Ivan a Ondřej Trojanovi: Za rodinu, ať je jakákoliv, má vždycky cenu bojovat

Ondřej Trojan (O. T.): Nezdá se mi. Náš film je letní, oproti plánům se posunula premiéra jen o čtrnáct dnů. V lese a v parku byli lidé v době nouze často, tak snad už budou trochu hladoví po kultuře. Taky se mi s Bourákem nechtělo cpát do podzimu, kdy bude v kinech obrovský přetlak. Naopak teď má široký prostor zaujmout. Omezení neomezení.

Ivan Trojan (I. T.): Je to risk. Ale já myslím, že dobrej. Riskovat se musí.

(O. T.): A někdo česká kina musí otevřít. Proč ne my? Titul s bráchou je lákavý i pro kinaře.

(I. T.): Já si hlavně pamatuju takové ty samolepky, který brácha sbíral. Vybaví se mi třeba Goodyear (výrobce pneumatik)… A ty jsi s nimi za bolševika i obchodoval, ne?

(O. T.): No jasně. Měl jsem manažerské nadání už jako malej. Prodával jsem je na burze.

(O. T.): Na základní škole jsem chodil s klukama na poštu, vzali jsme si tam telefonní seznam třeba Západního Berlína a hledali v něm firmy typu Goodyear nebo Shell.

Pak jsme jim posílali jeden dopis přepsaný na stroji. Šlo o pár vět v angličtině, že jsme sběratelé samolepek a tak dále. Byli jsme vytrvalí. Dopisy jsme jim posílali furt, čekali, co bude. (směje se)

(O. T.): Udolali jsme je. V obálce bylo těch samolepek několik, obvykle dvě až tři. Běhával jsem kvůli nim ze školy rovnou domů a první, co jsem zjišťoval, bylo, jestli přišla pošta.

(I. T.): Já si ještě vzpomínám, že jsem měl v pokojíčku plakát milovaného Václava Neckáře. Ondra tam měl Matušku…

(O. T.): Počkej, to jsem byl ale úplně malej. To mi bylo snad šest.

(I. T.): Vždyť o tom mluvím. Já jsem v té době miloval Šíleně smutnou princeznu.

(O. T.): Ještě bych dodal, že můj hudební vkus z Matušky záhy přešel na Zeppelíny, Franka Zappu… Dodnes je poslouchám, stále dokola, takže jsem vlastně taky poněkud zastydlej.

(I. T.): Co mi brácha do života určitě dal, je hudební vkus. Jako mladší bratr jsem s ním žil v jednom pokoji a časem jsem zjistil, že to, co poslouchá, mě začíná bavit. Je v tomhle směru rozhodně hlučnější. Já mám rád ticho. A on si pouští hudbu i k obědu.

(O. T.): Mně to ještě nedá. Chci říct, že Matušku jsem měl na zdi vážně chvíli. Nahradily ho plakáty Uriah Heep a Black Sabbath, které jsem si přinesl z těch burz. Brácha zas Neckáře nahradil sportovci. Na zdech se tak u nás střídaly máničky a sportovní hvězdy.

(I. T.): Pekelně dlouho.

(O. T.): To se mu zdá. Já jsem v osmnácti odešel z domova.

(I. T.): Takže v té době mi bylo asi čtrnáct.

(O. T.): Oni nám do nich moc nezasahovali. Navíc jsme bydleli v Podolí, na tehdejší pražské periferii. Furt jsme byli venku. Pohybovali jsme se mimo jejich dohled. K tomu si přidejte, že táta večer hrál v divadle, přes den zkoušel. Máma taky chodila do práce. Nejvíc s námi proto byla babička, mámina máma, která nás, pravda, občas od sebe roztrhávala.

(I. T.): Já jsem byl zvyklý, že jsem ten malý Ivánek, a občas jsem se snažil, aby se věci, které se udály u nás v pokoji, vyšetřovaly a aby přešly aspoň do neutrálu. (směje se)

(I. T.): Já jsem znamením Rak, takže jsem zastavený v čase dost často. Mám sklony k melancholii, k tomu „nebejt“. Udělal jsem si doma pokojíček, v němž mám všechny fetiše. Rád si tam zalezu a hezky si rozjímám.

Dokonce se rád ohlížím do minulosti. Řeším, co jsem udělal v pracovním i v soukromém životě. Srovnávám to s tím, co mohu udělat teď, a s tím, co mě čeká.

(O. T.): Já jsem poměrně nesentimentální, což mě dneska trochu mrzí. Ani si moc nesbírám, netřídím a neskladuju věci, které o mně, o mé práci vyšly. Přiznám se, že hlavně ty staré - o Sklepu, když jsme v sedmdesátých letech začínali - mi teď docela chybí…

Naštěstí náš táta je vášnivý fotograf, takže máme hodně starých rodinných fotek. Kus melancholie v sobě tak asi mám i já.

(O. T.): Ano, u mě je to kutilství. Což pro ženský asi není úplně sexy…

(I. T.): Ani pro mladšího bráchu. Jeho kutilství mi zabralo spoustu času v osobním rozvoji.

(O. T.): (Směje se) Mě baví manuální práce, protože je za mnou hned vidět výsledek. Navíc oba děláme práci, v níž dlouho trvá, než se naše snahy zúročí, zhmotní, dají se prezentovat.

(I. T.): O mně se to všeobecně říká. Ale já čas od času pozoruju, že to tak není. Nedávno jsem přitloukl hmoždinku, tedy vyvrtal na ni do zdi neuvěřitelně velkou díru, a nakonec do ní tu hmoždinku vložil, dokázal na ni pověsit neuvěřitelně těžkej obraz. Zvládl jsem to mistrně.

Všechno jsem si pečlivě naplánoval. Vrtal jsem správným vrtákem do nosný zdi. I správnou hmoždinku jsem měl. Zvládl jsem to prostě hravě, asi za šest hodin. (Ondřej se směje)

(I. T.): Právě že to ani těch šest hodin netrvalo! Ještě chci říct, že má manuální nezručnost má hluboké kořeny v dětství. Protože je Ondra mimořádně schopný, doma všechno potřebné dělal buď on, děda, nebo táta, na mě se nikdo ani neobracel. Trošku mě v tomhle směru odřízli.

(I. T.): Rozbrušovačka? Já jsem si nejdřív myslel, že se jí leští povrch, aby byl hladký…

(O. T.): Hele, ty jsi jako automechanik používal rozbrusku.

(I. T.): Vidíš, ale paní redaktorka se taky plete. Takže dobře, práci s rozbruskou jsem si zkusil, protože role o manuální práci je. A já jsem pečlivej, věci před natáčením si zkouším, aby se na mě pak nečekalo, což mnoho kolegů považuje za otravnou věc…

Díky Bourákovi jsem zjistil, že sváření je věda. Za štítem, co máte na hlavě, vidíte nic, prd. Musíte ho zvednout, udělat si v místě, které chcete spojit, jiskřičku. Musíte na něj lehce ťuknout - pozor, ne moc, aby se vám to celé k sobě nenalepilo -, pak musíte štít nandat a svařovat.

(I. T.): (Směje se) Právě že ne. Jak tak ťukáte, ťukáte, pak si nandáte to víko, hladce se vám stane, že ve výsledku svařujete úplně někde jinde, úplně něco jiného, než jste chtěla. Takže znovu zvedáte štít a proces opakujete… Nic pro mě.

(I. T.): Moc se neřeším. I když tuhle jsem se na sebe kouknul do zrcadla a trošku jsem si uvědomil, že přece jen mám pár kilometrů odjetejch… A taky bych zdůraznil, že vůbec neumím tancovat, auta mě moc neberou, aby byl výčet kompletní.

(O. T.): Já jsem mu v Bourákovi dal protiroli schválně. Nějaký předpoklad k ní měl. Ve filmu třeba zkušeně otvírá lahváče. Je hned vidět, že tohle natrénované má. (směje se)

(I. T.): Ovšem tančit jsem se učil půl roku. A ještě k autům: rád řídím, ale že by mě zajímalo, proč jezdí, to tedy ne. Počkejte, teď mě napadlo, že jsem si před pěti lety koupil oranžový passat, tam to byla láska na první pohled. Že by šlo o malinký předpoklad pro roli Ládi?

(O. T.): Jenže Láďa miluje cadillac, symbol 50. let, Ameriky. Pro něj letopočet začíná datem, kdy Elvis Presley nazpíval pro matku první písničku. Zároveň se těžko smiřuje s tím, že se v 70. letech rokenrolová kultura odklonila k naondulovanýmu popu. Proto až tvrdošíjně poslouchá svý rockabilly, přímočarou hudbu s jednoduchým rokenrolovým základem.

(O. T.): Tahle i jiné subkultury v podobných krajích, v Sudetech, kupodivu fungovaly, fungují. Se ženou jezdíme do Slavonic, kde frčí speed metal. Žije tam komunita, která je schopná nalákat do městečka kultovní kapely, včetně amerických Napalm Death. Speed metalisti ze všech koutů zeměkoule vědí, kde leží Slavonice, ovšem dvacet kilometrů od nich tuhle hudbu nikdo nezná… Proč by tedy ve Šlukdorfu nemohla frčet rockabilly, jejímž kingem je brácha.

(I. T.): A já jsem musel kvůli tomu nejen začít tančit, ale i sedět hodiny v maskérně, aby mi z vlasů udělali stylové háro. Stále jsem se taky soukal do oblečků, ověšoval se cetkami.

(I. T.): Podobná nabídka přišla asi dvakrát, ale vím, že bych to nedal. Byl jsem vrcholovej sportovec, mám některé věci v těle vyměněný, ovšem je jich vlastně málo na to, abych mohl tančit ve StarDance. Zároveň se necítím na to, abych tam mohl být za „Imricha Bugára“, tedy za medvídka…

Soutěž se ale do Bouráku trochu probojovala. Nabídl jsem z ní Ondrovi tanečníka Marka Zelinku, který vymýšlel, jak se budeme hýbat.

(O. T.): To určitě byla dobrá volba.

(O. T.): Původně se to celé odehrávalo ve Varnsdorfu před dvaceti rokama, šlo až o sociální drama, kdy otec kašle na rodinu, pořád se hrabe v autech pochybný minulosti. Ještě k tomu zahýbá manželce s ženskou, s níž chodí trsat.

Reálie dal dohromady scenárista Bouráku Petr Jarchovský, který ze sociodramatu udělal komedii ze současnosti s postavičkami na žánrovém pomezí, v níž zní rockabilly.

Místopis Šluknovského výběžku hraje ve filmu podstatnou roli, místo Varnsdorfu jsem proto vymyslel fiktivní město Šlukdorf.

(O. T.): Do Pějme píseň dohola, což byl můj první film, jsem záměrně obsadil neherce. V Želarech si Ivan zahrál, sice malou roli, ale podstatnou, osudového muže hlavní hrdinky. V Občanském průkazu jsem pro něj roli neměl. A v Tomanovi jsem zas neměl odvahu ho strčit někam mezi tu spoustu herců.

A tak jsme si museli počkat na Bouráka, v podstatě flinka s velkou zarputilostí, širokým srdcem a podmanivým charismatem. Takže volba byla jasná a já se těšil, že si s bráchou konečně užiju velké natáčení.

(I. T.): A já byl rád.

(I. T.): (Směje se) Tohle je tak těžké hodnotit… Prvních čtrnáct dnů natáčení jsme si vymezovali hranice, to ano. Ale já vám jako jeden z mnoha příkladů našeho hlubokého vztahu odvyprávím příběh.

Vrátím se k naší manuální (ne)zručnosti. Jednou se brácha rozhodl, že vydláždí prostor u chalupy v Brdech. Spolupráce spočívala v tom, že on byl u toho díla a já byl na tu těžkou práci, to se mi s ním stávalo často.

(O. T.): Kameny mu šly. Na nich neměl co zkazit.

(I. T.): Takže to tehdy spočívalo v tom, že Ondra se podíval na své dílo, zjistil, že potřebuje kámen kosočtvercového typu, většinou ještě vyštěkl: Pojď se na to podívat. A já ho běžel hledat. Šmejdil jsem, snažil jsem se, donesl jsem ho Ondrovi a uslyšel jsem: Ten tam nesedí.

(I. T.): Jistě. Na podobný diktát jsem zvyklý od dětství. Společné natáčení mě tak nezaskočilo. Určitý respekt, oddanost k bráchovi jsem měl, on z toho uměl vytřískat maximum.

(O. T.): Řekni pravdu.

(I. T.): Upřesním ji v tom, že nejsem typ direktivně poslouchajícího herce. Jsem rád spolutvůrce role. Navíc při tomhle natáčení se sešly i jiné věci.

Ondra zmínil počasí. Potřebovali jsme slunce, přišel déšť. Neustále nás tlačil čas. Teď bych měl asi dodat, co to způsobovalo, ale neudělám to. (směje se)

(O. T.): Loni na podzim jsme se dostávali do situací, kdy jsme měli roztočených až šest obrazů, což je pro režiséra peklo. Musíte se stále vracet do jakési nálady, někde navazovat…

(I. T.): Pro herce to peklo není?! Hele, režisér si někde sedí, kouká do nebe a vydá příkaz. Herec se běží převléknout, protože měl původně točit záběr, v němž prší, ale vykouklo sluníčko.

Když je hotový, ono zaleze, on zas běží a ty hadry mění do jiného obrazu. Já k tomu pořád sledoval svého hunda na hlavě (účes), ty cetky. Ještě jsi chtěl něco říct?

(O. T.): (Smích) To podzimní natáčení probíhalo v časovém presu. Když k tomu přidáte, že jsem nejen režisér filmu, ale i jeho producent, byly to nervy a tvrdá práce.

(I. T.): Ještě jsi v něm za herce.

(O. T.): Tos měl nechat jako překvapení pro diváky.

(I. T.): Já jsem i pracoval, namlouval jsem knihu Erika Taberyho (šéfredaktora týdeníku Respekt) Vládneme, nerušit v režii jeho bráchy Jakuba Taberyho.

Podobné věci mě baví, beru je až za svou občanskou povinnost. Mapuje v ní období kolem opoziční smlouvy. Myslím si, že je to stejně důležitá kniha jako jeho Opuštěná společnost, kterou jsem měl tu čest s Jirkou Dvořákem namluvit…

Tady přišla ještě jedna odměna. Díky sezením s Erikem jsem zjistil hodně o dědečkovi, legionářovi, tatínkovi naší maminky. Erik, který je velký znalec tohohle období, mi o něm vyprávěl až neuvěřitelné věci, kolika bitvami prošel, že měl vyznamenání, a byl dokonce v bojích zraněný.

(O. T.): Děda o těchto věcech skoro nemluvil a rodina chápala, že na to má právo, takže se ho na ty roky nikdo nevyptával. Co víme, do Československa se vracel přes Vladivostok a italský Terst.

(I. T.): Děda šel do armády v roce 1915, nejdřív té rakousko-uherské. Zajali ho kousek od místa, kde jsem pak byl na vojně, v Humenném. Následně putoval po ukrajinských zajateckých táborech, kde vstoupil do legií. Bojoval v 5. pluku pojmenovaném po Tomáši Garriguovi Masarykovi (5. střelecký pluk „Pražský T. G. Masaryka“). Dokonce za nimi přijel, čehož si všichni vážili. Údajně měl taky pátý pluk nejradši.

(I. T.): Dědův pluk svedl několik velkých bitev. Na východ byl navíc z Čechoslováků vyslán jako první, měl odplout zpět na frontu, ovšem situace se zkomplikovala. Takže velení legií rozhodlo, že se musí vrátit, pomoci legionářům v boji s bolševiky ve vnitrozemí. Ve výsledku náš děda absolvoval transsibiřskou magistrálu hned dvakrát.

(O. T.): Ani jeden si na něj bohužel nepamatujeme. Zemřel, než jsme se narodili, v roce 1956.

(I. T.): Naše maminka se narodila poté, co se vrátil do Československa. Vždy se ostýchala ptát se táty na cokoliv z téhle doby. Bude určitě šťastná, až dopátrám všechno.

(O. T.): Já si myslím, že ze stejných důvodů jako další lidé, kteří přežili válečná traumata. Nechtěl se k nim vracet.

Zažil jsem něco podobného při natáčení dokumentů Zapomenuté transporty (O. T. byl jejich producentem) zachycujících příběhy z koncentračních táborů. Na tu dobu vzpomínaly dámy, kterým bylo v době natáčení kolem devadesáti, a hodně z nich teprve tehdy, na sklonku života, pocítilo potřebu si opět vším projít.

(I. T.): Máma říkala, že období legií v sobě děda uzavřel. Jen někdy lehce zareagoval, třeba když něco nedojedli. U stolu pak padla věta: Za kousek takového jídla by deset mých kamarádů dalo cokoli. Hned, co dozněla, se šlo dál.

(I. T.): My jsme toho snad důkazem. (směje se) I když pohádkový konec…

(Do rozhovoru vstupuje manželka Ondřeje Trojana, Bára: „Jaký konec?“)

(I. T.): Nějaký konec asi bude, ne? Ale jinak já v manželství věřím. Stále si myslím, že jsem si vybral šťastně, přes všechna spáleniště, krvavé řeky. Podívejte, nosím i snubní prstýnek, ačkoli spousta herců to nedělá. Musíte ho totiž stále odkládat.

Přece nejsem takový blbec, abych si kdysi vybral někoho, na koho bych se teď díval jako na někoho jiného.

(„Já jdu pryč,“ hlásí Bára Trojanová.)

(O. T.): Pokud jde o Bouráka, téma rodiny je jeho nosným tématem. Rodinu si nevybíráme, do ní se narodíme, někdo se stříbrnou lžičkou v puse, někdo s prázdným žaludkem.

A i když se narodíme do situace, která není úplně lehká, ať místem, nebo po sociální stránce, vždycky má cenu za ni i za svůj život bojovat. Neskončit někde v podjezdu s pytlíkem toluenu. Tady vezme osud drolící se rodiny do rukou dcera hlavních hrdinů. A Bára řekla včera krásnou větu…

(I. T.): Budeme tesat? („Už jsem to dala do moduritu,“ směje se Bára Trojanová.)

(O. T.): Bára řekla, že přes ty všechny problémy, v tom baráčku, co jim padá na hlavu, žijí jako rodina. A v rodině se všechny krize překonají daleko snáz. I Hihlík v Lichožroutech říkal: Rodinu si vybrat nemůžeš, a i když má nějaké ty vady, furt je to nejlepší, co máš.