Irena Pavlásková: Člověk se nesmí bát předem

Mám ho ráda. A dodnes se divím, kde jsem vzala tolik odvahy a energie tak složitý film natočit. Sice bude ve Varech uvedený v sekci Bez cenzury, ale cenzury si užil vrchovatě.

Koncem 80. let už možná začaly trochu tát ledy, ale jen velmi slaboučce. Mám v živé paměti, jak se zdejší papaláši bránili všemu novému, i perestrojce, která se drala z východu. Žádné změny, žádné oteplení.

Přišli jsme tehdy na Barrandov tři debutanti se svými scénáři: Tomáš Vorel, Milan Šteindler a já. Největší problém nastal, když jsem předvedla výsledný film na schvalovačce. Zástupce ÚV KSČ při projekci funěl, dupal nohama a po půlce odešel se slovy, že jde o očerňování socialistické společnosti.

Jen díky obrovské odvaze šéfa filmové skupiny Míly Vydry, který se nebál zariskovat, mohl mít snímek v říjnu 1989 premiéru.

Byla to vlastně studie narůstajícího zla, jak se mu daří, když se ostatní nebrání. Psychologický thriller. Ukázala jsem to na osudu hlavní hrdinky, která má v sobě zlo, potřebu manipulovat, ovládat lidi a intrikovat. Ponižuje druhé, aby sama sebe povýšila a cítila se silná.

Vznikla tak jakási paralela s morálním prohníváním společnosti: čím víc jsme se báli režimu, tím byl silnější a tlačil na nás, čímž jsme si dál zužovali životní prostor.

Film měl velkou odezvu, zaujal příběhem i hereckým obsazením. Dala jsem první hlavní role Karlovi Rodenovi a Ivaně Chýlkové. Na festivalu v Cannes získal cenu, což bylo něco nebývalého.

Každý den jsem neskonale vděčná, že máme svobodu a že padla totalita. Rámcově jsem spokojená, jen nechápu, proč nám vše tak strašně trvá a proč se politici nemohou zbavit toho formalismu a pokrytectví.

Uběhlo třicet let a my máme stále fatální chyby v legislativě. Místo toho, aby to rychle dali do pořádku, ztrácejí čas tím, že prosazují, aby mohli jezdit cyklisti ožralí. Co mě ale opravdu mrzí a jsem z toho zklamaná, je, že jsme se nevypořádali s minulostí.

Nechci házet všechny do jednoho pytle, ale vadí mi, že ti, co se podíleli na represích a devastaci země, v klidu propluli do nové doby. Tím se dalo avízo, že se nic neděje, když někdo dělá svinstva, nic se mu nestane. Pachuť z toho, že spravedlnosti nelze docílit.

Philipa Rotha jsem začala číst až po revoluci, předtím tu byl léta zakázaný. Jezdil totiž do Prahy v 70. letech a podporoval naše autory-disidenty (Kunderu, Havla, Klímu, Vaculíka). Jeho knihy mě nadchly.

Maminka mi doporučila Pražské orgie, které vznikly právě na základě Rothova poznání české společnosti. Je to kompaktní příběh, odehrává se převážně v Praze ve dvou dnech.

Je tam neuvěřitelná ženská postava Olga, má v sobě vše, co odráží bolest, zvrácenost, naději i zoufalý vzdor té doby. Je to nespoutaná, přitažlivá žena, rebelka, která možná hraje s režimem jakousi dvojitou hru…

Do Prahy přijede Rothovo alter ego, úspěšný americký spisovatel Nathan Zuckerman, a setká se zde se svéráznou Olgou, díky níž pronikne i na vyhlášené večírky, kde každý hledá krátký únik po svém. Seznamuje se s celou škálou lidských osobností, ale neví vždy přesně, kdo je kdo, kdo hraje jakou hru, kde číhá nebezpečí…

Jedná se o střet dvou světů: svobodného, idealistického a naší tehdejší pražské, poněkud cynické až bizarní reality. Je překvapující, jak Philip Roth neuvěřitelně jemně a hluboce tehdejší skutečnost popsal.

Ještě k Philipu Rothovi. Jde skutečně o jednoho z největších autorů současnosti, byl několikrát navržen na Nobelovu cenu – a nebýt feministek, možná by ji i dostal.

S nápadem natočit film jsem šla roku 2012 do agentury Dilia za ředitelem Srstkou, který mu poslal oficiální žádost. Po třech měsících přišla odpověď, že pan Roth chce vidět moje filmy a znát mé pojetí.

Za měsíc mi přišlo pozvání na konkrétní den a hodinu do jeho domu v Connecticutu. Úplně se mi podlomila kolena a první pocit byl: co jsem si to na sebe proboha ušila?

Vzala jsem s sebou syna Davida, bylo mu jednadvacet a mluvil anglicky mnohem líp než já. Znamenal pro mě velkou oporu. S panem Rothem jsme si povídali o různých věcech, o politice, Československu, o lidských vztazích. Na konci návštěvy řekl, že mi práva poskytne.

Naznačila jsem, že nemáme finance jako Hollywood, ale reagoval, že to není rozhodující, že na tomhle projektu nejspíš nezbohatneme ani jeden. A než jsme se za pár dnů vrátili do Prahy, měli už v Dilii z agentury pana Rotha návrh smlouvy. Zdála se mi jednodušší a jasnější, než je zvykem u nás. Věty měly svůj jasný obsah. V našem právu přehodíte předložku a už to znamená něco jiného.

Ne, nechtěl. Ani když byl malý, nebavilo ho chodit se mnou na natáčení, což jiné děti milují. Ani si zahrát. Lákala jsem ho na malé roličky, odmítal se slovy: Mně se natáčení nelíbí, protože tam maminko všem moc poroučíš.

Doma na to nebyl zvyklý. Vystudoval mezinárodní obchod, dnes je inženýr a pracuje v zahraniční firmě zabývající se financováním a oceňováním nemovitostí. Takže říkám: Fajn, třeba mě jednou budeš živit.

Začala jsem hned shánět peníze a dopisovat scénář. Udivilo mě, že do něj Philip Roth nezasáhl, říkal, že autorem filmu jsem já a musím se cítit svobodně. Mluvili jsme jen o hereckém obsazení – zmínil se, že má rád oscarového Adriena Brodyho, ale to by bylo nereálné.

Kanadský Jonas Chernick je taky vynikající, stejně jako Kseniya Rappoport z Petrohradu. A řada úžasných českých herců – Pavel Kříž, Klára Issová, Jiří Havelka, Mirek Táborský…

Odchod pana Rotha mě velmi zasáhl. Těšil se na pražskou premiéru, měl k Česku neuvěřitelně vřelý vztah. Ale nedočkal se.

To si netroufám říct, každopádně já k jeho předloze přistupovala s obrovským respektem. Neudělala bych to, co řada filmařů: vezmou známou knihu, vytáhnou pár motivů a nacpou tam své fantazie.

Zdůraznila jsem určité kontexty, které český divák bude znát, nebo pomoc hlavního hrdiny samizdatovým autorům, to Roth ze skromnosti tolik nerozváděl. A celkově jsem děj trochu zvizualizovala, aby nešlo pouze o dialogy. Těch jsem se nechtěla vzdát, jsou krásné a obsažné.

Asi bych šla, ovšem jen jako pozorovatel. Nechci teď působit jako puritánka, to nejsem, ale žádných sexuálních orgií bych se neúčastnila, byla jsem velký stydlín.

V Praze v době normalizace pořádaly různé partičky umělců sexuální večírky a někteří na to doplatili, když je StB načapala, jak si užívají s dívkami pod zákonem, dala jim na výběr: buď kriminál, nebo spolupráce s StB…

Orgie mě zajímají spíš v přeneseném smyslu – obsahově, jako střet lidí. I v našem filmu je obojí význam.

Nezapomenu nikdy na okupaci, i když jsem z ní tenkrát neměla ještě moc rozum. Zůstala ve mně emoce, že šlo o katastrofu, srovnatelnou s válkou. Nenáviděla jsem Sovětský svaz, tím spíš, že můj dědeček, právník, byl v roce 1937 v době stalinských vykonstruovaných politických procesů v SSSR popraven.

Vyrůstala jsem s tím, že jsem věděla, jaké hrůzy bolševismus páchal, protože doma mi o tom vyprávěli. Absurdním způsobem se to promítlo i ve škole: sice jsem uměla rusky líp než učitelka, ale tajila jsem to, schválně jsem dělala chyby a nosila z ruštiny trojky.

Byla jsem stydlivé a zaražené dítě. Moc ráda jsem si malovala – a nosila kvůli tomu poznámky. Taky jsem psala básničky a příběhy, vydávala jsem v jedenácti letech časopis Obrazovka a do něj dělala rozhovory sama se sebou. Podle toho, čím jsem zrovna chtěla být – krasobruslařkou, hokejistou.

Když to dnes čtu, zdá se mi to překvapivě dobré. Nechyběly reklamy, inzerce. Žili jsme tehdy v maličkém bytě, neměli jsme chatu, tak jsem si aspoň kreslila chaloupky a rozlehlé byty…

Později mě uchvacovaly různé lidské osudy. Ráda jsem je poslouchala a ráda jsem všem radila, zvlášť v konfliktních situacích. Zjistila jsem, že když mě něco rozzlobí, funguje můj mozek desetkrát líp než v klidu.

Na hraný film jsem si původně netroufla, a upřímně: pořádně jsem tehdy nevěděla, co vše režie obnáší. Čistý dokument jsem ale vlastně nenatočila.

Už v prvním ročníku jsem dělala film o tom, jak začínají být ženy obhroublé a muži zjemnělí – a pro potvrzení své teze jsem lidem před kamerou radila, co mají odpovídat. Tak jsem raději přešla na hrané věci.

Později mi v dokumentu začalo vadit odhalování reálných lidí, dolovat z nich, aby mluvili o svých niterných věcech, obrazně řečeno svlékat je před kamerou. Cítila jsem zodpovědnost za to, když se mi otevřou. A pochopila jsem, že bude lepší natočit zamýšlené scény hrané, s regulérními herci.

Myslím, že ano. Sice jsem se v jeho dvanácti letech rozvedla, ale s jeho otcem, hudebním skladatelem Jirkou Chlumeckým jsme zůstali skvělí kamarádi, dál spolu pracujeme a Orgie jsou již naším čtvrtým porozvodovým a dohromady devátým společným filmem.

Myslím, že jsme dokázali vytvořit takové prostředí a atmosféru, že David naším rozvodem nestrádal, měl na výchovu vždy oba rodiče…

A brzy jsem začala žít s mým nynějším přítelem. David měl tedy dva mužské vzory a všichni jsme se snažili pro něj mít pochopení. Snad i díky tomu nezvlčil a nenastoupila revolta.

Nesmějí si ublížit, udělat něco, co by druhého bolelo nebo co by bral jako zradu. Nemyslím jen čistě nevěru, ale tak vůbec, lidsky. Musí si rozumět jako přátelé a musí mít odvahu uznat, že ani oni sami nejsou dokonalí.

Zní to jako z pohádky, ale je to tak. Jasně že z nějakého důvodu jsme se rozvedli – čili úplně bez chyb to nebylo. Ale nehrál roli někdo třetí, prostě jsme si dali volnost.

Přítel má zajímavý osud. Narodil se v Bratislavě, ale rodina roku 1966 emigrovala do Izraele. Přišel do úplně jiného prostředí, studoval v novém jazyce, narukoval do armády a v bojových jednotkách se účastnil válečných konfliktů, kdy se Izrael musel bránit. S léty se stal podplukovníkem izraelské armády.

Založil rodinu, později se rozvedl a přijel do Prahy pracovat jako developer. Jsme spolu už dlouho. Často jezdíme do Izraele, mám ho moc ráda a obdivuji jeho lid, co všechno dokázal a vybudoval.

Přítel je sportovně založený, což bohužel nemohu říct o sobě. Nejezdím na kole, nepotápím se, nevyrážím do divočiny…

Ne že bych byla pecivál, ale nepotřebuji být vyloženě akční. Nikdy jsem neprahla po adrenalinu, protože mi ho dost poskytuje moje práce. Miluju společnost, zábavu, ale stejně tak jsem šťastná doma, když nikam nemusím.

Nejsem takový znalec, spoustu filmů jsem neviděla. Ale mrzí mě, že vidím málo výrazných osobností, zdá se mi, že filmy mají stejný styl. Pokud vzhlížíme k snímkům 60. let, tak ne proto, že by byly všechny tak geniální a dokonalé, ale proto, že v každém tvůrci byla cítit osobnost, každý jedinečně zachytil, co ho bolí, trápí nebo baví, co chce odkrýt.

Nabídli mi vánoční komedii. Nejdřív jsem producentům namítla, že si vybrali špatného člověka, že Vánoce s jejich povinnou romantikou a stresem nemám zrovna v oblibě. Spíš mě zajímalo vyprávění přes lidi, kteří je neprožívají typicky.

Shodli jsme se, že by to mohlo být zábavné a jiné než vžité stereotypy, a přitom pravdivé. Teď spolupracujeme na scénáři. Dělat komedii samozřejmě není žádná legrace. Pokud vše zvládneme, půjde na Vánoce 2020.

Necítím se jako herečka, nejsem člověk, co se rád předvádí, mám hrozné sebekontrolní a sebekritické mechanismy, které mě brzdí. Herec musí být trochu exhibicionista. A taky – to by si musel vzít nějaký režisér na svědomí.

Může se vám hodit na Zboží.cz: