Iva Janžurová: Stále se těším na vyprodaný sál

Babička z filmu se poněkud oprávněně zdráhá na nabídku vnuka přistoupit. Je si vědoma svých zdravotních komplikací, které ji už před časem přiměly herecké řemeslo, jak se říká, pověsit na hřebík…

Já si o svém nejstarším vnukovi Alfredovi (18) myslela, že bude jednou docela určitě filmovým režisérem, ve třinácti začal s bratrem Kajetánem na YouTubu zveřejňovat svou tvorbu pod adresou Dva gauneři, a mně se to moc líbilo. Sršel nápady, zvládal rychle i techniku, triky a efekty, vtipně. Ten, kdyby mi nabídl roli, tak bych kývla.

Že jsem poslušně kývla své dceři Theodoře na natočení dokumentu o mně pro ČT, tím si asi ještě nějaký čas nebudu jistá. Spolupracujeme na tom už tři čtvrtě roku a konec nepřichází. No ale její dokumentaristické práce si moc vážím, tak snad to bude dobré.

Většinou ano. Od natočení posledního záběru je herec už bezmocný, musí doufat ve zdatnost režiséra, střihače a všech dalších součinných profesí, že všechno ještě povýší jeho podíl práce – a i o té často i bez falešné skromnosti pochybuje. Je to napínavé! Čekáte neklidně na ohlas publika, recenzentů.

Jak na který. Někdy pro práci v divadle či pro jiná další natáčení ani premiéru nestihnete. Často ale mohu na požádání film zhlédnout i před premiérou, ovšem bez spoluúčasti diváků v sále to není ono. Jiné je, že dnes můžu vidět řadu svých filmů v reprízách.

Nedávno to byl Penzion pro svobodné pány vysílaný televizí mezi řadou filmů Josefa Abrháma v týdnu, kdy jsme se velmi zarmouceně dověděli, že nás opustil. Chtěla jsem se podívat alespoň na kousek, připomenout si to krásné partnerství a dívala jsem se až do konce. A především na Pepu.

Napadlo mě, jak jsem tento film viděla víckrát, ale zaměřená na sebe (a ne právě spokojeně), pořád jsem svůj výkon podrobovala kontrole. To je nějaká moje (nevím, jestli normální) vlastnost. Tentokrát jsem v rozcitlivění zhlédla film vcelku – a líbil se mi nejvíc, díky soustředěnému obdivu k výkonu partnera!

Jezdívám tam díky filmům! Nevzpomínám si, že bych některý z festivalů v Karlových Varech vynechala. Tedy počínaje rokem 1967, kdy byl v soutěži Kočár do Vídně.

Pan profesor Antonín Martin Brousil, který byl v řadě prvních ročníků duchovním otcem festivalu, mi volával, když byl v konci svého života dlouhodobě hospitalizován, po každém dílu seriálu Dobrá voda.

Zasedl si – v dobrém slova smyslu – na můj výkon. Trochu mě to těšilo a trochu uvádělo do rozpaků a on jednou ještě přidal svou vzpomínku na tenhle můj první festival a opakoval mi, jak v porotě prosazoval pro mě ocenění a jistá zahraniční porotkyně, umanutě mi ji několikrát jmenoval (ale nepotřebovala jsem si jméno zapamatovat), ho přehlasovala.

Pro mě byl tenhle první festival velkým zážitkem, na cenu jsem vůbec nemyslela. Vždycky jsem byla vášnivým divákem filmů, ale jak se moje herecká práce zahušťovala, měla jsem na biografy málo času. A ve Varech jsem se vždycky stihla nasytit skoro na celý rok.

Čtyři filmy denně, nejméně. To je moje norma v těch třech dnech, na které jsme pozváni. Jsou tu také pro mě možnosti uvidět se s mnoha milými kolegy, ale červené koberce a velké večírky na zahájení a ukončení festivalu mě dnes už nelákají.

Před novináři a fotografy se skrývám a zapírám. Listuji usilovně v denních nabídkách projekcí a často i marně škemrám, na báječné mládeži zajišťující servis promítání, o vstupenky, které už nejsou k dispozici.

Normy si nestanovuji, vím, že bych se pak zbytečně rmoutila nad jejich nenaplněním. Jsem velmi zaměstnaná divadelní prací, snad až příliš, vzhledem k potřebě uchovávat si k tomu potřebnou chuť a sílu.

Divadlo má pro mě kromě mnoha jiných hledisek tu skvělou okolnost, že se v představeních velmi těsně stýkáte s tím nejdůležitějším zrcadlem své práce – s publikem! To je úžasné a bezprostředně povzbudivé.

Vím, že třeba i filmoví režiséři se občas opakovaně vloudí do kin, na reprízy svých filmů, aby si tohle zažili a brali si z reakcí diváků svá potěšení nebo poučení pro další své počiny.

A po covidových přestávkách se produkce nadrženě pustily do práce, vzniklo i mnoho ne zcela prvotřídních filmů, ale temperament mnoha filmařů vzbuzoval mnohdy i obdiv!

Kromě mé spolupráce s Mirkem Krobotem, na kterou jsem bez váhání přistoupila, jsem jeho velkou obdivovatelkou už léta letoucí, jsem v loňském létě ještě natočila roli ve scénáři slovenské legendy filmu Miloslava Luthera Spící účet. Bude mít premiéru v roce 2023.

Je to vždy trochu dobrodružné. Počasí je jistě namístě sledovat, ale především s ohledem na publikum, i když pořadatelé bývají pro případ deště připraveni poskytnout divákům pláštěnky…

Vzpomínám na loňské představení Pusťte mě ven! na brněnské letní scéně Bolka Polívky. V závěru se přihnala bouřka a mohutný vítr, ocelové závěsy na reflektory se mi nad hlavou hřmotně rozkývaly a bleskově – pod blesky ozařovanou oblohou – mi vytanula v hlavě vzpomínka na asi devatenáct let starou událost, kdy na mě spadla ve Stavovském divadle obrovská kulisa.

No – neutekla jsem, ale dost jsem se polekala a bála. Máme i fotografii z děkovačky ozařované nebeskými záblesky. A publikum déšť nedéšť sedělo a tleskalo.

Na letní scény přichází většinou velký počet diváků. Plná hlediště a my před nimi, vybaveni mikroporty, nemůžeme nebýt pyšní na takový zájem.

Ani trochu! Zdědila po otci Slávkovi Remundovi talent, to se mylně přisuzuje mně. Má v sobě i odhodlání velet, tmelit kolektiv, nebát se těžkých úkolů a mnoho lásky k divadelní práci. Podařilo se jí i prokázat své herecké schopnosti, jako třeba v seriálu Kukačky.

A teď mě opravdu „dostala“ v komedii Studia DVA Lovci bobrů. Musím na to ještě jednou, nejméně! Všichni jsou v té inscenaci dobří, v čele s autorem hry, režisérem Patrikem Hartlem!

Jako dcera-režisérka Sabina funguje vždy bezvadně. Stíhá mi ještě dělat servis jako řidička, kontroluje scénu, poskytuje mi dozor na pitný režim a vlastnoruční catering.

Na podzim se ujme režie hry Jezinky a bezinky ve Studiu DVA, kde bychom, Eva Holubová a já, měly být obsazené v titulních rolích. Obě se na Sábu moc těšíme.

To je automatické, pokud se to dá přepínat. Obávám se, chci-li odpovědět po pravdě, že se mi ty dva oddíly činnosti mísí, tmelí, perou se, poštěkávají na sebe, splývají, a to zcela nezávisle na mé vůli. Ovšem v naprostém a ničím nenarušitelném režimu mě stoprocentní podíl práce ovládne před diváky, na jevišti.

Žádné soukromé starosti ke mně nemůžou! A je to tam proto i absurdní pocit odpočinku. Ale to asi je tak v každé profesi!?

Mobil, brýle, prášky na tlak, kdyby se hnal nahoru, nějaká líčidýlka… A co se do kabelky nevejde – hlavně otužilá dobrá nálada, chuť si tu dnešní roli zahrát.

Odvaha! Těšit se na vyprodaný sál! Mít po boku kolegy, se kterými je mi dobře, např. naši sestavu na Veletoč. To je komedie, kterou jsem napsala, a kolegové, když chci trošku škrtat, protože nám reakce smíchu a aplausy hodně prodlužují čas, nechtějí pustit ani větičku!

Na repertoáru bývá dvakrát třikrát do měsíce. A přitom inscenace už šla v televizi, přenos s rekordním počtem sledujících. Kdo se určitě nedíval, jsem já. Protože bych jen sčítala své chyby a chybičky. To si nechám na stáří, až si budu umět odpouštět. Mám to představení moc ráda!

A nehasnoucí zájem diváků mě povzbuzuje. V hledišti mi chybí zatím skutečná Alžběta II., ale jako by tam pokaždé byla, věřím, že by byla spokojená jako mé publikum.

Oslavný koncert ke kulatinám jejího vládnutí jsem náhodou v televizi viděla. Byl velmi dojemný a svědčil o její stálé oblíbenosti u britského národa.

Něžná vyznání od syna Charlese a vnuka Williama a od mnoha významných umělců pronesená na pódiu, to byl svátek pro můj vnitřní svět lásky k téhle statečné ženě.

To by byla dlouhá odpověď. Ke zhlédnutí svých filmů se dostanu jen náhodně. Když mám volnou chvilku a jdou v programech na televizi. Pokud mám DVD, jsou zatím neuspořádaně v poličkách a nemám žádný čas se jimi obírat.

Teď jsem náhodně viděla Drahé tety a já, tenhle film mám určitě ráda. Tenkrát se narodila moje druhá dcera Theodora a po řetězu nabídek, které jsem nesměla točit, se mě Zdeňkovi Podskalskému nějak podařilo obsadit. Ta úleva a radost a další miminko k tomu, to se mi vždycky při koukání na tenhle film vybaví!

Mám mimořádně ráda režijní duo SKUTR a teď se ti dva skvělí chlapci, Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský, stali šéfy činohry ND! A povedou nás na jaře v téhle inscenaci. Budou i autory adaptace románu. Už jsem si ho koupila a čeká mě čtení, kde budu vyhledávat i podíl své postavy Madame de Rosemonde.

Dovolila bych si jmenovat dvě: rozhodně Šťastné dny od Samuela Becketta a Audience u královny Petera Morgana.

Nepřipravuji si děkovné projevy. Čekám sama, zvědavě, co mi radostný zážitek vyloudí ze srdce. Vzpomínám si na svůj výlev díků při obdržení Thálie právě za Beckettovy Šťastné dny, kdy se mě vzácný kolega Boris Rösner marně pokoušel zastavit s poukázáními na přesahující čas.

Stejně radostně sdílná jsem byla před pár lety na karlovarském festivalu, kdy mi skvělý Jiří Bartoška předával ocenění za přínos filmu, nadchl mě nádherný aplaus publika vstoje a slova se mi sama rodila na jazyku.

A moc pyšná jsem byla, když jsem se vracela posadit a Harvey Keitel, můj obdivovaný americký kolega, vstal a vyvolal druhý standingový aplaus.

Je příjemné, že jste mě svými otázkami navedla k pomyšlení na šťastné okamžiky mého hereckého života, málokdy se jimi zaobírám, ale letos v létě se polepším! Vy mi pošlete výtisk časopisu, abych nemusela trapně prohledávat v obchodech tiskové regály, a já si to znovu přečtu, ne?

A já budu ze sebe shazovat jistou dávku únavy po náročné sezoně a všech událostech, i společenských, a k relaxaci si přihodím i pár těchhle vzpomínek.

Odřekla jsem několik nabídek na natáčení v čase dovolené. A kdo přijde na pár mých žižkovských letních představení Divadla Kalich, třeba na Pusťte mě ven!, Veletoč nebo i mou milovanou Božskou Sarah (hrajeme 24. srpna), ať se, podle proslulé věty jednoho mého nejmenovaného kolegy, pronesené vždy po dobrém spoluúčinkování: „Dneska mě to bavilo!“, pobaví spolu se mnou! Na to se těším.