Článek
„Strach, který jsem měla hlavně o dceru, ten se nedá popsat. To byl kůl v břiše!“ podotýká sympaťačka, která má za sebou letní natáčení seriálů Policie Modrava a Vinaři. Naštěstí tenhle úsek cesty z indického Šrínagaru do Kašmíru trval jen dvě hodiny a zbytek již tak nebezpečný nebyl. Na cestu do Mulbekhu, první buddhistické vesnice, na kterou narazíte při cestě z Kašmíru do Malého Tibetu a kam již tradičně jezdí čeští dobrovolníci pomáhat s výukou a stavbou školy pro tamní děti, se dostala díky manažerce bikram jógy.
„Ty jsi takový blázen, nechceš jet pomáhat do himálajské školy, zeptala se mě. No a já chtěla,“ popisuje herečka, jak se dostala do vzdáleného cípu země ležícího v Indii. Právě zde je buddhistická kultura nejméně narušena, neboť sem odešlo mnoho tibetských buddhistů během čínské invaze do Tibetu. Cestu za tibetskou kulturou plánovala herečka už dlouho.
Zmatek, špína a chaos
Smůla však poznamenala počátek cesty. Ivanin manžel, muzikant Viktor Dyk, se krátce před odletem zranil při jízdě na kole a vypadalo to, že Ivana s dcerou odletí sama. „Až dva dny před odletem změnil rozhodnutí a vydal se s námi. Úplně v pořádku ale ještě nebyl.“ Měsíční cesta byla rozdělena na dvě části: v té první třicetičlenná skupina cestovala po horách, v té druhé došlo na samotnou práci pro školu v Mulbekhu.
Na dvoudenní pěší procházce po Himalájích, kterou absolvovala i se svou osmiletou dcerou.
První, co skupinu dobrovolníků na cestě zaskočilo, byla nepřízeň počasí, kvůli které nemohli přistát v Ladakhu, ale museli se vrátit do indického Dillí. „Setkání s touhle metropolí bylo rozporuplné. Stará část města je okouzlující. Ale ten zmatek, špína, hluk a chaos mě zaskočily. Už jsem se těšila z města ven, do přírody,“ vypráví Ivana Jirešová.
Aklimatizovala se postupně
„Kašmír byl překrásný, všude zelené hory, divocí koně pili z řeky, příroda nádherná. Na druhou stranu jsme tam všude viděli vojáky se samopaly a zdivočelýma očima,“ přibližuje své dojmy z jednoho z nejkrásnějších koutů naší planety.
Ivana se rozhodla aklimatizovat se postupně a nepřepínat svoje síly. Její devítiletá dcera Sofie cestu snášela celkem dobře. „Byla jediné dítě ve výpravě, a tak se stala středem pozornosti,“ směje se její maminka. Když dorazili do dalšího cíle, města Léh, dopřála si skupina odpočinek. Ivana si zašla na jógu k místnímu učiteli a dokonce s dcerou vyrazila do hor. „Měl to být dvoudenní dětský trek, ale ještě že se k nám připojili ostatní ze skupiny. Vysadili nás totiž v měsíční krajině v horách. Nikde ukazatel, signál mobilu se brzy ztratil a taky zásoby vody a jídla se rychle tenčily. Nevím, nevím, jak by to dopadlo, kdybychom se Sofinkou vyrazily samy.“
Račí oslava narozenin
Dopřáli si i výlet na raftech, při kterém pluli po divoké řece Indus mezi skalami. „Léh byl pro mě takový indický Český Krumlov. Je v něm řada restaurací, butiků i kaváren plných intelektuálů ze všech koutů světa.“ V Léhu na ni nejvíce zapůsobila Šantí stúpa, ochranná buddhistická stavba, kterou nechal vystavět dalajlama. Ve Šrínagaru zase domy na vodě, které si tam vystavěli Britové, když byli vyhoštěni ze země.
Její manžel Viktor Dyk a dcera Sofie na vrcholu Shantí stupy míru, kterou nechal postavit dalajlama v roce 1991 v Lehu. „Měli jsme ji hned za hostelem a často jsme na ni vystupovali. Bylo to přesně 547 schodů.“
„I obchodníci tam jezdí na lodích a při vyjížďce vám nabízejí své zboží. Není před nimi úniku, a tak jsem si chtě nechtě nakoupila všechno možné. Šperky, pašmíny, meruňkový olej,“ vypočítává Ivana. Od dcery Sofie dostala jako dárek k narozeninám mandalu. „Bylo nás víc, co jsme slavili narozeniny na letní cestě. Inu, Raci jsou prostě zachránci a pomáhají rádi,“ naráží Ivana na své měsíční znamení.
Do školy šlapou i tři hodiny
Po čtrnácti dnech cestování se skupina přesunula do samotného Mulbekhu. „Možná je to tím, že nejsem z velkoměsta a že babička taky chodila na trávu pro králíky. Ale podmínky v indické vesnici mi nepřišly nijak extrémní.“
Děti z okolních vesnic do školy v Mulbekhu, kde je mimo jiné vyučují i čtvero jazyků, leckdy chodí i dvě tři hodiny. „A po škole je ještě čeká práce na poli,“ doplňuje herečka. „Jsou vedeny hlavně k memorování. Nemají čas pro rozvíjení toho, co by opravdu chtěly,“ podotýká. „Učili jsme je angličtinu formou hry. Snažili jsme se je přivést k tomu, aby se zamyslely, co by si opravdu přály.“ Také s nimi nacvičila představení Mauglí. Ředitel školy byl nadšen, když viděl, že malí prvňáci se čtvrťáky za osm dní zvládli nastudovat představení v angličtině.
„I já jsem si tam nějaká přání zformulovala. Každý den ráno, když ostatní ještě spali, jsem vystoupala do hor. Každý den výš a výš. A najednou bylo zcela jasné, co je důležité a co méně. Takže si chci uchovat vnitřní klid, který jsem tam cítila, a dělat takové věci, které mají smysl. A nevěnovat se jen výdělečným aktivitám. Jsem ve věku, kdy bych už mohla začít být třeba i hamižná,“ směje se. „A tomu se chci rozhodně vyhnout!“
