Ilona Svobodová: Tři tetování zatím stačí

Proč ne? Líbí se mi to. Mám ještě dvě - na zádech velkého pavouka, matku (ohrnuje si šaty), a na noze menšího pavouka, dítě. Časem je chci propojit tenkou linkou, pavučinou.

K tatérce Janě Sovákové, bývalé herečce Ypsilonky, která sekla s hraním a má teď salón. Je opravdu skvělá. Určitě ji zase navštívím, ale zatím to stačí.

Ti to oceňují.

Říkám - „Debilové, amatéři!“ To není sprosté.

Horší výrazy jsou až během hry.

Tuhle hru o třech generacích žen, které jsou opuštěné a ani jedna nezná svého otce, napsal Vojta Štěpánek, šéf Divadla Komedie. Na to, jak je mladý, přesně vystihl ženské charaktery. Scénky a dialogy nejsou vymyšlené, jen okoukané a odposlouchané z různých rodinných setkání. Nepřišlo mi to tak vulgární.

(směje se) Vždyť je to role! Musela jsem se trochu předělat, taková ve skutečnosti nejsem. V každém divadle hraju něco jiného. Mně nevadí, že nadávám, je to úlevné. I když tady jsme dostali doporučení, abychom v některých městech mluvili slušně. Hned na prvním zájezdě v Českých Budějovicích však dámy tak řičely smíchy, že jsme pro hluk vůbec nemohli pokračovat. Evidentně je to úlevné nejen pro nás, ale i pro diváky.

Cvičím pilates a moje trenérka, kterou jsem pozvala na představení, se tím úplně nadchla. Všechny své klienty posílá do divadla - a naopak my z jeviště propagujeme cvičení pánevního dna.

Pravidelně.

Souhlasím, a málokdo vydrží do konce. Ale mně to hodně pomáhá, mám plno úrazů ze snowboardu a z lyží. Kdybych necvičila, nedržím pohromadě.

V Dlouhé představení Naši furianti, v Celetné Romea a Julii, v Řeznické s Martinem Hubou Bergmana Po zkoušce a s Davidem Matáskem, který má mimochodem potetovaná celá záda, Špatnou ženskou. A v Divadle Palace P. R. S. A. Jednou se mi stalo, že jsem šla do jiného divadla. Měla jsem hrát v Celetné, ale telefonovala jsem a automaticky jsem zamířila do Dlouhé. Ještě že je to blízko sebe.

Já jsem takový šprt Krhounek, texty si pokaždé disciplinovaně opakuji.

Krásně. Přišla jsem ještě jako studentka pátého ročníku Státní konzervatoře v Praze a zahrála jsem si první poslední. V souboru byli pánové Adamíra, Vinklář, Jana Dítětová, paní Štěpničková, Kubánková, Marta Vančurová, Jorga Kotrbová, Vilém Besser, Ota Sklenčka. Vzali mě jako holčičku a piplali si mě, brali mě do rozhlasu, na dabing. Dalo mi to víc než celá škola.

Bylo to strašně kruté. Točili jsme při dvaceti pod nulou. Všichni mi pomáhali a na práci s Františkem Vláčilem se nedá zapomenout. Myslím, že už nepotkám kvalitnějšího režiséra.

Z duše, jsem závislá na citu a na pocitu.

Čekala jsem Filipa a část z nás také společně s herci z Dejvického založila Divadlo v Dlouhé.

Najednou jsem už nechtěla číst fermany a přizpůsobovat se věcem, které mě neuspokojují. Měla jsem ještě hodně síly a plno zkušeností, a přesto jsem nedostávala role, které jsem si chtěla zahrát. Chtěla jsem být svobodnější. Ale to se mi vymstilo, protože jsem v divadle dala výpověď a v seriálu Ulice jsem moc netočila. Tak jsem odjela do Rouenu na kurz francouzštiny. Říkala jsem si, že budu dělat něco jiného. Měla jsem pocit, že divadla jsem se nahrála už dost. Bylo mi padesát.

Když jsem se po prázdninách vrátila, čekalo mě několik nabídek.

Nejsme rozvedení a sama jsem zvědavá, jak to budou diváci brát. Naše rodina se rozpadla, každý žije zvlášť a sám, což je na naše poměry nezvyklé. Plno lidí kolem mě tenhle model praktikuje, nespěchá do svatby, ať už kvůli půjčkám, nebo komplikacím při případném rozchodu. Je to zvláštní trend.

S Veronikou se známe od studií, navíc jsme sousedky. Naše děti spolu chodily do školky i do školy. Při práci si také rozumíme. Setkaly jsme se například ve filmu Blankytná pohádka. Teď si v seriálu navzájem přebíráme muže a to se hraje moc dobře.

Ne, to patřilo k bontonu. Vyrůstala jsem na Kladně a tam se chodilo do kroužků. Po základní škole mě pak nepřijali na gymnázium, odmítli mě v Praze, v Novém Strašecí i ve Slaném.

Otec byl vojákem z povolání, ale odsoudil vpád ruských vojsk a skončil. Tři roky jsem se učila jazyky, psaní na stroji a těsnopis. Umím 400 úderů a 90 slov za minutu. Paradox je, že mě pak vzali na konzervatoř do Prahy v roce Charty 77.

U soudu a také v parlamentu. Tam se jak nahrává, tak zapisuje těsnopisem.

Je zubařka.

Ne ne, vždycky jsem končila na pohotovosti. Byla jsem klasická kovářova kobyla.

Moc času jsem s nimi netrávila, protože pracovali v jiných městech. Jsem jedináček a vychovávali mě babička s dědou a praděda. Ti mě ovlivnili. Byli vzdělaní a milovali život, cestovali, četli, chodili na výstavy, koncerty, byli zakladateli skautingu. Hodně na ně myslím. Děda mi vštěpoval lásku k jazykům, ke čtení, k vínu a mariáši.

Jo.

No jo.

Dneska už se mariáš tolik nehraje. Když jsem ale byla těhotná s Adélou (dcera z prvního manželství s Gustavem Bubníkem - pozn. red.) a točili jsme Slavné historky zbojnické s Hynkem Bočanem, hrála jsem s řidiči v pauzách při čekání na sluníčko nebo na mraky. Pamatuji si, že jsem tehdy vyhrála svému miminu na dupačky a na botičky.

Těžce. Žili jsme spolu 25 let.

Nic uměleckého. Filipovi je 23, studuje církevní školu se sociálním zaměřením a pracuje s handicapovanými dětmi, také s autisty a s pěstounskými rodinami. Adélu od tří let vychovával Petr, teď je jí 29 let. Studovala sice UMPRUM a DAMU, ale živí se mimo obor, mj. učí angličtinu. Dává lekce i mně. Jsem jediná z rodiny, kdo anglicky neumí.

Možná od dědečka z maminčiny strany, který uměl dokonale německy a francouzsky. Vystudoval chemii. Říkali jsme mu čibukový dědeček, protože kouřil jen čibuk. Naučil mě rozumět vínu, odlévat stopy, chodil se mnou na tajné výpravy. Proto ráda chodím na túry po horách.

Často na něj vzpomínám - i ve stáří si udržoval znalost jazyků, třebaže v minulém režimu nemohl nikam vycestovat. Mnoho lidí se na to tenkrát vymlouvalo, ale on si denně četl zahraniční knížky. Také já jsem jela poprvé do Francie až po revoluci.

Už ne, moje kamarádka, za kterou jsem jezdila, změnila podnik. Je ve vedlejší restauraci. Francouzštinu se učím hlavně proto, že si potřebuji překládat recepty. Ráda vařím, jenže francouzská kuchyně je komplikovaná a časově náročná, a tak mi příprava trvá třeba pět hodin. Ale já si u toho odpočinu. Když mě to chytne, navařím i pět jídel.

K francouzské úchylce se přiznávám. Když někde v restauraci nebo i na ulici vidím Francouze, jak si s něčím nevědí rady, nabízím jim pomoc. Vždycky jsou nadšení, protože Češi moc francouzsky neumějí. Učím se i v metru a slovník mám v iPhonu. Vím, že stačí přečíst si každý den alespoň malý odstavec.

Po těch dramatických událostech v Paříži se trochu bojím. Nemusím ale přímo do centra. Krásná je například Normandie. Rouen je zajímavé město, v jehož okolí žili všichni impresionisté. Projela jsem celou oblast, když jsem tam studovala. Našla jsem nádherná místa, která nejsou v bedekrech a kam bych se s cestovkou nikdy nedostala.

Letos už jsem byla třikrát lyžovat, naposledy s dcerou na ledovci v Rakousku. Adéla mě chválila, že jsem se zlepšila. Na kolo vyrazím až na jaře a na túru po horách můžu i v létě.

Před třemi lety jsem se na něm hodně pomlátila, vyhodila jsem si rameno a dodnes mě bolí krční páteř. Odmítla jsem operaci a pomáhá mi cvičení pilates. Ale jezdím dál.

Vždycky si vzpomenu na režiséra Otakara Vávru, s nímž jsem točila Oldřicha a Boženu. Tehdy mě hned první den Jirka Bartoška pustil z koně. Měla jsem otřes mozku, zvracela jsem, jenže film musel pokračovat. A tak Vávra zařval: Okamžitě ji posaďte zpátky na koně, nebo se bude bát zvířat. Nevadilo mu, že mi není dobře. Totéž jsem udělala po pádu na snowboardu. Měla jsem sice strach, brněly mě ruce i nohy, ale hned jsem se postavila a sjela jsem alespoň dětskou sjezdovku. Vávra by měl ze mě radost.

Že bude večírek! (směje se) V padesáti jsem slavila bouřlivě a na etapy. Teď jsem ještě o nějakých oslavách nepřemýšlela. Ale byla jsem poprvé u kartářky, chtěla jsem vědět, co dál se životem.

Samé optimistické věci. Tvrdila, že takové nahromadění citů a emocí v kartách ještě neměla v ruce. A taky že mě to asi trochu ničí. Jenže já lidem ráda pomáhám a opravdu ke mně všichni chodí na radu. Myslí si, že jsem silný člověk.

Věkem se všechno v hlavě srovná, hlavně nemá cenu na něco si hrát. Chtěla bych si na sebe udělat víc času. Teď jsem v zajetí soukromých událostí a práce - pořád točím, hraju, učím studenty a nemám jediný volný víkend. Stále se učím texty. Tak to trvá už od chvíle, kdy jsem odešla na volnou nohu. Mám další nabídky, ale nemůžu je všechny brát. Začínám zvažovat svůj život. Chci si ho řídit sama.

Víte, od svých dědečků jsem přejala optimismus. Mám velice ráda život a pořád se na něco těším. Když má člověk před sebou nějaké plány, sebenepatrnější, udržuje ho to v dobré náladě a nezakrňuje. Já si třeba dnes chci přeložit tenhle odstavec z francouzštiny.