Hynek Čermák: Ženská duše mě fascinuje

Myslím, že to je otázka individuálního žebříčku hodnot. Někdo si možná ani neuvědomuje, že je něčím vinen, ale druhý člověk, který má žebříček hodnot poskládaný jinak, mu může říct – ano, jsi vinen.

Stínohra je ale nejen o pocitu viny, ale i o hledání odpuštění. O tom, jestli je dobré vzít, nebo nevzít spravedlnost do vlastních rukou. To je samozřejmě věčná otázka.

To je určitě nejtěžší, protože žádný knoflík, který by odpuštění nastartoval, na těle nemáme. Myslím, že to bývá velmi dlouhá cesta a někteří ji ani nedokážeme ujít. Někdy možná ani nevíme, že bychom ji měli absolvovat.

Peter Bebjak umí točit dlouhé klapky, což znamená, že scénu nejdříve důkladně nazkoušíme a pak teprve natočíme. To je pro herce velká výhoda, protože se může rozehrát a do dané situace se dostat. Je to trochu jako v divadle.

Bylo to naše první setkání a jsem za ně moc rád. Je to mimořádně skvělý člověk a vynikající herec, který jde do všeho naplno. Až jsem ho někdy napomínal, aby to nepřeháněl, protože to je pak o zdraví.

Obecně si myslím, že Slováci hrají víc zevnitř než my, dávají do toho víc srdce. A Milan má srdce obrovské. Byla to skvělá spolupráce.

Kdybychom si vzájemně nesedli, bylo by to samozřejmě nesmírně těžké a asi by to ve filmu bylo znát. Ale to jsme naštěstí opravdu řešit nemuseli.

Strašně dlouho. Známe se z divadelní fakulty, z různých natáčení a také se všichni dobře známe s Patrikem Hartlem, režisérem a autorem knižní předlohy i scénáře. Film měl dokonale vymyšlený a připravený včetně našeho obsazení.

Mě taky. Je to o čtyřicetiletých chlapech, kterým leze věk trochu na mozek. Ale je tam jasný komediální žánr, Patrik věděl, co chce, a tak to i natočil. To nejspíš zabralo.

Myslím, že ji právě prožívám. Jsem ve věku, kdy mi hlava ještě říká – dělej si, co chceš. A tělo odpovídá – zkus to, a umřeš. Hraju divadlo, točím akční filmy, ale najednou odněkud skočím a zjistím, že už to není ono, že něco bolí.

Člověk se sám sebe ptá, kde je ta někdejší síla a rychlost. U chlapů mého ražení, kteří byli zvyklí dělat všechno šmahem, najednou přichází divný pocit.

To si pište! Když jsme nedávno s Lindou Rybovou po třech a půl letech znovu poprvé hráli v Olomouci Africkou královnu, byl jsem překvapený, jak nám s prvními zvuky hudby naskočil text a navzdory té dlouhé pauze jsme to zvládli.

Měl jsem z toho radost, bylo tam tři sta lidí a cítil jsem, že se jim představení líbilo.

To byla ta krásná stránka věci. Méně příjemné je, když z té lodi, z té Africké královny, skočím během představení popadesáté a kolena volají, abych se probral a ubral. To jsem od nich ještě před covidovou pauzou neslyšel.

No to víte… Měli jsme mít dvě premiéry. Inscenaci Vina, kterou režíroval Ivan Trojan, jsme uvedli. Ale s Michalem Vajdičkou jsme dělali Každý má svou pravdu, což je nesmírně aktuální hra, ale premiéra kvůli covidu ještě nebyla. A chystá se Richard III.

Ne. Asi bych ho dnes hrál jinak, ale jsem rád, že ho hraje Lukáš Příkazký. Richard III. je strašně těžká role, a čím dál jste v textu, tím těžší věci vás čekají. Nejtěžší je to na konci, kdy už máte nejmíň sil.

Neláká. Na čundr si se stejnou partou pěti kamarádů ze základní školy pořád občas zajedeme. Ale fotit krajinu, přírodu, to mě nelákalo nikdy. Miluji to, ale nepotřebuji si to zvěčňovat na fotce, stačí mi to mít v hlavě.

Zkoušel jsem fotit i portréty, to mě docela baví, ale fotit nahé ženy byla moje velká touha už od nějakých patnácti let, kdy jsem je začal vnímat.

Už tehdy jsem věděl, že bych chtěl focení aktů zkusit. Newton, Sudek, Saudek, Drtikol, to všechno byli mistři, na jejichž akty jsem fascinovaně zíral.

Jednou jsem vzal foťák do ruky sám a udělal si z toho zábavu do konce života. To není jen focení, to je poznávání. Poznávat ženskou duši, to, jak vy ženy přemýšlíte, co cítíte, začne chlapa tak fascinovat, že mu to zůstane jako koníček navždy.

Nemůže. A protože ženy fotím a musí mezi námi vzniknout důvěra, kterou nesmím zklamat, dostáváme se v rozhovorech dál a dál, a já se tak o vás dozvídám pořád víc. Je to úžasné.

Ze začátku to těžší bylo, ale herectví byla spíš výhoda. Odpadlo to, že by si holky mohly myslet, že jsem úchyl, který jim chce ublížit. Věděly, že mě každý večer najdou v divadle, že nemůžu zmizet ze světa.

Navíc moje modelky jsou většinou herečky. První byla Šárka Vaculíková, která do toho šla s velkou energií. Máme krásné fotografie, dnes už skoro deset let staré, a ona je moc ráda, že je má.

Teď už se modelky shánějí o mnoho líp než v začátcích, hodně mi v tom pomáhá i manželka.

Jasně! Když máte o dvacet let mladší manželku, která je krásná, je to s ní samozřejmě jednodušší než s kýmkoliv jiným. Mám šanci udělat záběry, které bych s jinou musel strašně dlouho a složitě produkovat.

Ne, já dokonce myslím, že by to bylo nefér. Ona je tak krásná! Myslím, že to byl Řek Zorba, kdo řekl, že krásná žena má povinnost těšit. S tím souhlasím a myslím si, že to může přinést jen víc něhy do života mužů. A ta je potřeba.

Hraju, ale žádný drsňák nejsem. Nevím, čím to je, že mě do nich obsazují, možná tou holou hlavou. Ale už to snad brzo přejde, věřím, že to způsobila jen nějaká díra na trhu – chyběli parchanti.

No když vezmu Roubala, Krejčíře, koneckonců i Vandama v Národní třídě, všechno jsou to parchanti. Shodou okolností jsou to tři role, za které jsem byl nominován na Českého lva, a nikdy jsem toho Lva nedostal. Ale Rapl parchant nebyl a Tečka taky ne, to máte pravdu.

Landrovery jsou moje velká láska, často v nich se ženou jezdíme na výlety někam, kde nás nikdo nezná. Takže do lesů. S motorkami jsem původně začal někdy ve čtrnácti letech na pionýru. Potom jsem měl mašinu, jenže pak se rok po sobě zabili na motorce dva moji kamarádi a nechal jsem toho.

V těch čtyřiceti letech jsem najednou cítil, že se musím naučit něco nového, a tak jsem se rozhodl k motorkám vrátit. Skvěle to čistí hlavu. Člověk musí myslet i za ostatní, být při jízdě pokorný, aby se něco nestalo.

Asi ne. Už se mu dlouho nevěnuji, a i když kamarádi ano, a lákají mě, kniplu se vyhýbám, protože to je celoživotní bacil. Kdybych ho vzal do ruky, bylo by mi pak strašně líto, že už to nedělám. Ale kdoví, Luděk Munzar se k létání vrátil skoro v šedesáti.

Před sedmi lety. Moje první výstava se jmenovala Ještě máme naději, protože jsem věřil, že dokud nám svět dovolí, aby na něm byly krásné ženy, naději máme. Nemyslel jsem si, že to ve světě někdy dojde tam, kam to došlo.

Moje současná výstava se jmenuje U PŘE-RODU, je v jízdárně teplického zámku a je na ní sto deset mých fotografií za posledních šest let. Byl jsem překvapený a dojatý, jak krásně ji kurátor udělal.

Zrovna začínala válka na Ukrajině, otvírat výstavu mi připadalo nepatřičné. Ale když jsem pak do toho prostoru vešel, sálalo z něj tolik něhy, že jsem si řekl, že právě to je to, co potřebujeme.

To je pravda, táta s mámou se poznali na Hollarce (Vyšší odborná škola a Střední umělecká škola Václava Hollara), táta dodneška maluje akty v nadživotní velikosti, vyrůstal jsem v tom.

Zastavuji fotografiemi čas, protože vím, že vy ženy jste rády krásné, ke kráse se vám váže mládí, a je skvělé, když ho máte zaznamenané. Chtěl bych, aby bylo víc žen v politice, protože věřím, že by se taková zvěrstva jako teď neděla. My chlapi už jsme toho zvorali moc, je načase vám předat žezlo.

A pokud jde o děti, do svých šlépějí jsme je s jejich maminkou (herečkou Danielou Choděrovou) nevedli, ale přesto v nich jdou. Bořek teď bude maturovat na konzervatoři v Ostravě, Hedvika se chystá na studium herectví také.

Myslím, že Bořek bude nakonec spíš režisér než herec, Hedvika bude asi hrát nebo možná i psát.

Když pánbůh dá, proč ne? Budu jen rád.

V době covidu jsem si odpočinul, srovnal si priority a rozhodl se, že se chci do budoucna držet kvality, nikoliv kvantity. To je totiž problém dnešní doby a nejen v umění.

Takže zaplaťpánbůh, že mám nabídky, ale už si dávám pozor, abych vybíral jen to, o čem si myslím, že by bylo možné udělat kvalitně.

Přesně tak. Ale bez zkušenosti nezjistíte, co je co. A když to konečně zjistíte, je třeba se k tomu postavit. Vždycky je pro mě důležité, kdo režíruje i s kým budu hrát. Budu se o kvalitu pokoušet, ale netvrdím, že se mi to povede. Je to otázka nabídky.

Ne, mám rád obojí. Od studií mám za sebou kolem dvou set divadelních premiér. Ono je divadlo trénink i pro film. Herectví je hodně podobné vrcholovému sportu, musíte trénovat a pořád hrát. Jakmile to přestanete dělat, přijdete o schopnost učit se rychle texty, rychle reagovat, improvizovat, nacházet svou figuru. Takže bez divadla by to ve filmu nešlo. Někdo to možná umí, ale já ne.

A také potřebuji střídat žánry, což mi film moc neumožňuje. V divadle si zahraji figury, které bych si ve filmu nezahrál. Miluji komediální role, v Dejvicích hraji třeba homosexuálního číšníka a baví mě moc. Toho by mi ve filmu asi hned tak někdo nedal.

Dotočil jsem s Jiřím Vejdělkem pro Českou televizi film Hlavně to zdraví, kde jsem se setkal po Poslední aristokratce podruhé s Eliškou Balzerovou. Tentokrát hraje moji maminku. Je to příběh neschopného chlápka, který nedokáže ani v padesáti opustit matku a najít si ženskou.

V létě se chystáme s Danem Pánkem natočit film Děti Nagana, který bude o malých hokejistech v době těsně po vítězství v Naganu. Hraji jejich trenéra, hokejistu, který už má sportovní kariéru za sebou a rozhodne se, že je to naučí, aby mohli vyhrát zápas proti klukům z vedlejší vesnice.

Scénář je výborný, režiséra znám a vím, že umí. Léta jezdí na herecké tábory, vybral si děti předem, naučil je hrát, dokáže s nimi pracovat. Bude to těžká práce, ale věřím, že z toho vznikne krásný film. A pak budu, doufám, odpočívat.

Sednu si k rybníku nebo k ohni. Nebo si zapálím fajfku a jen zírám z okna. Projedu se na motorce, zajdu si na střelnici. A taky mám pejska, australského ovčáka Joeyho.

Může se vám hodit na Seznamu: