Iva Pazderková: Biologické hodiny mi tikají dost hlasitě

Proč sáhla zrovna po škatulce blondýny? „Byl to okamžitý nápad cestou na jeviště někdy před pěti lety. Řekla jsem si, že když jsem blond, tak to tak taky podám. Že klidně zvednu ten starý stereotyp, to otřepané klišé.“ Zafungovalo to. Jako naivní, nepříliš chytrá a jazykově omezená blondýna si získala příznivce pořadu Na stojáka, ve kterém jde o to, rozesmát publikum na živo během několika málo minut. Nabídky práce se časem jen hrnuly. Iva Pazderková moderuje, vystupuje v televizi a blondýny už začíná mít pomalu dost. „Je to jen jedna z mých rolí. Chtěla bych ukázat, že mám v zásobě i jiné,“ krčí rameny.

Zatím je však blondýnou a u jejích improvizovaných výstupů, které kolují na internetu, se baví desítky tisíc diváků. Vaří v nich kuřecí polévku (jen kdyby to kuře při vkládání do vařící vody tak nekřičelo), vážně vysvětluje, jak moc má ráda kocoury a nebo že rozhodně není žádná „blbka“.

„Když přicházím k mikrofonu, znám jen téma, o čem budu vyprávět. A k tomu pár myšlenek, které mi stejně, když spustím, z hlavy vyletí. Lítá mi toho v ní totiž strašně moc a většinou se dostanu úplně jinam, než si původně myslím.“

I když se herectví věnuje už od dětství, nebýt blondýny, možná by i nadále v tichosti hrála v divadle a čekala na slávu. Kdo ví. V soukromí ale podobu s blondýnou nehledejte. Tam je docela jiná. „Jsem trémistka a neurotička. Před vystoupením si dám občas panáka, abych se uvolnila,“ říká. „Zdůrazňuju, že občas, aby z toho nebyl skandál!“

Hovoří plynně anglicky, působí energicky a samostatně. A improvizace, ta přece vyžaduje notnou dávku odvahy a sebedůvěry! „Spíš drzosti, ne?“ opáčí Iva. „Pro mě je vystoupení před diváky hlavně adrenalin. Víte, já jsem se sebou spokojená jen málokdy. Na svoje scénky se zpětně ani nedívám. Jednou jsem si je prohlédla s přítelem, abych viděla, co vlastně dělám. Stačilo, masochistka zase nejsem.“

Kromě scének z pořadu Na stojáka, které kolují po internetu, ji můžeme občas vidět také jako moderátorku. S Ester Kočičkovou loni uváděla nominační večer Českých lvů, nedávno zase bavila diváky v televizní silvestrovské show. S Ester Kočičkovou si porozuměla i v soukromí.

„Známe se z pořadu Na stojáka. Moc si jí vážím, je sečtělá, jemná a moudrá žena. A taky mě baví, jak vedle sebe vypadáme,“ naráží na výškový rozdíl a kontrast svých světlých a Esteřiných havraních vlasů. Obě herečky spojuje podobná sebeironie a utahování si z klasických představ o ženskosti.

Jak se vlastně stane z ženy komička? Vždyť ženy chtějí být většinou krásné a načančané. „Já vlastně nevím,“ odpovídá. „Možná je to způsob léčby ženského sebevědomí. Když už si myslím, že nejsem úplně největší krasavice na světě, a muži ke mně nemají ochranitelské sklony, nepíší mi básně a neskládají k nohám růže, tak si z toho dělám aspoň legraci.“

Mnoho času tráví v Divadle Na Fidlovačce. Tam ji můžeme vidět v inscenacích Motýli nebo Tři sestry, kde hraje Natašu. I když se kritici shodují, že skvěle, ona sama říká: „Občas hraju o zlatou tělku. To se tak říká mezi herci, když si myslí, že nehrají moc dobře,“ vysvětluje s úsměvem. Jejími nejváženějšími kritiky jsou rodiče. Od nich bere jak pochvalu, tak i případná upozornění, že by to mohlo být lepší. Maminka je diplomatka, pokud není úplně spokojená, říká: „Ono se to ještě vyhraje, ne?“ A tatínek, ten je přísnější a pěkně na rovinu pronese: „Tož poslouchej, tys nějak přehrávala, ne?“

Kdyby prý aspoň jednou slezla z jeviště a nenašla u sebe chybu nebo slabé místo, tak by si možná věřit začala. „Asi to nejde, člověk není dokonalý. Jenže já hraju a zároveň se pozoruju. Pane bože, říkám si často, to snad ne! Co to zase vyvádíš! Uklidňuje mě jen, že se to stává všem hercům.“

Být herečkou bylo její nejsilnější přání už od dětství. A hned vybalí další klišé: „Já totiž bez divadla nemůžu být,“ říká mírně pateticky. Co k takovému stavu vede? „To vznikne tak, že máte na základní škole kámošku, se kterou chcete být pořád a pořád, tak moc ji máte ráda. A ona chodí do dramaťáku. Tak se tam samozřejmě přihlásíte taky. Kámoška po půl roce odejde a vy tam zůstanete. A pak už máte život nalinkovaný.“

Jenže život Ivy Pazderkové byl nalinkovaný trochu křivolace. „Nestandardní situace přitahuju. Odmalička. To o mně je věta: ‚Ty snad nemůžeš mít nic normálně!‘ Zase klišé, že jo, ale u mě to zkrátka tak platí.“ Když bylo Ivě šestnáct, rodiče jí zaplatili roční studijní pobyt v Americe. „Měla jsem bydlet u mladé rodiny, ale na letišti mě přivítali důchodci, kteří, jak se ukázalo, byli v Ku-klux-klanu. A když jsem se přestěhovala, zase se tam objevili takoví brutální ‚divnopáni‘, přátelé těch kamarádek, u kterých jsem bydlela…

Když jsem se pak přistěhovala ke svému tehdejšímu příteli, byl bez práce a vypnuli nám vodu, elektřinu i plyn. Skončili jsme u jeho maminky v karavanu.“

Katastrofa? Ne pro Ivu Pazderkovou. „Kdy jindy by měl člověk zažít nepříjemné věci, když ne v době, kdy je mladý a plný síly?“ ptá se pobaveně. Tehdy se ocitla v situaci, kdy si nemohla legálně přivydělat, a tak v Americe zažila i hlad. Její komediantské vlohy ovšem nedokázaly potlačit ani krušné chvilky – v jednom zábavním baru vylezla na pódium a spustila o tom, jak holka z Evropy přijela do Ameriky. Po chvilce majitel baru rozsvítil červené světýlko, které naznačuje vystupujícímu, aby skončil. „Nestydím se za to, vždyť to ode mě bylo šílenství. Ani jsem neuměla pořádně anglicky. Prostě jsem se tehdy nechala vyhecovat.“

Na pobyt za oceánem však vzpomíná ráda. Zahrála si tam i divadlo. Královnu ve Sněhurce a pár dalších rolí. „Díky tomu jsem dnes dvojjazyčná bytost. A taky jsem si tam pěkně srovnala hodnoty!“ Získala dokonce možnost studovat na tamní univerzitě, ale nevyužila ji. Chtělo se jí domů.

Ačkoli měla z Ameriky hodnoty srovnané, po návratu se krátce léčila z depresí. Dnes už však na to pohlíží s nadhledem: „A víte, na co bych se asi léčila, kdybych si ty hodnoty nesrovnala? Beztak jsem si za ně mohla sama,“ dodává otevřeně.

Přiznává, že má za sebou dobrodružný život. Po studiích na brněnské JAMU si vzala o devatenáct let staršího herce Švandova divadla Luboše Veselého. Jenže ona se vrhla do Prahy a užívala si života ve velkoměstě. Dokonce jí tehdy přezdívali Vichřice. „Luboš zůstal v Brně. Mimochodem, ještě pořád se jmenuje Luboš Pazderka Veselý. Vzal si moje příjmení. Měli jsme se asi potkat a něco si předat, ale manželství každopádně nevydrželo. Ani to nestihla být Itálie. V každém případě jsme dnes dobří přátelé.“

Nyní už dva roky žije s Jiřím Rackem, hercem Divadla Na Fidlovačce, synem poloviny kdysi známé komediální dvojice Racek– Kupšovský.

Vlasy Ivy Pazderkové nejsou přirozeně blond. Tuhle barvu si dopřává sedm let a nedá na ni dopustit. „Mám pocit, že mi sluší a že mě zjemňuje. Na hlavě jsem už měla kde co. Vážně! Byla jsem duší anarchistka, takže jsem vyzkoušela i zelené proužky. A třeba v černé jsem působila přímo děsivě!“

A jestli používá blonďaté chování i v životě? „Snad jednou, kdysi dávno na celnici: ‚Jé pánové, mně chcíplo auto,‘“ předvádí s úsměvem. „Ale na partnera? Na toho by to neplatilo. Je z divadla, zná mě šest let, spolu jsme dva a půl. Ten by mi na to neskočil.“ A jak dnes, už vybouřená, zachází s ženskými zbraněmi?

„Muži se jim na jednu stranu smějí, na druhou je vyžadují. Nevědí přesně, co chtějí. Vyhovuje jim bezproblémová ozdoba, která nic neřeší. Ale zároveň chtějí mít i někoho, s kým si mohou popovídat. Někdy potřebují kus masa, jindy parťačku,“ zamýšlí se mladá herečka.

„Když je žena moc chytrá či silná, už to mužům bere jejich ego, jejich pocit bezpečí. Pro dnešní ženy je velmi těžké to vybalancovat. Splňovat požadavky silnější poloviny lidstva je v současném mužském světě nemožné.“ Podle Ivy Pazderkové jsou dnes muži spíš zmatení, protože jejich role se mění. „Že muž je lovec a stará se o rodinu, už zas tak moc neplatí. My už muže k lovení kořisti nepotřebujeme. Mamuta si ulovíme samy. Ženy svou roli našly, muži ztratili. Chtějí být rytíři, ale s tím si nevystačí. Proto možná ženy hrají nejrůznější hry. Aby mužům dopřály pocit, že jsou obdivováni.“

A jak je to v jejím vztahu, také předvádí obdiv? „Tam je to jednoduché, já svého partnera skutečně obdivuju. I když naše soužití není úplně klidné a harmonické. Jsme oba docela divoši.“

Přesto Iva ráda vaří, dokonce o sobě říká, že je vášnivá kuchařka. „Ale času je bohužel málo. Myslím, že umím výbornou svíčkovou, v tom si věřím,“směje se. Když však přijde řeč na domácí práce, zvážní. „Nemyslím si, že když dva lidi pracují stejně, že by domácí práce měla dělat jen žena. Proč? Protože se to tak vždy dělalo? To je nesmysl!“ rozohňuje se.

„Nerozumím tomu, proč mám prát jen já. A nežehlím. Když někdo potřebuje mít něco vyžehleného, ať si to vyžehlí. Musím ale zdůraznit, že mám skvělého přítele, když ho požádám, tak udělá cokoli. Ale je jako většina mužů vychovaný tak, že samotného ho to nenapadne. Možná že to tak mají muži geneticky zakódované.“

Iva má ohromnou vůli neustále na sobě pracovat. Ale občas se přistihne, že neřeší jen kariéru. Její o čtyři roky mladší sestra Věra už je maminka a Iva svou neteř miluje. „Biologické hodiny mi tikají dost hlasitě, takže uvidíme. Ale ještě nic neplánuji. Možná ještě do té doby změním image a místo blondýny na vás příště vybafne třeba fialová dáma…“