Iva Janžurová: Jsem profík v sebetrýznění

Dobrá nálada ji podle všeho opouští výjimečně. Při rozhovoru si prozpěvuje a sem tam se fotografa pozeptá, zda mu nevadí, že cucá bonbon.

„Abych neměla ve tvářích boule,“ říká s legračním výrazem. Právě výjimečná mimika z ní udělala výraznou komičku, která prožívá veskrze úspěšný čas. Na festivalu v Karlových Varech na ni čekala Cena prezidenta MFF KV za mimořádný přínos české kinematografii. A to jí - dívce z učitelské rodiny cvičené v divadle zprvu dvěma bratry - na počátku kariéry říkali, že pro kameru není dost fotogenická.

Ano. Já je poslouchala. Oba byli nadaní komedianti. Starší Láďa ráčkoval, nebyl předurčený přímo pro divadlo, ale byl ohromně vtipný, hrával u ochotníků. Zároveň asi v civilu působil jako morous, nemluva, což bylo zdání.

Když už jsem studovala v Praze, věděla jsem, že až si dá pivčo nebo trošku vína, bude s ním řeč. Možná byl takový uzamčený, utlumený proto, že měl od dětství srdeční vadu. Máma mu s opatrností říkávala: „Ládíčku, neběhej…“ Neměl to lehké. Navíc se v roce 1968 angažoval proti okupaci. Z náměstka v Ústřední půjčovně filmů se stal přenašečem krabic.

Pavel. Ten byl taky šiblý do komiky. S Láďou naše domácí divadlo připravovali, chystali kostýmy, vymýšleli celovečerní program. To nebyl jeden výstup. Já jsem dokonce zpívala nadšeně árie, k nimž jsem si vymýšlela slova. A maminka s tatínkem se smáli. To byla asi jedna z těch jisker, která mě přivedla k umění.

Chtěla jsem slyšet smích proti mému výkonu. Už roky jsem v divadle jako ten přístroj na měření potlesku. Podle jeho síly si říkám: „Dneska to dělám dobře. Dneska hůř.“ Mám heslo: „Divák je dobrý podle toho, jak je dobrý herec.“

Nyní bych to určitě pokládala za velmi zpozdilý začátek kralování. Ale nevím, co by mě napadlo před 40 lety. Třeba bych podlehla nějakému vábení, které se nám všem zdá na tom královském osudu a funkci nádherné a výjimečné.

Jak jsem ale tak všechno prokoukávala, zdá se mi, že to není nijak záviděníhodný post. Že je to hodně práce a odříkání. Myslím si zároveň, že Alžběta II. má báječnou povahu a že se s tím zdařile vyrovnává.

Všichni jsme se na něj nedávno hrozně těšili. Chtěl nás vidět zřejmě inkognito, ale nesehnal lístky. Pan kníže tedy volal Alici Nellis (představení režírovala - pozn. red.) a ona zase mně. Tak jsem na řediteli Národního Janu Burianovi vyprosila jeho lóži, aby mohli přijít. Jenže Petera Morgana zrovna odvolali do Londýna, kde se natáčí jeho film. Do divadla tak nakonec přišla jeho paní s panem knížetem. Na autora stále čekáme.

Nikdy jsem se u kolegů nesetkala s takovým zájmem o představení, v němž účinkuju. Všichni chtějí lístky a dělají na mě takové to gesto, prosí ručičkama. Někdy si vyprosí přístavek, někdy dostanou už zmíněnou šéfovskou lóži. Tam seděl například i Karel Gott. Dost nerad. Říkal mi: „Já chci sedět normálně v řadě jako divák.“ Jenže já tu normální židli prostě nesehnala. Takže byl, chudáček, v lóži. (smích)

Asi je. My jsme spolu naposledy pracovaly na filmu Výlet v roce 2002. Dokonce jsem byla přesvědčená, že Audienci bude režírovat pan Dočekal. Předával mi sám scénář s tím, zda to chci hrát. Samozřejmě že jsem mu hned řekla: „Ano.“ Až pak mi řekl o Alici. Já si zas řekla: „Fajn.“

Sice jsem s ní nikdy divadlo nedělala, ale vím o ní, že je to laskavá žena a že kromě svého mimořádného talentu zaručí i to, že při zkouškách tudíž nebude docházet ke konfliktům a explozím. To se naplnilo.

Ještě jsem pohádku neviděla. Když měla premiéru, hrála jsem právě Audienci. Stihla jsem jen konec závěrečného večírku. Ale ohlasy jsou dobré. Doma jsme se jen Adinky a Vincenta ptali, zda jim nevadí, že je maminka zlou královnou. Oni, běžně nepříliš odvážní ve výrocích, to shrnuli: „No, nevadilo.“ Asi se tedy Sáby nebáli. (smích)

(smích) Toník na klavír… Ten hraje zatím to, co je na umění nejcennější, improvizaci. Jestli bych tomu přála? Jako babička jsem hodně benevolentní. Dcerám jsem podobnou kariéru chtěla rozmluvit, nepomohlo to. Dneska jsem spokojená, že to dopadlo tak, jak mělo.

Obě by mohly hrát, kdyby chtěly. Talent mají. I když Dora (mladší z dcer Theodora - pozn. red.) se teď věnuje s velkým zaujetím dokumentu. Když ji vidím, jak je u toho šťastná, jsem šťastná s ní. Skoro každý den mi vypráví, co zažila při natáčení, při hledání „obětí“.

Spíše se chce podělit o radost. Zrovna včera mi přinesla v půl jedné v noci - když já si myslela, že dávno spí a že mi nebude vyčítat, že já ještě ne - písničku do filmu. Vešla s hrajícím počítačem, až se s ním mazlila, jak byla spokojená.

Sabina to má podobně. Teď se věnuje jízdě na koni. Nacvičovala ji pro nový Alicčin film. Sice se na něj zatím nesehnaly peníze, ale Sábě zápal zůstal. Ráno jede za koňmi. Vykládá mi pak: „Kdybys je viděla, to bys žasla…“ Já spíš žasla nad modřinou, kterou jí udělal. Táhla se od kolenní jamky až na záda.

Bere to tak, že může dělat něco jiného. Konečně snad dopíše hru, kterou mi slibuje řadu let. Po mém muži zdědila talent ke psaní dialogů. Ale věci dlouho tají. Přijde, až když má téměř napsáno. Řekne mi jen: „Já ti něco přečtu.“ Leckdy mi pak spadne brada z té dokonalosti. Má toho ale hodně. Je pečlivá matka, navíc jsem na ni hodila starost o zahradu u domu a o rodinnou chalupu. Tu svou jsem si udělala někde jinde. Utíkám se tam ulívat od vnoučat. (smích)

Chystám se na to. Aspoň na chvíli. Zrovna jsme s Theodorkou řešily, že až kluci přijedou ze skautského tábora, vyrazí ke mně. Začala jsem jim budovat takovou opravdovou skautskou ubikaci ve stodole, musejí ji vyzkoušet, abych věděla, jak mám ve výstavbě pokračovat.

Výjimečný? Skoro každý je takový. Jezdívám, když to jde. Stejně to měl starší bratr Láďa. Pracoval také v Československé filmové distribuci. Byl vystudovaný právník, ale šel dělat k filmu, který miloval. Měl krabice filmových zápisků, pečlivě si je třídil do kartotéky. Stejně jako on jsem vášnivým divákem od mládí. Když jsem přišla do Prahy studovat, ocitla jsem se ve městě se spoustou bijáků. Nastoupila jsem odpoledne, brala jsem čtyři kina za sebou. Hrozně jsem to potřebovala.

Já jsem si ho vybrala! S ním jsem v roce 1967 ve Varech začala. Záhy skončil v trezoru. Vážou se k němu i vzpomínky na A. M. Brousila (divadelní a filmový teoretik, člen festivalové poroty - pozn. red.). V posledních měsících života pobýval, asi dost osamělý, v Sanopsu (bývalé lékařské zařízení pro socialistické elity - pozn. red.).

Tehdy šel v televizi seriál Dobrá voda. Někde si na mě sehnal číslo a pokaždé, když díl skončil, mi zavolal a chválil, jak jsem dobře hrála. Už jsem na ty hovory čekávala. V jednom z posledních řekl, že moc lituje, že jsem za roli v Kočáru nedostala ve Varech cenu za nejlepší herečku. Že to prosazoval, ale nějaká porotkyně, jejíž jméno si dávno nepamatuji, měla jinou favoritku. Já jsem do té doby o ničem ani nevěděla.

Jéje. Pocit, že se něco nepovedlo, znám velice dobře. Pochybnosti o sobě mám i tehdy, když jsou všichni po premiéře nadšení, na představení nelze sehnat vstupenky… Jsem profík v sebetrýznění. Naučila jsem se s tím zacházet. Je to dobré pro to, aby člověk pracoval, neusnul.

Mám jak šicí stroj, tak věci na ušití a přešití. Jenom se vždy těším na moment, když to zharmonizuji s jiným zájmem. Já jsem manuální práce dělávala zároveň s přidruženou pozorností. Třeba jsem se dívala na televizi, učila se z magnetofonu namluvený text.

Teď nic nestíhám. Dokončila jsem seriál a přemýšlím, že strčím nožku do dalšího. Ani to snad nechci říkat nahlas, protože jsem doma napůl slíbila, že to neudělám. Stala se mi ale taková věc: profese mě začíná čím dál víc bavit. To jsem nečekala. Na důchod jsem si původně schraňovala knihy na čtení. Mám jich plné police.

Mimo jiné si chceme s Janou Paulovou napsat hru, už ji máme z půlky vymyšlenou. A čekám na tu hru od Sabinky. Až se děsím, že si dělám moc velké plány. Musím se ale také starat o tu chaloupku v lese, kde jsme původně chtěli se Slávkem odpočívat bez dětí. Jenže on se rozhodl, že si odjede na obláček. Bývám tam teď často sama.

Neteskním. Chodím do lesa, toulám se. Mám i kamarádku, která za mnou jezdí. Ještě vozí jídlo! Snažila jsem se kvůli Alžbětě zhubnout. Nemohla jsem si přece dovolit hrát tu krásnou, štíhlou pětadvacetiletou královnu s pupíkem a oblinami. Na ovoci a zelenině jsem své křivky trošku seřezala. Sundala jsem přes deset kilo. Snažím se udržovat. Jenže pak kamarádka dorazí s omaštěným, nadívaným kuřetem a ještě mi nařídí: „Oloupej si k tomu brambor!“ A je po plánech.

Nestěžuji si. Nedávno jsem byla zase na srazu spolužáků z gymnázia. Berou mě trochu jako „tetu z Ameriky“. Jedna spolužačka mi třeba přinesla korále a řekla: „To máš do Alžbětky.“ Tak říkala královně. (smích) Pak dorazila Boženka a dala mi s omluvou dvacet vajíček. „Ony mi slepice nějak nenesou,“ dodala. Dostala jsem i šlehaný med. Vždy jen všem říkám: „Já jsem úplně normální! Nedělejte ze mě takovou výjimečnou zrůdu!“ Oni, všichni kantoři v penzi, mě v médiích sledují. Píšou mi. Někteří po mně chtějí i lístky na Alžbětu II…

Jsem hrozně spokojená s tím, jak to je. Chci další a další věci. Zároveň přemýšlím: „Neměla bych si třeba měsíc odpočinout? Hodit nohu přes nohu?“ Dokonce mi nabízeli lázně. Blázni. Představa, že by mě třeba někdo masíroval a mně se to nelíbilo… Co druhý den? Nemůžu přece říct: „Nesahat!“ To by se ten člověk urazil.

Podobných potíží si navymýšlím řadu a pak si řeknu: „Ještě že nikam nejedu!“ Napustím si v chaloupce vanu. Nasypu si do ní sůl a lebedím si: „To je Třeboň. To je Třeboň.“