Ivana Chýlková: Považovala bych za hřích, kdybych si na něco stěžovala

Za dvacet pět let kariéry neměla období, kdy by nešla z role do role. Nenudí se ani v osobním životě s hercem a moderátorem Janem Krausem a patnáctiletým synem Jáchymem.

Jak jste na to přišla?

Kdepak, já bych nezorganizovala vůbec nic, nemám obchodního ducha, svět čísel a racionálních úvah jde úplně mimo mě. Se Studiem Dva a jeho Létem hereckých osobností jsme hráli ve Švandově divadle, v Hybernii, v Divadle Palace, na Vyšehradě. Teď si jeho producent Michal Hrubý pronajal v Paláci Fénix na Václavském náměstí bývalé kino Blaník, které se přes léto zrekonstruovalo. Všechno, co jsme dosud hráli po různých místech v Praze, se soustředilo tam.

Každý, kdo tu hru uvidí, pozná, že na tom nebylo nic zvláštního. Pro roli, kterou Honza hraje, není vůbec důležité, jestli má vozík, nebo ne.

Nijak. Poslední narozeniny, které jsem slavila, byly dvacátiny, těch jsem se nemohla dočkat. Pak už mi to bylo jedno. Žádnou oslavu nedělám třicet let a nebudu ji dělat ani letos.

Jako že bych začala žít jinak? Ne. Jen si vzpomenu, jak jsem v dětství vnímala padesátileté ženy. Pamatuji, jak jsme slavili babiččiny narozeniny. Byla to prostě babička.

Ne.

Hezky. Moc hezky. Dělám, co mám ráda, mám kolem sebe lidi, které mám ráda… Považovala bych za hřích, kdybych si na něco stěžovala. Mám v padesáti dobrý život.

Víceméně ano, jen od třiceti výš mi přijde ještě lepší. Kdyby mi někdo nabídl, abych se vrátila do sladkých sedmnácti, s díky odmítnu. Mezi dvaceti a třiceti člověk tak našlapuje, rozhlíží se, až po třicítce ví jasněji, co chce.

Ne, baví mě život, který mám teď, proč bych se měla zaobírat tím, co se mnou bude třeba za dvacet let?

Ne, protože jsem nikdy nedostávala role, kde šlo o vizáž. Právě tahle proměnlivost se mi na hraní líbí. Která si myslí, že jí to musí pořád slušet, ať jde dělat modelku, ne herečku. Herečka se má trápit nad tím, zda umí danou věc zahrát, ne nad tím, jak u toho bude vypadat.

Jsou to hlavně geny, včetně výšky: když někdo, kdo měří 183 cm, přibere, má se to spíš kde rozložit, než když měří sto padesát. A o nějakou tu vrásku nejde. Jde o výraz, který máte, o to, v jaké jste vnitřní kondici.

Když mám čas, jdu cvičit. Víc než jednou dvakrát za měsíc to ale nebývá. Když pracuju, tak nedělám nic. Představa, že přijdu utahaná domů a ještě si zacvičím, mě neláká. Navíc musím cvičit s někým, samotnou mě nic nebaví. Jako by mě nebavilo hrát monodrama, nebaví mě ani sama cvičit.

To určitě ne. Ten by se mi maximálně chechtal. Mám svého trenéra. Stejně jsem ale nejšťastnější po cvičení.

Teď jsme s Tomášem Vorlem dotočili film Vejška, což je pokračování Gymplu. Zase hrajeme rodiče Jirky Mádla.

Mě Honza jako herec hrozně baví. Líbí se mi, protože je překvapivý, zábavný a autentický. Není mastnej…

Že všechno říká suše a nechá na ostatních, zda se tomu zasmějí, nebo ne. Ne takové: A teď budeme dělat legraci… A tomu, co řekne, se sám první směje.

Našel se v něčem jiném, co ho baví mnohem víc, co je pro něho větší výzva, větší adrenalin a je to stále nové a nové.

Myslím, že ano, byť říkáme stále stejné věty. Nedávno jsme se dívali na záznam jednoho z prvních představení a museli jsme se smát, jak to celé bylo snaživé, téměř školní. Dneska to je takové hezky oprýskané - stejně jako jsme oprýskaní my. A myslím, že to té hře sluší.

Když jsme to hráli zpočátku, lidé na nás koukali, jak to, že kritizujeme ten náš hezký nový kapitalismus. Dnes se smějí, protože pohádka skončila, a vnímají to jako srandu z něčeho, co dobře znají.

My jsme se zvrtli. My! Na kapitalismus to nesvádějme. My jsme si udělali českou verzi kapitalismu, která má pořád blízko k reálnému socialismu.

Pro člověka, který si váží elementárních hodnot lidského života, je takové hodnocení nepřijatelné. Přes všechny nedostatky je svoboda dnes a tehdy nepoměřitelná. Vím ale, že mnoho lidí hledí na minulost vzpomínkovým optimismem. Já jsem ráda, že jsme se aspoň z něčeho vybabrali. Teď se brodíme v něčem jiném, ale tak to bude vždycky.

Nemám s nimi žádné plány. Dělají mi radost, když za ně něco hezkého pořídím, můžu někoho pozvat na něco dobrého… Rodiče se mě snažili naučit spořit, ale nikdy mi to nešlo. Když jsem dostala nějaké peníze, chtěla jsem, abychom se za ně hned dobře poměli. Měla jsem na škole kamarádku, která, když všechny peníze došly, u sebe vždycky měla desetikorunu. A šly jsme na polívku. Naštěstí mám celý život vedle sebe lidi, se kterými v nejhorším na tu polívku můžu jít. Jsem šťastná, že jsem nic nerestituovala, všechny své předky zklamala. Nevím, co bych si s tím počala. Umím peníze normálně vydělat, ale že bych je dokázala množit nějakými promyšlenými investicemi, to ani náhodou.

Ano, ale zase do určité míry. Koupím si třeba boty nebo něco na sebe, ale že bych investovala do nějaké nemovitosti, koupila si třeba dům, to by mě nenapadlo. Od určité doby vím, že když se řekne: No jo, toho zkazily peníze, není to pravda. Peníze za nic nemůžou. Jen vám poměrně rychle ukážou, s kým máte tu čest. V momentě, kdy třeba někdo otálí, když má zaplatit kafe, je mi jasné, s kým mám co do činění. Na druhou stranu ten, kdo nevlastní vůbec nic, může být báječně velkorysý.

Honza je jeden z nejvelkorysejších lidí, co znám.

Ano, říká, že mi to sluší. Sice neví, čím to je… Hlavně že se mu líbím, ne?

Jeník je v oblékání velmi nenáročný. Co mu vyberu, v tom vyrazí. Je to s ním těžké v tom, že nechce chodit po nákupech, nic zkoušet. Nejlépe mu je v černém triku nebo košili a v černých džínách - tím taky nic nezkazí.

Tak ten má na to, co mu pořídím, jasný názor: Ty tvoje starožitnosti nosit nebudu. O tom, co si oblékne, si rozhoduje sám. Musím říct, že má vkus, jediné, z čeho padám do mdlob, jsou kalhoty pod zadkem. Snad se blíží doba, kdy by ho to mohlo přejít.

Myslím, že oba stejně. Jsou prostě věci, které probírá s Honzou, jiné se mnou. K tomu má ještě starší bráchy, řekla bych, že ty vlivy má celkem přirozeně rozdělené.

To je jednoduché - aby byl šťastný v tom, co dělá. V práci a prací stráví člověk devadesát procent života. Aby dělal něco, co má rád. I tehdy vás to občas štve. Není nějak vyhraněný, chce toho co nejvíc poznat.

Když mě chce provokovat, tak na tohle téma vždycky řekne: Mami, hercem jen v nejhorším.

V naší rodině se shazuje všechno, takže se strefuje i do nás - my do něj ostatně taky. Myslím si nicméně, že tím, co děláme, neopovrhuje. A že je přes mnohé reklamace s tím, jaké si vybral rodiče, spokojený.

Ten ohlas nás i jeho překvapil. Je přirozený, půvabný a to bylo na roli, kterou tam hrál, ideální. Ale už tam nehraje. Přesto, že byl pod velkým tlakem, aby pokračoval.

Když už, tak seriály, které jsou od do: dvanáct třináct dílů a konec. Když začínám točit, chci znát příběh své postavy. Nekonečné seriály jsou zcela speciální žánr.

Párkrát se mě ptali, ale já vůbec nevím, co bych těm studentům říkala. Musí to být hrozně těžké, protože herectví je imaginární obor. Mám i blbý pocit při zkoušení, abych někomu řekla, zda to nechce zkusit jinak. Nechci, aby někdo měl dojem, že ho nějak opravuju. Proto ráda pracuji s lidmi, které dobře znám. Prostě si to řekneme a nikdo v tom nehledá nic osobního.

To slyším od vás poprvé. Děkuju, že jste mi to řekla, to hned doma povím, že si toho piedestalu mají být vědomi. A ať se podle toho ke mně chovají.

Určitě. Lidé si zaplatili za lístky na představení a musím být přesvědčená, že jsem přípravě té role a tomu představení dala, co jsem mohla nejvíc. Tuhle zodpovědnost cítím daleko silněji než dřív. Ne že by mi to někdy před tím bylo jedno.

Jako že bych donekonečna přemýšlela, co a jak mám říct?

Řeknu si prostě, co si myslím.

Že je dobře, že se do téhle zatuchlé situace nějak hráblo. Nic převratného si od nich neslibuji, ale jsem ráda, že budou. Taky si nemyslím, že očekávaná převaha levice bude znamenat nějakou hroznou katastrofu. Musí dojít k nějaké zdravé výměně. Celá společnost je tak nemocná, že to, co v politice vidíme, jsou toho přirozené důsledky.

To, co v nás přežívá z minulosti: Kdo neokrádá stát, okrádá rodinu. Chybí pocit nějaké sounáležitosti, společného usilování.

Vždycky vkládám naději v někoho nového, kdo není všemi těmi nešvary prolezlý. Těžko už můžu věřit těm stejným tvářím, na které koukám dvacet let.

Ano, toho, kdo je v politice nový.

Jak říkám - ANO. Ty ostatní už znám a myslím si o nich své.

To je mně úplně jedno.

Já si prospěju, protože bych se jinak udusila. Sežrala bych se zevnitř.

Myslím, že člověk je hotový, už když se narodí. Výchovou mu jen můžete ukazovat nějakou cestu, naznačovat, co považujete za dobré, ale svou cestu si nakonec vybere sám. Musí vědět, že bude-li nerozhodný, má za kým přijít a zeptat se, co si o tom myslíme, ale nakonec se musí rozhodnout sám.

Protože mě to vůbec nezajímá. Mě zajímá hrát. Nepotřebuju si vydělávat peníze tím, že budu chodit něco tlachat do zábavných pořadů. Ani se na ně nedívám. S výjimkou Honzových, protože ty jsou výborné.

Oproti Jáchymovi je moje nebo Jeníkova popularita úplně nulová. Holky stojí pravidelně před naším domem, když někam my tři jdeme, táhne se za námi hrozen děvčat, které se po chvíli osmělí a chtějí se s Jáchymem fotit. No a my stojíme vedle, čekáme, držíme mu aktovku, bundu… taková obstarožní asistenční služba.

Myslela jsem si, že jestli budu vůbec dostávat nějaké nabídky, tak na bláznivé komediální role. Nikdy by mě nenapadlo, že bych mohla dostávat nějaké femme fatale. Hrozně se mi líbila Iva Janžurová, v čemkoli hrála. Bavila mě a přála jsem si, abych lidi bavila stejně jako ona mě. Aby byli se mnou šťastní, jako já byla šťastná s ní. To, že můžu vejít i do jiných dveří, pak pro mě bylo příjemné překvapení.