Iva Burkertová: Stěžovat si je český zlozvyk

Už na základce jsem řešila oblékání a chtěla jsem na nějakou oděvní školu, ale v Hradci nic podobného není. Musela bych odjet od rodiny a mamka o tom nechtěla slyšet. Navíc jsem byla takové to chytré dítě, jedničkář, a máma mě viděla na gymplu.

Jsem teď hrozně vděčná, že moje cesta nevedla úplně přímo. Absolvovala jsem gymnázium a studium módního designu následovalo až později. Střední oděvní by mě možná odradila v pokračování po profesionální stránce.

Na gymplu jsem měla štěstí, narazila jsem na skvělou profesorku umění. Viděla, že mě navrhování baví, začala se mnou pracovat a realizovala jsem přehlídky už během studia. Šila jsem věci z prostěradel a podobně. Poté jsem se dostala do Prahy na Vyšší odbornou školu oděvního návrhářství, kde jsem vydržela asi rok a půl.

První rok byl super. Jela jsem na stáž do Finska, proběhly i nějaké kurzy od Evropské unie, první ročník jsem opravdu trávila školou. Druhý rok mě to přestalo obohacovat, tak jsem se rozhodla studium opustit. Zároveň se mnou z ročníku odešla Kristýna Javůrková a začaly jsme s růžovými brýlemi fungovat samy na sebe.

Založily jsme si vlastní značky, já Odivi a Kristýna Jakoby, a internetový obchod s designovým oblečením, zejména z Evropy. Bylo to docela odvážné, jezdily jsme do Paříže na Fashion Week, vybíraly oblečení a komunikovaly s návrháři. Vznikly tak dobré spolupráce s několika z nich, ale z celého sortimentu šly nejvíce na odbyt naše věci, takže pozornost přešla na ně.

Současně s e-shopem jsem ještě pracovala v časopise. Odchodem ze školy se vytvořil prostor k přemýšlení, co bych mohla dělat, a nějaká žurnalistická činnost byla v mých představách už dlouho. Uvolnila se pozice módní redaktorky v CosmoGirl a díky stylingům pro různé tanečníky, divadla nebo kamarády fotografy jsem mohla poslat ukázky své práce.

Zavolali mi z vydavatelství a dali mi první job na zkoušku až po měsíci, po dvou, kdy už člověk ani nedoufá. V magazínu si mě nechali do konce, což byly asi dva roky.

Osmnáct nebo devatenáct. Já jsem taková zrychlená. Pořád jsem vymýšlela nějaké projekty a chtěla se všeho účastnit. Potkáte tak spoustu lidí, vytvoříte si portfolio a pak není problém se někam rychle dostat. Doteď se mi vrací dřívější spolupráce na bázi „Já něco pro tebe, ty něco pro mě“, kdy jsme se s pár lidmi sešli a zadarmo trávili víkendy focením a šitím věcí. Všichni už jsme došli někam jinam a najednou fungujeme na určité profesionální úrovni.

No, abych se dost dlouho nenudila, rozhodla jsem se dokončit oděvní vzdělání a dálkově jsem dojížděla na obor Multimédia a design na Baťovku do Zlína, kde jsem před rokem získala titul bakaláře. Teprve od té doby se plně věnuji Odivi, ale máme i hodně komerčních zakázek a jiných projektů.

Název se vyslovuje Ďubík, my rádi mateme názvy. Kolekce pro jaro a léto 2014 je založená na ďubíku - kolečku, tečce, kruhu. Pro mě byl ďubík vždy takové X, které jsem mohla dosadit za cokoliv, co jsem neuměla pojmenovat. Zahrnuje pro mě osobně strašně moc věcí, dalo by se říct všechno.

Miluji barvy, ale už dlouho jsem cítila, že potřebuji udělat tlumenější kolekci. Poprvé jsem se snažila vyhnout barvám a použila jsem odstíny tělové, bílé a béžové. Zvolila jsem dva zajímavé materiály. Jeden z nich je pěna do podprsenek, dostal se mi náhodou do ruky vzorek a hrozně se mi líbilo, jak pracuje a drží tvar.

Pak je tu moje oblíbená bio bavlna, bambus a konopí v jednom, taková teplákovina. Pochází z firmy v Brně, pokoušíme se shánět látky v Česku. Psala jsem bakalářku na téma, jestli lze provozovat oděvní firmu z lokálních zdrojů.

Nemyslím si, že to jde úplně, ale našla jsem v Česku moc stále fungujících firem. Začali jsme s nimi spolupracovat.

Díky stahování na spodním lemu můžete přes den chodit v minišatech někde po horách nebo lítat na pláži, a když večer potřebujete róbu do divadla, jednoduše z nich uděláte dlouhé šaty. Vezmete si jen šperk a hotovo. Když jsme byly s holkami na výletě, každá je ode mě měla ušité v jiné barvě a pravidelně jsme se večer hádaly, která si je oblékne.

Nakonec jsme v nich mohly vyrazit všechny čtyři, jen jsme si je různě nastylovaly. Objevila jsem skvělou merino vlnu, z níž jsou mimochodem vyrobena i pánská trika. Je to outdoorový materiál, funkční, nesmrdí 14 dnů.

Vyzkoušeno. (směje se) S Milánem nejsme nároční na komfort. Nevadí mi spát na pláži, v lese, za autem nebo v něm. V Portugalsku jsme v oblečení z merino vlny fungovali dva týdny velice dobře.

Pánskou kolekci připravujeme, ideálně jen z merino vlny. Ten materiál je však hodně drahý a nedostupný, čeká nás běh na dlouhou trať.

Hrozně ráda poznávám nové země, v tom vidím výhodu své práce, dá se při ní cestovat a doufám, že do budoucna mi to bude umožněno ještě více.

Nejsem mořský typ, co se někde vyvalí na pláži. Baví mě spíše severské státy. Hodně se mi líbil Island, pobřeží Portugalska a celkově severní pobřeží. Navštívila jsem s kamarádkou její rodinu ve Vietnamu, za měsíc jsme ho projely od severu k jihu.

Díky doprovodu známého jsme měly možnost nahlédnout do míst, kam se turisti normálně nepodívají. Tam to bylo vtipné, kamarádky teta nás večer vyvedla na náměstí, lidé už věděli, že přijela bílá holka, a okukovali a sahali na nás.

Každý rok se vypravujeme do Berlína, často s dovozovým obchodem Freshlabels, pomáhám jim vybírat modely a dodávám i své oblečení. Byli jsme nedávno na veletrhu látek v Paříži, v září se chystám do Londýna a pak zase rovnou do Paříže. Do Francie jezdím dvakrát třikrát ročně, objela jsem ji celou. V zimě proháním snowboard v Alpách. Být na snowboardu, na nic nemyslet, sjíždět svahy a dýchat čerstvý vzduch, to je největší relaxace. Francie je jasná první volba.

Všude, ale teď mě láká Patagonie. Vůbec nevím, jak jsem na to přišla. Hodně často cestuji i po Googlu. Chtěla bych na Nový Zéland nebo do Singapuru, kde mám kamarádku a ráda bych dostala Odivi do tamějších butiků.

Zatím na Slovensku, měli jsme pop up shop (dočasný obchod - pozn. red.) v Londýně a momentálně se snažíme najít butiky po světě. Řešíme Anglii, Singapur, máme kontakty v Rumunsku, Holandsku. Vstoupit na zahraniční trh je momentálně naše priorita. Zajímá nás hlavně Evropa.

Začala jsem sportovní módou, protože mám ke sportu hodně blízko. Maminka je učitelka tělocviku, bývalá běžkyně a běžkařka, tatínek zase vášnivý velocipedista, jezdí na vysokém kole a podniká dobrodružné cesty. Jel měsíc na velocipedu z Hradce Králové do Santiaga de Compostela a pak o tom napsal knihu.

Cestování a sport. Já jsem tancovala, miluju snowboard a hory, první věci, které jsem vytvářela, byly pohodlné, na normální nošení. Praktické a příjemné materiály se prolínají v mých kolekcích doteď.

První zakázky byly kostýmy pro skupinu T-bass, kde jsem v Hradci tancovala. Když jsem přišla do Prahy, spolupracovala jsem s tanečníkem Filipem Lacinou na vystoupení Freak show. Dělala jsem kompletní styling, kostýmy, a dokonce jsem i vystupovala. Byla to skvělá show v klubu Roxy asi pět let zpátky, můj taneční vrchol a zároveň konec kariéry. (směje se) Stále občas pracuji s lidmi kolem Yemiho, oblékám jejich projekty.

V minulosti jsme sponzorovali snowboardové kempy a trávila jsem hodně času na horách. Značka šla trochu stranou, ale bylo to taky fajn období. Jedna moje scéna se týká tance, druhou vytvářejí lidé kolem snowboardu a do třetí oblasti patří umělci a móda. Tam pronikám až nyní, nacházela jsem se trochu na okraji, za poslední rok jsme se však účastnili módních akcí v Praze a začínám se s lidmi z oboru čím dál více seznamovat.

Dokončila jsem školu a ostatní záležitosti, jež mě odváděly od Odivi, a jednalo se o první půlrok, kdy jsem se značce mohla věnovat naplno, takže spíš tohle byl zlom. Zároveň jsem musela splnit nějaký termín a vytvořit komplexnější kolekci včas. Ve stejnou chvíli taky začaly fungovat obchody mimo jiné s mými modely a zjistila jsem, že mé věci jdou na odbyt. To byl další zlom. Do Odivi se rovněž zapojil Miláno a posunul značku úplně jinam, co se týče webových stránek, sociálních sítí a celé struktury.

Iva: Pracujeme nonstop. Nepřijde mi, že bychom uměli dělit práci a vztah, což někdy bývá na škodu, ale jindy je to velice inspirativní prostředí.

Miláno: Myslím si, že hlavní je přístup. I kdybychom nebyli partneři, tak nestačí mít dobrý nápad a talent. Když se chce člověk prosadit na světové úrovni, musí makat a probírat vše hodně do hloubky. Pro nás je ohromně praktické, že jsme spolu denně.

Iva: Pracujeme i ve tři ráno nebo v neděli během oběda.

Miláno: Je super, že nemusíme sedět v kanceláři od devíti do pěti, ale můžeme se o značce bavit na cestách nebo na chatě.

Miláno: Spíš jde o pohled na věc. Chceme, aby vše fungovalo. Lidské charaktery a faktory jako lenost nebo láska dokážou nabourávat koncept společné práce ve vztahu. Ale já si myslím, že když člověk chce a snaží se najít způsob, tak se dá cokoliv.

Iva: Máme společné kamarády. Já jsem Milána přemluvila, aby si u mě nechal udělat kalhoty, potom jsme mu šili oblečení na míru a z toho něco vzniklo.

Miláno: Iva si mě osahala a bylo hotovo.

Iva: No, to je pravda. Na první zkoušce už švadlena věděla, že ho chci sbalit, a mrkala na mě, když jsme mu zakládaly kalhoty. Říkala: V rozkroku mi to nějak nesedí, pojď se podívat.

Miláno: Nebránil.

Iva: Stěžovat si na negativa je takový český zlozvyk, my vytahujeme pozitivní věci.

Miláno: Je dobré soustředit se na klady. Na všem si můžete najít špatnou stránku, ale my se snažíme být připraveni na nejhorší a myslet na nejlepší.

Miláno: Ideální scénář je dva měsíce pracovat v Česku na kolekci, čtyři měsíce cestovat, sbírat inspiraci a dostávat Odivi do nových zemí. A znovu, dvakrát za rok.

Iva: Takže osmiměsíční prázdniny. (směje se) Chci mít kolem sebe schopný tým, to je základ. Jsem šťastná, že se kolem mě tvoří skupina lidí, pomáhá mi a můžu jí věřit. Chtěla bych procestovat celou zeměkouli. Přála bych si, aby Odivi fungovalo a já měla prostor, čas a energii realizovat i další projekty, které se ani stoprocentně netýkají módy.

Miláno: A abychom se měli rádi.