Inessa Armandová - žena, která se zamilovala do Lenina

Tato jímavá a tesklivá slova pocházejí z dlouhého dopisu, který z francouzské metropole poslala v prosinci 1913 téměř čtyřicetiletá Inessa Armandová Vladimíru Iljiči Leninovi do polské Haliče, kde ruský revolucionář pobýval se svou manželkou Naděždou Krupskou.

Je to vlastně jediný list intimní povahy, který se v archívech zachoval, ačkoli Lenin s Inessou měli jinak velice objemnou korespondenci (týkající se však především stranických záležitostí).

A tak kromě několika vzpomínek přátel a známých, kteří nepochybovali o tom, že ti dva spolu měli v letech 1910-1912 poměr, zůstal tento dopis ojedinělým „hmatatelným“ dokladem jejich důvěrného vztahu.

Zatímco životopisů vůdce světového proletariátu jsou desítky, životní osudy Inessy Armandové jsou téměř úplně neznámé.

Podle matriky se narodila jako Inessa-Elisabeth Pécheux d’Herbenwille v Paříži 8. května 1874, tři měsíce před svatbou svých rodičů - Francouze a Angličanky. Otec byl varietním zpěvákem a používal pseudonym Théodore Stéphan, a tak se někdy představovala i jako Inessa Stéphan.

Podle jedné verze matka, učitelka hudby Natalie Wildová, svého manžela opustila, když bylo Inesse pět let. Podle jiné Théodore v tom čase jako velmi mladý náhle zemřel a zanechal rodinu se dvěma dcerami zcela bez prostředků.

V prekérní situaci pomohla matčina sestra Sofie, která vyučovala hudbu a francouzštinu v rodině bohatého textilního průmyslníka Eugena Armanda (Rusa francouzského původu) v Puškinu u Moskvy.

Vzala Inessu a její sestru Renée do Ruska a Armandovi obě dívky přijali za své. Dostalo se jim hodnotného vzdělání (z Inessy se stala kvalifikovaná učitelka), naučily se hře na klavír a také rusky a německy.

A nejen to - na hezká, inteligentní a elegantní děvčata jako by zrovna čekali tři mladí Armandovi synové Alexandr, Boris a Vladimír. K Inesse zahořel hlubokými city ten nejstarší z nich, Alexandr, a v říjnu 1893 se ve svých devatenácti stala v kostele sv. Mikuláše v Puškinu paní Armandovou. Záhy ji následovala i sestra, která se na stejném místě provdala za prostředního Borise. Během příštích sedmi let porodila Inessa Alexandrovi čtyři děti: Alexandra, Fjodora, Inessu a Varvaru.

Rodina žila blahobytně a zdálo se, že i manželství je šťastné. Přes nemalou zátěž rodinnými starostmi si Inessa našla čas na oblíbenou četbu. Měla ráda především politické spisy, hodně se také zabývala feministickou tematikou a tento zájem ji neopustil až do konce života.

Do tohoto období spadal bouřlivý vývoj emancipačního ženského hnutí, které od ženy vyžadovalo aktivní činnost na veřejnosti. A tak Inessa, inspirována myšlenkami tehdy módního L. N. Tolstého o výchově lidu, zřídila spolu s manželem školu pro venkovské děti a sama zde vyučovala. Později pomohla založit a pak i vést organizaci, která byla k dispozici ženám v nouzi.

Někdy v tom čase se jí však dostane do rukou také Leninův spis Co dělat?, který ji zřejmě definitivně nasměroval na revoluční cestu. Už nebyla spokojená s Tolstého požadavky mravního sebezdokonalování, drobné osvětářské práce či s bojem za osvobození ženy. Nechce bojovat za nic menšího než za osvobození celého lidstva.

I v jejím soukromí se odehrál velký třesk. Ač podle všeho žila dosud v úplné harmonii se svým manželem Alexandrem, náhle se vášnivě zamilovala do jeho nejmladšího a politicky radikálního bratra Vladimíra (bylo mu 18 let a byl tak o deset let mladší než Inessa).

Taková věc nemohla zůstat dlouho utajena. Musela se rozhodnout. Odešla k mladistvému milenci a v roce 1903 mu porodila syna Andreje. Její šlechetný manžel však rodinné drama neuvěřitelně zvládal - nechal ji i s dětmi odejít a řekl, že ji nadále miluje a bude oba milence podporovat.

Inessa už byla v tom čase i s Vladimírem zapojena do revolučních aktivit (od roku 1903 je členkou Ruské sociálně demokratické dělnické strany) a v únoru 1905 byli poprvé zatčeni.

Manželovi se podařilo díky známostem dostat oba po několika měsících z moskevského vězení na svobodu. Mezitím se staral o čtyři společné děti i nemanželského syna, jehož uznal za svého.

V květnu 1907 je Inessa znovu ve vězení, ale pustili ji na kauci. O dva měsíce později je však po dalším zatčení (za odhalenou kurýrní službu) poslána k dvouletému vyhnanství do Archangelsku.

Vladimír ji doprovází, ale drsné podnebí u Bílého moře mu nesvědčí. Vykašlával krev a odjel na léčení do Švýcarska. Přátelé Inessin rozháraný rodinný život odsuzovali, ona však své volby nelitovala. Svým přátelům Aškenázyovým na podzim 1908 z vyhnanství psala: „Nesoulad mezi zájmy osobními, rodinnými a společenskými je pro dnešní intelektuálku vůbec nejtěžší problém, protože neustále musí obětovat buď to, či ono. Kdo z nás dnes nestojí před tím těžkým dilematem? Ať to člověk vyřeší jakkoli, vždycky je to těžké.“

Několik dní po odeslání tohoto dopisu se jí v převlečení za venkovanku podařilo z Archangelsku uprchnout a pod falešným jménem se několik dnů skrývala v Moskvě. Setkala se s dětmi, žijícími opět u Alexandra, a pak ilegálně odjela přes Finsko na francouzskou Riviéru do Nice za Vladimírem, který tam ležel v nemocnici. Zastihla ho už v agónii, zemřel jí v náručí v únoru 1909.

„Neměla jsem tušení, že je to tak zlé,“ napsala později z Paříže přátelům. „Myslela jsem, že půjde jen o malou operaci - rozříznutí vředu… Je to pro mne nenahraditelná ztráta, poněvadž s ním bylo spjato mé osobní štěstí. A bez osobního štěstí se člověku moc těžko žije.“

V tomto těžkém období se její osud protnul s osudem budoucího tvůrce revoluce. Po smrti Vladimíra odjela s dcerami a synem Andrejem do Roubaix, kde tehdy bydlel Alexandr s nejstaršími syny. Na podzim 1909 se i s dětmi stěhuje do Paříže - a tady došlo k osobnímu setkání s Leninem. Dosud se znali pouze ze vzájemné korespondence.

Inessa se postavila na stranu bolševické frakce v ruské sociální demokracii a jedna její známá ji zavedla na schůzi v zadní části kavárny Porte d´Orléans. Tam poprvé přihlížela vystoupení vitálního agitátora s velkým charismatem, který se jmenoval stejně jako její ztracená láska…

Na sklonku roku odjela do Bruselu na několik měsíců studovat ekonomii. Po návratu do Paříže se do Lenina vášnivě zamilovala, jak sama přiznala v pozdější korespondenci. Se svými dvěma dětmi se nastěhovala do těsné blízkosti Leninova pařížského bytu na Rue Maria-Rose a spřátelila se i s jeho manželkou Naděždou. Ta nemohla dát svému muži rodinu, a tak vcelku ráda pobývala s jejími dětmi.

Inessa svoje pocity výmluvně popsala ve zmíněném dopise z listopadu 1913: „Měla jsem před Tebou nesmírné rozpaky. Planula jsem touhou, abych Tě spatřila, avšak připadalo mi snad lepší na místě zemřít, než pobývat v Tvé přítomnosti. Když jsi jednou bůhvíproč vpadl do pokoje N. K., ihned jsem ztratila sebevládu a chovala jsem se jako blázen.

Teprve ve stranické škole v Longjumeau a následující léto jsem si v souvislosti s překlady na Tebe poněkud zvykla. Byla jsem tak šťastná, když jsem Tě mohla nejen poslouchat, ale když jsem se mohla na Tebe dívat, jak mluvíš.“

Podobný písemný doklad o tom, že také Leninův vztah k Inesse byl stejně vášnivý, nemáme - ačkoli zřejmě i on mohl ve vzájemné korespondenci ledacos vyjádřit. Přesvědčit se o tom však nemůžeme, protože Lenin v polovině roku 1914 požádal Inessu, aby mu jeho listy vrátila. Pravděpodobně potom ty s intimním obsahem buď sám zničil, nebo skončily v nějakém archívu - a editoři jeho spisů z nich později selektivně citovali.

Tak byly například svého času „odstraněny“ i řádky z inkriminovaného Leninova dopisu z roku 1914: „Prosím, až přijedeš, přines s sebou všechny naše dopisy (posílat je doporučeně není vhodné: takový dopis mohou přátelé snadno otevřít). Prosím, přines všechny dopisy, přijď sama a pohovoříme si o tom…“

Ovšem i bez písemných „důkazů“ z Leninovy strany lze z jejich (zachované) korespondence a vzpomínek pamětníků usoudit, že s Inessou jen neflirtoval a měl s ní vskutku nemanželský poměr.

Čím ho upoutala? Když se poprvé setkali, bylo jí 35 let a nebyla žádná klasická kráska, ale s velkýma očima v široké tváři, s bohatými kaštanovými vlasy nad vysokým čelem a se smyslně krojenými rty byla fascinující a přitažlivá žena.

Lenina však nepochybně okouzlilo i to, že byla ženou, jež chtěla - jak se ostatně svěřila na sklonku svého života na stránkách svého deníku - věnovat veškeré své úsilí bolševickému ideálu revolučního života. Byla plná tvořivé energie a vkládala upřímnost a vášnivost do všeho, co dělala.

Leninova manželka Naděžda Krupská nebyla slepá a samozřejmě brzy rozpoznala, co se mezi jejím mužem a šarmantní ruskou Francouzkou děje. Byla zřejmě mimořádně trpělivá, ale i to mělo své meze.

Jakým způsobem vyjádřila svůj nesouhlas? To si všichni tři odnesli do hrobu. Pro životopisce zůstaly jen všelijaké pověsti a úvahy jejich známých a spolupracovníků. Nejčastěji se uvádí, že Leninovi koncem roku 1912 nabídla, že od něho odejde, aby mu nechala prostor pro jeho vztah s Inessou: „Buď ona, nebo já!“

On však nechtěl čtrnáctileté manželství ukončit. Chtěl si zachovat přízeň Inessy i nadále, ale nechtěl přitom přijít o Naďu, v níž měl osobní tajemnici i hospodyni. A tak - jak uvádí pozdější lidová komisařka sociálních věcí a poté velvyslankyně ve Švédsku Alexandra Kollontajová - Lenin Naďu poprosil, aby si to ještě rozmyslela a zůstala. A Naďa to udělala - ovšem poté, co ji ujistil, že románek s Inessou ji nevytěsní z jeho srdce.

I když Leninův poměr se sličnou Francouzkou trval svým způsobem až do její smrti, úzký důvěrný vztah zhruba v té době skončil a Inessu to mimořádně sklíčilo. Nepřestala ho milovat a prosila, aby si to ještě rozmyslel, a snažila se ho přesvědčit, že oni tři přece mohou žít bez výčitek či pocitu viny.

Lenin však nesouhlasil a nedal se obměkčit. Musel si klást otázku, zda jsou tyto složité citové záležitosti natrvalo únosné. Nepochybně tancoval na tenkém ledě: chtěl zůstat s Inessou v přátelském vztahu - a zároveň si přál, aby ji mohl i nadále pověřovat významnými stranickými úkoly. Musel proto nalézt rovnováhu mezi citovou a politickou stránkou vztahu.

A to se mu dařilo, neboť obě ženy své role v tom zvláštním revolučním milostném trojúhelníku víceméně přijaly. I v dalších letech bylo možné vídat trojici často pohromadě. Koncem března 1917 s třicítkou dalších ruských politických reemigrantů odjeli pověstným zapečetěným vlakem z Curychu přes Německo a Švédsko do Petrohradu - a obě ženy pak stály jen pár kroků za ním, když v projevu na petrohradském nádraží vybízel k světové socialistické revoluci.

Vídávali se i po Vítězném říjnu. Lenin jí pomáhal v mnoha záležitostech, ale setkávali se už mnohem méně, občas se jim podařilo mluvit telefonicky. Na zachovaných lístcích jí vykal.

Inessa pracovala s obrovským nasazením ve státní správě a bydlela nedaleko Kremlu. V archívu se zachoval její lístek Leninovi z léta 1920: „Můj drahý příteli. Situace je taková, jak jsi viděl, a množství práce nebere konce. Začínám se už vzdávat, spím třikrát tolik co ostatní…“

Byla naprosto vyčerpaná. Lenin několikrát zařídil návštěvu lékaře a nakonec ji na konci srpna přemluvil, aby nejela do Francie, kam původně chtěla, ale odjela i se synem do kislovodského sanatoria v horách severního Kavkazu. Vydal příkazy, aby se jim dostalo odpovídajícího zacházení.

Jenomže v tom kraji řádila epidemie cholery - a za tři týdny dostal od Ordžonikidzeho smutný telegram: „Soudružku Armandovou, jež onemocněla cholerou, nebylo možné zachránit. Zemřela 24. září. Tělo bude dovezeno do Moskvy.“ Na přání naprosto zdrceného Lenina byla 11. října 1920 pochována u Kremelské zdi.

V sanatoriu se Inessa se svými posledními myšlenkami svěřovala do poznámkového sešitu, který jakoby zázrakem zůstal zachován v archívu. „Jakmile jsem se vzdala veškeré své síly, veškeré své vášně k V. I. a k práci, jako by ve mně vyschly všechny prameny lásky, všechny mé sympatie k lidem, kterými jsem dříve přímo překypovala. Nic z toho mi nezbylo. Jsem živá mrtvola, a to je strašné!“ zapsala si 1. září.

V posledním zápisu, 11. září 1920, se vrátila ke svému oblíbenému a věčnému tématu - k lásce, a v podstatě dokazuje, jaký vliv měl Lenin na její život. Jeden druhého milovali, avšak jemu se podařilo ji přesvědčit, že zájmy proletariátu mají přednost před city.

Do deníku toho dne napsala: „U romantiků zaujímá první místo v jejich životě láska. Stojí nade vším. Až donedávna jsem byla tomuto pojetí mnohem blíž než teď. V mém životě bylo nemálo chvil, kdy jsem své štěstí i lásku obětovala ideálu. Avšak dříve se mi zdálo, že láska má stejný význam jako veřejná činnost. Teď vidím, že tomu tak není. Ve srovnání s veřejnou činností je význam lásky docela maličký, nelze ho s ní vůbec srovnávat.“

Snad chtěla Inessa na prahu smrti přesvědčit sama sebe, že práce pro ni znamenala víc než muž, jehož milovala…