Irena Sendlerová zachránila tisíce dětí, nezlomilo ji ani mučení

Na podzim 1999 připravovaly čtyři americké středoškolačky v městečku Uniontown (150 km od Kansas City) projekt na historickou olympiádu. Při hledání podkladů narazily i na článek z roku 1994, který se objevil po premiéře Spielbergova filmu Schindlerův seznam a vyprávěl o lidech zachraňujících za druhé světové války židy.

Pozornost děvčat upoutalo jméno Polky Ireny Sendlerové. Podle tohoto příspěvku v listu U.S. News and World Report měla zachránit 2500 dětí z varšavského ghetta. Jejich učitel Norman Conard však zapochyboval: „Není to tisková chyba? Nebyla náhodou omylem připsána jedna nula?“

Doporučil, aby tuto informaci ověřily. Čtveřici dívek téma holocaustu naprosto pohltilo. V únoru 2000 poprvé vystoupily v hodině dějepisu s krátkou divadelní hrou, kterou samy napsaly podle příběhu této ženy. Jednoaktovku nazvaly Život v zavařovačce - inspirovala je šifrovaná kartotéka jmen zachráněných dětí, kterou za války Irena Sendlerová uložila do zavařovací sklenice a zakopala na zahradě.

Při školní premiéře studentky netušily, že Irena Sendlerová žije a bydlí ve Varšavě. Když se to dověděly, ještě v únoru 2000 napsaly první dopis: „Vaše prožitky jsou inspirací pro naši skupinu. Obdivujeme vaši odvahu. Jste jednou z hrdinek minulého století. Máte kontakt se zachráněnými dětmi?“

V té době se Irena Sendlerová již patnáct let pohybovala pouze na invalidním vozíku a žila v pečovatelském domě. Odpověděla a jejich korespondence potom trvala až do roku 2008.

Devadesátiletá žena ve scénáři opravila mnoho detailů, které americké studentky nemohly znát, ale jinak byla překvapena jejich intuicí: „Vaše citlivá srdce podvědomě vycítila, že to, co se o holocaustu říká, je nedostatečně srozumitelné. Rozhodly jste se hledat něco víc. Najít pravdu o těch krutých časech.“

S opravenou verzí hry vystupovaly dívky na mnoha místech. Po jednom představení se setkaly s učitelem historie Johnem Shuchartem. Vyprávěly mu, jak práce na projektu změnila jejich život, a svěřily se s přáním setkat se s Irenou Sendlerovou. Shuchart (jehož celá rodina zahynula za války v nacistickém koncentračním táboře) shromáždil s přáteli potřebnou sumu a dívčí čtveřice i s Normanem Conardem přijela v květnu 2001 do Polska.

Mezitím se stala Irena Sendlerová ve Spojených státech tématem četných novinových článků i televizních pořadů. Také v Polsku se po letech mlčení vzedmul zájem o její osobu. Začala dostávat různé pamětní medaile. Vrcholem byl listopad 2003, kdy obdržela z rukou prezidenta Aleksandra Kwaśniewského nejvyšší polské státní vyznamenání - Řád bílého orla.

Na jaře 2003 začala Irenu Sendlerovou navštěvovat Anna Mieszkowská a jejich společným úsilím vznikla v roce 2004 životopisná publikace pod názvem Děti Ireny Sendlerové. (U nás se kniha v překladu Markéty PáralovéTardy objevila na sklonku minulého roku zásluhou vydavatelství Víkend.)

Irena Sendlerová se narodila 15. února 1910 ve Varšavě. Byla jedinou dcerou lékaře a vyrůstala v prostředí sociálně vnímavé předválečné inteligence. Jako dvouletá onemocněla černým kašlem. Záchranou měla být změna klimatu, tak se rodina odstěhovala do nedalekého lázeňského Otwocku.

V městečku žila početná židovská komunita a chudí Židé tvořili většinu pacientů jejího otce. Mnohé léčil zdarma. Při hrách s židovskými dětmi se holčička naučila jidiš a hodně pochytila i z hebrejštiny.

Během první světové války se v kraji rozšířila epidemie skvrnitého tyfu. Otec jako jediný z místních lékařů chodil i k pacientům. Nakazil se a v únoru 1917 zemřel. Při pohřbu místní židovská obec z vděčnosti nabídla, že bude sedmileté dceři až do plnoletosti platit stipendium. Dojatá matka poděkovala, ale odmítla - může pracovat a poradí si.

Po maturitě chtěla 17letá Irena na studia se sociálním zaměřením, ale takový obor v Polsku nebyl. Šlo by to v Paříži, kde taková škola existovala. Zasedla rodinná rada a strýcové prohlásili, že by peníze dohromady dali, ale město považovali pro mladou dívku za příliš nebezpečné a plné nástrah…

Nastoupila tedy v roce 1927 na Varšavskou univerzitu a studovala na humanistické fakultě polonistiku. Byla to doba tvrdých antisemitských střetů. Důsledkem bylo zavedení tzv. lavicového ghetta - v indexech studentů bylo na poslední straně razítko: pravá strana, árijská, pro Poláky, levá strana pro Židy.

Podle toho museli studenti sedět při přednáškách. Polka a katolička Irena vždy seděla dohromady s Židy. Demonstrovala tak svou solidaritu. O přestávkách se často odehrávaly bitky. Jednou pravicoví studenti zbili Ireninu židovskou kamarádku.

„Vrhla jsem se pěstmi na útočníka,“ vzpomínala. „Tehdy jsem dostala amok z nemohoucnosti a škrtla jsem ve svém indexu nápis,pravá árijská strana‘. Byla jsem za to tvrdě potrestána. Když jsem na konci semestru odevzdávala index k vepsání zápočtů a zkoušek, vyhodili mě.“

Dostudovat se Ireně nakonec podařilo až v červnu 1939. Jako známá socialistka a přítelkyně Židů neměla šanci dostat učitelské místo, a tak nastoupila jako sociální pracovnice na varšavském magistrátu. Od roku 1931 byla vdaná za Mieczyslawa Sendlera, jehož jako vojáka vyprovázela 30. srpna 1939 k vlaku. Viděli se naposledy…

Ihned po nacistické okupaci byla zakázána sociální pomoc židovským rodinám. Irena však na úřadě vytvořila s několika zaměstnanci skupinu, která byla rozhodnuta Židům pomoci. Pohráli si s archívem magistrátu a falšováním dokumentů zařídili, že se asi tři tisícovky Židů staly čistokrevnými Poláky a jejich rodiny tak mohly dostávat podporu i nadále.

Okupační moc stupňovala protižidovská nařízení. Židům se konfiskovaly domy a byty, blokovala konta a byli propouštěni z polských institucí. Nakonec byla Varšava rozdělena na tři čtvrti: německou, polskou a židovskou, do níž byli převáženi i Židé z jiných částí země.

V listopadu 1940 bylo židovské ghetto uzavřeno. Od zbytku města ho oddělovala třímetrová zeď. Na malém prostoru se tísnily statisíce hladovějících. Šířil se smrtící tyfus. Měsíčně umíraly až čtyři tisíce lidí. Nařízení zakazovalo Židům ghetto opouštět a Polákům poskytovat jim pomoc. Za provinění jedněm i druhým hrozil trest smrti.

Zákaz volného pohybu mezi ghettem a Varšavou překonala Irena další „operací“ s archívy a dokumenty. Zfalšovala zvláštní propustku a pro sebe a přítelkyni Irenu Schultzovou získala pracovní legitimaci zdravotního oddílu, jehož úkolem bylo bojovat s nakažlivými nemocemi.

Jako zdravotní sestra překračovala bránu ghetta několikrát denně a pašovala do něj léky a potraviny. V té době se začala ujímat židovských dětí, kterým se podařilo dostat se přes zdi ghetta. Sama občas také nějaké vyvezla, ale zatím jen bezprizorní sirotky, kteří by tam nepřežili.

V červenci 1942 byla zahájena likvidace ghetta a odvoz jeho obyvatel do vyhlazovacích táborů. Irena, kterou všichni znali pouze jako sestru Jolantu, se rozhodla, že zachrání alespoň děti.

Je nepochybné, že žádný rodič nechce svoje dítě vydat, navíc v tak strašné době. Bylo však nutno židovské matky přesvědčit, aby to udělaly - cizím lidem, a navíc Polákům (je třeba si uvědomit, že katolický antijudaismus většiny Poláků korespondoval se stejně zarytým antikřesťanstvím Židů).

„Chodily jsme s kolegyněmi do rodin a říkaly, že máme možnost odvést jejich děti za zdi ghetta,“ vzpomíná Irena Sendlerová. „Padala otázka o záruce úspěchu akce. Odpovídaly jsme, že ji dát nemůžeme. Přiznala jsem, že ani já sama nevím, jestli se mi s dítětem podaří šťastně opustit ghetto.“

Někdy se odehrály srdcervoucí scény a hádky, kdy se otec nemohl dohodnout s matkou, prarodiče s rodiči. Jindy se stalo, že rodiče souhlasili a řekli, ať si zítra Jolanta pro dítě přijde, že se s ním chtějí ještě rozloučit. Když se však ve smluvený čas objevila, zjistila, že celá rodina už byla odvlečena na shromaždiště k odjezdu do vyhlazovacího tábora…

Některé židovské matky připravovaly své děti celé týdny k životu na árijské straně. Měnily jejich totožnost. Říkaly: „Ty nejsi Icek, ale Jacek. Ne Rachela, ale Roma. A já nejsem tvoje matka, byla jsem u vás jen hospodyní. Půjdeš s tou paní a tam možná na tebe čeká tvoje maminka.“ Když se po 40 letech jeden ze zachráněných ptal, jak ho jeho matka mohla dát cizím lidem, někdejší sestra Jolanta mu odpověděla: „Matka vás dala z lásky…“

Likvidování varšavského ghetta bylo obrovským otřesem pro terorizovanou polskou společnost. Tehdy se stala ojedinělá věc v celé okupované Evropě. Po složitých vyjednáváních se spojily všechny proudy demokratického odboje - od Židům nakloněných socialistů přes Židy samotné až po antijudaistické katolíky - a v prosinci 1942 vznikla Rada pro pomoc Židům (s krycím názvem Žegota).

Byla napojena na podzemní struktury polského státu a dostávala finanční pomoc od polské exilové vlády. Příslušníci Žegoty posléze zachránili tisíce Židů. I skupina Ireny Sendlerové se k ní připojila a ona sama byla pověřena vedením dětského oddělení Žegoty.

Denně se pašovaly z ghetta desítky dětí. Každý případ byl jiný. Nemluvňata byla uspávána a vynášena v krabicích s otvory nebo přehazována přes zeď ghetta, ale také vyvážena pod sedadly tramvaje, jejíž vozovna s ghettem sousedila. Starší děti byly prováženy v sanitkách a pohřebních vozech (v rakvích či pytlích pro mrtvoly jakožto oběti tyfu), jindy zahrabané v odpadcích, ale také vyváděny kanály či přes starou soudní budovu, nahrazující v jednom místě zeď ghetta.

Děti se podle věku, pohlaví a vzhledu dostaly buďto do polských rodin, nebo do klášterních či světských výchovných ústavů (starší mládež do partyzánských oddílů). Mnohé musely být v tajných úkrytech proškoleny v polštině a katolických zvycích, aby se neprozradily ve škole nebo při nedělní návštěvě kostela. Všem bylo potřeba vystavit originální dokumenty neboli sehnat falešný rodný list.

Irena Sendlerová se účastnila vyvádění dětí z ghetta, ale její hlavní činnost spočívala v koordinaci akcí a vyjednávání. Byla klíčovou spojkou mezi dětským oddělením a Žegotou i mezi některými kláštery. K tomu vypomáhala v terénu a při převýchově dětí.

Při pokusu nacistů o konečnou likvidaci ghetta vypuklo v dubnu 1943 povstání. „Čekali jsme u otvorů kanálů na různých místech a pomáhali jsme těm, kterým se podařilo z pekla dostat,“ vzpomíná Irena na stránkách knihy. V polovině května oznámil generál Jürgen Strop nadřízeným, že „bývalá židovská čtvrť ve Varšavě přestala existovat“.

V říjnu 1943 Jolantu zatklo gestapo. Netušili, jak důležitou postavu chytili. Znala všechny členy dětského oddělení na úrovni krycích i skutečných identit, ale i aktuální úkryty a kontakty vůdců Žegoty. Znala také většinu bezpečných domů, klášterů a kněží v oblasti Varšavy spolupracujících s podzemím.

Ale co bylo nejdůležitější? Jako jediná vedla a znala kartotéku dětí vyvedených z ghetta, obsahující přehled původních a krycích identit včetně zašifrovaného údaje o jejich umístění. Její výpověď mohla zabít všechny zachráněné děti i jejich opatrovníky! Irena Sendlerová ale ani po brutálním mučení nepromluvila. Přesvědčovala vyšetřovatele, že je běžnou spojkou v organizaci tak zakonspirované, že jim nemůže nic říci, protože nic neví. Nakonec jí zřejmě uvěřili. „Ukázali mi celý spis i s údaji o osobách, které na mne donášely. Byla jsem v šoku,“ řekla při rozhovoru s novináři v dubnu 2003. „Po třech měsících jsem dostala rozsudek. Zastřelení. Žegota mi posílala motáky, abych byla klidná, protože organizace dělá vše, aby mě zachránila.“

To se skutečně povedlo. Velkou sumou dolarů se podařilo uplatit jednoho z gestapáků, který ji 20. ledna 1944, kdy měla být zastřelena, tajně propustil. Současně zajistil, že se její jméno objevilo v ulicích Varšavy na seznamu popravených.

Hned po útěku z vězení Irena svou kartotéku - což byly ve skutečnosti svitky velmi úzkých proužků z jemného papíru stočených do ruličky - vložila do zavařovací sklenice a zakopala. „V době Varšavského povstání v létě 1944 jsem je přendala ze zavařovačky do lahve a opět zakopala skoro na stejném místě, pod strom v zahradě u své spojky,“ vysvětlovala Anně Mieszkowské. „Ta stará jablůňka tam stojí dodnes.“

Do konce války se Irena skrývala pod falešným jménem, ale dál se podílela na pomoci Židům. Po osvobození předala rozšifrovaný seznam židovským organizacím a téměř všechny děti se podařilo najít. Většina z nich se však už neměla ke komu vrátit…

Jako socialistka se stala v roce 1948 automaticky členkou Polské sjednocené dělnické strany, ale brzy legitimaci odevzdala. Komunistickou ideologii nepřijala a stala se nežádoucí osobou. Jako členka Žegoty a účastnice varšavského povstání byla součástí komunisty nenáviděného „západního odboje“.

Několikrát byla vyslýchána Státní bezpečností. Neustále jí vyhrožovali. Byla v sedmém měsíci těhotenství (v roce 1947 se podruhé vdala) a předčasně porodila syna, který po deseti dnech zemřel. Jen zázrakem unikla v roce 1949 zatčení, které se tehdy rovnalo trestu smrti.

Vděčila za to jedné ze zachráněných Židovek, ale to se dověděla až po letech. Ta žena se stala po válce manželkou šéfa Státní bezpečnosti ve Varšavě, a když zemřel, vyhledala Irenu Sendlerovou, které řekla: „Jednou byl můj muž nemocný. Přišli k nám jeho podřízení kvůli nějaké důležité záležitosti. Když jsem vešla do místnosti s kávou, uslyšela jsem konec manželovy věty: Vzhledem k těmto důkazům je nutné Irenu Sendlerovou zatknout. Po odchodu těchto lidí jsem vyprávěla manželovi příběh svého ukrývání za války a tvou roli při záchraně mého života. Se slzami v očích jsem u něj vyprosila stažení zatykače. Zachránila jsi mi život v době okupace a já tobě po válce.“

Po válce pracovala Irena Sendlerová přes třicet let ve varšavských sirotčincích a domovech seniorů. Na seznamu hrdinů pro ni nebylo místo, ačkoli byla levicově orientovaná. Rozhodly o tom různé okolnosti, včetně pozměňování novodobých dějin v komunistickém Polsku.

Dalším důvodem byl fakt, že od prvních poválečných let byla židovská otázka vnímána jako nejisté a nebezpečné téma, o němž je lepší mlčet. Tento jev se ještě prohloubil ve druhé polovině šedesátých let nástupem oficiálního antisemitismu.

V roce 1965 izraelský památník obětí a hrdinů holocaustu Jad Vašem udělil Ireně Sendlerové titul Spravedlivý mezi národy. Vláda jí ale tehdy nepovolila cestu, a tak mohla v Izraeli zasadit stromek až v roce 1983. Jako 97letá byla na podzim 2007 navržena na Nobelovu cenu míru.

Zemřela na zápal plic v květnu 2008. V den její smrti žilo ještě asi 700 z jejích 2500 zachráněných židovských dětí.