Ivan Trojan: Muži to dnes mají složité

Nedávno sklidil uznání za roli úchylného voyeura ve filmu Viditelný svět, v únoru se na něj filmoví diváci mohou těšit v hlavní roli kriminálního příběhu z padesátých let Ve stínu.

Ten to z nich dotáhl nejdál! (smích) Můj úplně první film byli Samotáři, zřejmě to nějak zarezonovalo, takže nabyli dojmu, že můžu zahrát složité charaktery podruhé i potřetí. Vysvětluji si to odvedenou prací, ne že bych byl takový v soukromí. Naštěstí hraju i jiné charaktery. Snad to mám vyvážené a diváci si mě pamatují i z Četnických humoresek, Smradů, Anděla Páně, Operace Silver A.

Rozhodující byl pro mě scénář, režisér a taky jsem se těšil na setkání s kameramanem Martinem Štrbou. Často se setkávám se scénáři, kdy to, co se říká, se zároveň myslí, tady se mi líbilo, že to tak nemusí být, že je za tím něco jiného. Myslím, že to má ke skutečnému životu blíž. Často říkáme něco, a ve skutečnosti si myslíme něco jiného. Pokud se ptáte na podmínky, byly srovnatelné s českými. To, zda je zázemí méně či více luxusní, až tolik neřeším.

Je pravda, že slovenští herci jsou emocionálnější. Charakter národa se samozřejmě přenáší do hraní. Proto asi můj způsob hraní režiséra a autora scénáře Petera Krištúfka oslovil. Když někdo profesi umí, dělá ji poctivě a jsou dobré podmínky k práci, tak veškeré bariéry padají a je jedno, jestli je někdo ze Slovenska nebo z Polska. Přesvědčil jsem se o tom při natáčení filmu Davida Ondříčka Ve stínu, kde hrál renomovaný německý herec Sebastian Koch - jeho preciznost byla vskutku německá, kameru dělal Polák Adam Sikora, který patří k evropské špičce.

Pokud pominu Četnické humoresky, tak ano. Jsem rád, že se v současném českém filmu objeví kladný hrdina, který je schopen něco obětovat vyššímu principu mravnímu. Takových postav moc nemáme. Myslím, že zase nejsme tak hrozný národ, abychom si to nezasloužili. Takoví lidé mezi námi byli a jsou, jen se o nich moc neví.

Někdo, kdo se bez ohledu na vlastní pohodlí nevzdá vize, o které je přesvědčený. Dokáže překonat strach a často obětuje své zdraví a někdy život. Takovým je pro mě Václav Havel. Nebo spisovatel Jiří Stránský, který přes všechno, čím prošel, zůstává skromným člověkem.

Zatím jsem v pozici, kdy si mohu vybírat. Odmítnout scénář pro mě bývá docela obtížné. Někdy čtu scénáře s obavou, co když se mi to nebude líbit a budu někomu muset říct - třeba už podruhé - že do toho nepůjdu?

Různé. Scénář může být i docela dobrý, ale role je tak podobná něčemu, co jsem už dělal, že se nechci opakovat.

Samozřejmě! To pro mě není měřítko ani na divadle, ve filmu, televizi. Měřítkem je pro mě kvalita scénáře. V Okresním přeboru jsem hrál pouze v jednom díle a neměl jsem s tím problém.

Bohužel ne. Možná se o mně nevědělo, že mám sportovní gymnázium a hrál jsem vrcholově basketbal. Teď se dostávám do věku, kdy už toho moc nevyužiji. Je mi to líto. Námětů ze sportovního prostředí je hodně, jen je obtížné udělat to věrohodně. Okresnímu přeboru se to podařilo.

U Petra Zelenky jsem pro film, který točil pro německou televizi, hrál kouzelníka. Musel jsem se tehdy naučit kouzlit. Na to jsem pak navázal v televizním filmu Juraje Herze Dívka a kouzelník, kde jsem se kromě různých triků naučil hrát na skleničky. Bylo třeba vědět, která sklenička je G, která E… Muselo to přesně odpovídat tomu, co zaznělo z playbacku. Kdysi jsem v Divadle na Vinohradech hrál malou roli komedianta, takže jsem oprášil akrobatické prvky, které jsem se učil na DAMU, včetně přemetů. Zabodával jsem nože do dřevěné stěny, žongloval atd. Nejpernější úkol přede mne postavil Petr Zelenka v Dejvickém divadle. Napsal pro nás hru o Lvu Sergejeviči Tereminovi, který kromě jiného vynalezl nekontaktní hudební nástroj. Na ten jsem se musel naučit hrát a to bylo hodně složité. Zvlášť proto, že tady nebyla žádná škola ani kurz hry na tereminovox. Takže jsme se to s Petrem učili na dokumentu o jedné Tereminově žačce.

Za 14 let, co tam jsem, nás párkrát napadlo, zda se náš čas nenaplnil, zda bychom ten prostor neměli předat někomu jinému, ale pokaždé přišel nějaký nový projekt, který nás nadchl, a zjistili jsme, že nás to spolu pořád baví. Drží mě tam zajímavá práce a luxusní sestava kolegů, kteří jsou zároveň kamarády.

To je spíš otázka pro Ondřeje. Dělali jsme spolu Želary a doufám, že si ještě v nějakém jeho filmu zahraju.

S Jiřím Strachem třídílný televizní film Ztracená brána, což je volné pokračování Ďáblovy lsti. Zase tam hraji religionistu. Je to mystický detektivní příběh, který se tentokrát zabývá svobodnými zednáři. Mám takové příběhy rád, problém je, že moje postava kriminalistům vysvětluje různá mystéria a záhady, takže tam mám velmi složité texty.

Se svými jazykovými neznalostmi se zahraničním produkcím moc nabízet nemohu. Vždycky si říkám, že musím zapracovat na angličtině, pak ale přijde nějaká práce a není z toho zase nic. Takže si v nějaké mezinárodní velkoprodukci asi nezahraji. A v českých poměrech se na něco takového těžko seženou peníze. Vím, jak lopotně sháněl David Ondříček peníze na film Ve stínu. Někdo řekne, že dá peníze, pak si to rozmyslí, musí se čekat, mezitím se těm, kdo tam byli angažovaní, sejdou jiné závazky… V případě Davidova filmu se vyplatilo čekat, protože je nakonec natočený velkoryse a doufám, že to bude na plátně vidět.

Myslím, že bychom měli zlatem vyvažovat dobré scenáristy, a přimlouval bych se za renesanci dramaturgů coby oponentů autorů. U mnoha filmů si člověk řekne, že nejsou špatné, jen jim něco chybí nebo přebývá. Peníze jsou samozřejmě taky důležité, ale věřím, že budou-li kvalitní scénáře a schopní producenti, seženou se. Otázka je, do jaké míry pak ti producenti najdou odvahu pustit se do témat, u nichž není zřejmé, že přitáhnou statisíce diváků.

Setkal jsem se s jedinou negativní reakcí od jednoho kamaráda.

Že nejsem typ člověka, který s tak velkým dluhem, jaký představuje hypotéka, klidně spí. A že se může stát cokoli a já bych nechtěl, aby tím rodina zůstala zatížená. Druhý důvod je, že se už někdy cítím unavený, a že kdybych ten dluh chtěl třeba do pěti let umořit, musel bych asi vzít nějaký nekonečný seriál, a do toho se mi nechce. Hlavně proto, že ty seriály bývají hloupé, a hlavně se mi nechce na tak dlouhou dobu uvázat. Takže je pro mne přijatelnější udělat jednorázovou reklamu. Nikdy jsem nepatřil ke kolegům, kteří prohlašovali, že reklamu nikdy… Já vždycky říkal, že zatím ne. Tohle byla výjimečná nabídka. Jednou z mých podmínek bylo, aby to natočil David Ondříček, a v tom mi taky vyhověli.

Při sportu, při fotbale, pořád ještě hraju basketbal. S rodinou, kde mám díky Kláře klidné zázemí. A taky u nás v divadle. Mám to štěstí, že jsem tam nikdy nemusel dělat něco, co by mě netěšilo. Tahle profese má výhodu i nevýhodu, že zpětná vazba je okamžitá. Odezva diváků je dobrá, ten společný zážitek mě dobíjí.

Je to krásné, ale při mé povaze to je závazek, který představuje značný stres, abych nezklamal.

Rád, ale nemám v sobě nutkání projet třeba celou Jižní Ameriku. Hodně cestuji kvůli práci, na filmové a divadelní festivaly. S Dejvickým divadlem jsme třeba nedávno byli ve Finsku s Kaurismäkiho Mužem bez minulosti. Dost jsme se toho báli: to je, jako kdyby k nám někdo přijel s Maryšou. Finové nás však přijali velmi dobře. V mládí jsem hodně jezdil s basketem, díky tomu jsem se dostal na Západ v době komunismu.

Sportují rádi, oba hrají florbal, starší ještě fotbal. Zatím je to baví a to je pro mě podstatné. Myslím, že je důležité, aby v tomhle věku byli zaměstnaní něčím smysluplným, což sport bezesporu je.

Ne, ale náročný. V rodině jsem ten přísnější. Sám jsem ve škole rozhodně nepatřil mezi premianty, moc jsem studiu nedal. Snažím se jim vysvětlit, že to není ideální model, protože jsem žil ve stresu a školy jsem se bál.

Ano, přiměřeně. Vzhledem k věku si na některé filmy musí počkat. Ale dospívají, a tak je chci letos brát do Dejvického divadla.

Pokud vím, tak u Františka Václav, Pepíček má rád Anděla Páně.

Je mi to líto. Obstát jako rodič a manžel není legrace, chce to spoustu tolerance a trpělivosti. Lidé jsou netrpěliví, panuje citová ochablost, sobectví. Žijeme ve zrychlené a náročné době, valí se na nás pořád nějaké nové věci. To, že se role ženy mění, je v pořádku, ale někdy mám pocit, že ženy zapomínají, že tato situace je nová i pro muže. To je podle mne jeden z důvodů, proč se rodiny tak rychle rozpadají. Chybí vzájemné pochopení, že jsme každý jiný, že máme jiné myšlení, že se v určitých situacích muž a žena chovají odlišně. Muži, kteří si doma nelehnou s pivem k televizi, kterým nejsou druzí členové rodiny lhostejní, to mají docela těžké. Jsme s Klárou 19 let, tím vším jsme si prošli. Vždycky u nás naštěstí zvítězila vůle to vyřešit, klidně tomu říkejte láska.

Samozřejmě o ně mám strach. Na druhou stranu znám hodně mladých lidí a mám pocit, že to mají v mnohém srovnanější, než jsme měli my. Jsou rozhodně sebevědomější. Je třeba hlídat, aby v nich zůstala pokora. Jako každý rodič mám starost, aby překlenuli složitý věk dospívání bez nějakých úletů, z nichž třeba není cesty zpátky. Zároveň se snažím mít v ně důvěru a věřím, že když jsme s Klárou takoví, jací jsme, tak to dobře dopadne. Jenom doufám, že tahle společnost bude za těch 15 let lepší než teď.

Musí přijít lidé, kteří nastaví jasná pravidla, která nebude tak snadné obcházet. A pokud se tak stane, bude následovat spravedlivé potrestání. A to bez výjimky. Myslím, že i podnikat se dá slušně. Třeba tvrdě, ale korektně. Znám dost podnikatelů, kteří by si to přáli. Ta frustrace, že se téměř všechno dá uplatit, a pokud se to provalí, stejně se nic nestane, je děsivá a nemotivující. Od samého počátku to bylo špatně nastavené. Jak jinak, když vysoce postavený politik řekne, že nerozeznává čisté a špinavé peníze. Tam vidím prapůvod.

No to jste mě rozesmála. Patřil jsem k těm, kteří po volbách vkládali do této vlády dost velké naděje, ale po 14 dnech plynule navázali na člověka, který z politiky naštěstí odešel. Chci-li získat výhodu pro vyjednávání, pro prosazení svých zájmů, vytáhnu na protistranu nějakou špínu a pustím to do médií. Tato vláda to dotáhla tak daleko, že ztratila důvěru - a to se pak těžko prosazují reformy, které jsou tak nezbytné, že? Je to neslušné, a hlavně nezodpovědné. Vůči státu i vůči lidem, kteří je zvolili a kteří je platí. Ale pozor, přesto zůstávám optimistou a věřím lidem, jako jsou pan Nečas, paní Němcová a zcela určitě pan Schwarzenberg. Těm držím palce a přeju jim vše dobré. Rozhodně to nemají jednoduché.