Igor Chmela: Milostné scény jsou peklo

Ztělesnil hlavní roli ve filmu Roberta Sedláčka Rodina je základ státu, jenž za loňský rok získal nejvyšší ocenění filmových kritiků i nominaci na Českého lva. Nedávno se představil v dramatu Bohdana Slámy Čtyři slunce, patří k hereckým oporám Divadla Na zábradlí, v televizi baví diváky v populární improvizační show Partička a na stejné stanici ztělesnil další ze svých doktorských rolí v seriálu Zázraky života.

Tou první byl před několika lety nepříliš sympatický ředitel nemocnice Bílý v Ordinaci v růžové zahradě.

„Pamatuji se ale, že jsem dramaturgyni našeho divadla pokaždé v téhle roli rozesmál. Definovala mé hraní jako urputné úsilí herce navzdory úskalí scénáře vytvářet dojem, že neexistuje.“ Postava gynekologa Marka Tichého má přece jenom více vrstev.

„Život se s ním nemazlí, do příběhu vstupuje v těžkém období života: rozpadla se mu rodina, musí si hledat nové zaměstnání, na klinice, kde začne pracovat, se však potýká se stíny své minulosti. Takže to se svojí introvertní a urputnou povahou nebude mít jednoduché,“ charakterizuje svou postavu.

Jeho zatím největší filmovou příležitostí byla hlavní role v dramatu Rodina je základ státu. Scenárista a režisér Robert Sedláček psal postavu bývalého učitele dějepisu, z něhož se stane manažer velké banky a posléze tunelář, přímo pro něho. „Robert mě viděl v reklamě, kde jsem hrál nějakého pojišťováka v kravatě a to ho prý inspirovalo. Taky něco říkal o mých pravdomluvných očích,“ odpovídá na otázku, proč si autor filmu vybral pro roli Libora právě jeho.

„Řekl, že jsem v jeho filmech hrál s výjimkou Pravidel lži zatím samé čurdy a že by byl nerad, abych se stal druhým Jiřím Lírem českého filmu. Takže by mi rád svěřil nějakou větší roli.“

Na postavě závratně zbohatlého bankovního manažera, který se ze dne na den ocitne se ženou a dvěma dětmi na útěku před zákonem, považoval jeho představitel za nejsložitější to, jak přenést obrovské vnitřní drama na filmové plátno: „Žádné akce tam moc nejsou a Robert má navíc rád, když se podehrává. Uber, uber, říkal pokaždé.“ Pro jednání své postavy příliš pochopení nemá: „Říká sice, že to všechno dělal pro rodinu, ale ve skutečnosti to dělal pro své ego. Já bych svou rodinu do něčeho takového neuvrhl, na to ji mám moc rád.“

Jeho rodina sestává z manželky, herečky Jany Janěkové mladší, pětileté dcery a dvouletých dvojčat. „Máme doma veselo,“ charakterizuje rodinný život.

Být dobrým otcem je prý dřina. „Jsem dost prchlivý, ale snažím se zlepšovat,“ přiznává. „Otcovství není jen přebalování a vodění do školky. Nikdy vlastně nekončí,“ dodává a zároveň skládá hold své manželce Janě, která už začala po mateřské hrát: „Je skvělá organizátorka. Vytváří doma fermany, kde kdy kdo má být.“

Igor je plně vytížený v domovském Divadle Na zábradlí, kde účinkuje v sedmi inscenacích, a také natáčením Partičky, úspěšné improvizační televizní show, kde účinkuje s Ondřejem Sokolem, Michalem Suchánkem a Richardem Genzrem. Do Partičky ho vytipoval Ondřej Sokol, spolužák z DAMU, kde už spolu improvizační představení dělali. O tom, že zadání skečů žádný ze čtyř aktérů dopředu nezná a že to, co na pódiu předvádějí, je naprostá momentální improvizace, se mohou přesvědčit i diváci v divadle Broadway.

„Témata tam zadávají diváci, ten, kdo má na uších sluchátka, opravdu netuší, na čem se domluvili,“ říká Igor. Když jim jednou autor, slovenský moderátor Daniel Dangl, chtěl před natáčením téma přiblížit, protože si myslel, že bude moc těžké, požádali ho, ať jej změní. „Kdybychom ho dopředu znali, nebyla by to pro nás taková zábava,“ říká Igor. „Ono to ani jinak než z čisté vody nejde.“

Některá zadání, kdy se čas na promyšlení počítá na pouhé desítky sekund, jsou opravdu zapeklitá a Igor přiznává, že se mu často stává, že v prvním okamžiku vůbec neví, co udělá. „V takových chvílích dělám to, co mě zrovna napadne. Přiznat, že mám vymeteno, je většinou přínosnější, než se to pokoušet skrývat. A nejsem tam sám, vím, že se můžu spolehnout, že něco napadne Michala, Ondru nebo Richarda,“ dodává.

Cesta jednačtyřicetiletého ostravského rodáka na divadelní prkna vedla oklikami. Vystudoval železniční průmyslovku a po maturitě pracoval nějakou dobu jako traťový dělník. „Tloukl jsem krumpáčem pod pražec šutry, byla to docela těžká práce, ale potkal jsem tam zajímavé týpky, z nichž mnozí přišli ze šachty nebo z kriminálu,“ vzpomíná.

Na vojně se pak seznámil s Martinem Fingerem, dnes hercem pražského Komorního divadla, který se připravoval na přijímací zkoušky na DAMU. Nakonec tam šel s ním, aby mu v dialozích nahrával, a k jeho překvapení se členové komise shodli na tom, že by měli být přijati oba.

Na DAMU studoval pod vedením Jana Kačera, který své studenty několikrát obsadil do inscenací v Národním divadle, kde režíroval. Když dostudoval, nabídli mu tam angažmá. Po dvou letech však pocítil potřebu změnit prostředí. „Jeviště Národního divadla bylo první, na kterém jsem stál, ale já se na to ještě necítil zralý, toužil jsem si zahrát na menších, uvolněnějších scénách.“ Odešel tedy ještě s Martinem Myšičkou za Miroslavem Krobotem do Dejvického divadla. Odtamtud přešel do Divadla Na zábradlí, kde je v angažmá již desátým rokem.

Předsálí tohoto divadla se stalo i jeho první výstavní síní. Igor Chmela rád fotografuje a vloni na podzim tam představil své fotografie v rámci cyklu o Praze s názvem Čí je to město?

Nejraději fotí klasickým fotoaparátem na kinofilm, který vyvolává doma v koupelně – ve chvílích, kdy je v ní při provozu pětičlenné rodiny volno. „Mám i digitální fotoaparát, fotím na telefon, ale focení na kinofilm mi přišlo zajímavější. Baví mě proces vzniku fotografie, napjaté čekání, co na filmu bude, až ho vytáhnu z tanku,“ říká.

Filmový křest si odbyl v roce 2005 v komedii Pavla Göbla Ještě žiju s věšákem, plácačkou a čepicí. Své znalosti železničního prostředí prý mohl využít jen do jisté míry. „Na škole jsem studoval obor oprava a rekonstrukce železničního svršku a spodku, ve filmu jsem hrál výpravčího, takže pohyby plácačkou při vypravování vlaku jsem se musel naučit,“ upřesňuje.

O rok později ho Robert Sedláček obsadil do psychologického dramatu z protidrogové léčebny Pravidla lži. S režisérem spolupracuje pravidelně – role chlapíka s excentrickým koníčkem v Sedláčkově komedii Největší z Čechů mu před dvěma lety vynesla nominaci na Českého lva.

Jeho poslední filmovou rolí je postava učitele v dramatu Bohdana Slámy Čtyři slunce, které mělo světovou premiéru na nejznámějším americkém festivalu nezávislého filmu Sundance. „Je to trochu záhadný třídní, který má poměr s matkou svého žáka,“ charakterizuje svou postavu. Žákovu matku hraje Aňa Geislerová. Ani tak půvabná herečka však nezměnila jeho vztah k milostným scénám: „Točit milostné scény je peklo,“ říká.

„Zatímco těžká psychologická scéna se točí jen na dvě klapky, milostná svlíkačka má klidně dvanáct klapek. Připadám si pokaždé jako úchyl, kolem je hromada lidí se světly a mikrofony, osm lidí vám radí, jestli se při tom polibku máte natočit víc doleva nebo doprava. Neznám herce, který by si to užíval, i když je partnerka sebepřitažlivější. Já jsem navíc dost stydlivý,“ přiznává.

Film pojednává do značné míry o krizi středního věku. Tu si prý Igor odbyl s Kristovými roky. „V nějakém období života asi každý člověk zabloudí v temném lese a dělá kraviny. Když má to štěstí, že má kolem sebe dobré lidi, dostane se z toho,“ říká bez dalších podrobností. Tím nejbližším člověkem tehdy pro něho byla jeho první žena, herečka Marta Vítů, s níž má dodnes přátelský vztah.

Teď je se svým životem spokojený. „Mám pocit, že jedu ve vlaku, ze kterého se mi nechce vystupovat.“