Ivana Leidlová – banku vyměnila za svět opery

Zkušenosti ze světa byznysu přišly půvabné, sebejistě vystupující blondýnce vhod. Tak třeba umět se ohlásit u ředitele Metropolitní opery v New Yorku a přijet mu představit svůj projekt, to přece vyžaduje odvahu i určité charisma.

„Překvapilo mě, jak si tu Jarmily Novotné i po tolika letech váží, její kostýmy mají schované a vystavují je jen při slavnostních příležitostech,“ vysvětluje dvaačtyřicetiletá Ivana Leidlová na úvod.

Zašlou slávu svého času jedné z nejznámějších Češek začala doslova vydupávat ze země. Pěvkyni Novotné ležel kdysi celý svět u nohou, nejdříve jako dlouholeté sólistce Metropolitní opery, posléze coby hvězdě filmového plátna.

Proč ji u nás nikdo neopěvuje? Tuhle záhadu chtěla někdejší bankéřka vyřešit.

To vím docela přesně, zahlédla jsem v televizním zpravodajství krátký medailonek o krásné české herečce, která byla ve světě miláčkem publika. Bylo to v roce 1994, kdy Jarmila Novotná zemřela. V tu dobu jsem byla ještě studentka, ale překvapilo mě, že existoval někdo tak slavný, a tady ho nikdo nezná.

Ani ne, to nemůžu říct. Jako dítě jsem sice zpívala ve sboru, jako studentka jsem chodila s kamarádkami na brigádu do muzea na Bertramku, takže jsem vyrůstala na Mozartovi, hudbu miluji, ale vášnivý znalec nejsem.

Jak už to bývá, šlo spíš o náhodu. Ovlivnilo mě setkání se synem Jarmily Novotné, s Georgem Daubkem. Začalo to tím, že jsme se s manželem stali novými vlastníky zámeckého areálu v Litni, kde Jarmila Novotná se svým mužem baronem Jiřím Daubkem kdysi pobývala. Chtěli jsme se panu Daubkovi mladšímu jen představit a dozvědět se, jestli má k tomuto místu nedaleko Karlštejna nějaký vztah, jestli si pamatuje na dětství, které tu částečně strávil.

Ano, domluvili jsme se předem, že se sejdeme v New Yorku, Daubkovi bydlí nedaleko, vypijeme společně kávu, popovídáme si a pak půjdeme každý svou cestou. Jenže naše setkání se protáhlo na několik hodin, sedli jsme si prostě lidsky natolik, že já už při cestě zpět měla jasno: rozhodla jsem se pozvat George Daubka do Litně a připravit mu k nadcházejícím čtyřiasedmdesátinám živý hudební dárek. Jeho příběh i příběh jeho matky mě neuvěřitelně oslovily a pohltily zároveň.

Před čtyřmi lety jsme v polorozbořeném zámku uspořádali první výstavu o životě a historii zámeckého areálu a také výstavu fotografií Jarmily Novotné, na podzim se pak uskutečnil první festivalový víkend. Měla jsem ohromnou radost, že Daubkovi skutečně přijeli, představila se také vnučka Jarmily Novotné, Tatiana, která je velmi talentovanou houslistkou.

Určitě, aktivně jsem vyhledávala pamětníky, někteří přišli sami se vzpomínkou, zážitkem.

Začalo se to neuvěřitelně nabalovat. Najednou se mi ozývaly známé osobnosti, jako dirigent Jiří Bělohlávek, tenorista Peter Dvorský a mnozí další. Oceňovali, že se věnujeme tak významné umělkyni, o které tu léta nikdo neslyšel. Tohle byl impuls k tomu, že je zapotřebí uchopit to celé profesionálně.

Pak se ten vlak rozjel neskutečným způsobem, z jednorázové aktivity se zrodil Festival Jarmily Novotné, který už má za sebou čtvrtý ročník, věnujeme se také mladým umělcům, pro něž pořádáme v Litni mistrovské kurzy.

Mockrát jsem zvažovala, co dál, jak nejlépe skloubit péči o děti a zaměstnání, vždyť podobné dilema řeší spousta žen na mateřské dovolené. Zrovna v tu dobu nás začaly podporovat další osobnosti a rozjetý vlak nešlo zastavit.

Pochopila jsem, že ten vztah nebyl zrovna idylický. Jeho maminka stále pracovala a neměla na své děti čas. Tak to vnímal tenkrát jako dítě, teprve nyní, na náš popud, začal hledat různé osobní věci i vzpomínky v zaprášených krabicích.

Ano, uvědomila jsem si, že zrovna tohle není moje představa o mateřství, nechci, aby o mně synové jednou takto mluvili. Mým přáním je věnovat se jim co nejvíc, vyhodnotila jsem si pro sebe, že při této práci bych mohla čas aspoň trochu přizpůsobovat chodu rodiny.

Ve světě čísel jsem se cítila dobře, pohybovala jsem se v něm přes deset let. Musím říct, že se mi tato zkušenost hodí i dnes. V minulosti jsem zaslechla kolikrát tvrzení, že nezisková sféra je ten nejtěžší byznys, který existuje, Zámek Liteň je totiž nezisková organizace. Pořád jsem si říkala, jak to asi myslí. Dnes už to vím.

Shánět peníze od sponzorů je velmi těžké, celé to není jen o domlouvání akcí, o múzách a emocích, je to byznys jako jakýkoli jiný. A jako byznys se to musí dělat. Proto ze své bývalé kariéry hrozně moc těžím. Mám zažité byznysové uvažování, plánování, umím jednat s partnery, vím, co je pro ně důležité. Je zapotřebí k tomu přistupovat profesionálně, nikoli jako nějaký nadšenec.

Můj muž pracoval dvacet let v mezinárodním managementu na té nejvyšší úrovni, pro koučování tedy nemusím chodit daleko. Občas dostanu koučink, i když o něj nestojím.

Podporuje mě, ale zároveň je to můj největší kritik. Snaží se mě držet nohama na zemi a vracet mě do toho světa čísel i v momentě, kdy moje hlava začne ulítávat s nápady. Ten projekt je naše třetí společné miminko, samozřejmě se někdy kvůli tomu i pohádáme.

Určitě vnímají, vědí, že maminka má něco do činění s Jarmilou Novotnou. Když hrajeme třeba hru Kdo jsem, tak mi kolikrát nalepí na čelo Jarmila Novotná anebo také tatínkovi. A zároveň už vědí, že některé věci se nedělají jen pro peníze, že pracuji na něčem, co by se dělat mělo, a že je to správné, ale nedostávám za to nějaké finance.

Že to byla skutečně světová celebrita a my jsme to jméno tady neznali. To mě na tom šokovalo nejvíc. Kolik má takhle republika takových osobností? A nejen v kultuře. Kladu si někdy otázky, zda je to tím, že Češi obecně nechtějí vzhlížet k autoritám, nebo je to hlavně pozůstatek předchozího režimu, kdy jsme si neuměli vážit skutečných osobností? Byla bych šťastná, kdyby ta moje aktivita pomohla lidem hledat další takové osobnosti.

Přestože se od naší republiky nedočkala nikdy ničeho pěkného, byla velká vlastenka. Jednou musela utéct před nacisty, podruhé před komunisty. Jejich majetek zdevastovala také Rudá armáda, která se koncem války přes Liteň přehnala.

Od pamětníků jsem se dozvěděla, že v osmačtyřicátém, kdy se celá rodina chystala po zrenovování zámku v Litni opět žít, obsadili zámecký areál komunističtí vládci a nařkli Daubkovy z kolaborantství. Vyhrožovali jim s puškami v ruce: Ještě krok a zastřelíme vás!, zatímco jim Oscar Schindler děkuje v dopisech za záchranu Židů v jejich fabrikách v Čechách.

A představte si, že i když většinu života prožila Novotná v Americe, v New Yorku také zemřela, jejím posledním přáním bylo nechat se pohřbít v rodinné hrobce Daubkových v Litni, vedle svého muže.

Určitě, obdivuhodná na ní byla ale i přirozenost. Dokázala vystoupat do nejvyšších pater společnosti a všechny přitom okouzlit. Uměla přirozeně pohovořit a povečeřet třeba s Albertem Einsteinem, Georgem Bushem, stejně tak s představiteli IBM.

Já ale oceňuji především její profesionalitu, vše, do čeho se pustila, prováděla s profesionálním nasazením. Například odmítala zatvrzele Hollywood, od šéfa studií Metro Goldwyn Mayer pana Mayera si dokonce získala přezdívku Madame No. Stále mu odpovídala Ne! Chtěla se věnovat naplno jen operní kariéře, nikoli být obsazována v Hollywoodu. Když se pak podvolila, zahrála si nakonec v jedenácti filmech. V padesátých letech zářila na titulních stranách Vogue, Elle, rozhovory s ní zaplňovaly noviny i časopisy.

Vydala jsem se znovu do New Yorku, tentokrát představit svůj projekt jednomu z ředitelů Metropolitní opery panu Brianu Zegerovi. Většina jejích kostýmů je tam uschována. Znovu jsem si uvědomila, jakou úctu tu k české pěvkyni dodnes chovají. Otvírá všude dveře.

Pan Zeger mi vyprávěl, že když byl mladý, potkával Novotnou na chodbách tohoto operního domu. Byla to už starší dáma, ale do Metropolitní stále docházela.

Měl před ní takovou úctu, že si prý doma před zrcadlem trénoval, jak ji pozdraví. A když se nakonec potkali, pozdravila jako první ona jeho. Jinak celá příprava výstavy byla velmi náročná jak logisticky, tak i z hlediska pojištění všech zapůjčených kostýmů. Překvapil mě zájem veřejnosti, právě proto jednáme o tom, že výstava bude v pozměněné podobě rok putovat i do jiných měst republiky.

Určitě Violletiny šaty z Traviaty, jsou nádherné, vypracované ručně. Novotná šila ve známém pražském salonu u Hany Podolské. Tento kostým pak už neměl nikdo jiný na sobě. Když dávají v Metropolitní opeře Traviatu, bývá někdy vystavován ve foyeru. Nejen tento, ale i další její operní kostýmy cestují na výstavy různě po světě, akorát u nás jsou letos poprvé.

Asi by mě zajímalo, jak se jí líbí náš projekt, zeptala bych se jí, zda by k něčemu přistupovala jinak. Vzhledem k její profesionalitě by určitě něco změnila.

A také bych pátrala po tom, jaký byl její skutečný vztah s TGM. Byl velmi úzký, to se ví, Masaryk zcela bezprecedentně podporoval její kariéru, vedli diskuse prostřednictvím dopisů, mluvila o něm jako o svém druhém otci. Také s Janem Masarykem ji pojilo velké přátelství, stal se kmotrem jejích dětí. Trávil s její rodinou na liteňském panství i Vánoce.

Strašně ráda sportuju, a hlavně cestuju. S manželem se rádi vydáváme do exotických míst, procestovali jsme půlku Afriky. Vzpomínám na naši svatební cestu do Indonésie, na ostrov Sulawesi, kde jsme pobývali i na těch nejodlehlejších místech, ale zároveň našli další potápěčský ráj. Potápění je naší společnou vášní. Věnujeme se také vysokohorské turistice, mým snem je podívat se do Himálaje. Ale jinak jsem rodilá Pražačka, dodnes se Prahy nemohu nabažit. Ráda se procházím místy, která nejsou turisty tolik vyhledávaná, ale já je miluji, třeba Nový Svět.

Je to Vrtbovská zahrada. Když jsem byla malá holka, chodívali jsme s tatínkem starou Prahou na procházky, také na Malou Stranu. Vzpomínám si, jak jsme pokaždé nakukovali malou mříží ve dveřích do této zahrady, která byla pro veřejnost zavřená. Když se pak její brány otevřely, byla jsem nadšená, že mohu konečně vstoupit dovnitř. Nakonec jsme tam uspořádali i naši svatbu. To místo je mi prostě od dětství blízké.

Až budu mít pocit, že jméno Jarmily Novotné má již ten zvuk, který mu náleží, tak uvidíme. Nevím, kam mě život zanese, ráda bych se v budoucnu věnovala hlavně něčemu, co je smysluplné a co mě bude bavit a naplňovat.