Iveta Kahounová a Nikola Pitráková - královny vodního póla

Nikola: Já jsem Ryba. A k vodě mám vztah od narození. Co si pamatuju, tak můj táta hrál vodní pólo a tahal mě s sebou k bazénu v pražském Podolí. Už jsem tam zůstala navždy. Nejraději jsem skákala do vody a čekala, až mu skončí trénink.

Máma nehrála, ženské pólo tehdy u nás ještě neexistovalo. Já s ním začala v šestnácti a představuju vlastně první (a tedy i nejstarší) českou vlnu hráček. To je už sedmadvacet let.

Iveta: Já jsem kupodivu Střelec. V dětství jsem chodila s rodiči plavat normálně do bazénu, jako většina dětí. Ovšem voda mě tak chytla, že jsem se přihlásila na plaveckou základní školu. A když jsem se rozhodovala, jakému vodnímu sportu se budu věnovat dál, protože u vody jsem chtěla rozhodně zůstat, vznikalo tu právě zmíněné ženské družstvo vodního póla Tesla Praha.

I: Já jsem přerušila aktivní hru póla na deset let – žila jsem dlouho mimo republiku a taky jsem si odkrucovala těhotenství. Ale vždycky jsem se snažila (a snažím) využít každé příležitosti k plavání, jen tak, pro radost.

V současnosti máme jednou týdně trénink a zhruba jednou za měsíc zápasy 1. ligy. Sezóna vodního póla je podzim–jaro a v létě jezdíme na soutěže.

N: Období, kdy bych nelezla pravidelně do bazénu, si nepamatuju. Vodu jsem opustila jen ke konci svých těhotenství, kdy mě břicho táhlo ke dnu. A po šestinedělí jsem hned spěchala zpátky. Dnes mi vodní živel úplně stačí při tréninku, další nevyhledávám, spíš si zahraju volejbal.

I: O žádných krizích nevím. Kamarádky jsme se všemi holkami v družstvu stejně, nevyčleňujeme se jen my dvě. Možná proto nám to pořád funguje.

Vídáme se i mimo vodu, pořádáme „výjezdní zasedání“, což znamená, že párkrát do roka opustíme rodiny a prožijeme společný víkend třeba na horách, uděláme si výšlap, večer se zrelaxujeme u vínka…

N: Iveta byla kapitánka už v prvních letech – a dnes je zase. Má přirozenou autoritu. Ovšem v době, kdy žila v zahraničí, jsem „velela“ já. V podstatě jde jen o podpis zápisu před utkáním a podání ruky s rozhodčími, kteří si vás pak zavolají v případě problému. Občas nejde časomíra, jindy někoho vyloučí za agresivitu.

My obě hrajeme v obraně a nejsme (ani v civilu) útočné typy. Na mezinárodní úrovni jsou tvrdé Rusky. Úplně nejvíc mě naštve zákeřnost, když vás protihráčka schválně kopne, štípne nebo přidrží pod vodou déle, než je zdrávo.

I: Do třicítky jsou kategorie mužů a žen, pak začínají Masters, dělené vždy po pěti letech – 30 plus, 35 plus… Vždy záleží na věku nejmladšího hráče v družstvu. My jsme v podstatě 40 plus, ale nejmladší spoluhráčce bylo vloni ještě 39, a tak jsme spekulovaly, zda ji vezmeme, nebo ne.

Nakonec jsme uznaly, že by to nebylo fér, jsme přece tým – přihlásily jsme se do mladší kategorie a v té jsme zvítězily. Takový úspěch zažilo české vodní pólo poprvé. A je to jednoznačně vrchol naší kariéry.

N: MS se konalo v Budapešti a v Maďarsku je vodní pólo takřka národní sport. Cestou na zápasy nás v tramvaji oslovovali lidé a dávali při zmínce o pólu palec nahoru. To se nám v Česku asi nikdy nestane. Tady spíš reagují: To jste asi dost brutální, co? A stojí brankář na dně, drží se branky? A plave rozhodčí? Na všechny tyto otázky je správná odpověď NE.

Hodně dobré bývají i Američanky, Maďarky, Chorvatky. Tady se o pólu stále moc neví a funguje jen několik klubů. Chlapi mají dvě ligy, ženy pouze jednu, momentálně se čtyřmi družstvy.

Věřím, že podobně jako biatlon se stal populární díky pár jménům v čele s Gábinou Koukalovou, šlo by zviditelnit i vodní pólo. I když musím uznat, že v posledních letech se zásluhou našich mladých hráčů a hráček, kteří trénují děti, zvětšila základna nejmenších adeptů. Je to každopádně moc zajímavý a akční sport, nebudu tady rozebírat pravidla, ale je určitě na co koukat!

I: Z mého pohledu je fajn, že je to kolektivní sport, hraje se ve vodě a je všestranný – musíte dobře plavat (v bazénu nedosáhnete na dno), zvládat techniku, umět s míčem, přemýšlet nad hrou, kde je kdo volný…

Spojuje zkrátka spoustu věcí, je pestrý. Náročné bývá vydržet celé utkání (čistý čas je čtyřikrát osm minut a celé utkání trvá něco přes hodinu) v plném fyzickém nasazení. Patří k tomu sem tam nějaké zranění, já měla naštěstí jen vykloubené nebo namožené prsty a pár monoklů.

N: Pro mě je nejúžasnější parta kolem, ta mě u póla drží celou dobu. Jsme opravdu výjimečně sehraný tým – ve vodě i na souši. To je zřejmě i důvod, že jsme na MS zabodovaly právě my. Je nás dohromady šestnáct a vzájemně se respektujeme, pořád si máme co říct. A vím, že kdyby se některá ocitla v nouzi, druhé ji podrží. S touhle partou se ničeho nebojím!

Nejhorší pocity mívám po zápase, jsme úplně vyšťavené, vyčerpané, poškrábané, pokopané (mým nejvážnějším úrazem byl zlomený nos), ale spokojené a šťastné. Pak musíme rozhodně jít do hospody na pivo doplnit vitamíny a probrat zápas.

V létě s námi na MS jela i spoluhráčka, která je profesí masérka, vzala s sebou stůl – a to jsme si užívaly! Několika týmům jsme ji mohly výhodně prodat, ale nechaly jsme si ji. Půjčujeme nerady a za vysokou cenu.

I: Jasně, pořád se něčemu smějeme, veselé historky od vody i odjinud jsou na denním pořádku. Dřív občas někomu spadly plavky, dnes se speciální na pólo vyrábějí z tak pevných materiálů a s tak důkladným zipem na zádech, že je to skoro nemožné.

Stává se ale, že se kvůli zpoždění (dřív vlaku, dnes aut na dálnici) převlékáme krkolomně do plavek už cestou, na ně hodíme jen džíny a triko, abychom se u bazénu nezdržovaly.

N: Něco nás zaskočilo i nemile. Předloni na ME v Rijece jsme například prohrály, co jsme mohly, vždycky o gól, a v naší lize jsme se ocitly na chvostu. Byla jsem z toho zklamaná, ale zároveň nás to znovu stmelilo a nakoplo: začaly jsme víc trénovat, přestaly hrát „na údržbu“ – a vyhouply se nahoru…

S Rijekou je spojená dobrá historka. Čekaly jsme tam na nové, krásné týmové plavky, dodavatel nás pořád napínal a nakonec je poslal až na bazén. Měly jsme na nich mít každá svoje číslo podle čepičky, se kterou hrajeme. Když konečně dorazily, otevřely jsme krabici a slavnostně vyndáváme plavky: první s číslem 13, druhé s číslem 13, třetí až dvacáté… prostě všechny!

Chtělo se nám plakat a obratem jsme chybu reklamovaly. Smutné jsme byly ale jen do chvíle, než za námi přišly Italky a říkaly: Jéé, vy máte super plavky, vyměníme si je? V Itálii totiž 13 znamená, že jste vážně sexy.

I: Pamatuju si momenty, kdy jsem říkala: tohle je poslední sezóna a končím. Naštěstí jsme objevily nové směřování včetně letních turnajů, které přinášejí zábavu i sportovní adrenalin. Prožíváme nefalšovanou radost a dovedeme si ji vychutnat. Náš nadhled je daný i věkem, dřív jsme bývaly urputnější…

N: To je vtipné. Jízdu na sudech jsme nezkoušely, ale vyvinula se z ní zřejmě i další hra – kánoe pólo. Jedna kamarádka ho hraje, mají nad bazénem takové brány a do nich házejí míč rukou nebo ho tam musí dostat pádlem. Přijde mi to dost složité, ale hrají to i děti, asi jde o zvyk.

I: Za historicky nejslavnější utkání ve vodním pólu se považuje zápas Maďarsko– SSSR na OH v roce 1956, kterému se říká melbournská krvavá lázeň. Dokonce o něm a o maďarském povstání ve stejném roce natočil režisér Tarantino dokumentární film Freedom’s Fury. Zatím jsme ho ale neviděly.

My máme Maďary a Maďarsko spojené hlavně s naším loňským vítězstvím, úplně jsme se zamilovaly do Budapešti. To je bonus našeho sportování, že se podíváme po světě.

I: Mě kromě plavání nikdy nic intenzívně netáhlo, ani nebyl čas. Další věci se vždycky nějak vyvinuly. Vystudovala jsem střední ekonomku, pak jsem pracovala v bance, a když se otevřely hranice, odjela jsem do Anglie jako au pair. Pak jsem se přesunula do Ameriky a zkoušela další profese včetně útulku pro zvířata a veterinární kliniky.

Po návratu jsem si našla práci v oboru, ale když se mi narodily děti, z praktických důvodů jsem převzala práci po babičce. Vyrábíme doma „kupelky“, což jsou malé mističky z magnezitové směsi, které používají puncovny a zkušebny drahých kovů. Jde o nejstarší formu zkoušek. Díky tomu jsem časově flexibilní.

N: Já měla zájmů vždycky víc. Od čtyř let jsem chodila na gymnastiku a pak do Sokola, tancovala jsem, hrála basket ve Spartě, zkoušela jsem i softball, ale nesešla se tam dobrá parta. Trápilo mě to a právě tehdy mi táta nadhodil pólo. S tím, že umím výborně házet a šlapat – a pořádně plavat se naučím. Byla to trefa.

Zato profesně jsem se chvíli hledala. Chtěla jsem být spisovatelka a později interiérová designérka, jenže jsem nenašla vhodnou školu, a tak jsem po vzoru rodičů vystudovala práva.

Pracovala jsem i jako realitní makléřka a dnes jsem na poloviční úvazek právničkou v realitní kanceláři. Zcestovalá jsem spíš v rámci dovolených, ale nemám toulavé boty jako Iveta, jsem domácí typ.

N: Nijak to nepřeháním. Kromě tréninku a volejbalu si jdu občas zacvičit jógu. Ale třeba běh nenávidím. Raději sednu na kolo nebo v zimě obuju lyže.

I: Já, jak jsem řekla, si vedle tréninku ještě chodím zaplavat a nesmím zapomenout na procházky se psem. Další sporty nedělám, raději něco podnikám s rodinou, taky máme rádi kolo… V pohybu jsem v podstatě pořád, neznám situaci, že bych si jen tak lehla.

N: Ve vodním pólu mi to přijde úsměvné, myslím, že se skoro ani nevyskytuje, aspoň pokud jde o Českou republiku. I když je pravda, že za námi párkrát přišli z antidopingové komise a hnali nás na testy. S nulovým výsledkem. Já si spíš musím před zápasem hlídat, co sním, mám nervy a stažený žaludek. Bývá mi špatně až do prvního hvizdu. Pak to ze mě spadne.

I: Já nervy naštěstí nezažívám, ale taky se nemůžu před zápasem nacpat. Jako „doping“ u mě funguje čokoláda.

N: Jsem rozhodně kolektivní typ, individuální sporty mě ani netěší – kdysi jsem zkoušela tenis, ale nesrovnatelně víc mě baví právě kolegiálnost, soudržnost, vazba na druhé. V soukromí je moje týmovost jasná už tím, že jsem si splnila sen o velké rodině. Vzájemně si všichni vycházíme vstříc a můžeme se na sebe spolehnout.

I: V pólu je to jasné – nepřijmeme mezi sebe nikoho, kdo by chtěl strhnout pozornost jen na svou osobu, získat slávu bez ohledu na druhé. (Doufám, že by to náš trenér Igor potvrdil.) A u mě doma? Řekla bych, že jsem vnímavá k potřebám ostatních. Zásadní věci řešíme s manželem Jirkou společně, často přizveme i děti…

N: Já mám tři dcery – Kristýnu (11), Natálku (8) a Matyldu (5). Manžel Kryštof je ekolog a dělá audity pro větší společnosti, pracuje v podstatě pořád. K tomu hraje extraligu softballu, teď byli třetí. Je ve svém koníčku spokojený a tolerantní k mému.

Doma se bez řečí střídáme, on má trénink ve čtvrtek, já v úterý – a přes to nejede vlak. Nastoupí a udělá, co je potřeba, je skvělý, dobře jsme se našli. Nejdřív sice občas brblal, ale nakonec jsme se dohodli, že takhle to bude správně pro oba. Starší dcery hrají volejbal, malá chodí na gymnastiku a dál uvidíme…

I: Moje děti se jmenují Karolína (14), Jirka (11) a Klára (9). Jsou už větší a rodinná logistika tudíž jednodušší. Uloží se samy, nicméně se jim snažím zajistit veškerý servis. Manžel působí jako starosta v Kostelci nad Černými lesy, kde bydlíme čili je velmi vytížený.

Ovšem když je potřeba, pomáhá, není problém se domluvit. Sám aktivně nesportuje, ale snažím se ho trochu rozhýbat, podobně jako děti. Situaci mi komplikuje dojíždění na tréninky, naštěstí je to jen třicet kilometrů.

Klárka chodí na aerobic, Jirka zkoušel fotbal a momentálně hraje ping­-pong, Karolína se rozvíjí spíš výtvarně. Pólo si nevybral zatím nikdo, nenutím je.

N: To slovo skoro neznám a ani mi nechybí. Pokud se mi povede někam zalézt, aby mě nenašli, s chutí si přečtu dobrou knihu. A učím se italská slovíčka. Výjimečně zajdu na masáž.

Nejsem asi typická ženská ve smyslu obíhání obchodů a nakupování, ale pokud mi vstoupí do cesty hezké náušnice nebo korále, neubráním se. Miluju taky výlety na prodloužené víkendy, to je krásné rozmazlování, ovšem s manželem.

I: Já pro změnu chodím na udržovací angličtinu… A z oblasti módy ulítávám na zajímavých kabátech, šátcích a kabelkách. Jinak se vše motá kolem póla nebo rodiny. Ale tak mi to vyhovuje.

N: Tehdy jsem si přála hlavně dokončit školu. A brzo mít děti. Zdá se to možná jako banalita, ale když vidím kolem všechna ta rozpadající se manželství, uvědomuju si, jakou mám kliku. Protože dobré zázemí, uspokojivá práce a k tomu koníček, který vám dělá radost, jsou v životě nejvíc.

I: Souhlasím. Ve dvaceti jsem toužila podívat se do světa, jak to kde funguje. Dnes je pro mě ideál vést s mužem a dětmi spokojený život. Mít vnitřní klid a pocit, že věci jsou, jak mají být.

N: Při intenzitě běžného života moc neplánujeme, snad jen to, že v srpnu se odehraje další ME a chceme se co nejlíp připravit. Těšíme se na léto! Je otázka, dokdy zvládneme hrát první ligu. Ve světě běžně hrají ženy 65 plus, a muži dokonce 80 plus!

Viděly jsme americké „babičky“ v růžových dresech se slamáčky – byly výborné a pořád šlo poznat, že hrají pólo. Je to sport skoro bez omezení, ve vodě je pohyb snadnější než na vzduchu, i rehabilitace po úrazech se provádí často v bazénu.

To víte, je potřeba dávat pozor na různé záněty a infekce, na turnajích v Nizozemsku nebo Německu se stávalo, že voda ve venkovním bazénu měla jen 18 stupňů, což je v prvním momentu na infarkt. Sice to rozplavete, ale někomu to prostě nesedí.

Kromě póla se chci o prázdninách podívat s partou do Skandinávie a kvůli dětem k moři, kde se dá potápět.

I: Já bych taky ráda vyrazila s rodinou na vodu, už dřív jsme měli hezké zážitky na raftu…

Ale ještě k těm babičkám. Loni před koncem sezóny nás pozval tým Izraele v rámci tréninku na přátelské utkání. Když jsme přišly na bazén, jejich trenéři (v našem věku) málem omdleli: Tyhle starý? To nemyslíte vážně? Do půlky jsme hrály vyrovnaně, a párkrát dokonce vedly, ale v závěru jsme prohrály. S dvacítkami z reprezentace se už měřit nemůžeme, ovšem pobavily jsme se.

N: Ať přijdou v úterý večer do Podolí! Pokud umějí plavat a mají trochu cit pro balón, není důvod to aspoň nezkusit! Nikdy není pozdě!

I: Je fakt, že nabídek k sňatku od fanoušků se asi nedočkají. Když vidí, jak se „řežeme“ v našich legračních čepičkách, budí to spíš veselí.