Iva Janžurová: Odpočívání mi nejde

Radek Bajgar mě překvapil, když mi oznámil, že pro mě píše scénář. Jakmile jsem si ho přečetla, neváhala jsem. I když mi bylo jasné, jak tučné sousto to bude.

Už jsem ani nepočítala s tím, že budu v sedmasedmdesáti točit tak velkou roli. Navíc jsem měla štěstí na výborného partnera, který nedávno exceloval v seriálu Most!, Martina Hofmanna. Moc jsem si ho jako kolegu oblíbila.

Je časově náročnější než v době, kdy jsem měla ve filmu podobně velké úkoly. Je soustředěné do krátkého časového úseku, což má zase tu výhodu, že člověk z té role nevypadne.

Dalším rozdílem je, že materiál byl tenkrát velmi drahý a bývalo napínavé, jestli se vejdeme do přídělu, který film dostal.

Dneska mohou režiséři záběry opakovat donekonečna, protože se může bez omezení mazat. Každý záběr se točí ze všech úhlů, a tak pak asi mají složité rozhodování ve střižně, kterou verzi vybrat.

Scénář Radka Bajgara se mi moc líbil. Dokonce jsem ho přirovnávala ke Kočáru do Vídně (film Karla Kachyni z roku 1966), kde také divák sleduje zdánlivě bezmocnou ženu, která má pramalou naději, že svůj plán provede.

Moje postava v Teroristce je dlouho přesvědčená, že se dokáže s každým slušně a rozumně domluvit, a když se přesvědčí, že to nepůjde, odhodlá se způsob přesvědčování změnit. Takže jsem se musela naučit zacházet s puškou.

Asi vás zklamu, ale bylo to pro mě jako zkouška kostýmu. Jsem ale ráda, že už vím, jak nabít, jak vyhodit vystřelené náboje. Jelikož se ten záběr mockrát opakoval, naučila jsem se to i dobře.

Navíc jsem vedle sebe měla instruktora, který mě upozorňoval na chyby. Měla jsem ale nárok to neumět, protože moje postava zbraň předtím nikdy nedržela v ruce.

Sólo bych takovou akci asi nepodnikla. Naštěstí jsem se do tak vyhrocené situace nikdy nedostala. Obávám se, že bych zůstala u slovního odporu. To je moje přirozená reakce.

Když jsem dělala přijímačky na DAMU, věděli členové komise, že přicházím z pedagogického gymnázia, a tak mi zadávali etudy ze školního prostředí: „Jste na výletě s dětmi, spadne vám žák ze stromu, předveďte, co uděláte.“

Já, místo nějaké emotivní herecké etudy, poslala jednoho žáka k silnici pro pomoc a ostatním nařídila, aby se zraněného nedotýkali. Prostě jsem jednala naprosto klidně a racionálně.

Dalším úkolem bylo zahrát, jak stojím před soudem za to, že jsem toho zraněného žáka nedostatečně hlídala. Já jen prohlásila, že uznávám svoji vinu. Nijak jsem se u toho nerozčílila. Porota byla zklamaná. Byla jsem pro ni zcela bez temperamentu.

Seděla jsem tam pak na chodbě, kousala do jablka a v duchu jsem si pochvalovala, že jsem doma o těch zkouškách neřekla. V tom přišla jedna holka, že má připravenou Maryšu, zda bych jí nemohla „nahodit“ jednu z postav hry Strouhalku. Flegmaticky jsem kývla a šla jsem s ní dovnitř. Ani jsem nepřestala ukusovat to jablko. Tréma byla za mnou, s klidem jsem si to zahrála. A přijímací komise mě vzala na milost.

Od počátku mě provázelo štěstí. Po škole jsem nastoupila v Liberci a krátce nato za mnou přijeli s nabídkou angažmá z vinohradského divadla. Mně se ale vůbec nechtělo. Hrála jsem v libereckém divadle velké role a pochybovala jsem, že bych si v Praze tolik užila.

Nakonec jsem ale kývla, jen mi bylo hrozně líto, že tak přijdu o Svatou Janu od G. B. Shawa, kterou jsem měla v Liberci v nové sezoně hrát.

Moje první role na Vinohradech byla ve hře Jaroslava Dietla Slečnu pro Jeho Excelenci, soudruzi!. A já hrála tu slečnu. Jenže ji po třech zcela vyprodaných veřejných generálkách zakázali. Takže se řešilo, co se bude zkoušet.

Volba padla na Skřivánka, což byla Anouilhova verze Svaté Jany. A tu jsem – bylo to jako ve snu – dostala. Podobných šťastných náhod jsem zažila několik. Vezměte si takové Světáky, ty lidi baví i po 50 letech!

Jsem jí svým způsobem rozmazlená. Ovšem když se mě mladá recepční ve slovenském hotelu zeptá na jméno, jsem překvapená. Úděl neznámého člověka zažívám v zahraničí.

Divácká přízeň má přirozeně i svoje nevýhody: jsem pořád sledovaná. Úplně každý mě pozná hlavně ve chvíli, kdy vyjdu s rozcuchanými vlasy, utrženým podsazením a ukopnutou podrážkou. Když jsem načesaná, nalíčená, tolik si mě lidé nevšimnou.

To naštěstí ne. Jednou se ale pan režisér Schulhoff rozhodl, že v jeho komediích à la Zítra to roztočíme, drahoušku! (1976) ze mne krasavice bude, a musela jsem točit v modelech a parukách. S těmi jsem se vždycky nespokojeně potýkala.

Třeba Petrolejové lampy (drama Juraje Herze z roku 1971) jsem točila v zrzavé paruce, protože jsem v té době byla odbarvená na blond kvůli filmu Jiřího Krejčíka Svatba jako řemen. Původně tu roli měla hrát sestra Jany Brejchové Hana. Ta ale nějak nestrávila jeho razantní způsob režie a po několika zkouškách odstoupila.

Pan režisér mě odvedl k holiči a nechal odbarvit na blond. Jenže po Lampách jsem toužila vrátit se ke své původní zrzavé. Kadeřnicím se to ale nějak nepovedlo a byla ze mě bruneta.

V tu dobu měl Juraj Herz připravený scénář Morgiany (1972), kde mi dal na vybranou, kterou z těch dvou sester chci hrát, tu hodnou, nebo zlou. Když mě viděl s těmi tmavými vlasy, prohlásil: „Už vím, koho budeš hrát.“ Já namítala, že jsem se ještě nerozhodla. „Budeš hrát obě,“ řekl. Jedna sestra pak byla ve filmu tmavá, druhá světlá.

Mojí největší láskou je teď divadlo. Tam mě potkalo příjemné štěstí s Audiencí u královny.

Po čtyřech letech od uvedení je ve Stavovském divadle každé představení zcela vyprodáno. Je za tím zase šťastná shoda náhod.

Když nastoupil do vedení činohry Národního divadla Michal Dočekal, chtěla jsem odejít z angažmá a být svojí paní. On mi to rozmlouval, že to bude vypadat, že jsem odešla kvůli němu.

Řekla jsem, že tedy ještě chvíli zůstanu, ale musím mít co hrát. Nabídl mi Šošanu, lázeňskou, v izraelské hře Mikve. Bylo to krásné představení, zůstalo na repertoáru asi sedm let, Dělala jsem s ním ještě několik inscenací a nakonec mi přinesl Audienci u královny.

Je to skvěle napsané, vlastně jednoduché, přehledné představení, žádné vleklé efekty, na které herec doplatí, protože divák se hlavně snaží rozpoznat, co vlastně vidí. A lidé mají příběhy o královnách rádi. Pustila jsem se do toho s režisérkou Alicí Nellis s pílí a nadšením.

Měla jsem období, kdy jsem nesměla točit. Bylo to mimo jiné i za Píseň pro Rudolfa III. (Dietlův hudební seriál z roku 1968), kde mj. zazněla Modlitba pro Martu a v posledním improvizovaném dílku jsme postávali před nápisem „Běž domů, Ivane“. Šla jsem si stěžovat, že jsem natočila řadu filmů, kde jsem se tu profesi naučila, už ji umím a teď nemám možnost to zúročit.

„Točila jste hodně, teď budou točit jiní,“ zněla odpověď. Bylo to k pláči. Filmovat jsem pak mohla jen sporadicky, hlavně díky režiséru Václavu Vorlíčkovi, který si směl vybírat herce, aniž by mu do toho mluvili.

Po všech. Nedokážu sestavit nějaký žebříček. Když si vzpomenu na kolegy jako Miloš Kopecký, Jiří Sovák, Vladimír Menšík, Stellinka Zázvorková, Jirka Hrzán, připadám si jako sirotek.

Do party ostřílených báječných herců jsem se dostala jako benjamínek a vůbec mi nepřišlo na mysl, že bych někdy mohla zůstat bez nich.

Byli na mě moc hodní. Vzpomínám na Olgu Scheinpflugovou (1902–1968), se kterou jsem se setkala ve svém prvním seriálu Eliška a její rod (1966).

Režisér František Filip mě tam úplně pustil z otěží a nechal mě vymýšlet různé vtípky mimo scénář. Na něco takového nebyla paní Olga připravená, ale zvládla to a s velkou noblesou. Byla šťastná, že zase po dlouhé době točila.

Objevila jsem se v Doktorech z Počátků a Ohnivým kuřeti. V obou jsem se cítila dobře, ale po čase jsem odtamtud utekla, protože to bylo časově náročné. Dřív jsem to zvládala: přes den jsem točila, zkoušela v divadle, večer měla představení. A šlo to.

Jenže dnes se seriál točí od rána do večera, a když má úspěch, jsou herci „odsouzeni“ hrát svoji postavu hodně dlouho a vlastně pak mají problém dělat něco jiného, protože je už všichni vidí jen jako tu dlouze exponovanou figuru.

Se scénáři Jaroslava Dietla jsem už měla zkušenost, takže mě ten obrovský úspěch nepřekvapil. Dost jsem se však zprvu té Huňkové bránila. Přišla mi jako nesympatická udavačka, říkala jsem si, že když pak přijdu někam do nemocnice, nebudou mě ani chtít ošetřit.

Jenže Jaroslav Dudek byl můj kmenový režisér v Divadle na Vinohradech, a když už mě o to požádal potřetí, bála jsem se, že by na mě zanevřel. Později jsem se dozvěděla, že při schvalování obsazení za mě musel dost bojovat.

Naštěstí se ze sestry Huňkové postupně dala s trochou komiky udělat fajn ženská. Občas jsem si její repliky přizpůsobovala a pan Dietl mi jednou vzkázal, že se pokaždé těší, co tam zase svého řeknu.

Je to pro mě záhada. I dnes před každým novým úkolem cítím úzkost, abych to udělala dobře, abych to svým mladým šikovným kolegům nepokazila. V tu chvíli je sebevědomí hubené a chvěje se. Vím, že můžu kdykoli selhat a zklamat. Proto jsem i pracovitá.

S režisérkou Alicí Nellis jsme v Kalichu nazkoušely moji vysněnou Božskou Sarah. Nedávno jsem měla v Národním divadle premiéru Kytice. Hned na začátku zkoušek se mi „povedlo“ na zkušebně uklouznout a zranila jsem si koleno. Dodnes mi noha otéká a balím ji na noc do tvarohu, ale na jevišti se vždycky oklepu a je mi dobře.

Možná bych odtamtud ani neměla slézat. (smích) I když to už vlastně dělám: hraju v Národním divadle, v Kalichu a ve Studiu DVA dohromady devět různých představení.

Lidem se ty filmy líbí a říkají mi to, což mě pořád žene pracovat dál. Většinou se o reprízách v televizi dozvím z těchto ohlasů, vidím se málokdy.

Musím neskromně přiznat, že tu herečku někdy i pochválím. Mívala jsem role, ve kterých jsem se neměla ráda, kupříkladu Andělku v Penzionu pro svobodné pány, vůbec se mi nelíbilo, jak jsem ji hrála.

Když jsem se na to po mnoha letech na chalupě dívala, nahlas jsem se sama sobě smála. Nechápala jsem, co se mi na tom mohlo nelíbit. Beru se teď shovívavěji.

Když jsme s mým mužem Slávkem Remundou začali psát zájezdovky. Bylo jich asi šest. Měl svérázný moravský humor, který uměl včlenit do komedií. Já obvykle vymýšlela situace, on dialogy. Bylo to nádherné dobrodružství. Milovala jsem to.

Slávek mi objevil hodně i o herectví, naučil mě hledat nebo si i vymyslet vnitřní zacílení postavy. Byl velmi bádavý herec. Pomáhalo nám to i v psaní.

Ano, nedávno, komedii pro Divadlo Kalich Veletoč. Psaní je nádherné. Má to ovšem limity talentu, proto to dělám jako svého koníčka. Nenamlouvám si, že jsem A. P. Čechov nebo Tennessee Williams.

Chci, ale musím teď na chvíli zatáhnout za brzdu. Naložila jsem si toho moc a musím se krotit. Na druhou stranu odpočívání mi moc nejde.

Jako klasická babička funguju jen ve vypjatých momentech. Dcery to ani jinak nepotřebují, staly se z nich ženy, které zvládají práci i domácnost. Theodora je dokumentaristka, plánuje si práci sama. Natočila teď krásný film Moje století, který vtipně zachycuje výpovědi našich stoletých spoluobčanů.

Sabinka bude zkoušet v Městských divadlech pražských chůvu v Romeovi a Julii, stejnou roli, jakou jsem kdysi hrála v Národním. Držím jim moc palce. Obě mají výborné partnery, mám je oba ráda. Bydlíme v jednom domě.

Jen na svoji nekázeň. Chodím pozdě spát, beru si moc práce, potřebovala bych se ukáznit!

Může se vám hodit na Zboží.cz: