Ilona Csáková: Byla jsem tak naivní

Nevím, jak se dá vyjádřit hodně. V zásadě změnilo můj pohled na celý život. Dřív jsem to byla jen já. Můj svět a moje kariéra. Člověk byl takovým jajínkem, který rozhodoval sám za sebe. Teď už to nejsem jen já, ale my. A jsem moc ráda, opravdu jsem se na to těšila, protože takovou zásadní změnu v životě jsem potřebovala, a hlavně si ji přála.

Ano. (zvážní)

Okolo pětatřiceti jsem se najednou přestala radovat ze života. Začala jsem pociťovat krizi.

Vždycky musí být nějaká příčina. Nebývá to tak, že by přišla znenadání a hned. Všechno se odvíjí od toho, jakým tempem žijete, jak smýšlíte, co vás zajímá, jak moc máte otevřenou mysl, srdce a jak jste nebo nejste spokojená se svým soukromým životem.

To je právě to. Slušně jsem vydělávala, kariéra dobrá… Ve své podstatě bylo všechno v pohodě. Až by vám to klidně mohl někdo závidět. Ale vy cítíte, že máte v sobě prázdné místo. Cítíte se neúplná, nenaplněná a dřívější radosti jsou tytam. U mě tyhle pocity přišly zákeřně a plíživě. Zpočátku jsem je ani neuměla pojmenovat. Bylo to, jako by vás zahalil nějaký černý mrak. Asi to souviselo i s mými špatnými partnerskými zkušenostmi.

Moc se nešlo bránit. Jedna moje kamarádka, která se ocitla v podobném rozpoložení, si myslela, že vše napraví třeba nové boty. Kupovala si je pořád. A drahé, značkové! Ale ducha nenasytíte žádnou hmotou a bolavé srdce neošálíte.

Ne. Snad jsem jen věřila, že krize jednou pomine. Každopádně jsem to řešila tak, že jsem chtěla být naopak hodně aktivní, nechtěla jsem být moc sama (zamyslí se). Ve své podstatě bylo moje rozpoložení prvopočátkem toho, že jsem začala hledat nové obzory například v ezoterice.

Ano. To je. Ale jak už jsem říkala, vše je podmíněno tím, jak žijete.

Kdyby to šlo, tak bych některé etapy asi vyzmizíkovala.

Nezlobte se, s tímhle se nechci svěřovat… Víte, ale když se tak nad tím zamýšlím, nebylo by to ono. Život je jako film. I ten má svůj děj, své mezníky a měl by navazovat. A pokud z něj něco vystřihnete, ztratí kontinuitu, ztratíte se i vy. Takže kdybych chtěla některé špatné věci eliminovat, nikdy bych zase nebyla tam, kde jsem.

Jak se říká, všechno zlé je k něčemu dobré. Před těmi pěti lety jsem opravdu nebyla šťastná, i když jsem věřila tomu, že jsem. Něco jsem hledala. Ale pak jsem zjistila, že to, co jsem hledala, ani neexistuje. A že opravdové štěstí na vás čeká, jen o něj musíte skutečně stát a nehledat ho tam, kde není.

Samozřejmě (odmlčí se). Mateřské pudy mě provázejí celý život. Vždycky, když jsem byla zamilovaná, toužila jsem po miminku. Je to zvláštní, co všechno s člověkem dělají hormony lásky. Byla jsem tak naivní, rozkošně naivní (usměje se).

A když vztah skončil, byla jsem vlastně ráda, že jsem odpovědná jen sama za sebe. S odstupem času jsem zjistila, že jsem nebyla na dítě ještě připravená a že jsem ho zkrátka neměla mít jen tak s někým. Vím o ženách, které si muže vytipovaly jen kvůli miminku. Vůbec je za to neodsuzuju, já jsem to ale takhle nechtěla.

Některé to takhle chtějí a vyhovuje jim to, a pokud ne, myslím si, že to je asi spojené s jejich požadavky. Obzvlášť ženy emancipované, které jsou samostatné a zaopatřené, to mají hodně těžké. Takové podle mě muži, o které by ony zrovna měly zájem, moc neobdivují.

Chlapi mají možná z takových žen respekt. Bojí se třeba, aby neztratili svoji pozici, aby neutrpělo jejich ješitné ego, mají asi strach, že přestanou být nepostradatelným zaopatřovatelem a ochraňovatelem.

Radek (o rok mladší brněnský podnikatel - pozn. red.) je velmi inteligentní chlap. A troufnu si říct, že díky tomu a díky jeho životním zkušenostem máme rovnocenný vztah. Vážíme si a uznáváme jeden druhého, nemluvě o pocitu zázemí, které s ním mám. Myslím, že jsme na sebe čekali dlouho.

Přešťastná (rozzáří se jí oči).

Myslím si, že hysterická nejsem. Moje sestra měla první dítě ve dvaceti, proto můžu porovnávat. Ale vím, že jsem možná proti některým mladším maminkám mnohem obezřetnější, víc o věcech přemýšlím a snažím se je dělat důsledně, někdy až příliš (smích).

Moje babička taky otěhotněla po čtyřicítce, a kdyby tomu tak nebylo, nejsem na světě. Tchána měla jeho maminka ve třiačtyřiceti. Je to přece každého věc. Důležité je, jak se cítíte při síle fyzicky i mentálně a jestli jste schopná se ztotožnit s novým životem. A hlavně by si ta žena měla položit otázku: Mám na to, abych to dítě uživila, vychovala a zaopatřila?

Moc bychom si ještě přáli holčičku.

Kdykoli potřebuju, pomůže mi tchyně (zamyslí se). Mám opravdu kliku, protože jsou kolem mě jen samí fajn lidi. Babička s dědou Daniela milují a nedělá jim problém mi kdykoli vypomoci. I můj partner mi pomáhá a klidně malého koupe, přebaluje, krmí…

To zatím nevíme. Žijeme přítomností. Víte, jsem ráda, že jsem odešla z Prahy. Mohla jsem tak na chvíli aspoň totálně vypnout, odpočívat, relaxovat a těšit se na Daniela. Připravit si výbavičku a zároveň se i připravit na roli matky. Opravdový psychický odpočinek od profese zažívám až tady na mateřské, i když už semtam pracuju.

Připadalo mi, jako kdybych do ní nikdy nepatřila. Dokonce jsem chvílemi měla pocit, že tomu systému vůbec nerozumím. Myslím, že za to ale mohly hormony (smích). V těhotenství jsem se koncentrovala jen na příchod Daniela a na to, jak je úžasné, že ve mně roste človíček.

Měla jsem neustále dobrou náladu a všechny malichernosti jsem vypouštěla. Zkrátka člověk spoustu věcí v životě i v práci přehodnotí. Není nic důležitějšího než zdraví a pohoda vašeho miminka.

Samozřejmě jsem nad nabídkami hodně přemýšlela kvůli času, který musím věnovat zkouškám. Kat Mydlář by se měl začít zkoušet v prosinci. To znamená, že budu muset být asi dva a půl měsíce v Praze. Samozřejmě i s Danielem. Jak to budu řešit s hlídáním, ještě uvidím. Myslím si, že povedeme kočovný život (smích).

Ale pokud jde o návrat do šoubyznysu? Musím říct, že se mi vrátila radost ze zpívání, hrozně mě to zase baví. Těším se jak na koncerty s mou novou kapelou, tak na Lauru a její tygry, na fanoušky… Navíc se mi zpívá skvěle.

Nejen to. Vrátila se mi ztracená radost ze života.

Hmmm (přemýšlí).

To by byl.

To bylo velmi trefné! Pokud se mi podaří sehnat sponzory na desku, tak si splním jeden z mých dávných snů. V současné době to není lehké, obzvlášť když se už všeobecně desky moc neprodávají.

Jistě. Protože vydavatelství vám sice desku vydá, ale nezaplatí. A pakliže vám cédéčko přece jen zainvestují, většinou chtějí natočit to, co oni považují za prodejné. Je to obchod a logické. Ale pro mě jsou teď prioritou jiné věci.

Daleko důležitější je pro mě to, že mám bezvadného partnera, krásné, veselé a zdravé dítě, kolem sebe fajn lidi a že mi moje práce přináší radost. A když to porovnám s tím, jak jsem na tom byla před pár lety, tak teď konečně žiju tak, jak jsem si dlouho přála. A na tu vysněnou desku si ještě chvíli můžu počkat.