Iva Kubelková: Snažím se do toho životu moc nekecat

Jaká máte v následujících sobotních večerech očekávání?

V životě si očekávání nedělám, protože vím, že to přináší zbytečná zklamání. Tuším ale, na co se můžu těšit: na krásné kostýmy, na kouzlo přímých přenosů, na zájem diváků. To ostatní je ve hvězdách (rozhovor vznikl ještě před zahájením soutěže, pozn. red.).

Vtipné je, že první nabídku do StarDance jsem dostala, když se připravoval úplně první ročník. Tenkrát z toho sešlo a po sedmnácti letech přišla další nabídka. Byli jsme zrovna na dovolené v Řecku. Když jsem řekla, proč mi volají, celá rodina to považovala za výborný nápad a o nějakém váhání nechtěla slyšet.

Tančila jste předtím?

Chodila jsem do tanečních, ale nevím, jestli se to dá počítat. Víc jsem s tancem přišla do styku v roce 2007, kdy jsem účinkovala v charitativní taneční soutěži Bailando. Tam jsme ale tančili dva amatéři, teď s profesionálem to je jiné. Zjišťuju, že neumím nic. Martin (tanečník, pozn. red.) mě učí úplné základy tanečního pohybu, i když jsem nějaké kroky uměla, nebo jsem si myslela, že umím.

Jak svůj tanec hodnotíte?

Snažím se ho z důvodu své duševní pohody moc nehodnotit. Ani nad tím vším nemám nadhled, jen se snažím překonávat jednu překážku za druhou. Pořád mám pocit, že zůstává hrozná spousta věcí, které bych měla zlepšit. Navíc jednou se mi něco povede, podruhé už tolik ne. Takže jde mi to, nebo ne? Uvidíme.

Jistě pomáhají bohaté zkušenosti s přímými přenosy, s kontaktem s diváky.

Nervozita je u všech bez ohledu na zkušenosti velká. Pro všechny soutěžící je stresující, že dva a půl měsíce potíte krev a pak máte minutu a půl v přímém přenosu, ve které to celé můžete zkazit, i když se vám to na tréninku třicetkrát povedlo. Na koho jiného se pak zlobit než na sebe.

Sedli jste si s tanečním partnerem Martinem Prágrem?

Hned od prvního okamžiku. Je výhoda, že Martin tam už je potřetí, ví, jak přenosy a příprava na ně probíhají. Je profesionál, umí učit, umí naporcovat, co všechno se ještě musím naučit, aniž by mě to deprimovalo a bralo chuť.

Musela jste si hodně přeorganizovat život?

Ještě normálně pracuju, po tréninku jedu často natáčet Showtime, nemůžu zrušit nasmlouvané moderace. Věděla jsem, co mě čeká, a tak jsem si nezahlcovala diář. Nezapomeňte, že k tomu mám doma Karolínku, kterou čekají přijímačky na střední školu, a Natálku, která bude maturovat.

Zhubla jste?

O jednu konfekční velikost. Začala jsem trochu víc jíst. Vydanou energii musím do těla vracet. Cítím, že mě tréninky posilují, zlepšuje se mi kondička. Sice jsem zhubla, ale svaly se zpevňují. Občas něco bolí.

Co bolí?

Každou chvíli něco jiného, protože každý tanec přináší novou zátěž. Jsem hlavně ráda, že drží rameno, které jsem si v únoru vykloubila na lyžích. Přidávají se různé svaly, úpony, z tanečních bot, které jsou zcela nové a musí být hodně těsné, mám puchýře. Všechno se zatím naštěstí zahojilo.

Jistě jste na fyzickou zátěž zvyklá.

Vždycky jsem sportovala, není to tak, že bych teď vyrazila z nuly na sto. Chodím na kruhové cvičení, plavu, lyžuju, snažím se být stále v pohybu. Snažili jsme vždycky k němu vést i děti, i když můj partner (česko-německý výtvarník a podnikatel Georg Jirasek, pozn. red.) tolik nesportuje, ten je zaměřený spíš na výtvarné umění.

Jak jste se seznámili?

U něho na chalupě, kde jsme byli na návštěvě s rodinnými přáteli. Bylo mi sedmnáct, jemu čtyřiatřicet, známe se opravdu dlouho. Partnery jsme přes dvacet let.

Stabilní klasická rodina začíná být dnes vzácností…

Hodně lidí si jistě přeje trvalý vztah, pevnou rodinu a nemusí být jejich vina, když se jim to nepodaří. Ne každý potká někoho, s kým stráví celý život. Musí k tomu mít nějaké „společno“, které dává soužití smysl. A nemusí to vždycky být děti. Musí to být něco, co přetrvává, i když ty děti z domova odejdou.

Nakazil vás partner výtvarným uměním, které vytváří, vyučuje, obchoduje s ním?

Když jsme spolu začali žít, hodně jsme cestovali po světě a pak jsme z toho malovali obrazy. To ovšem bylo před dětmi. Pak už pro mne na malování nebyl čas. Třeba zase přijde, až budu v důchodu. Ráda něco vytvářím, nechci stagnovat, ale cítím, že čím jsem starší, tím míň se mi chce vystupovat z komfortní zóny toho, co už znám. Zároveň si uvědomuju, že mě všechno nové posouvá. I když se mi někdy do toho úplně nechce.

Když sledujete svoje dcery, je jejich dospívání o hodně jiné než to vaše?

Hodně jiné. Zasáhla do toho ta největší změna posledních desetiletí, kterou přinesly nové technologie: obrovský skok do jiné dimenze. Když jsem vyrůstala, neexistoval internet, mobily. V dospělosti jsem se tomu pak musela přizpůsobit. Moje děti s tím vyrostly.

Chtěla byste být v jejich kůži?

Nedá se to takhle porovnávat. Každé dětství má svoje krásy i těžkosti. Nezávidím jim to, ani je nelituju. Prožily jiné dětství než já a vykračují z něj do budoucnosti, kterou budou mít taky jinou. Je fakt, že dnešní děti žijí pod větším tlakem. Od nějakých třinácti bývají na sociálních sítích, kde je všechno blízko, je větší možnost srovnávání, a to je ve věku dospívání velký kámen úrazu. Zvlášť pro holky to je náročné: srovnat se se svým tělem, s tím, jak vypadám, vyrovnat se s tím, že se některé věci nedají změnit. Co si pamatuju, my jsme se srovnávaly maximálně na úrovni třídy nebo školy. Dneska to vlastně nemá hranice.

Jak je ovlivňuje, že mají známou maminku?

Nevnímají to takhle. Jsou na to odmalička zvyklé, jsem pro ně prostě máma. O všem se snažím s nimi co nejvíc komunikovat, i když je každá z nich jiná, jedna je sdílnější, druhá méně.

Rýsuje se už, jakou cestou se chtějí vydat?

Natálka bude maturovat na jazykovém gymnáziu, není dosud rozhodnutá, zda půjde na vysokou školu. Lákala by ji psychologie. Karolínka bude dělat přijímací zkoušky na střední školu, je jí čtrnáct, a to se mi zdá na rozhodování, co studovat, brzo.

Natálčin vztah s Adamem Mišíkem je dost mediálně propíraný. Dáváte jí v tomhle směru nějaké rady?

Mluvíme spolu o všem, teď už víc jako kamarádky. Dávám jí takové ty skryté rady. Co si z toho vezme, je na ní.

Co říkáte na to, že má v tomto věku tak exponovaný vztah?

Nehodnotím to. Beru to tak, že si moje dítě někoho vybralo, respektuju to, a dokud vidím, že je spokojená, zamilovaná, co bych na tom měla řešit. Sama vím, že aby se člověk v životě posunul dál, musí se naplnit jedna nádoba, aby se začala plnit další. I moje děti si musí projít svoji cestu, co já mám do toho co vrtat. Můžu si jen přát, aby to nedopadlo špatně, a mít pro ně vždycky připravenou otevřenou náruč.

V kolika jste vy prožila první velkou lásku?

Mezi šestnácti sedmnácti. V obvyklém věku.

Prožila jste pak několik vztahů, které poutaly pozornost médií a veřejnosti. Jak to takový vztah poznamená?

Dostává to samozřejmě vztah pod tlak. Na druhé straně když jsou oba na takovou pozornost zvyklí, umějí s ní pracovat. Záleží taky na tom, kolik vám je let a co dovolíte, aby ze vztahu uniklo na veřejnost.

Kolik vám bylo, když jste začala chodit s Jaromírem Jágrem?

Devatenáct. Byla to pro mě veliká škola.

Jste v kontaktu?

Občas ano. Jaromír je obdivuhodný, vždycky byl. Skutečná legenda.

Takže těch tří let po jeho boku nelitujete?

Já ničeho v životě nelituju. I když jsem prožila chvíle, kdy jsem si říkala, že to zrovna nebylo ono, párkrát jsem si i namlela, ale zase jsem se díky tomu posunula dál. Naučila jsem se nebojovat tolik s tím, co mě potkává. I když to není příjemné, vím, že to neznamená konec, ale začátek něčeho nového.

Máte představu, kam zamíříte, až skončí StarDance?

Vůbec ne. Nejsem plánovací typ, vždycky jsem se nechala unášet tím, co život přinesl. Vstupovala jsem vždycky do dveří, které se mi otevřely, pokud jsem byla přesvědčená, že to má smysl. Nikdy jsem ale na ty dveře nebušila ani se do žádných nedobývala. Snažím se zkrátka moc do toho životu nekecat. Ví nejlíp, co si potřebuju prožít, čím si potřebuju projít. Jde to samozřejmě ruku v ruce s nějakou houževnatostí a pílí, bez nich by se ani ty dveře neotevřely. Věřím, že když si člověk užívá, co mu život nabízí, je to známka toho, že si ho váží.

Neberte to útočně, ale nevadilo vám jako přemýšlivému člověku, že jste se velkou část svého profesního života pohybovala v prostředí, kde převládá povrchnost?

To, co říkáte, je předsudek. Že kdo se pohybuje ve světě modelingu a objevuje se na televizní obrazovce, nechápe duchovní rozměr svého života a ani o něm nepřemýšlí. To, jak na život nahlížíte, přece vůbec nesouvisí s profesí, kterou děláte. Není přitom podstatné, jestli máte boty na podpatku a namalovanou pusu. To si přece neodporuje. Někdo může přijít v kristuskách a batikované košili a může v sobě mít mnohem víc předsudků a zábran než někdo v designovém oděvu. Je to velmi relativní. Každý taky jde jinou rychlostí.

Kdy jste si uvědomila, že jste krásná?

Tak k tomu ještě nedošlo. Krása je pro mě extrémně relativní pojem. Odvíjí se vždycky od toho, kdo ji hodnotí. Vždycky jsem v tom byla nohama na zemi.

Pak prosím vysvětlete, proč jste se v devatenácti přihlásila do soutěže Miss ČR?

Přišla s tím moje maminka. Co kdybys to zkusila, nadhodila. A já si řekla, proč ne.

Titul vicemiss vás tedy musel zaskočit.

Byla jsem překvapená, to určitě. V té chvíli mě ani nenapadlo, že by tím mohla začít nějaká nová životní etapa. Ale jak jsem už říkala, otevřely se přede mnou dveře a mně přišlo zajímavé do nich vkročit.

Předpokládám, že jste za ta léta zjistila, že počet lidí, kteří si o vás myslí, že jste krásná, není zanedbatelný.

Já se ale vidím úplně jinýma očima než okolí. Nestalo se, že bych si stoupla před zrcadlo a řekla si: Jé, já jsem fakt hezká. Nikdy se to ani nestane. Nemám potřebu se takhle hodnotit. Přemýšlím o jiných věcech. Zároveň mám pocit zodpovědnosti vůči divákům a snažím se udržovat, aby se pohledu na mě neděsili.

Co pro to děláte?

Snažím se jít přirozenou cestou. Souvisí to s tím, jak se stravuju, jak se hýbu. Nevyhýbám se dobrým kosmetickým produktům, vyhýbám se ale všemu, co považuju za nepřirozené, tedy skalpelu.

Fotit v šestačtyřiceti reklamu na spodní prádlo není pro každého.

Abych pravdu řekla, už s tím taky trochu zápasím. Spolupracuju s tou firmou dlouho, jsem spíš její tváří než modelkou, která pózuje v každém novém modelu. Stejně to na mě vytváří tlak, abych se udržovala.

Jak to komentují v rodině?

Berou to jako něco normálního. Teď jsme nafotili kolekci plavek s Natálkou. Vymínila jsem si, že to nebude spodní prádlo, ale plavky, ve kterých tak jako tak chodíme obě k vodě.

Jak se k tomu stavěla ona?

Byla ráda, že si něco vydělala, pomohlo jí to postavit se na vlastní nohy. Nebyla to její první práce, v osmnácti je finančně soběstačná. To je podle mě v dnešní době docela obdivuhodné. Teď má ale v hlavě maturitu.

Vy sama jste to dotáhla až k magisterskému titulu.

Udělala jsem ho v sedmadvaceti. To už jsem měla Natálku, a když jsem končila, narodila se mi Karolínka. Psala jsem diplomku, připravovala se na státnici a do toho jsem třikrát za noc kojila. Rychle jsem se pak vrátila do práce: sedm let jsem se Stáňou Lekešovou moderovala Sama doma.

K čemu jste akademický titul potřebovala?

Vlastně nepotřebovala. Jen jsem cítila, že si tu vysokou školu potřebuju udělat. Nikdy jsem toho nelitovala. Vystudovala jsem mediální a marketingovou komunikaci. Rozšířilo mi to obzory v profesi, kterou dělám.

To je ve vašem případě moderování?

Zabírá mi 90 procent profesního času, moderuju nejen v televizi, ale i různé společenské a korporátní akce. Vytrénovala jsem se v Sama doma: vysílá se živě, probírá se tam obrovská spousta témat, hosté se rychle střídají, moderátor musí hned reagovat. Poté jsem dostala nabídku do Top Star na Primě, na Zlatou hokejku na ČT, teď moderuju Jak se staví sen a Showtime na Primě. Každý ten pořad vyžaduje jiný způsob moderace, musíte se přizpůsobit formátu. Moderování je o vás, tam se za nic neschováte, za roli jako v divadle.

Může se vám hodit na Zboží.cz: Jak moc mě znáš - Iva Kubelková CD