Ivan Mládek: Kraviny nestárnou

Zpěvák, banjista, moderátor, bavič, textař, skladatel, muzikant, komik, spisovatel, výtvarník, humorista a autor deskových her. Výčet toho, co jej živí a živilo, je velmi široký. K řadě věcí se, jak říká, dostal hodně lehce a někdy omylem. Do těchto kategorií patří například název dnes již legendárního Banjo Bandu Ivana Mládka i jeho známost s bývalým prezidentem Václavem Klausem.

Stačilo ale málo, aby se žádná závratná kariéra nekonala. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 odešel do Francie. Hrál tam na banjo a balalajku v pařížských kabaretech – vlastněných Rusy. A proč se vrátil domů? „Jsem asi větší vlastenec, než si o sobě myslím,“ říká.

Smutno bývá spíš v hospodě u stolu, u kterého sedím. Očekávání, že budu sršet humorem, většinou nesplňuji.

Táta byl právník, ale byl jinak skvělý malíř, a kdysi se dokonce snažil hrát na klavír vážnou hudbu. Zdálo by se tedy, že by měl mít pro moje spády pochopení, ale nebylo tomu tak. Dokonce mi jeden čas zamykal banjo do skříně. Chtěl, abych zdárně dostudoval průmyslovku, a moje časté pozdní příchody z lokálů ho popuzovaly. Přestože jsem měl ještě jedno tajné banjo u kamaráda, tátu jsem nakonec překvapivě nezklamal a kromě průmyslovky prolezl s odřenýma ušima i vysokou školou.

Ano. Do Vysokých Tater jsme každoročně jezdili všichni. Zpočátku jsem s tátou jako nejstarší lezl jenom já, později i bratr a sestra. Máma zůstávala většinou v kempu.

Tak, jak to v padesátých letech bylo běžné. Spali jsme většinou ve stanu, v autě, jen vzácně v nějakém penziónu. I když na tom naši nebyli finančně špatně, v těch pár hotelech, co v Tatrách stály, se místo nenašlo, a když ano, tak většinou jen pro rekreanty ROH, vyznamenané pracovníky, školy a podobně. Táta jinak nikdy žádnou organizovanou rekreaci nepodstupoval, vždycky všude jezdil na divoko – „na blind“. A to bylo s pětičlennou rodinou někdy dost dobrodružství.

V Tatrách na Lomnický štít. Už jsem ale zapomněl, jakou trasu jsme dělali. Pamatuji se jen, že jsme lezli po plotnách a že na nás nějací horolezci nad námi uvolnili kameny. Tenkrát nám šlo dost o život. Jeden balvan se odrazil těsně vedle sestry. A jednou jsem byl asi ještě výš – v Alpách. Ale to bylo lanovkou a to se asi nepočítá.

Táta se toho, že jsem začal malovat, dočkal až ve svých pětasedmdesáti letech. Měl o tom asi jiné představy. Nicméně moje žertovná plátna ho nijak neurážela, minimálně mi to nedával najevo. Říkal si možná „lepší něco než nic“.

Když mi po průmyslovce povolil studovat podle něj jedinou pořádnou vysokou školu, strojní fakultu, došlo k podobné situaci. Bez jeho vědomí jsem po prvním semestru přestoupil na Vysokou školu ekonomickou. A po pěti letech jsem nebyl strojní inženýr, ale jen inženýr ekonomie. Kupodivu se ani moc nedivil a také si asi říkal „lepší něco než nic“.

Václav Klaus? Když jsme se asi po pětadvaceti letech sešli na pódiu při volební kampani ODS, vůbec jsem ho nepoznal. Dokonce mi ani nebyl povědomý, přestože jsme se na škole viděli velice často. Naše holky byly totiž dobré kamarádky. A on si na mne pamatoval podle banja, ne podle obličeje. Ale neříkal nic. Možná se za svého spolužáka komedianta styděl.

Ovšem po několika letech slovo dalo slovo a stali jsme se starými dobrými známými. A přiznám se, že v šedesátých letech mě ani v duchu nenapadlo, že bych se já živil muzikou, natož to, že ten Liviin kluk bude prezident. Takový fantasta jsem nebyl.

Už ne. Každá velká bublina dříve nebo později splaskne. Nám v Polsku splaskla asi rok poté, co jsme se proslavili. Ale stálo to za to. Na naši polskou konjunkturu nikdy nezapomeneme. Chodily na nás desetitisíce lidí, hráli jsme tam v roce 2008 skoro denně, takže nás asi viděli všichni Poláci. Občas z Polska dostaneme pozvání, ale už se většinou jedná jen o menší akce.

Náš hudební styl si netroufám někam zařadit. To je práce hudebních kritiků. Ale když mám v hláškách OSA (Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním – pozn. red.) vyplnit kolonku „žánr“, tak tam píšu „pop jazz“. A jaký styl je mi nejbližší? Asi starý americký jazz od Hot Five po Fatse Wallera. Jsem touto hudbou asi nejvíc ovlivněn, ale vždycky jsem se snažil, aby Banjo Band byl co nejvíc originální. Podařilo se mi to díky vlastním písničkám, které naši kapelu odlišily od ostatních revivalistických dixielandů a skifflů.

Zneužívání svých písniček v politice asi nezabráním. Od jejich politizování se snažím distancovat, ale třeba v takovém Rusku je mi to houby platné. Vízum nedostanu.

Ne, upozornili mě na to kolegové. Podle mého ruského kamaráda muzikanta Sevy Moskvina vidělo v jejím podání Jožina z bažin asi 150 miliónů Rusů. Je to skvělá reklama. Třeba mě tam teďka pustí aspoň samotného bez Banjo Bandu a bez banja.

Já jsem nemrkal, to byl asi tik.

Asi proto, že kraviny nestárnou.

Nevím. Co vím je, že přezdívky zpravidla zůstávají. Mladší brácha mého kamaráda dostal pro svůj neustále umouněný obličej a špinavé ruce přezdívku Čuňas. A říkají mu tak i po padesáti letech jako řediteli hygienicko-epidemiologického ústavu.

Dal jsem přednost věcem osobním. Nechtělo se mi žít v emigraci, volil jsem raději kličkování v socialismu, který jsem důvěrně znal. Jsem asi větší vlastenec, než si o sobě myslím. Neumím se obejít bez míst, ve kterých jsem trávil dětství a mládí, bez starých kamarádů, bez češtiny, která mi jediná dobře jde.

Škraloup jsem samozřejmě měl. Podle posudku uličního výboru KSČ jsem byl protisocialistický živel a bývalý emigrant stranící se společnosti. Nesměl jsem ani do Polska. Ale pak se všechno z neznámého důvodu zvrátilo. Díky písničkám jsem se – skoro jako všichni zpěváci a herci – stal prominentem.

Buď jsem se obveselujícími skladbami hodil režimu do krámu, anebo jsem kádrovákům „utekl“. V Praze 6 jsem byl nepřítel lidu, a v Praze 2 mi nahrávali písničky. Když se vzpamatovali a zjistili, že ten ničema Mládek z Prahy 6 je ten nový zpěvák, bylo už asi pozdě. Už mě znala celá republika. To jsou ovšem jenom mé hypotézy. Třeba mě miloval Brežněv… Nebo měl na mě zálusk Biľak…

Ano, Banjo Band pod mým jménem poprvé veřejně vystoupil v prosinci 1970 na countryovém festivalu v Lucerně. Název nám dali pořadatelé. A já jsem se jak názvu, tak samotnému vystoupení bránil. Za amatérský band té doby jsem se trochu styděl, ale když už jsme byli na plakátech a naše účast se nedala zrušit, nezbylo mi než nabrat další muzikanty a začít zběsile zkoušet.

V létě, když jsou festivaly a obecní slavnosti, nevíme, kam dřív skočit. V zimě máme celkem klid. Hrajeme většinou v menších seskupeních jen v klubech a pro firmy. Když se to sečte, průměrně hrajeme asi tak desetkrát měsíčně.

Začal jsem mít pocit, že už jsem národu všechno sdělil.

Znali jsme se od padesátých let. Když jsem dostal nabídku vystavovat ve Stuttgartu, neměl jsem doma ani jeden obraz. Z časových důvodů jsem tedy výstavu odmítl. Jenže pak mě napadlo, že bych mohl po zájezdech na hotelích obrazy jen kreslit a nějaký malíř by je ve svém ateliéru mohl dotvářet olejem. Tak by se nabídnutý termín vernisáže dal stihnout!

Vzpomněl jsem si na kamaráda Myslivečka, který měl smysl pro humor, a bylo nadějné, že moji antiperspektivu akceptuje. On moji nabídku přijal a hned jsme to začali „mastit“. První výstava se nakonec uskutečnila v Praze. Byla komerčně nečekaně úspěšná, a tak jsme ve spolupráci pokračovali ještě mnoho let.

Nemám tušení. Vím jen, že v San Francisku v Bank of America visí ve foyer naše plátno Archa Noemova. Objevil ho tam Honza Vyčítal, když byl se svou kapelou v USA na zájezdu.

Všechno, na co jste se teď zeptala, je výrobní tajemství.

Nikdy se už na obrazovky nevrátím, za žádné peníze. Chci důstojně zestárnout.

Guitariano je asi první keyboard (elektrický klávesový nástroj – pozn. red.) pro hráče s kytarovou technikou. Má tytéž vymoženosti jako klasický keyboard s pianovou klávesnicí. Pakliže se hráč na guitariano nechce jenom doprovázet a míní si mezi zpěvem zahrát nějaké hezké sólíčko, musí umět aspoň trochu vybrnkávat. A to už je pro nástroj velký komerční handicap…

Budu upřímný. Nejsilnější kupní silou jsou amatéři, kteří umějí jenom chytat levou rukou akordy a pravou rukou trsat. Guitariano pro ně tedy smysl nemá.

Jsem hlavně obchodní nešika. Vývoj guitariana stál asi deset miliónů korun. Naštěstí jsme na tu radost tři. Smířili jsme se s tím, že nástroj nemůžeme sami vyrábět. Musí přijít nějaká zahraniční firma, která dá třeba Eriku Claptonovi milión dolarů, aby na guitariano hrál. Pak se i čeští amatéři určitě začnou učit vybrnkávat.

Jako britská královna oslavím své narozeniny až v létě na svůj svátek, a to v nejužším kruhu rodinném.