Ivana Chýlková: Mám ráda nadstandardní privilegované vztahy

Zřejmě nejvyšší české herečce (183 cm) se daří i profesně: dostává zajímavé role ve filmu i televizi, hraje v deseti představeních v pěti pražských divadlech. Teď je ponořená do role, kde laťka leží hodně vysoko: ve Švandově divadle bude mít premiéru slavný muzikál Hello, Dolly!, kde vytvoří titulní roli šarmantní dohazovačky Dolly Leviové.

To je, jako byste se zeptala před závodem sjezdaře, zda nad ním nevisí skokanský můstek. Film je jiná disciplína. Nahráli si to ve studiu a pak běhali, jak potřebovali. Na divadle to nejde. Barbru Streisandovou jsem ale měla vždycky ráda.

Ne, já jsem příznivkyně spontánního výběru. Nesedí mi nejen dohazování, ale ani facebook nebo nějaké internetové seznamky. Jsem pro přirozený výběr samce. Nedovedu si představit, že se sejdu s neznámým člověkem za účelem partnerství. To by se ve mně všechno naježilo.

To ale bylo hlavně o spojování majetku, o lásce nebyla řeč. Jít do vztahu na celý život bez lásky, to si nedovedu představit. To je pro mě hluboký středověk.

Pokud k ní dojde! Já bych vůči lásce tak skeptická nebyla. Jsem do ní pořád fanda. Vždycky jsem v ni doufala a pořád v ni věřím.

No jistě! Já bych bez lásky uschla.

Já nevím, jestli po ní každý takhle touží, jestli je každý takhle udělaný. Já jsem si lásku vždycky hrozně přála. Jako si třeba někdo přeje mít děti nebo se mít dobře. Po tom já nikdy netoužila. Já chtěla mít lásku. Děti, to je pak taková třešinka na dortu.

V mém případě se to moc neliší.

To bych musela být po šestnácti letech slepá. Ale těch kladných je o tolik víc, že člověk překousne i to, co si jindy myslel, že nepřekousne. Jsou to pro mě prkotiny. A nemám pocit, že se nějak obětuji.

Taky jsem svému osudu každý den vděčná.

Ne.

Rozhodující je nejen, s kým se potkáte, ale v jakém čase. Třeba bychom si dřív vůbec nesedli. Někdy se lidé potkají moc brzo.

Na natáčení televizního filmu Trio, když jsem se převlékala v šatně, což byl vlastně krásný secesní byt, kde nebylo jasné, co je kostymérna. On tam bez zaklepání vtrhl, omluvil se a zacouval zpátky. Měl na sobě květovanou košili a mrkváče a vypadal pekelně.

Budu. O svatbě jsem nikdy neuvažovala.

Já mám celý život pocit, že prožívám výborné období.

Na základě toho, co jsem dosud prožila, nemám důvod být nějak vystrašená. Nejsem ovšem bambula, který se do všeho bez rozmyslu řítí.

Občas zažívám situace, kdy mám strach, ale není to nic, co by mě pronásledovalo.

No a kdo by hrál ty babky? Herečky přece nejsou modelky, nemají založenou kariéru na tom, jak vypadají. Kariéra se odvíjí od toho, jestli umíte hrát nebo ne. Člověku to přitom může slušet, ale taky nemusí.

Když hrajete hajzlbábu nebo uléháte na nemocniční lůžko, nemůžete u toho vypadat výborně. Prioritou v našem zaměstnání není vypadat výborně, ale odehrát co nejautentičtěji danou postavu.

Pořád se tady ale tenhle názor vynořuje, a proto mizí určité typy. Kde jsou nové Růžičkové, Bohdalové nebo Janžurové? Místo nich jen samé vytažené tváře, strašně krásné, ale strašně nudné. Která z nich je talentovaná, která je osobnost?

Je mi jedno, kolik mi je, je mi jedno, že stárnu. Odjakživa to považuji za normální stav. Mně jen hrozně vadí, jak to všechno rychle utíká. To tempo bych zpomalila.

Víte, že si to na Jáchymovi zase tolik neuvědomuji? On je ten typ, který je pořád roztomilý a bude roztomilý, i když mu bude padesát. Tedy alespoň já ho za takový typ považuji.

Jsem naopak ráda, že už není miminko, že je parťák, s nímž mohu mluvit o mnoha věcech, že můžeme chodit, kam jsme dřív nemohli. Ale i on říká, jak to všechno hrozně běží. Musím říct, že v jeho věku jsem se nemohla dočkat, až budu dospělá.

Možná to bylo tím, že jsme vyrůstali v době příkazů a zákazů, zatímco on žije ve velmi liberálním prostředí.

Ano, ale už to víckrát nevyšlo.

Do úplně běžné školy mezi úplně běžné děti. Už tak se nepohybuje v normálním prostředí, tak ať je ve škole v co nejnormálnějším prostředí a sám si v něm hledá místo. Představa, že bychom ho do dvaceti vozili do nějaké výlučné školy a pak vyšel a koukal jako puk, kde to vlastně žije, vůbec nepřipadá v úvahu.

Pro mě nemusí mít samé jedničky, ale musí vědět, že má nějaké povinnosti, které musí plnit, i když by ho zrovna bavilo něco jiného.

To se pořád mění. V zásadě čímkoli, kde by mohl zaujmout, vyniknout. Zpěvákem ale určitě nebude, v tom je po tatínkovi hluchý.

Tatínek je hodně benevolentní, za čerta jsem já. Já jsem ta, co se ptá, zda má všechno hotové, aby se mohl věnovat, čemu chce. To bývá spousta věcí od skateboardu po YouTube.

Zatím mu to nevadí. Nevyhledává to, ale zároveň ho to nefrustruje. Má po tatínkovi silně vyvinutou sociální empatii, vidí to, co nevidí mnozí dospělí, a často se snaží pomoct, aniž by dotyčný věděl, že mu je pomáháno. Je obrovsky citlivý a ohleduplný.

Není, ale stejně důležité je pro mě o tom nemluvit. Člověk to má dělat, a ne o tom mluvit.

Jenom do té míry, abych se nelekla, když se podívám do zrcadla. Když si chci udělat radost, něco nového si na sebe koupím, ale abych pořád běhala po obchodech, to ne.

Jáchym se stará sám, protože to, co mu dávám, považuje za nemožné. Trendy udává on. Honzovi to je jedno. Co mu nachystám, to si vezme, v tom mám jeho naprostou důvěru.

Až odehrajeme Hello, Dolly! budu mít měsíc volno. Budeme tady, žádnou cestu neplánujeme. Já vůbec nerada plánuju. Nedovedu si představit, že bych žila život podle plánu a odškrtávala si: byt, dovolená na Kanárech, dítě, kočárek. Naštěstí je Honza taky neplánovač.

Honza je vyznavač nové techniky, a v tom jsem konzerva. Jsem obdarována všemi možnými přístroji, něco jsem se i naučila, ale vyznavač toho nejsem. Zato Jáchym se v tom naprosto potatil.

Mrzí, a moc. Vím ale, že Honza to kvůli přístupu České televize zvažoval už dřív.

On to už dělal na Slovensku, je to strhující soutěž, celosvětový fenomén. Znám ji od Jáchyma, který si ukázky stahuje z YouTube. Klobouk dolů, co všechno lidé umějí a neživí se tím. Vidíte tam obrovské talenty.

Kdyby to bylo v době, kdy jsem dospívala, tak určitě.

Určitě. Zpěv byl u mě dřív než hraní, u nás v rodině se pořád zpívalo.

V poslední době mě uhranula Amy Winehouse, moc ráda mám slovenskou zpěvačku Szidi Tobias a Gipsy.cz.

Cítila bych se bez něho dost ztracená. V partnerském vztahu se může ledaco stát, ale přátelství je postavené na jiných základech.

Veronika Dobešová. Známe se od doby, kdy jsem přišla do Prahy. Dělala rekvizitářku na Vinohradech, teď žije u Tábora.

Pár jich také mám, ale mám ráda nadstandardní privilegované vztahy: když je někdo mým přítelem, chci, aby věděl, že jím je bez ohledu na to, zda někam patří. Ne že se někde ve společnosti, kde mám jiné přátele, na něj vykašlu.

Honza je radši zalezlý doma, já jsem ta, která spíše vyhledává společnost. Moji přátelé mají automaticky doložku nejvyšších výhod, takže jsou bez výhrad přijímáni.

Jde o to, co si kdo pod pojmem bouřlivý představuje. Prožívala jsem to, co prožívají všichni studenti, kteří přijdou na vysokou školu a setkají se s lidmi, které zajímá stejný obor, mají stejné zájmy a sdílejí pocit společné plavby.

Tak jsem opravdu neuvažovala, jen jsem chtěla dělat něco, co mě baví. To říkám i Jáchymovi, že ani není důležité, co bude dělat, ale aby ho to bavilo. Ať si uvědomí, že 80 procent lidí na světě chodí do práce, která je nebaví, a jsou permanentně naštvaní.

S tou, na kterou jsem se hrozně těšila. Markýza de Merteuil v Nebezpečných vztazích. Byla jsem neuvěřitelně šťastná, že jsem tu roli dostala - než jsem ji začala zkoušet.

Ona tam pořád jenom sedí a mluví. Mám emocionální nebo situační paměť, nejsem zvyklá se učit texty, učím se je na zkoušce v situacích. Vůbec mi ty její monology nešly do hlavy. Trápila jsem se s ní snad půldruhého roku. Teď to v Činoherním klubu hrajeme pátou sezónu a už si to užívám.

Ani ne, spíš se ty potvory víc zapsaly do povědomí. Jsem hlavně ráda, že dostávám rozmanité nabídky. Hrát pořád ten samý typ by mě nudilo.

Mezi ty těžké, protože tam odříkávám předlouhé faktické texty. To je pro mě s mou emocionální pamětí, jako bych přeříkávala rovnice. Situace mají ti, kdo vyšetřují, já jako šéfová to s nimi jen rozebírám v kanceláři a mám k tomu racionální připomínky.

Jsou to ale dobré detektivky, které pokračují v tradici Hříšných lidí města pražského. Lidé to mají rádi a je škoda, že se to dlouho netočilo.