Iva Frühlingová: Mateřství je jako hudba

Fotit se do časopisu k nějakému rozhovoru je něco jiného než být profesionální modelka.

To je zase škatulka. Já se považuju především za člověka

Začala jsem už ve čtrnácti v Paříži, kde jsem chodila na americko-francouzské gymnázium. Všichni kolem mě mluvili anglicky nebo francouzsky a já ty jazyky v té době neovládala. Jediná možná komunikace v češtině byla skrz deníkové záznamy. Dodnes se mě to drží, pořád něco píšu.

No a já jimi končím. (smích) Ona to není pouze sbírka básní. Jde především o příběh. Sama svou knihu považuji za veršovaný román. Ale na rozdíl od textů, které jsem zvyklá psát ke svým písním, se některé texty v knize nerýmují, jsou to spíš úvahy. K tomu, abych je napsala, mě také motivovala třeba kniha Charlese Bukowského Tvrdej chleba. Bavil mě jeho černý humor, který ve své sbírce nacházím.

Trochu ano. Na druhou stranu bych už asi nebyla vdaná, kdyby vše, co jsem prostřednictvím básní napsala, byla pravda. Vezměte si knihy jakékoliv spisovatelky, napadá mě třeba Danielle Steelová. Když čtete její romány, asi nepřemýšlíte nad tím, jestli píše o konkrétních událostech ze svého života, nebo ano? Já v Terapii v noci popisuji různé pocity, emoce a představy. Takže ať si vyvozují, vlastně je mi to jedno.

Samozřejmě mi to pomohlo, ale každé psaní má na autora tento účinek. Nedávno jsem zpětně poslouchala texty ke svým písničkám a zjistila jsem, že v nich narážím na podobné věci. Jde o vypsání pocitů.

Rodila jsem jako poslední z okruhu mých kamarádek. Už jsem od nich asi mohla vědět všechno podstatné, jenže zkušenost z mateřství je nepřenosná. S jednou z mých blízkých přítelkyň máme děti krátce po sobě. Volaly jsme si a podporovaly se. No a v noci, když malý spal, jsem napsala básničku, poslala jsem ji a ona mi odpověděla. „Jo, to je přesně ono, tak se cítím taky, pošli ještě jednu.“

Bude to znít nerealisticky, ale mám pocit, jako by za mě psal někdo jiný. Asi se tomu říká múza. Samozřejmě jsem neměla vůbec čas. Byla jsem pořád s Adamem a přemýšlela jsem spíš nad věcmi, jako je třeba mlíko. Opravdu jsem neplánovala psát knížku, ale najednou jsem měla šedesát sedm textů.

Neberu to tak, že by náročné bylo samo dítě. Adam je úžasný. Je pro mě bůh. Nechápu, jak může být tak skvělý, inteligentní, ale to asi cítí každá mamka. Nestěžuji si, jen ráda lidem nabízím reálnější pohled na určité oblasti života.

Nejde o dítě samotné, ale o péči, kterou mu poskytujete. Ty dvě věci bych ráda důrazně oddělila. Myslím si, že starost o potomka znamená pro většinu matek stres. Zvlášť na začátku, když jste v nové situaci, na kterou nejste připravena. Zkušenější kamarádky nám mohou říkat cokoliv. Myslím si, že nejsem jediná matka s tímto názorem, a jsem ráda, že o tom mohu veřejně mluvit.

Cítím, že mateřství je jako hudba, že ji děláme každý jinak, ale všichni správně. Tak tolik k tomu, jaká jsem matka.

Stoprocentně! A přijde mi to velmi smutné. Média jim prezentují šťastné maminky ihned po porodu, s perfektní postavou. Většina osobností jim z televize říká, jak je mateřství úžasné a žádné negativní pocity do něj nepatří. Čekám už jen, kdy si někde přečtu, že porod je bezbolestný. Proboha! Co je to za pitomosti? A jak se pak ty maminky mají cítit? Sejdou se na písku a všechny se na sebe usmívají, protože si asi někde přečetly nebo slyšely, že se musí usmívat? Pak přijdou domů a přemýšlejí, jestli nejsou divné, když mají normální lidské pocity.

Péče o dítě je prostě těžká. To je fakt, a pokud si to dle mého přiznáme nahlas, budeme se cítit mnohem lépe, budeme moci pustit na zem ten těžký kámen perfekcionismu, který s sebou zbytečně vláčíme.

Ne.

Každý jsme nějakým způsobem jedinečný, máme nějaké touhy a připadá mi, že je škoda nechat se omezovat a žít v jakémsi kruhu, do kterého nás dnešní doba tlačí. Ten, kdo se tam nechá pasivně tlačit, je podle mého názoru právě tou ovcí. Co si ale budeme povídat - jednou nohou tam chtě nechtě jsme všichni. Přesto si myslím, že doba, ve které jsme někteří z nás vyrůstali - ve smyslu „buďme všichni stejní a nevybočujme z řady“ -, je již dávno pryč. Já se nebojím být odvážná, i když mě za to pak pár lidí třeba odsoudí.

Se synem Adamem se mi to daří. Než jsem dorazila na rozhovor, tak jsem přemýšlela, jak ho vypravit na procházku, co mu pak připravím k obědu. Naše setkání je pro mě taková vsuvka a trochu odpočinku od mateřství. Nechodím na večírky a vlastně ani nemám kamarády ze showbyznysu. Mí přátelé jsou spíš z jiných světů. Mateřstvím se mi hodně změnily priority.

První, co mě napadá, je slovo odpor.

Ano. Přišlo mi, že založit rodinu je intimní záležitost a důležité poslání. Nedá se srovnat s popularitou. Samozřejmě je jednoduché udělat si reklamu na vlastním těhotenství. Pokud už se v médiích člověk jednou objevil, dostává nabídky. Může být všude, mít všechno pro dítě zadarmo. Jde si z toho udělat byznys, což jsem nechtěla, takže jsem si vypla pracovní mobil a čím dál víc jsem ztrácela touhu se vrátit.

U mě to stačilo. Nejsem ten případ, že by mi stáli fotografové před domem.

Určitě, vždycky jsem trávila spoustu času s kluky z mojí kapely. Měla jsem k nim blízko.

Ano. Na druhou stranu, když jsem začínala, byla jiná doba. Rodiče nevěděli, co by mě ve světě mohlo potkat. Nemluvili anglicky, tím pádem si nemohli zkontrolovat smlouvy. Nemohli mít svoje dítě pod dohledem třeba tak, že by za ním často lítali. Neměli tolik peněz. Tenkrát nás nenapadlo, že jsem na takovou kariéru moc mladá.

Teď už je to jiné, rodiče o nich mají větší přehled. Přesto když vidím, že teprve třináctiletá slečna jede sama do zahraničí, je mi jí líto. Proto jsem tehdy napsala svou první knížku, chtěla jsem dát budoucím modelkám a jejich rodičům náhled na svět, kam je posílají. Obecně si myslím, že modeling je fajn, ale až v pozdějším věku. Naučíte se jazyky, cestujete, máte skvělou školu života. Vyděláte si peníze, to všechno je super, nicméně bych si přála, aby v téhle branži byla věková omezení.

Představa je vždycky lepší než realita. Například jsem si myslela, že Eiffelovka je na konci avenue, jako je třeba Champs Élysées, a kolem budou obchody. Pak jsem byla zklamaná, že stojí uprostřed nějakého parku, ale i tak působila krásně.

V Paříži jsem se věnovala hudbě. Vydala jsem tam své první album a písně z něj se dostaly na první příčky francouzských i belgických rádiových hitparád. Ty jo! Ukažte mi Češku, které se tohle povedlo! Mně to tenkrát bylo nějak jedno. Můj život nebyl v Čechách, ale ve Francii.

A pak mi volal Libor Lisý z vydavatelství EMI, české pobočky firmy Virgin Records, která mě jako hudebnici zastupovala ve Francii. Libor mi řekl, abych přijela do Prahy a poskytla zde několik rozhovorů. Nabídl mi, abych nazpívala duet s nějakou kapelou, která by o to stála. Samozřejmě jsem skupinu Kryštof neznala. Během spolupráce jsme se dali dohromady s Richardem a já, jakožto mladá poblázněná holka, jsem tady už zůstala.

Štve! Byla to krátká událost a mladická nerozvážnost. Oba dva jsme do toho skočili po hlavě a pak jsme hned vyskočili. Díky médiím vypadá krátká epizoda jako něco mnohem delšího. Ale manželství trvalo jen dva měsíce. Byla to taková hurá akce. Už devět let jsem s někým jiným a jsem vdaná. Takže je mi nepříjemné, že se k tomu média pořád vracejí, když mám opravdový vztah a už vím, co je manželství.

Je to pro mě způsob, jak si udržet duševní rovnováhu, taková psychická hygiena. Nechodím do žádného studia. Cvičím sama večer. Po celém dni jsem zmatená a vystresovaná z péče o Áďu, a tak když usne, pustím si příjemnou hudbu a hodinu, hodinu a půl se věnuju józe. Dělám cviky, které mě napadají, podle toho, co chce tělo. Potom mám čistou hlavu bez stresu, všechno ze mě spadne.

To bych přiřadila k té potřebě perfekcionismu, o které jsme se bavily. Myšlenky typu - musíš se teď soustředit, musíš, musíš - ty bych vypustila jako první. Spíš je lepší si říct: dnes je holt den, kdy se mi myšlenky honí hlavou, a zítra přijde třeba den, kdy na nic myslet nebudu. Ale tohle všechno je můj osobní postoj, nejsem psycholog, abych někomu radila.