Iva Hüttnerová: Vyhovuje mi, že jsem svým pánem

Dlouho jsem se divadlu vyhýbala. Jsem vystudovaná herečka, naposledy jsem hrála v Divadle Na Fidlovačce. Ale pak jsem začala točit televizní pořad Domácí štěstí a to už s divadlem skloubit nešlo. On sice ten pořad trval jen půl hodiny, ale točila jsem ho tři dny a nemohla jsme se pořád omlouvat ze zkoušek. Když se přestal vysílat, vůbec jsem nevěděla, jestli se k divadlu chci vrátit. A přestože jsem nějaké nabídky měla, váhala jsem. Nakonec to za mě vyřešila má velmi akční kolegyně Míša Dolinová, která se rozhodla, že se do divadla vrátím.

Zašla za dramatikem Jirkou Justem, aby pro mě napsal hru. On mě měl rád v představení Postřižiny, ve kterém jsem hrála strýce Pepina. Jenže tu roli jsem hrála před lety - a Jiří měl zřejmě pořád před očima tu ženskou, které bylo přes třicet a ne přes šedesát a byla plná páry a energie. Takže mi napsal skvělou roli na tělo, při které vycházel z mých knížek babičkovských rad.

Ta hra je o tom, jak přijde do rodiny úspěšné top managerky - Míši Dolinové a muzikanta na volné noze Davida Suchařípy, hospodyně, která jim tam vnese takový starosvětský duch a hlavně vzruch. A protože jejich manželství chce dát do pořádku, má potřebu radit jim ve všem, včetně sexu. Hrajeme ji v Divadle U Valšů, v Semaforu, jezdíme na zájezdy a diváci se opravdu baví.

To je bezvadné a také se mi dobře učil text. Je pravda, že jsem snad nikdy neměla takové množství textu, vstávala jsem denně v šest hodin ráno, abych si to před zkouškou zopakovala. Rady, které tam jsou, jsem vyhledávala ve starých časopisech – Listy paní a dívek, Šťastný domov, Hvězda a podobných…

Například jak vyčistit skvrny, jak vyhnat mravence, ale třeba i to, že kořen úsměvu tkví ve vašem nitru. Jsou psány takovou šroubovanou, ale líbeznou češtinou. Je zajímavé, že lidi ty rady skutečně poslouchají. A pak se mě na to i ptají: „Myslíte si, že opravdu pomůže podmáslí na čištění staré vany?“.

Spoustu z nich jsem zkusila, ale některé se vyzkoušet nedají. Třeba: chcete-li uchránit třešně před ptáky, pověste na strom mrtvého raka a každých osm dní opět nového, ptáci se třešní netknou. Nebo: Když nechcete, aby ptáci nechodili na třešně, tak tam nasypejte zrní namočené v kořalce a ptáci v kocovině si zapamatují místo a nikdy se již nevrátí... Ale některé ty rady opravdu skvěle fungují a hlavně jsou hodně ekologické, bez chemie. Hlavní roli v nich hrají základní věci, které má vždy hospodyně po ruce: sůl, ocet, cibule a citrón.

Třeba báječně vyčistíte lakované boty. Nebo slupkou od banánu skvěle vyčistíte lakovanou kabelku. Ocet je zase úžasný třeba na čištění odpadu, když je ucpaný. Když nejprve do odpadu nasypete obyčejnou sodu a na to ocet, tak se tam začne dít podivný proces a odpad je v tu ránu vyčištěný.

No, ano. Všechno bylo mnohem šetrnější k životnímu prostředí.

To netuším. Už jsme si říkala, že jako důchodkyně bych měla krmit ptáčky v parku a přitom lítám jako hadr na holi. Je pravda, že mě to malinko zmáhá. Ale z toho vlaku se těžko vystupuje. Protože mě to všechno baví, je to hezká práce… V seriálu Ordinace v růžové zahradě mám bezvadnou roli bezdomovkyně. Což nikdo kupodivu nepředpokládal, že takovou roli vezmu. A líbí se mi i ta rychlá práce, protože jsem to nikdy nedělala.

Je to součást profese, naučit se rychle pracovat a reagovat. A také kvůli kolegům - spolužákům Honzovi Kanyzovi, Petru Štěpánkovi, kolegyním Zlatě Adamovské, Daně Morávkové a dalším, se tam vysloveně těším. Hrát divadlo mě taky baví. A teď ještě mám od druhého května výstavu svých obrázků na poděbradské kolonádě. To je výjimečné tím, že jsou tam oleje, ne grafické listy, které vystavuji častěji.

Vyhovuje mi to, jsem svým pánem. Musela bych třeba hrát věci, které by mě netěšily.

Vy máte štěstí i v tom, že vás podporuje rodina.

V divadle se na mě byla podívat a bavila se. Ale teď jsou v tom divném věku - je jim 12 a 13 a začala se se mnou trošku otravovat, to nejde přehlédnout. Vždycky ke mně chodila moc ráda, teď mají se svými kamarády určitě lepší program, než se svojí babičkou. Nedávno jsem je třeba vzala do Brna na nějakou akci a myslela jsem si, že si po cestě s nimi popovídám v autě.

Nasedli jsme a já jsem začala: Tak kluci, co ve škole? A oni měli sluchátka, tak je vždycky sundali: Co jsi říkala babi? Ne, že by byli nezdvořilí, ale poslouchají muziku a celý odpoledne píšou smsky kamarádům. Na té akci hráli i Rangers, tak jsem klukům říkala: To je výborná muzika, to se vám bude líbit a oni jen protáčeli panenky... Tak mi nezbývá než doufat, že je to přejde.

Ne, já to „domácí štěstí“ neprožívám samozřejmě vůbec ortodoxně. Počítač mám, umím si přečíst mail, ale dá mi práci na něj odpovědět. Nikdy jsem se nenaučila psát na stroji, tedy ani na počítači, píšu tedy jedním prstem. Umím si i najít, co potřebuji, ale přiznám se, že mnohem radši hledám v knížkách. Když chci jet na výlet, vyndám si encyklopedii Toulky po Čechách a nalistuji si. Prostě ráda si otevřu knížku, sahám na ní, voní mi. Ale chápu, že počítač je největší vynález století.

Abych při tom vražedném tempu, ve kterém jedu, zůstala zdravá. Teoreticky přesně vím, jak bych se o sebe měla starat, ale dodržovat to moc neumím. Tak spoléhám na geny a na štěstí…

Poprvé budeme hrát 10.5. od čtyř,  17. 5. od sedmi v divadle U Valšů a 16.5. hrajeme poprvé od sedmi v divadle Semafor jako hostující soubor.