Ivana Jirešová prací a jógou léčí bolesti duše

Měla jsem toho moc, ale už je to lepší. Hraju v muzikálech Divadla Broadway a taky v zájezdní komedii Manželský čtyřúhelník. Moje nová práce je moderování cestovatelského pořadu Bedekr, který poběží v České televizi.

Je to krásná věc, točíme na různých místech Chorvatska, ale obnáší to dlouhé cestování autem, takže moje záda dostávají zabrat. Budu si je muset zase srovnat cvičením jógy. No a samozřejmě pořád točím Ordinaci.

Sedmnáct let? No, asi to tak bude. Mojí dceři Sofince bylo půl roku, když jsem začínala, teď je jí sedmnáct.

Je to práce, kterou mám ráda. Možná tak úplně nepůsobím, ale jsem vlastně plachá, přecitlivělá a konzervativní. Vyhovuje mi, když mám jistotu a jsem mezi lidmi, které znám, ve známém a bezpečném prostředí.

Tyhle pilíře jsou pro mě v životě hrozně důležitý. I muzikály, ve kterých hraju, jsou na scéně docela dlouho. Takže mi to vlastně přijde normální a v pořádku.

Ne trochu, ale docela dost. (směje se) A neplatí to jen o hercích. Třeba hlavní kostymérka Míša je tam úplně od začátku, stejně jako já, Petr Rychlý nebo Láďa Ondřej.

Moje postava Lucie pracuje v baru, což je prostředí, kde se scházejí všichni ostatní, a to je pro mě fajn, díky tomu se potkávám pořád s novými herci. Někomu se může zdát na hlavu zůstávat tak dlouho v jednom seriálu, ale pro mě je to pevný bod, který v divadle nemám, protože nikde nejsem ve stálém angažmá.

Natáčecích dnů je někdy víc, jindy míň, záleží na tom, jak mi zrovna scenáristi napíšou dějovou linku. Není to tak, že bych točila denně a na nic dalšího neměla čas. I když v Ordinaci dělám dlouho, cítím pořád progres, neubíjí mě to.

Nesnáším loučení, je pro mě bolestivý, takže když jsem odcházela z natáčení, o němž jsme mysleli, že bude poslední, tvářila jsem se jakoby nic. Ujišťovala jsem kolegy, že se určitě ještě někdy někde potkáme, vždyť přece o nic nejde... (směje se) Ale pak jsem si doma s vínem na terase trochu zaplakala.

Pár měsíců jsme žili v tom, že už Ordinace nebude. Když mi pak zavolali, že se chystá pokračování na platformě Voyo.cz, říkala jsem si, že je všechno zase tak, jak má být.

Sjíždím Netflix, miluju historické seriály a trošku fantasy. Líbil se mi třeba seriál Zaklínač nebo Last Kingdom. Mám ráda cokoli ze staré Anglie, takže taky Sherlocka Holmese.

Filmy a seriály ze současnosti moc nemusím, málokdy vydržím víc než prvních deset minut, to platí i o komediích. Přenést se v duchu do historie mi připadá mnohem zajímavější.

Tak bych to asi neřekla, mám totiž ráda new age myšlenky, jsem proti starému systému. To neznamená, že se z minulosti nemáme co učit. Některé věci jsou univerzální, opakují se a fungují mimo čas a prostor. Je potřeba rozlišovat, co už je zastaralé a prošlé, a co je nadčasově funkční. A pak si vzít z minulosti to dobré a propojit to s tím současným.

Vztahy založené na přátelství a lásce, na čistém citu, který není poškozený touhou po penězích a moci ani žádným jiným nízkým chtíčem, žádnou manipulací.

Bylo to nesmírně těžký. Ale asi i díky tomu jsem se naučila se sebou líp pracovat. Hodně mi v tom pomohla jóga. Není to pro mě obyčejné cvičení, při kterém se vyplavují endorfiny. Během lekce jógy cítím, jako by ze mě všechno špatné odcházelo, po jejím konci můžu začít nanovo, klidnější a silnější. (odmlčí se)

Někdy jsem byla opravdu hodně zoufalá. Nejhorší byly neděle.

Ano, každých čtrnáct dní v neděli v osmnáct hodin. Když ode mě odcházela, brečela. Vyčítala jsem si, že ona brečí a já nejsem schopná ji ochránit. A do toho ty exekuce...

Ano, stalo se to dvakrát. Přišel exekutor, dva policajti, sociální pracovnice. Poprvé jsem normálně otevřela, myslela jsem, že se nějak domluvíme.

Podruhé jsem neotevřela, dostali se dovnitř násilím, zničili zámek, my byly se Sofi v ložnici. Byly jí tenkrát tři nebo čtyři roky. Chtěla jsem v tu chvíli utéct přes střechu, protože ona se tak strašně bála a nechtěla k němu.

Dodneška nechápu, jak se to mohlo stát. Nemám po těch zkušenostech důvěru v systém. Čeká mě ještě práce na tom, abych nebyla skeptická vůči všem úřadům a všem mužům. Ale musím říct, že už je to lepší, že se moje důvěra postupně obnovuje.

Nebyly jí ani tři roky, dva a tři čtvrtě. Dnes už se ví, že se tak malé dítě na střídavou péči nehodí. Těch čtrnáct dní, kdy bývala u svého táty, jsem o ní nic nevěděla, nedostávala jsem žádné zprávy. Chodila jsem po ulici, koukala do kočárků a brečela. Bylo mi hrozně smutno, dokonce jsem si chtěla sáhnout na život.

No jistě, soudili jsme se celou dobu, co jsme střídavou péči měli, takže asi jedenáct let. Zrušit se ji podařilo, až když Sofii bylo čtrnáct. Zkoušela jsem všechny možné cesty, ale moje žádosti soud pokaždé zamítnul. Kontaktovala jsem i Fond ohrožených dětí a Dětské krizové centrum, ovšem nikde nám nepomohli. Bylo to jako projížďka peklem.

Sofi svůj domov vyhrála, až když si o to mohla sama říct - soud konečně vyslechnul její přání.

To nevím, je teď v pubertě. Věřím, že čas zabývat se tím ještě přijde. Určitě to bude chtít soustavnou péči, aby to v sobě zpracovala. Víc k tomu říct nemůžu.

Musela jsem se s tím naučit žít, naplnit svůj život prací a dalšími činnostmi, které mě bavily a baví. Když byla Sofi u táty, snažila jsem se pořád něco dělat.

Jeden čas jsem stavěla dům, upravovala zahradu. A tak to mám vlastně doteď, pořád jsem něčím zaměstnaná. Připadá mi, že mě práce léčí, dělá mi dobře.

Část té doby, kdy byla Sofi ve střídavé péči, jsem měla manžela. (Sedmileté manželství se zpěvákem a skladatelem Viktorem Dykem se rozpadlo v roce 2017.) Ale i pro něj ta situace byla těžká, protože mi nemohl nijak pomoct. Vůbec nikdo mi nedokázal pomoct.

Rodičům už jsem pak v těžkých chvílích radši nevolala, viděla jsem, že je tím trápím. Ani přátele nechcete věčně zahlcovat špatnými zprávami a smutkem. Takže jsem se s tím musela vyrovnat sama.

V neděli večer, po Sofinčině odchodu, jsem chodívala na jógu, ta jediná mi aspoň trochu pomáhala. Ale že bych si třeba s manželem pustila film nebo uvařila dobré jídlo a tím se z toho trochu dostala, tak to v tu chvíli nešlo.

První dva tři dny si zvykala, takže to bylo taky těžký. Pamatuju si, že mě jednu dobu i plácala a říkala, že nejsem její máma. Mívala ekzém, zvracela, byly to typické psychosomatické potíže. Po pár dnech se to zklidnilo, ale pak už se zase začala blížit neděle, kdy musela zpátky k tátovi.

Smutné bývalo, když jsme byli na oslavě nebo jiné akci s kamarády a jejich dětmi a museli jsme odejít dřív, abych Sofinku včas předala. Neexistovalo, že by se její předávání kvůli nějakému programu posunulo nebo že bych ji předala jinde. Když se něco takového stalo, hned na mě podal stížnost. Ondřej měl všechno promyšlený a každou moji chybu dokázal využít ve svůj prospěch.

Určitě ano. I proto nenávidím manipulaci. Nesnesu ani pozitivní manipulaci, kdy jde o to, někoho dobře namotivovat, třeba v byznysu nebo právě ve výchově dětí.

Ne. Sofi žila ve dvou naprosto rozdílných světech, ať už se to týká režimu spánku, vstávání, jídla, morálky, nebo přístupu k životu. S Ondřejovou ženou teď vycházím dobře, myslím, že se o Sofi snažila dobře starat, byla člověk, který ji držel a pomáhal. Ale bylo to tam prostě odlišné a o mně se tam samozřejmě moc hezky nemluvilo.

Zastávám názor, že je fajn, když jsou děti vychovávány více lidmi, vidí různé cesty a můžou si díky tomu vybrat tu svoji. Ale musí to probíhat v souznění, v láskyplném prostředí, ne mezi dvěma rodinami, které spolu bojují. Teď už jsem s tím vším srovnaná, Ondřejovi jsem odpustila.

Já mu odpustila už v době, kdy jsme Sofii v té střídavé péči měli. Pořád jsem hledala cestu, jak se z těch konfliktů dostat. Věřila jsem, že odpuštění pomůže. Mámy musí být silný. Komu bych tím pomohla, kdybych se jen hroutila?

Život je jako řeka, někde se musíte přizpůsobit, ustoupit, někde naopak. Ondřej to měl bohužel tak, že nechtěl uhnout ani o píď.

Bylo mi to líto. Sešli jsme se, on se se mnou rozloučil a poprosil mě o odpuštění. Z jeho strany došlo k smíření, myslím, že si uvědomil, co to pro nás celé ty roky bylo.

Každý máme něco, co musíme ve svém životě řešit. Já si podvědomě zvolila nějakou těžší cestu a je to tak v pořádku. S odstupem času poznáte, že do sebe všechno zapadá.

Nicméně ty rány má člověk hluboko v sobě. Myslíte si třeba, že už to máte zpracované, a pak přijde něco, co vám ukáže, že to tak není. Když je rána hodně hluboká - a hodně lidí v sobě takovou hlubokou ránu po různých zraňujících událostech má -, tak vás to ovlivňuje. A to přesto, že se snažíte, máte různé osvědčené techniky, jak se s tím vyrovnat, cvičíte jógu, meditujete, děláte očistné obřady.

Jógu jsem začala dělat rok nebo dva před tím, než jsem otěhotněla. Bylo to v době, kdy jsem pracovala jako redaktorka pro časopis Harper’s Bazaar. Chodila jsem tou dobou do posilovny a cvičila aerobik, ale kvůli jednomu článku jsem měla vyzkoušet právě jógu. A hned ta úplně první hodina mě natolik dostala, že jsem se rozbrečela.

Přitom to byla celkem obyčejná lekce silové power jógy, žádná hatha jóga zaměřená na hluboké dýchání.

Jak kdy, snažím se minimálně třikrát týdně. Oblíbila jsem si bikram jógu, která se cvičí při teplotě přesahující čtyřicet stupňů, což mi vyhovuje, protože jsem zimomřivá. Jsou to dost náročné lekce, taková trochu mučírna, ale pomáhá mi to, tělo se v teple správně uvolní.

Když bylo studio kvůli covidu zavřené, cvičila jsem aspoň doma online, ale to teplo mi chybělo.

Pravda je, že teď nejsem v kdovíjak dobré kondici, je to i zimou. V zimě je potřeba víc odpočívat, což je něco, na čem musím ještě zapracovat. Mám tendenci chtít toho co nejvíc stihnout. Někdy je náročné vyhradit si na lekci volno, ale ten čas, co vám vezme, se vám bohatě vrátí. I když někdy se taky radši vyspím, než abych si kvůli józe přivstala.

Kromě cvičení mi prospívá spánek, třeba i ten odpolední. Když můžu, dám si po obědě dvacet minut. Tohle všechno mi pomáhá, aby mi bylo v životě líp.