Článek
V roce 2003 získala ve francouzském rádiu France Bleu titul Talent roku a natočila první album pojmenované po jejím rodném městě - Litvínov. V roce 2004 Ivu potkala nejprve spolupráce, pak vztah a nakonec i manželství s Richardem Krajčem. I když jim to nevydrželo, Iva se už do Francie nevrátila.
Když jste v šestnácti poprvé ve Francii začala zpívat, tušila jste, kam byste to chtěla dotáhnout?
Nic jsem si neplánovala. Hudbu jsem dělala s radostí a nadšením a vůbec jsem netušila, co bude dál. Jenom jsem si říkala, že by to teď chvíli mohlo být dobrý a pak se uvidí. Jak se všechno začalo vyvíjet, mě mile překvapilo.
Mě zase překvapuje, že když jste svého času prorazila ve Francii - o čemž by se mnohým českým zpěvákům mohlo jen zdát - tak vás teď neláká si tam popularitu přiživit. Proč?
Protože jsem tam několik let žila. Muzikanti, kteří chtějí prorazit venku, možná nevědí, co je za hranicemi. Ale je to v podstatě stejné. Takže nevím, co by mě tam teď ještě mělo táhnout. Jsem ráda v Česku, mám tu kamarády, svoji kapelu a samozřejmě rodinu - rodiče, nevlastního bratra (hokejista pražské Slavie Josef Beránek - pozn.red.)… Jsem teď šťastná. Mám tu už své hnízdečko a byteček, ve kterém bydlím sama, a nikam se mi nechce.
Když jste odcházela do Paříže, říkala jste, že to je natrvalo…
Do Česka jsem se vůbec nechtěla vrátit. Ale pak se o mě začali zajímat čeští novináři a moje vydavatelská firma mi řekla, abych jela do Česka ke své první desce udělat promo. Myslela jsem si, že to bude na týden. No a pak… to už je známý příběh. Z osobních důvodů jsem tu zůstala. A teď jsem ráda.
:. Iva převážně zpívá ve francouzštině. „Hudba se ve mně začala probouzet ve Francii, proto mám blíž k tomuhle jazyku,“ říká. foto: Právo/Michaela Říhová
Kdy vám poprvé někdo řekl, že umíte zpívat?
To mi nikdy nikdo neřekl (smích)! A já vím, že zpívat neumím. Nemám hlas jako Lucie Bílá, moje písničky jsou spíš o pocitech a náladě. Ale já svojí hudbě věřím, líbí se mi, jak je to udělaný, všechno do sebe zapadá. Takže mi nevadí, že můj zpěv není o hlase a rozsahu.
Na všech třech vašich deskách jsou jen dvě písně v češtině. Proč je vám ve zpěvu francouzština bližší?
Ve Francii jsem objevila ty svoje - v uvozovkách - idoly a říkala si, že něco podobného bych chtěla dělat i já. Hudba se ve mně začala probouzet ve Francii, proto mám blíž k francouzštině. Kdybych tohle období zažila tady, tak asi zpívám česky.
Porovnejte francouzské muže s českými…
Když jsem žila ve Francii, říkala jsem si, že nikdy nechci Čecha (smích). Přišlo mi, že tam jsou muži galantnější. Že vám vždycky podrží dveře, pomůžou do kabátu. A zároveň mám pocit, že ve Francii mnohem víc funguje rovnoprávnost. U Čechů mě ale zase baví, že jsou v pohodě. Žena si s nimi může v klidu popovídat a nemusí se držet bontonu.
Po čem z Francie se vám nejvíce stýská?
Po tamnějším jídle. Francouzské saláty, panebože, ty jsou luxusní!
Jak často se tam teď vracíte?
Jsem tam skoro každý měsíc. Už existují levné letenky a cesta trvá jen hodinu dvacet minut.
A jak překonáváte svoji fobii z létání?
Už ji dokážu ovládat. Dřív jsem křičela na celé letadlo, že to je můj poslední let, letušky mě držely za ruku a uklidňovaly. Teď už si říkám, že nesmím dělat scény a stres si řeším v sobě. A občas si dám na uklidněnou vínko.
Vraťme se k hudbě. Do klipu k písni La Chanson de Pierre se vám podařilo získat francouzského herce Pierra Richarda. Bylo to těžké?
Bylo. Hlavně trvalo dlouho, než jsem se k němu dostala. Pak jsem se seznámila s jeho nejlepším kamarádem, který nám řekl, co má Pierre rád za hudbu - jazz a brazilskou muziku, což mám taky ráda. Takže jsme udělali písničku šitou jemu na míru. Když o ní slyšel, zalíbilo se mu to a řekl, že se mnou klip natočí. Byla jsem v sedmém nebi.
:. Už neprosím o práci tak, jak by to správná modelka měla dělat. Pro mě je hlavní hudba. Ani tady se však za ničím neženu.foto: Právo/Michaela Říhová
V tom klipu si spolu francouzsky povídáte. O čem?
No právě! Nedávno jsem klip viděla a rozhodla se, že ho nabídnu do televizí a rádií. Ale říkala jsem, že je blbý, že tomu lidi nebudou rozumět. Tak jsme vymysleli, že k němu dáme titulky. Jinak to je celé o tom, že Pierra hrozně obdivuju.
A on mi říká: Ježíšmarjá, já jsem úplně normální, co děláš? Vždyť já bych o tobě taky mohl složit písničku. V tom je trochu ten vtípek a je to roztomilý. Já ho opravdu obdivuju. On, i když už je starší, tak v obličeji a očích je stejný jako dřív. Takové dítě, je stále roztržitej, všechno mu padá z rukou…
Spřátelili jste se?
Ano. A když pak přijel do Prahy, tak jsem ho tu vzala na jazz.
Tak zpátky ke kapele. Jste v ní jediná žena, jak to u vás funguje se vztahy? Kdo má hlavní slovo?
Chtěla jsem, aby si každý mohl říct svoje. Takže jsme kamarádská kapela. Není to tak, že bych šéfovala.
Spoléháte sama na sebe a ráda si všechno zařídíte sama. Nemyslíte, že tyhle typy žen to mají v něčem v životě těžší?
Mají, protože se jich chlapi bojí. Zpočátku jim sice přijde sexy, že se o sebe umíme postarat, všechno dokážeme bez jejich pomoci a muže v podstatě nepotřebujeme. A oni mají pohodu a klídek. Ale po nějaké době si řeknou: nemůžu být tím rytířem, ochraňovat ji…Takže to pak v těch chlápcích hlodá a mají z podobných žen strach.
A řekl vám některý přímo, že z vás má strach?
Jo, řekl. Ale já se měnit nebudu. Co bych měla dělat? Nevydělávat peníze? A říct, že budu ráda, když se o mě bude starat? Vždyť to je hloupost!
Jakého chlapa vedle sebe potřebujete?
Silnou osobnost. Samozřejmě chci, abychom trávili čas spolu, ale taky chci, aby se dokázal o sebe postarat, stejně jako já. A aby to ani jednomu z nás nevadilo. Je to takové nemožné přání…
:. Kvůli Richardu Krajčovi se odstěhovala do Česka. Jejich manželství nevydrželo, Iva se však už do Francie nevrátila. foto: ČTK/Vítková Lucie
Koketujete ještě s modelingem?
Když mi někdo zavolá, že je nějaká nabídka za slušný peníze, tak ji přijmu. Jak by řekla maminka: byla bych hodně hloupá, kdybych odmítla. Ale už neprosím o práci tak, jak by to správná modelka měla dělat.
Pro mě je teď hlavní hudba. Ani tady se však za ničím neženu. Spíš všechno nechávám tak nějak plynout. Kluci z kapely mi říkají, že bychom mohli zase hrát ve Francii. Ale, jak už jsem řekla, já nechci. Nechci se někam hnát, jsem tady šťastná. Nemusím být číslo jedna v hitparádách. Mám i jiné zájmy. Teď mě třeba chytl golf, takže chodím dvakrát do týdne na odpaliště, baví mě i vařit…
Jakou kuchyni nejraději připravujete?
Hlavně českou. Omáčky, knedlíky, peču bábovky, štrúdl… Začala jsem s tím, když jsem se vdala. Řekla jsem si, že bych asi měla vařit, že to tak má být. Když jsem něco nevěděla, tak jsem volala mamince. Pak už to šlo samo. Takže já o chlapa umím pečovat, ale zároveň chci svobodu.
Odnesla jste si z manželství s Richardem Krajčem nějaké ponaučení?
No jéje. Hlavně se mi ale změnil svět a hodně věcí jsem si uvědomila. Od té doby jsem úplně jiný člověk. To zklamání mi v mnoha věcech pomohlo a jsem hrozně ráda, že se to stalo.
Můžete být konkrétnější?
Začala jsem se na život dívat z jiné stránky, vyléčila jsem se ze všech svých strachů, začala jsem se zajímat o aktivity, o které jsem se dřív nezajímala. Například jsem se naučila řídit auto.
Takže nelitujete, že jste do toho manželství šla?
Vůbec.
A co druhá svatba, nebudete opatrnější?
Já nevím. Myslím, že v ženské je tak nějak zakódované, že když ji někdo romanticky požádá o ruku, tak opět věří a všechno udělá znovu.
