Iva Janžurová: Výchovu muže jsem já bláhová stále nevzdala

V našem domě bydlíme celkem tři rodiny: já se Slávkem (divadelní režisér a herec Stanislav Remunda - pozn. aut.), Teodorka s manželem Tomášem a syny Alfrédkem a Kajetánem a také Sabinka s manželem Adamem a jejich dětmi Vincentkem a Adinkou.

Znám spoustu maminek, které by z toho nadšené nebyly, ale já bych byla strašně smutná, kdybych je neměla u sebe. Ustoupím ve všem a jsem na ně hodná, protože nechci nikdy zaslechnout „tady se nedá žít“. Je to krásné, ale protože kromě toho hezkého přitom stále vnímáte i všechny jejich starosti, je to náročnější než vidět svoje dospělé děti jen jednou za měsíc. Také se mi líbí, že mám pod střechou navíc dva syny, tím myslím zetě. Společně s jejich maminkami se dělíme o všechny jejich potřeby.

Letos jsem hlavně přemýšlela, jak to udělat, abychom dodrželi tradici a přitom se najedli tak akorát. Naši mladí totiž na Štědrý den odpoledne ještě jezdí ke druhým babičkám, tam se už notně pomějou a já je mám pozvané všechny na večeři.

Tradičně připravuji rybí polévku a potom je kapr načerno s vídeňským knedlíkem a pak teprve smažený kapřík s bramborovým salátem, vše podle receptů mé maminky. A vánočky jsou vždycky. Zbytek svátků se také vždy odvíjí od práce. Letos jsem na Nový rok odpoledne hrála ve Stavovském divadle, takže jsme poslední den roku strávili v Praze a uměřeně. K silvestrovskému večernímu pohoštění peču švýcarské briošky.

Zaznamenala jsem ale i spoustu neúspěchů. Z jedné rehabilitační léčebny mi prakticky uprchl a teprve teď si uvědomuju, jak mě to celé vysilovalo, i když ani dnes to s jeho zdravím není ještě ideální. Měla jsem o něj velký strach, ale vlastně i o sebe, že přijdu o tu jeho pevnou oporu, kterou mi celý život poskytuje.

Když se mu podaří mě naštvat - hlavně teď mívá sklon mentorovat mě a všelijak napomínat - odjedu si na chalupu jakože natruc. Tam je mi dobře, mám ráda ticho, ale vždycky si uvědomím, jak by mi bez něj bylo tího a teskno. Jenže mu to nesmím moc říkat, hned by se moje „výchova“ rozpadla. Každá žena by měla vědět hned na samém začátku vztahu, že muže nepřevychová ani o píď. Já bláhová to ještě nevzdala.

Koupila jsem mu hole na chození, a když přijedeme na chalupu, říkám mu, aby s nimi šel na procházku do lesa a jen tak se nevracel. Znáte to, v zimě dostane za úkol přinést jahody, v létě rampouch. Je tam terén pro něho tak akorát a vždycky, když se vrátí, hned hlásí, jaký je venku příjemný vzduch. Jsem přesvědčená o tom, že pohyb je důležitý pro každého.

Jenže v jednu chvíli si člověk začne říkat, že se v životě naběhal už tolik, že to stačilo. Pak ale všechny tekutiny v těle jakoby zatuhnou, a proto Slávkovi říkám, že musí cvičit a chodit. Užívá léky na ředění krve a snažíme se jíst podle diety, která k tomu patří, což znamená, že kličkujeme mezi poctivou domácí kuchyní mojí maminky a mými vlastními ozdravujícími improvizacemi.

Po svatbě hrozí manželům po větší roztržce rozvod, zatímco takhle se žádné oficiální řešení nenabízí. Vše plyne dál a po čase se na roztržku zapomene. Všechno se uklidní bez stěhování, dělení dětí a majetků. Tu a tam se to zopakuje, takže nabudete jistotu z pravidelných cyklů roztržek a smiřování, ze kterých žádná katastrofa neplyne. To je ta výhoda.

Seznámili jsme se v Divadle na Vinohradech a poprvé spolu hráli ve hře Skřivánek, která pro mě byla dost důležitá, byla to první veliká role v první sezóně. Hrála jsem svatou Janu a Slávek francouzského krále Karla. Tam jsme se sešli v docela hutném dialogu, ale v té době jsme byli jen kolegové. Pouze se mnou žertoval, jak bylo v divadle obvyklé.

A pak jsme spolu nazkoušeli hezkou americkou hru Básník a kočka a měli jsme s ní veliký úspěch v Praze i na zájezdových představeních. Právě v té době začalo krachovat moje krátké manželství, byla jsem smutná, v autě na cestách jsem vedle něho pobrekávala a svěřovala se mu. Slávek mě utěšoval a rafinovaně se nevnucoval. A tak se z toho vyvinul vztah.

Byl to trošičku rozdíl, protože díky našemu partnerskému vztahu jsem si vždycky dovolila být drzejší a u každého detailu jsem se ptala proč. A vzhledem k téhle nezdvořilosti, kterou jsem vůči němu projevovala, jsem se naučila spoustu důležitých věcí, protože on věděl něco, co já ještě nevěděla. Často jsem mu odporovala a říkala, že tomu nerozumím a proč to chce tak a tak.

Říkala jsem mu: „A teď ti ukážu, co po mně chceš!“ a naschvál jsem tu jeho verzi hodně přehrála. A to byla ta chvíle. Než jsem skončila a začala se, jak jsem měla v úmyslu, vysmívat, uvědomila jsem si, jak silně a přesně jeho požadavek funguje. Donutil mě pochopit, že jsou ještě další možnosti v herectví. A pak jsem ho začala jako režiséra plně respektovat, což bylo docela důležité i pro náš vztah. O divadle jsme spolu mluvili nekonečné hodiny.

V lednu začínáme natáčet v ateliérech, a pokud vím, seriál by se v televizi měl vysílat na podzim roku 2010. Režíruje ho Dušan Klein a s ním teď zažívám podobnou krásnou zkušenost, jakou jsem měla například s Oldřichem Lipským nebo s Jurajem Herzem, kdy vás režisér vede, ale zároveň vás respektuje. Neomezuje vaši svobodu a to je pro herce velký dar.

Majitelce cukrárny vstupuju do života profesního, který se týká chodu cukrárny, ale také osobního. Je to ale laskavé, tak doufám, že se to divákům bude líbit. Všechno začíná tím, že moji mladí, kterým jsem zvyklá pomáhat, odjedou do Ameriky a mě najednou pohltí prázdnota. A pak se sejdu se svými kamarádkami a zajdeme do cukrárny…

Zajdu tam jen tu a tam, protože vím, že se v cukrárnách moc rozšupovat nemůžu. Když jsem byla malá, maminka doma dělávala i kremrole a naučila mě péct spoustu dobrot. Jenže jak jsem pak pekla pro svou rodinu, ve všech receptech jsem postupně ubírala cukr, abych přespříliš nekynula, a tak jsem nás všechny naučila na málo sladkou chuť.

Když dnes přijdu do cukrárny a něco si dám, všechno je pro mě přeslazené. Před natáčením jsem se ale byla s vnoučkama podívat v jedné z těch vyhlášených, abych si to tam očíhla a zavnímala cukrárenskou atmosféru. A ještě se chystáme jinam. Na takovou příjemnou špionáž, které mohu říkat příprava na roli, najdu v rodině spolupachatele snadno.

O skutečných zákulisních praxích nemocnic, o vztazích mezi lékaři a sestrami jsem tenkrát nevěděla nic, a tak jsem před natáčením absolvovala základní exkurzi v mostecké nemocnici, a dokonce se byla podívat i na operaci kyčelního kloubu, ačkoli to moje role nevyžadovala. Bylo to spíš pro kolegy, kteří hráli doktory, ale přesto jsem to chtěla vidět.

Vycházela jsem hlavně ze své představivosti o charakteru postavy. Prostředí jsem brala jen jako vymezení hranic. Stejně jako scénář, který mi pan Dietl vesele povoloval rozvíjet. Někteří lékaři si ze seriálu tenkrát dělali legraci, že to takhle v nemocnici vůbec nechodí, ovšem pak se s nemocničními tématy v televizích takzvaně roztrhl pytel a oni, myslím, už dneska nevědí, čemu se mají divit dřív.

Ta role se ke mně přivinula jako odkopnutý pejsek a nedala se, dokud jsem si ji nezamilovala. Režisérovi Jaroslavu Dudkovi jsem dvakrát řekla, že to, prosím, hrát nebudu. Po přečtení prvních dvou dílů jsem neviděla nic než nepříjemnou ženskou, která donáší na doktory. Říkala jsem kolegům, že by mě potom houfně zatracoval personál všech nemocnic, protože u nás je zvykem přisuzovat hercům charaktery jejich postav.

Šla bych si léčit jednu bouli a odcházela bych se dvěma. Ale kolegové mě upozornili, že když to odmítnu, možná si už neštrejchnu ani v Divadle na Vinohradech, kde jsem tehdy byla v angažmá. Jaroslav Dudek byl totiž naším kmenovým režisérem. Když mě oslovil potřetí s tím, že čeká do neděle, protože obsazení musí oznámit v pondělí ráno, volala jsem mu v pondělí ráno v půl osmé, že to tedy vezmu. A také jsem mu řekla, že to dělám jenom kvůli němu, aby se na mě nezlobil.

A to jsem si právě říkala, jak má autor rafinovaně připravený dramatický terén pro příště, jak se tihle dva lidé budou muset potýkat s chudobou. Ale autor byl vyměněn a ten další (scenáristka Lucie Konášová - pozn. aut.) neměl na takové potýkání asi sílu nebo chuť nebo nápady. Viděla jsem z toho pokračování jen mizivé útržky, tak ani nevím, jestli toho mám doopravdy litovat.

Silným motivem - a mimochodem velmi aktuálním - by mohl být zápas manželů o vyřešení dluhů, což podle mého názoru skýtalo nekonečné lidsky vypjaté i dramatické a komické možnosti. Vedle toho tu byl nedořešený a zatím jen načatý vztah s romskou rodinou, do níž se přiženil jejich syn. I tam mohli Pěnkavovi hledat pomoc nebo společně hledat viníka, který Vaška Pěnkavu okradl. Marta, která se z výšky vrchní sestry rázem propadla až na nejnižší stupeň své profese, by se určitě dokázala nějak zábavně rehabilitovat.

Od natáčení třetí série jsme se spolu vlastně nesešli, ale už za to předchozí pokračování byl hrozně rád.

Ochutnala jsem už do té doby velké štěstí týkající se rolí, režisérů i hereckých partnerů. Ale vedle radosti z těch mimořádných příležitostí jsem už také věděla o mnoha úskalích, námaze a vyčerpání z té vlastní práce, z úsilí nezklamat a nepohřbít si tak další šance.

Poznala jsem i různé zákulisní triky, taktiky neboli podtrhy, které přináší divadelní a filmové prostředí, stejně jako omezování a zákazy z výšin kanceláří tehdejších několika kulturních dohlížitelů. To mě velice zaskočilo. Nebyla jsem asi jediná, která nečekané profesní volno využila k založení rodiny - o tom svědčí zvýšená porodnost v počátcích sedmdesátých let. Za to, co se v průběhu dalších let i tomu navzdory podařilo, jsem vděčná dvojnásob.

Když pak ale v polovině osmdesátých let jedna z mých dcer vyslovila přání být herečkou, vystrašilo mě to. Věděla jsem, že i když bude dobrá, přinese jí to něco jiného než mně. Obě moje dcery směřují však svými cestami moc pěkně i tak a své šťastné chvíle, i když jiné, nalézají také. Vždycky jsou šťastné chvíle pro něco a já před lety vstupovala do šťastné chvíle pro český film.

Po DAMU jsem nastoupila do angažmá divadla v Liberci a za rok přišla nabídka do pražského Divadla na Vinohradech. Tehdy jsem od Karla Kachyni dostala malou roli ve filmu Ať žije republika, kde si mě jakoby oťukl, a hned nato mi dal krásnou velkou roli ve filmu Kočár do Vídně. A pak přišly ty další.

Před Arabelou jsme spolu dělali film Pane, vy jste vdova, a když mi tuhle nabídku dal, řekl mi, že když ji nevezmu, film nenatočí. Když vám tohle řekne režisér už na začátku, víte, že máte jeho absolutní důvěru a pak se s ním vydáte kamkoli.

Jednou měsíčně zajdu na kosmetiku a ke kadeřníkovi, a to výhradně k mojí kamarádce Evě Kameníkové do Studia Real v Dřevné ulici. Tam si odpočinu. A pak se snažím být co nejvíc v pohybu.

Rozhodně nepatřím mezi herce, kteří chtějí umřít na divadle. Vůbec každý herecký patos mi je protivný. Hrát divadlo je moje práce, často velice těžká, někdy i bolestná nebo naopak veselá. Mám ráda své kolegy, obdivuju je a snažím se, abychom byli společně úspěšní. Je to zaměstnání, kde se uplatní i starší ročníky, a to je ten kámen úrazu, proč si stále nedokážu dát s divadlem pokoj a můj muž si často stýská, že nemůžeme v červnu nebo v září jet k moři, kdy by to pro nás bylo nejvhodnější.

Tuhle sezónu hraju v představeních Na ústupu, Lucerna, Richard III. a v převlekovém kalupu také čtyři role v krásné pohádce Sněhová královna. A pak je tu ještě Mikve, drama týkající se ženské otázky a vzpoury proti pokrytectví a nepřirozenosti vztahů v rodinách a společnosti. Je to o izraelských ženách, ale naši diváci si tam své rozhodně najdou, a proto je hra úspěšná.

Je. Jezdíme na zájezdy po celé republice a ty hry, které uvádíme, se jmenují Vrátíš se ke mně po kolenou a Pudl a Magnólie, k níž Slávek ještě dopsal podtitul aneb Ani po kolenou se ke mně nevracej. Ta nám teď v reprízách už moc pěkně vyzrála a publikum se úžasně baví, tak ji mám nejraději. Teď už nás určitě pozvou i do Tábora, ten nám na seznamu zájezdů pořád chybí. Hry píšeme společně.

Jedním z mých přání do nového roku je společně se Slávkem v téhle pěkné práci pokračovat a dopsat další komedii. Musíme si pospíšit, Sabinka totiž hlásí, že ona svou hru pro nás už dokončuje. A aby se jí to podařilo, je moje další přání. Pak mám i jiná, ale když prominete, ta už zůstanou pod pokličkou.