Ivana Cinková: Nosorožci mě fascinují, jsou zvláštní a roztomilí

Jako takový intenzivní nádech a výdech. Je to zvláštní sípavý zvuk, který nosorožci vytáhnou až z útrob. Ten pak v sekvencích opakují.

V divoké přírodě ke mně nic neutrousí. Já se s nimi totiž snažím nemít vůbec žádný kontakt. I když je stopuju a pozoruju, neměli by o mně vůbec vědět. V ideálním případě by vůbec neměli vnímat, že se kolem nich pohybuju.

To je sice pravda, ale ti sloni mají s lidmi určitou negativní zkušenost. Lidé mluvící konkrétním jazykem jim pravděpodobně opakovaně ublížili, takže se je sloni naučili rozpoznat. Vědí, že pro ně představují nebezpečí, proto na ně reagují podrážděně.

Ostatních lidí si ale nevšímají. Například turisty v autě berou jako součást svého přirozeného okolí, na které jsou zvyklí. Vůbec jim nevadí. Stejné je to i s nosorožci. Pokud se mnou nemají žádný negativní zážitek, jsem jim jedno.

To je různé. Samci, kteří si hájí svá teritoria, se navzájem často zastrašují. Další volají na samice a snaží se je udržet na svém území. To je hodně častý námět nosorožčí konverzace, protože samice se nepohybují jen na území jednoho samce, přecházejí mezi několika teritorii. Obvykle jich střídají kolem šesti až sedmi. To se ale jednotlivým samcům nelíbí. Zkoušejí proto na samice různě kňučet a kňourat. Trochu to připomíná hlasy mláďat, která zoufale volají na matku, že se chtějí napít mléka.

Vlastně ano. A funguje jim to! (směje se) Samci jsou hodně snaživí a přesvědčiví, zvlášť když jejich vyvolená přichází do říje. To ji pak rozhodně nechtějí pustit.

Protože mě fascinují. Jsou něčím jiní než ostatní zvířata, jsou zvláštní a roztomilí. Alespoň mně tak připadají.

Jasně, nejsou tak populární jako třeba sloni nebo lvi, ale stále jsou to zvířata takzvané „velké pětky“. Když přijede turista do Afriky, tak je to jedno ze zvířat, které chce určitě vidět.

V roce 2008. Tehdy jsem poprvé přijela do Jihoafrické republiky, abych tady pracovala na diplomové práci. Měla jsem to domluvené v jedné soukromé rezervaci, kam jsem hned po příjezdu vyrazila.

Vypravila jsem se tam samozřejmě se stopařem, který mě první tři měsíce učil, jak se vůbec v buši pohybovat a jak zvířata stopovat. Našli jsme tehdy nějaké nosorožčí stopy u napajedla a vydali se po nich. Dovedly nás až k samičce s mládětem a teritoriálním samcem, který je následoval. Byl to nádherný pohled! Něco naprosto neskutečného!

Byla jsem strašně šťastná, že se mi to podařilo. Zvlášť protože v té době se v Česku nikdo výzkumem nosorožců nezabýval. A pokud ano, všechno se odehrávalo jen v zoologických zahradách. Přímo do Afriky nikdo nevyrazil. Když totiž chcete dělat takový výzkum, musíte v buši strávit dlouhou dobu, ideálně několik let. A to se nikomu nechtělo.

Ani ne. Já mám asi takovou náturu, že mi podobná cesta nevadí. Samozřejmě že jsem byla trochu nervózní, když jsem vyrážela do neznáma. Ale pro mě byla ta práce se zvířaty takovou výzvou a snem, že jsem si za tím jednoduše šla. Lákalo mě to.

Ano, to je pravda. Ta čísla jsou opravdu vysoká. Navíc nejde jen o znásilnění, Jihoafrická republika patří v kriminalitě k nejhorším zemím na světě. Ale víte co, ono hodně záleží na tom, kde žijete a kde se pohybujete.

Pokud jste ve velkém městě, musíte se mít samozřejmě na pozoru. Tam to nebezpečí opravdu hrozí. Ale pokud žijete v rezervacích a jste po celou dobu v buši, tak jediné nebezpečí, na které můžete narazit, jsou pytláci. A na ty já jsem naštěstí nikdy nenatrefila.

Naštěstí ne. Ale mám dost známých, kteří ve městě dlouhodobě žijí a kterým se to stalo. Nedodrželi nějaké pravidlo nebo se ocitli v nesprávném čase na nesprávném místě a někdo je přepadl. Obral je o peníze.

Pokud žijete ve velkém městě, musíte vědět, co si můžete dovolit a jakým způsobem se chovat. Je třeba krajně nebezpečné vycházet po setmění ven. To se tady prostě nedělá. V mnoha čtvrtích byste neměla chodit po ulici sama. Buď si vezmete auto, kterým přejedete z jedné bezpečné zóny do druhé, nebo chodíte po skupinkách.

Nedoporučuje se taky přibližovat se ke slumům, zvlášť pokud jste běloch. Bělochů je tady totiž jenom asi devět procent, navíc jde často o movitější lidi, takže jsou to prakticky chodící návnady. Řada lidí si je vyhodnotí tak, že budou mít peníze, a přepadnou je.

To bych neřekla. Před časem se sice po celé zemi odehrály velké nepokoje, během nichž lidi rabovali v nákupních centrech, ale můj život to nijak zvlášť nezasáhlo. Pořád se chovám stejně a pořád dodržuju stejná pravidla.

Je ale pravda, že nemám moc srovnání, protože jsem se do města natrvalo přestěhovala teprve těsně předtím, než začal covid. Vlastně jsem ve městě kvůli covidu uvízla – provoz rezervací a ochranářských projektů se totiž musel výrazně omezit, protože ubylo turistiky, ze které jsou rezervace a projekty z velké části financované.

Pokračuje, stále na projektu pod hlavičkou katedry zoologie Univerzity Palackého pracuju, ale už ne v terénu. Práci v rezervaci jsem na nějaký čas přerušila a odjela do Pretorie zpracovat nasbíraná data. Před pár dny mi díky tomu vyšla studie v prestižním vědeckém magazínu Animal Cognition. Jako první se v ní zabývám hlasovými projevy samců nosorožců tuponosých k říjné samici.

Například to, že samci by mohli svým naléhavým voláním vyvolat u samice ovulaci. To je zajímavé. Vypadá to, že je hlas samce pro samice opravdu klíčový, mohou z něj získávat různé informace.

Naše výsledky podporují i teorii, že mají samice zřejmě své favority. Ačkoliv se pohybují po území několika různých samců, nakonec se spojí jen s jedním. Je ovšem třeba doplnit, že se vždy jedná o samce ovládajícího určité území.

Jakmile král o své teritorium přijde, samice se zřejmě oddají jeho nástupci. Nosorožec, který dané území vyhrál, je zkrátka ten nejlepší. Věrnost konkrétnímu jedinci jde pak stranou.

To je tady normální. Jihoafrická republika je strašně liberální země. Prostor tady dostanou všechny názory, postoje a náboženství, je to hodně multikulturní místo. Navíc už tady dlouho funguje polygamie, především v zulské kultuře je normální, že se muž ožení s několika manželkami. Takže proč to nemít i naopak, že. (směje se)

Kdepak, pro mě by to nebylo. (směje se) Nechtěla bych být ani součástí harému, ani mít doma několik manželů.

To bude záležet na situaci. Ráda bych se do rezervace vrátila. Po těch letech už ale budu hledat spíš něco stabilnějšího, než je neustálé cestování za výzkumem z jedné rezervace do další. Ráda bych se věnovala ochranařině. Adrenalinu a častého stěhování už bylo přece jen dost.

Těch je hodně. Třeba jednou jsem hledala skupinku nosorožců, protože jsem věděla, že ten den bude jedna ze samic v říji. Chtěla jsem být u toho.

Vyrazila jsem proto za nimi autem, a to hned před úsvitem. Jenomže na jedné hodně špatné cestě jsem zapadla. Celý den jsem bojovala s heverem a podkládala jsem kola kameny… bohužel marně.

Protože jsem ale neměla ani vysílačku, ani jsem nenašla mobilní signál, musela jsem tam přespat. Byla jsem docela nervózní. V té rezervaci jsou totiž i lvi, a kdyby se něco stalo, tak by mi nikdo nepomohl.

Naštěstí ale všechno dopadlo dobře – druhý den jsem se přes poledne, kdy je větší vedro a zvířata mají siestu, vydala pěšky na cestu. A po nějaké době zachytila signál. Pak už jsem se kolegům dovolala a oni mi pomohli auto vytáhnout.

Pokud ano, tak jsem to takto nevnímala. Vždycky, když se něco přihodí, se přepnu do zvláštního režimu a snažím se danou situaci vyřešit.

Ono totiž platí, že pokud se člověk v přírodě chová, jak má, většinou to dopadne dobře.

Třeba když se pěšky přiblížíte ke skupině nosorožců tuponosých, kteří vás z ničeho nic ucítí a začnou být nervózní, je dobré něco zašeptat. Tím jim dáte nenápadně najevo, kde jste, a oni se podle toho zařídí. Většinou poodběhnou pryč.

U nosorožců dvourohých bych si ale něco takového absolutně nedovolila. S těmi by to dopadlo špatně. U těch je dobré vědět, že musíte udržovat patřičný odstup. A pokud už to dojde tak daleko, že začnou být nervózní, tak hodit kámen do strany. To odvede jejich pozornost. Rozčilený nosorožec se pak aspoň rozběhne jiným směrem, a ne na vás.

Záleží na tom, na jaký druh se ptáte. Obecně asi nosorožci přežijí, některé druhy to ale budou mít hodně těžké. Pytláci jim totiž zasadili v posledních letech obrovskou ránu.

Velmi ohrožené jsou třeba asijské druhy. Nosorožec tuponosý je na tom o chlup líp – ve volné přírodě zbývá osmnáct tisíc jedinců. Nosorožců dvourohých je zase kolem pěti tisíc. Jestli se podaří zachránit známého nosorožce bílého severního, nevíme.

Všichni v to ale doufáme a věříme, že se to povede. Přežívají už jenom dvě poslední samice a snaha o záchranu druhu za pomoci získávání embryí in vitro a buněčného inženýrství je běh na dlouhou trať.

Uvidíme, vědci uchovávají genetický materiál od třinácti různých nosorožců, kteří byli v minulosti chováni v zoologických zahradách.