchod lidsky ustáli.

Na to se zeptejte jeho. Ale je šťastný a spokojený, což mě těší.

Právě pracuji na novém pořadu, který by se měl na obrazovkách České televize objevit už příští rok. Pokud tedy vše dobře dopadne, ale víc vám zatím prozradit nemůžu, nechte se překvapit.