Ivana Mentlová: Byla jsem ve správnou dobu na správném místě

Do pražské restaurace nedaleko Pařížské ulice přišla perfektně upravená blondýnka, které by její věk nehádali ani profesionální sázkaři. Jedinou viditelnou vrásku na čele sama omlouvá starostí o svou nachlazenou dceru.

Vyrostla jsem v době, kdy se místo nakupování oblečení šilo, takže i když jsem návrhářství nestudovala, základy tam byly. Od svých 10 let jsem si na sebe šila, pletla a vyráběla doplňky. Později jsem si věci navrhovala a nechala je šít.

Pak už stačila jenom shoda okolností, kdy jsem s partnerem žila v tureckém Istanbulu, což je po Itálii v Evropě největší velmoc, co se produkce oblečení týče. Tam jsem se také poprvé více seznámila s materiály, jako je kůže a kožešina, které jsou nyní pro mou práci typické.

V módě se vlastně vzdělávám celý život, ve své knihovně mám hlavně knihy o módě, designu, architektuře.

Zůstala jsem tam šest let a za tu dobu nasbírala zkušenosti, vytvořila si portfolio a v roce 2007 založila vlastní značku IAM. Pak jsem se ale kvůli ztrátě v rodině vrátila zpátky do České republiky. Potřebovala jsem se na něco upnout, pracovala jsem na vlastních kolekcích a ono to vyšlo.

Svou roli hrálo i to, že jsem tvořila hlavně z luxusních přírodních materiálů a kůže, což byla tak trochu díra na trhu. Byla jsem zkrátka ve správnou dobu na správném místě.

Do 17 let jsem chodila do lidové školy umění, návrhář nemusí být nutně výtvarník. Důležitá je představa o modelu, správně zvolený materiál a dokonalý fitting. Zkouším modely na modelce nebo klientce a pak i sama na sobě, dokud nejsem přesvědčená, že střih perfektně sedí.

Mnoho lidí si myslí, že zkratka znamená anglické „I am“ tedy Já jsem, ale jedná se o můj monogram. Jsem totiž křtěná Anna.

Pro značku Pietro Filipi jsem navrhla několik kabátů z umělé kožešiny. Ale ve vlastních kolekcích zůstávám u materiálů přírodních. Nejraději mám hedvábí, vlnu, bavlnu, kůži. Většina mé produkce je z jehnětiny. Její technologie zpracování jsou dnes na takové úrovni, že si ji mnohdy lidé pletou s kožešinou.

Loni jsem také poprvé vytvořila dětskou kolekci kabátků z jehnětiny. Nejsem značka typu fast fashion, a tak mám poměrně omezené možnosti. Samozřejmě ale používám materiály z certifikovaných chovů, které podléhají přísným evropským zákonům ohledně kultury chovu a dalších parametrů.

Otázkou navíc je, jestli je ekologičtější pořídit si jeden kvalitní kabát od lokálního návrháře, který vydrží i celý život, nebo nakupovat každou sezónu novou bundu v řetězci, kde je ohromná nadprodukce zboží, které končí na skládkách.

Po letech, kdy jsem si už vybudovala na české scéně nějaké jméno, mě oslovila značka Pietro Filipi ke spolupráci na prémiové řadě oblečení. Ráda jsem souhlasila, protože moje kolekce jsou i díky materiálům hodně limitované, spolupráce s touto společností mi dala možnost pracovat na cenově dostupnějších kolekcích, které se tak mohou dostat k více lidem.

Navrhuji věci, které chci nosit a nosím já sama. Samozřejmě také sleduji trendy a tvorbu zahraničních návrhářů, styl světových ikon, módních blogerek. Návrhář musí skloubit kreativitu s obchodním duchem, aby byla kolekce úspěšná. Ale vždy se snažím, aby byl v mých kolekcích poznat můj rukopis.

Baví mě přetvářet staré věci, kombinovat různé struktury materiálů a navrhovat oblečení tak, aby se dalo snadno nosit a bylo nadčasové. I proto v mých kolekcích výrazné vzory nenajdete, spíše model občas doplním krajkou, která nestárne.

Zatím to nijak nepociťuji. Martin je zralý na svůj věk, myslím, že za to může i to, že má ve střídavé péči sedmiletého syna. Navíc je chytrý, rodinný typ a oba pocházíme z úplných a obyčejných rodin z podobného zázemí, což podle mne hraje ve vztahu také velkou roli.

Výhodou je asi to, jak vypadá. (směje se) Také má pořád dostatek energie. Vždy ale závisí na charakteru dotyčného. Měla jsem i staršího přítele, který byl akčnější než já.

Samozřejmě že kdybych začala dříve, tak mám nejspíš další dítě a možná by to bylo v mnoha ohledech lehčí. To je ale jedno velké kdyby, v minulosti jsem se na děti necítila připravená. A nechci zastírat, že skloubit rodinu s kariérou je velmi náročné, někdy až nemožné.

Ještě když hrál Martin v Německu, tak jsem na fotbal chodila kvůli atmosféře. Zároveň když vidíte, že hraje váš partner, tak vás baví ho při hře sledovat. Jinak se ale přiznám, že fotbalu moc nerozumím. Martin u sportu zůstal, pracuje jako fotbalový agent.