Ivana Chýlková: Televize je jen pro nás, pro starý

Doslova a do písmene na to vzpomínám jako na perfect days. Fajn lidi se sešli nad moc hezkým scénářem a celé natáčení se neslo v duchu názvu filmu. Tedy kromě toho dodatku o tom, že i ženy mají své dny. Vůbec nerozumím, proč to tam bylo. Název Perfect Days by úplně stačil.

Ne, ale i kdyby ano, máte pocit, že bych vám sdělovala takové intimnosti, když jsem se s vámi seznámila před necelými pěti minutami?

Představit si dovedu ledacos, ale realizovat ledacos nedokážu, nebo taky nechci.

Netikaly. V její pozici jsem nikdy nebyla. Ale naštěstí jsem si to uměla představit.

Vloni jsem ho navštívila po velmi dlouhé době, protože jsem po několika letech měla v termínu konání festivalu volno, jinak jsem vždy v Praze hrála v rámci Léta hereckých osobností Studia 2. Letos bych měla mít také volno a podle toho, jak to zatím vypadá, by se tam film Perfect Days měl promítat, takže zřejmě pojedu.

To určitě ne. Na rodinný výlet pojedu tam, kde nebudou Češi a hlavně novináři. Když jedu na festival do Varů, chci se především podívat na filmy, protože tam je i spousta takových, které v distribuci nezachytíte. Začínám se v tom znovu trošku orientovat, protože když byl Jáchym malý, neměla jsem moc času. Ztratila jsem přehled.

Když jsem šla do kina, většinou to byl nějaký dětský film. To jsem věděla, že přichází můj čas. Přestože některé filmy pro děti byly dobré a dokonce vtipné, byla jsem tak unavená, že jsem do deseti minut spala jak špalek. Pak do mě Jáchym strčil, že je konec, a vyprávěl mi, o čem to bylo, že to musím vidět a že na to půjdeme znova. Většinou se opakovalo to samé.

Řeknu vám, co nemám ráda. Je to science-fiction, horory a akční filmy. Na to určitě nikdy nepůjdu, jinak relativně pojídám všechno. (Vtom přichází servírka a ke kávě nám nabízí výborné lívanečky. Herečka na to reaguje slovy: My máme sladký život, my to nepotřebujeme - pozn. aut.)

Na všech, které v té době šly v kinech. České, italské, francouzské, polské, včetně sovětských, které jsme navštěvovali pravidelně se školou. Nejvíc jsem v dětství milovala Louise de Funese a cokoliv s Ivou Janžurovou. S nimi jsem byla velešťastná.

Potkali jsme se v sitcomu televize Prima O mé rodině a jiných mrtvolách podle scénáře Haliny Pawlowské. Iva hrála moji maminku, ale bohužel se projekt nestačil pořádně rozjet a osmým dílem skončil. Myslím, že v sobě měl potenciál velmi slibný, ale čas na vše byl minimální.

Televizi se také víceméně podařilo zdatně ututlat, že něco takového vyrobila, poněvadž kdo nebyl pravidelným divákem televize Prima, tak o sitcomu ani nevěděl.

V létě bych měla natáčet s panem režisérem Jiřím Menzelem. Jinak mám právě teď tak zvaně volno, kdy nezkouším v divadle ani nic nenatáčím, zato téměř každý večer hraju. V Činoherním klubu, kde jsem v angažmá, to jsou čtyři hry - Bůh masakru, Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho, Maska a tvář a Sexuální perverze v Chicagu. K tomu hraju Hello, Dolly! ve Studiu 2, Nahniličko v Kalichu, v Divadle Bez zábradlí Lásku, v Divadle Palace Kláru a Báru a v Karlíně Vraždu za oponou. Snad je to všechno.

To se tak nedá říct. Vyhovuje mi, jak je to pestré a že si každý večer vlezu do něčeho jiného. To je na tom ze všeho nejzábavnější.

Teď je ve věku, kdy se na mě horko těžko podívá doma, natož aby na mě chodil ještě do divadla. A televizi, tu už nepustí vůbec. Mladí téměř vůbec nekoukají na televizi, protože mají internet. Televize je jen pro nás, pro starý.

V období dvou programů jsem ho sledovala, ale dnes maximálně přepínám na ovladači. Ani já nejsem kdovíjaký televizní divák a navíc jsem večer většinou v divadle. Ráda bych se podívala na zprávy, ale jsou tak depresivní, že si to vždycky rozmyslím. Raději si zprávy o tom, co je nového, projedu ráno na internetu, ale po velké selekci.

Já většinou hraju, ale sleduju to na Youtube.

To ne, dívám se na to hned, jak přijdu z divadla domů, a to je asi hodinu poté, co pořad skončí. Pustím si celý program a ještě i to okénko vedle, kde je to, co diváci v televizi neviděli a co bylo vystřiženo, protože se to tam časově nevešlo.

Je to daleko prozaičtější. Prostě mě to tak baví. Jak mě baví Jeníček, tak mě baví cokoliv, co Jeníček dělá. Včetně jeho show. Má vlastně ohromné štěstí, že žije s předsedkyní svého fanklubu. Byla bych ráda, kdyby podobných pořadů bylo v televizi víc, ale objektivně musím říct, že nejsou, tak se koukám na Jeníčka. (Právě v této chvíli přišla k našemu stolu režisérka Alice Nellis, která zde měla jinou pracovní schůzku, nicméně se s herečkou hned daly na pár minut do řeči - pozn. aut.)

Režírovala divadelní představení Láska pro Divadlo Bez zábradlí, kde se hraje už deset let.

Nečtu je. Už dlouho.

Neuvažovala jsem o ní vůbec. Když mi ji Michal Hrubý, producent Studia 2, před lety poprvé nabídl, řekla jsem, že opravdu nechci, protože si na to připadám mladá. Řekla jsem mu, že nejdřív tak za pět let, ale spíš jsem to považovala za řečnický bonmot. Přijde mi totiž zajímavější uvádět nové věci, které ještě nikdo nezná. Nicméně Michal za pět let přišel znovu. Naštěstí se i díky režisérovi Ondrovi Sokolovi podařilo dát hře nový kabát, takže si myslím, že se to víc než povedlo.

Je výborná, jako konec konců ve všem. Hrála ve šťastné éře filmu, kdy vznikal jeden lepší film než druhý a ještě to nebyl takový byznys. To je ale na dlouhé povídání, nemá cenu se do toho pouštět.

Je to možná překvapivé, ale je to syn svých rodičů a nevypadá to, že by nám ho v porodnici vyměnili. Rozumíme si, takže smysl pro humor má nejspíš podobný jako my.

Právě proto, že to teď poznává, říká, že by se herectvím živit nechtěl. I když ani dřív o tom neuvažoval, to chtěl udělat něco záslužného pro lidstvo. Ale líbí se mu, jak se tam o něj starají, a také to, že dostane honorář.

U nás to není tak, že bychom si sedli a naplánovali, kam v létě pojedeme. Lidé to tak dělají, protože mají pevnou pracovní dobu, ale my nic takového nemáme. Jenom musíme zohledňovat určité závazky. Když na to přijde, nemusíme mít čtyři roky vůbec žádné volno a pak si ho naopak užíváme třeba půl roku. Všechno se vyvíjí velmi živelně. Nemám ani místa, kam ráda jezdím, a nechávám se strhnout momentálním nápadem nebo nabídkou. Vlastně mi to je jedno, kam pojedu, důležité je pro mě s kým, jinak preference nemám.

To opravdu nevím, vše se mění ze dne na den. Pracovně žijeme dopředu a máme hodně naplánováno, takže v osobním životě už neplánujeme a vše spíš necháváme plynout. Od určitého věku žiju napřed, zatímco v dětství se mi čas spíš vlekl. Nedávno jsem se ptala našeho Jáchyma, jestli mu dětství spíš utíká, anebo se mu vleče. Řekl, že to spíš utíká a že by někdy rád přibrzdil, a to řekl i přesto, že je takhle malý. Naše doba byla pomalejší, kdežto dnes mají děti daleko více možností.

Je také důležité, kde dětství a mládí prožíváte, jestli v Horní Dolní, nebo v Praze, protože to náš vjem buď zásadně zrychlí, anebo zpomalí. Frýdek-Místek, kde jsem vyrostla, má dodneška svoje dané tempo a žádný kvapík to není.

Dokonce mi je nějakým způsobem příjemný. Samozřejmě jsou ale i jiné, méně příjemné druhy stresu. (V tuto chvíli k našemu stolu na chvíli zamířil Rudolf Biermann, producent filmu Perfect Days, který byl v kavárně také čirou náhodu. V duchu se ptám, kdo přijde příště - pozn. aut.)

Vůbec ne. Znala jsem ho pouze z filmů, kde hrál víceméně grázly. I když nepatřím k těm idiotům, co si o člověku udělají názor podle rolí, moc jsem se jím nezaobírala, protože měl pro mě jednoznačně obličej primitiva. Když pak promluvil, byla jsem překvapena, že mluví. A že dokonce říká rozvité věty, a že mají hlavu a patu a ještě je vtipný, a to dokonce hodně. Jé a on je i chytrý! Vycházel ze zcela nulové pozice, protože jsem od něj neočekávala vůbec nic. Vlastně ideální startovní čára. Když něco očekáváte, jdou většinou body dolů, ale Jeníček jenom stoupal, neměl co ztratit.

Bylo to před osmnácti lety při natáčení televizního filmu Zuzany Zemanové Trio. Hrála jsem sólistku na violoncello, Jeníček hrál první housle a David Vávra na violu. Měli jsme společného učitele v podání Miloše Kopeckého a pravidelně jsme se scházeli u mě doma na hudebních zkouškách.

Minulý týden mě ošklivě pokousal, ale jinak dobrý.