I celebrity mají koníčky: Janžurová plete, Bílá sbírá plyšáky, Pilarová fotí

Knoflíky, panenky, medvědi i Čtyřlístek… Ve svém domě v Otvovicích má zlatá slavice několik unikátních sbírek, o které se velmi pečlivě stará. „Mám opravdu nádhernou sbírku knoflíků od keramických přes dřevěné, skleněné, perleťové, starožitné až po secesní a barokní. A mám v nich pořádek. Některými pošívám trička a dokonce jsem je využila i při výrobě několika prstýnků a náhrdelníků.

Pak mám také nádhernou sbírku asi devadesáti modlitebních knížek, některé jsou vykládané perletí nebo v nich je věnování, další kolekcí jsou staré panenky. Háčkuju jim šaty, protože ve starožitnictvích jsou panenky většinou nahé.“

Kromě toho zpěvačka sbírá staré plyšové medvědy, kterým přišívá oči, slony, sošky koní, kominíky a malé vykládané krabičky na léky. A k několika obrazům od již zesnulého Vladimíra Komárka shromažďuje i obrazy Josefa Jíry.

Do některých sbírek musí investovat, ale kominíky pro štěstí, medvědy a knoflíky dostává od svých fanoušků. Ani tím ale výčet předmětů, které schraňuje ve svém domě, nekončí.

Sbírá totiž také časopis Čtyřlístek. Jednotlivé starší sešity nakupuje i přes internet a pak je čistí, lepí a zašívá. Čtyřlístek začal vycházet v roce 1969 a z prvního ročníku se zpěvačce podařilo získat již šest čísel. Když se Lucie Bílá věnuje svým sbírkám, na její duši to prý působí jako balzám.

Zatímco ve většině domácností končí ponožky s dírou v odpadkovém koši, herečka Národního divadla Iva Janžurová se do jejich opravy pouští s chutí. Ruční práce tohoto typu ji totiž nesmírně baví. Kromě štupování ponožek si oblíbila také pletení a šití.

„Nejvíc mě baví vyřešit u roztrhané ponožky patu a špičku, o tom si dokážu povídat třeba hodinu. Celý život jsem také pletla a šila a všechno to mám schované v rancích u nás na chalupě na půdě. Zrovna nedávno jsem tam objevila i kravaty, které jsem vyráběla, a přišly mi i po letech docela hezké.“

Oblíbená herečka jistou dobu používala i pletací stroj a sama si vymýšlela nejrůznější vzory. Dnes plete s jehlicemi a s oblibou si je bere i na natáčení.

„Je to moje obrana, protože mi připadalo, že o kuřáckých pauzách mrhám časem. Na place jsou ale i jiné prostoje - odvezou vás třeba v osm ráno a do oběda nenatočíte ani jeden záběr. Můžete se učit angličtinu nebo si číst, ale to nejde dlouho. Proto pletu a přitom si opakuju texty. Doma zase pletu u televize, a když mi ruce klesnou, znamená to, že dávají opravdu něco mimořádného.“

Dřív Iva Janžurová také hodně šila a sbírala střihy z časopisu Burda. Pak si to přizpůsobovala svým potřebám, což činí dodnes. Oblečení si různě přešívá a doma má prakticky neustále pověšené zašpendlené a porozpárané halenky či sukně. „V životě jsem těmhle bláznivinám věnovala už hromadu času, ale je to pro mě úžasná relaxace. Dělám něco rukama, ale zároveň je v tom i kus výtvarna. A to mě na tom přitahuje nejvíc.“

Ještě před několika lety populární zpěvák a moderátor nevěděl, že turistické známky existují, ale všechno se změnilo poté, co naši republiku i Slovensko začal křižovat se svými pořady Hvězdy, které nehasnou a Abeceda.

„Právě letos slavím deset let v šoubyznysu a oba pořady jsou vzpomínkami na ty oblíbené, co se před lety vysílaly v televizi. No a protože je o ně mezi lidmi zájem, jsem neustále na cestách,“ říká Vladimír Hron. A právě díky tomu se zrodila i jeho záliba ve sbírání turistických známek.

„Jakmile někde vidím nějakou pamětihodnost nebo hrad na kopečku a mám chvíli času, hned tam běžím. Mám to rád, protože v tom je romantika a také si myslím, že národ, který se nezajímá o svou historii, si nezaslouží žádnou budoucnost. Proto chodím po památkách, co nejvíc to jde.“

Momentálně má Vladimír Hron ve sbírce už víc než osm desítek známek a letos pravděpodobně pokoří stovku. Úplně první si před lety pořídil na hradě Šternberk u Olomouce a jednu z těch originálních má například z divadla Spejbla a Hurvínka. Jako malý měl prý sbírku odznaků a později i knížek s anekdotami, ale vše skončilo neznámo kde. Objekty své nové vášně - turistické známky - si ale už pečlivě hlídá.

První náhrdelník si pro sebe navlékla před pár lety. Postupně se z toho stal koníček, kterému dnes herečka věnuje prakticky každou volnou chvilku.

„Na ženě jsou krásné jakékoli šperky, a jestli je to drahý briliant, nebo kvalitní bižuterie, není důležité. Rozhodující je efekt. I když má žena jednodušší šaty, rozsvítí ji to,“ říká manželka herce Luďka Soboty, která je svou zálibou známá už i mezi kolegy ze Směšného divadla.

Doma si zřídila malou dílničku. „Dědeček vyráběl keramiku a já se nějaký čas věnovala malbě na keramiku, ale dnes téměř všechen můj čas spolyká výroba bižuterie. Baví mě to čím dál víc, protože si přitom úžasně vyčistím hlavu.“

Všechny kousky, které Adriena vyrobí, jsou originály. Na výstavách se líbily, a tak je nosí už i jiné ženy. Často vytváří soupravy - náhrdelníky s náramky a náušnicemi. Vše přitom herečce vzniká přímo pod rukama. Žádné návrhy neexistují a často jde o kombinaci bižuterie s polodrahokamy nebo křišťály od Swarovského. „Když k tomu zasednu, nevím, kdy přestat, až mě z toho bolí oči nebo záda.

Nejdůležitější je kvalitní materiál a ten sháním, kde se dá - nejen v tzv. korálkárnách, ale jezdím si pro něj i do obchůdků v Jablonci, sháním je přes internet, ale i o dovolené v zahraničí nebo na zájezdech s divadlem. Dále jsou také nutné ketlovací kleště, štípačky i ploché kleštičky, nůžky, kvalitní zapínání - karabinka nebo magnetické, lanka, šňůrky, nýtové jehly a tak dále. Pak už jsou jen potřeba dobré brýle, trpělivost a fantazie.“

Fotografování je vášní Evy Pilarové už více než čtvrtstoletí, ale s nástupem digitální techniky získal její koníček úplně jiný rozměr. Když nemusí druhý den vstávat, je ochotná jít kvůli němu spát třeba až ve tři ráno.

„Před šesti lety jsem v taxíku v New Yorku zapomněla svůj původní fotoaparát a pak si koupila už digitální. A co se s fotkami dá v počítači všechno dělat, jsem zjistila při focení, když se mi nelíbilo pozadí a fotograf je změnil jedním kliknutím, což mě fascinovalo,“ vypráví zpěvačka.

Když zjistila, že na svém počítači má tento program také, zkusila si s fotografiemi hrát a postupně si jej osvojila metodou pokusu a omylu. „Musela jsem si to osahat a ze začátku mě proto moje výtvory dost překvapovaly. Když je poprvé spatřil můj manžel, pronesl památnou větu: Tohle se bude líbit akorát Knížákovi a tobě.“

Nicméně fotografie, na nichž Eva Pilarová mění realitu, zaujaly. První výstavu jí nabídli v pražské kavárně Astra a záhy přišly další nabídky. „V červnu budu mít už třetí výstavu v Moskvě, vystavovala jsem i na Ukrajině v Doněcku a u nás v Jihlavě, Brně, Plzni, Žatci, Mělníku a několikrát v Praze.“

Zpěvačka přitom kolekci průběžně obměňuje. Nejraději fotí a následně s velkou chutí a hravostí upravuje západy slunce, zákoutí různých měst, ale i portréty svých kolegů. „Nehraju si na umění, je to pro mě hlavně relax. A to i tehdy, když jsem si například v New Yorku musela kvůli tomu, abych do záběru dostala mrakodrapy a kus modrého nebe, lehnout s fotoaparátem na zem.“

Koníčkem zpěvačky Marie Rottrové je sledování všeho, co se odehraje na naší politické scéně. Politika ji provází odmala. „Tatínek byl masarykovec a Čech s velkým „Č“, který jezdil na sokolské slety, a přestože byl Ostravák, velmi miloval Prahu. Když jsem byla malá, u nás doma se ustavičně přetřásalo, co dělají komunisté, a tatínek si dlouho myslel, že naší zemi někdo nějak pomůže. Změny, která přišla v roce 1989, se bohužel už nedočkal.“

Marie Rottrová v těchto letech poslouchala Svobodnou Evropu a společně s Pavlem Bobkem v roce 1989 při návštěvě ČR podepsala Několik vět. V té době byla vdaná v Německu a do ČR se vrátila v roce 1991. „Politika mě zajímat nepřestala. Denně čtu dvoje, někdy i troje noviny a práci politiků pečlivě sleduju.“ Protože však kvůli tomu často zažívá zklamání, dala postupně svým hlasem šanci už několika stranám, i když v zásadě je voličkou pravice.

„Nejsem fanouškem žádné strany, proto jsem nikdy nepřijala nabídku do předvolebních kampaní a stejně tak jsem odmítla i nabídku na post senátorky, kde bych spolu s funkcí dostala i asistentku a kdo ví co ještě. Chci totiž hlavně zpívat.“ Vyjmenovat jména ministrů není však pro zpěvačku žádný problém, ale prý musí stačit, že jde k volbám, a pak pečlivě sleduje, jak strana, jíž dala svůj hlas, plní své sliby. Komu dá hlas v nadcházejících volbách, je pro ni však oříšek, který zatím ještě nerozlouskla.

Pro zpěvačku a muzikálovou stálici Hanku Křížkovou jsou nejlepším dárkem květiny. Právě ty se staly její životní láskou. „Povolání zpěvačky je k tomu ideální, hlavně v divadle dostávám květiny často a moje radost z povedeného představení je pak dvojnásobná. Od přátel mě při jiných příležitostech stejně tak potěší třeba květníky nebo vázy.“

Přestože zpěvačka bydlí v Holešovicích, nemá zahrádku a k jejímu bytu náleží jen malá terasa, její pěstitelská vášeň tím nijak netrpí. V bytě má desítky krásných rostlin různých druhů a velikostí, které doplňují čerstvé květiny ve vázách, a od jara do podzimu také truhlíky přetékající květenou na terase. „Na jaře chodím pro sazeničky do tržnice, a i když se mají dát do truhlíku třeba tři, klidně jich tam dám deset. Čím víc, tím líp, plevel pak nemá šanci.“

Jediné, co v jejím bytě nenajdete, jsou kaktusy - ty totiž podle východní nauky feng-šuej člověku odčerpávají energii a to samé platí o květinách sušených. „To už jsou lepší květiny umělé, které mám třeba v koupelně,“ vysvětluje Hanka Křížková.

„Maminka měla zahrádku a vím, jaká to může být otročina, ale já květiny pěstuju pro radost. Když ráno vstanu, povídám si s nimi, občas jim osprchuju listy, přisypu čerstvou hlínu nebo je zastřihnu. V létě taky pěstuju bylinky - šalvěj, bazalku a meduňku a přidávám je do jídla. A když toho ještě nemám dost doma, jdu se podívat do botanické zahrady do Troji. Tu znám horem dolem a je to pro mě opravdová oáza.“