Iveta Dušková: Učím se nastavovat hranice

Přivedla mě sem herečka Jitka Sedláčková někdy v roce 2008. To ona ho objevila a začala tu provozovat divadlo. Záhy ale zjistila, že nemůže dělat všechno. Řídit, umývat záchodky a ještě hrát. Vést divadlo je opravdu náročné, zvláště když chybějí finanční prostředky. Pak se tu vystřídali ještě další hospodáři a v roce 2010 získalo název Divadlo Kampa.

Začala jsem působit jako dramaturgyně a hrát se svým souborem Cylindr. Postupně se ale začaly názory na dramaturgii divadla rozcházet. A tak jsme se domluvili, že je převezmu já.

To je troufalost, co? Taky mě to zaskočilo. Nejsem administrativní ani organizační typ. Pak jsem si ovšem řekla, že jestli chci naplňovat svou vizi, musím převzít i zodpovědnost. Hodně mi tenkrát pomohly holky ze souboru, a hlavně dcera Agáta. Je totiž nejen výborná herečka, ale taky skvělá produkční.

Ne, navštěvovala spolu se synem Martinem dramatický kroužek, který jsem v Černošicích sedmnáct let vedla. Obě děti mají moji školu. Než jsme se chopily divadla, Agáta studovala překlad z francouzštiny a lingvistiku na filozofické fakultě v Praze. Zbýval jí poslední semestr, ale divadlo zabíralo moc času, a tak ji nedodělala. Prozatím.

Román jsem četla jako mladá a samozřejmě jsem toužila Kareninu hrát. A pak jsem si ho znovu přečetla před čtyřmi lety a začala jsem přemýšlet o dramatizaci. Ale tentokrát jsem cítila, že mě více zajímá příběh Levina než samotné Anny Kareniny. Jeho názory na život, přemýšlení o bohu, filozofování o přírodě, o duši, obdiv k prostému životu. Myslím, že to jsou hodně současná témata.

Levin je v podstatě autobiografický obraz Tolstého, do něj dal svou duši, své myšlenky. Z románu jsem vybrala dvě základní linie. Příběh Kitty a Levina a motiv trojúhelníku Anna, Vronský a Karenin. Ty jsem pak vzájemně proplétala.

Příběh Kareniny není tragický proto, že ji odsoudí společnost, ale proto, že se odsoudí sama. Cítí se provinile, nechce si odpustit a tím ztrácí úctu sama k sobě. Má v sobě velkou hrdost a pocit, že si nezaslouží být šťastná. To ji zničí – a to je i klíč k našemu pojetí. Společnost není nikdy dokonalá, ani ta dnešní. Třeba jsem hodně přemýšlela o Ivetě Bartošové.

Nechci ji přirovnávat k Anně Karenině, ale udělala něco podobného. Proč? Co člověka dožene k tak šílenému činu? Co o tom vlastně víme? Jsem teď ve věku, kdy člověk začíná bilancovat, a dramatizace Kareniny byla i pro mě tak trochu sebezpytnou sondou.

To jsem. Jarda mi občas říká, ať jsem na sebe víc hodná.

Taky. Jsou tu ale i resty, které jsem neřešila. Kdy jsem raději dělala ústupky, aby byl klid nebo aby ostatní neměli pocit, že jsem málo vstřícná. Syndrom hodné holky se vrací jako bumerang z mnoha stran a já se s tím musím vyrovnat.

Způsob řešení, který jsem praktikovala doposud, už používat nemohu. Je třeba nasadit energii, na kterou nejsem zvyklá. Nedělá mi dobře, protože mě někdy nutí jít do konfliktu nebo udělat něco, co mi není milé. Konfrontace s nastavováním hranic a nepopulárnosti z toho vyplývající je těžká.

V noci se pak někdy budím a kladu si otázky, zda už nejsem moc tvrdá. Učím se však pevnosti a opravdovosti k sobě i druhým. Už nejsem malá holka, jsem dospělá žena, a dokonce jdu do období stařeny.

Ano, maminka ve mně je silně. Pořád mám pocit, že se musím o něco nebo o někoho starat. Dcera mi taky říká, ať pořád nepomáhám. Mám tu tendenci opečovávat druhé. Možná si tím dodávám pocit vlastní důležitosti. Líbí se mi, když jsou všichni spokojení, usmívají se a je jim hezky. Jenomže tahle moje snaha je pak někdy může pěkně štvát. A hlavně moje představa dobra se vůbec nemusí shodovat s tou jejich.

Zpočátku jsem musela pochopit, že ne vše, co říká, je pravda a že to musím naplňovat. Protože, a to je hodně důležité, nikdo nemůže vědět lépe než já, co je pro mě dobré. A než jsem tuhle základní a jednoduchou myšlenku pochopila, tak to tedy trvalo.

Měla jsem tendenci dát více na druhé než na sebe, a u něj to platilo obzvlášť. S Jaroslavem totiž nemělo smysl polemizovat nebo se hádat. Má jasno ve všem. I když musím říct, že věkem velmi zlaskavěl a dává šance i druhým.

Byly ale doby, kdy se s ním vůbec nedalo diskutovat. O to hůř pro mě, protože jsem velmi emotivní a hůř se prosazuji. Navíc mi dá práci udržet si nadhled a v klidu argumentovat.

To jistě. Hodně mi pomohlo vědomí, že mohu existovat bez něj. Sama. Měla jsem totiž tendenci podléhat závislosti na něm. Vědomí, že i bez Jaroslava to budu pořád já, mi k němu pomohlo najít cestu. Najednou už jsem nebyla ta podřízená, ale partner, který řekne: Dobře, ty to myslíš tak a já tak. Ty máš tento svět a já jiný. Ale neznamená to, že tvůj je lepší a můj horší.

Bolest, velká bolest. A mnoho bezesných nocí, kdy jsem o sobě pochybovala. Karenina má v sobě destruktivní tendence a já jim rozumím. Ale na rozdíl od ní v nich nevydržím dlouho. U mě funguje pud sebezáchovy nebo mám hodně dobrého anděla strážného. Zkrátka když už je mi moc špatně, tak se ve mně ozve hlas a řekne: Co blbneš, proč si tak ubližuješ? Něco se ve mně přehodí a já zas můžu jít dál.

Hraje, pomáhá s technikou, s kamerou i zvukem. S Agátou a dvěma kamarády založili soubor Impro Samé vody a dělají improvizace jako Jarda.

Jo, to je dobrá představa. Je pravda, že děti v improvizaci vyrostly, chodily se odmala koukat na Jardu. Martin v šestnácti a Agi ve třinácti letech ji začali sami zkoušet. Když jsem později Agátu zapojila do hereckého souboru, tvrdila, že je pro ni přirozenější improvizovat než odříkávat text. I proto zůstala autentická a spontánní.

Spousta lidí to nechápe, myslí si, že nastane moment, kdy herce nic nenapadne. Ale to se nestane, stejně jako v životě. Ten je taky jedna velká improvizace. Nevíme, co se stane za chvíli. A přesto žádné nic nenastane. Na jevišti je to stejné. Jde jen o to, mít dost odvahy a otevřenosti na ně vyjít. A to oni mají. Moc ráda se na ně dívám. Jsou skvělí.

A od Agátky čekáme páté. Martin se ženil brzy, ale manželství nedopadlo dobře. Hodně nad tím přemýšlím. Děti by chtěly oba rodiče pohromadě, rozvod je vždy nepřirozený. Nechápou, proč máma s tátou spolu nejsou. Tánička, Tobík a Violka žijí s maminkou na jižní Moravě. Ale jezdí za námi poměrně často. Martin má novou partnerku a s ní syna Kryštůfka.

Nu, člověk musí přijmout, co život přináší. Není o tom, že vychází tak, jak bychom si přáli. Kdyby nepřinášel bolest a smutné momenty, nebyly by zkušenosti. Ty nás posouvají a je to správně. I když cesta k přijetí skutečnosti je někdy složitá. Jaroslav přijímá hned vše. Mně to trvá déle. Musím pochopit, prožít bolest, projít si celým procesem. Ale možná je to pak o to víc do hloubky.

To víte, že se těším. Na všechna vnoučata jsem se těšila. Baví mě pozorovat, jak jsou každé jiné. Tánička už je mladá slečna a hodně čte, Tobík je expert přes počítače, Violka krásně maluje a nejmladší Kryštof, ten pořád důležitě něco rozpráví, jen mu nikdo nerozumí. Jsem moc zvědavá, jaké bude to od Agátky.

Ano, napsala jsem ji pro ni a byly tam i některé autobiografické prvky. Agáta je hodně svá. Má ráda harmonii, ale umí si dát i Jardovy jasné hranice. Ona netápe, kdo je. Moc toho nenamluví, na rozdíl ode mě. Já měla před Agátou respekt, už když byla malá. V její pubertě jsem si nebyla jistá, jak mě bere. Ale jednou přišla domů a zvláštně na mě koukala.

Čekala jsem kritiku, ale ona mi řekla, že jsem skvělá máma. Trochu nechápavě jsem se na ni dívala a ona prohlásila, že si povídala s kamarádkami, kterým mámy všechno zakazují, a já že ne. A že jsem vlastně skvělá. Tohle ocenění mě potěšilo, a hlavně uklidnilo.

Velké, protože stařeny už nic nemusí, jen všechno můžou. Jsou šaramantní, moudré, ušlechtilé a všemi respektované. Mají v sobě velkou vnitřní sílu a schopnost chápat druhé.

Víte, co si ráda představuju? Jak žiji v malé chaloupce s hliněnou podlahou, pecí, nad kterou se suší byliny. A já tam bosá stojím a vařím výbornou bramborovou polévku se sušenými houbami. A ostatní si ke mně chodí pro moudré rady. Asi si napíšu takovou roli. Něco jako Babička Boženy Němcové. (směje se)

K tomu mě inspiroval kolega Pavel Nový. Začala jsem šedivět už někdy v šestatřiceti. Vlasy mi rostou rychle, a tak se stalo, že jsem se občas nestihla dobarvit. On na mě koukl a povídal, ať si ty šediny nechám, že mi budou slušet. A tak jsem ho v osmačtyřiceti poslechla. Nejdřív jsem měla půlku hlavy šedivou, půlku obarvenou a vypadalo to legračně. Ale teď jsem na ně hrdá.

Nedávno mě ve vestibulu hlavního nádraží zastavil asi třicetiletý muž a řekl mi: Já vás už chvilku pozoruju a musím vám říct, že máte nádherné vlasy. No a než jsem stihla poděkovat, byl pryč. Když mám nastoupit cestu moudré a pohodové stařeny, tak musím mít přece šedivé vlasy. A navíc, víte, kolik ušetřím času a peněz za barvení? Všem to doporučuji!