Hvězda filmu Colette Clémence Thioly: V krizi jsem buď klidná, nebo uteču

Nápad obsadit tuhle půvabnou francouzskou herečku do filmové adaptace románu Arnošta Lustiga vznikl v hlavě režiséra Milana Cieslara. „Přesvědčila mě už na prvním castingu na půdě Českého kulturního centra v Paříži, kam se dostavila,“ říká o ní.

Clémence Thioly na něj šla, protože téma milostného příběhu v prostředí koncentračního tábora ji pro svoje rozporuplné emoce lákalo. Těch si pak v roli mladé Židovky Colette Cohenové užila víc než dost. „Milan hledal hlavní představitelku nejprve mezi Belgičankami, kterým bylo mezi osmnáctým a dvaadvacátým rokem, protože románovým předobrazem byla devatenáctiletá dívka z Antverp. Tam ji ale nenašel. Dovedete si představit mou radost, když jsem se dozvěděla, že ji budu hrát já, tehdy šestadvacetiletá Francouzka!“

V Česku, kde se film natáčel, přitom nebyla Clémence poprvé. Kdysi už Prahu navštívila se svým bývalým přítelem. Učarovala jí. „Miluju architekturu, jako je baroko a secese, a tak si vydržím prohlížet různé balkóny, dveře, okna a jiné detaily hodiny. Navíc miluju města, kterými protéká řeka, Paříž ovšem nevyjímaje, ale Praha je v tomto ohledu dokonalá. Tyčí se nad Vltavou, jako by se nikdy nic nezměnilo. Navíc vnímám její dvě tváře, denní a noční. Je bezvadné, že se tu v noci dá jít ven, Praha je bezpečné město,“ myslí si.

Něco ji však přesto v Praze překvapilo. „Dlažba a kočičí hlavy. Je jich tu tolik. To přece není chodník pro dámské podpatky!“

Ačkoli vystudovala literaturu na pařížské Sorbonně, českého spisovatele Arnošta Lustiga, který před dvěma roky zemřel, neznala. Román Colette, který režisér Cieslar přenesl na plátno, dokonce ani francouzsky nevyšel, a tak jej dodnes nečetla. Scénář jí ale učaroval. „Víte, na školách se u nás učí zejména francouzští, němečtí a američtí autoři,“ vysvětluje. „Ale Kundera je Čech, ne? A Kafka taky žil v Čechách,“ oprašuje školní znalosti.

Příběh židovské dívky Colette, která v lágru okouzlila dva muže, německého důstojníka Weissackera a mladého vězně Viliho, se celý natáčel v Česku. Obsazení filmu bylo mezinárodní, natáčecím jazykem byla angličtina. „Věděla jsem, že nesmím udělat žádnou chybu,“ říká Clémence Thioly, „téma lásky v koncentráku bylo tak závažné! Všude mnoho komparzistů, výpravná produkce… Mezinárodní natáčení jsem už prožila, bylo belgicko-marocké, ale tam všichni mluvili francouzsky.“

Viliho, se kterým prožívá v každodenním pekle koncentračního tábora krátké chvilky štěstí, hrál Jiří Mádl. „Jako bratra,“ odpovídá herečka na otázku, jak ho vnímala.

„Rozuměli jsme si od prvního okamžiku. Byla to lehká, plynulá spolupráce,“ pochvaluje si. Stejně tak dobře se jí hrálo s blonďatým Němcem Erikem Bouwerem. Ten v roli velitele tábora Weissackera, užívajícího si svou neomezenou moc nad vězni, prošel svým filmovým debutem.

„Hned první scéna celého filmu, kterou jsme točili, byla ta, kdy jsem s nacistou Weissackerem v posteli. Nahá,“ vypráví Clémence Thioly. Podle scénáře Weissacker Colette opakovaně zneužívá a nutí k sexu. Často jí při něm ukazuje komíny, odkud se valí dým ze spalovacích pecí.

„Požádala jsem Erika, aby na mě během natáčení nemluvil. Že ho potřebuju nenávidět,“ vysvětluje Clémence, jak se s náročnou scénou vyrovnala. Hodně přemýšlela o tom, co musela Colette prožít, co ji trápilo, jak musela být v tak příšerných podmínkách a nelidském zacházení smutná. „Chtěla jsem ji pochopit i mimo film,“ vysvětluje herečka.

Podmínky natáčení hodnotí velmi dobře, nemá pocit, že by se lišily od těch, které dosud poznala. Jen catering prý občas vynechala, protože česká kuchyně nepatří k nejlehčím. „A já musím zůstat štíhlá,“ směje se. Se štábem se rychle skamarádila a dovede si představit, že se jí Jirka Mádl či další ozvou, až navštíví Paříž. S Českem chce zůstat v kontaktu, ale větší kariéru tu neplánuje. Čeština jí připadá složitá. „Tiše, prosím,“ pokládá prst na ústa, aby předvedla, co se z ní naučila.

Clémence Thioly odmalička miluje příběhy, a proto se po maturitě pustila do studia literatury. To se jí prý v herectví hodí. Výrazně ji také ovlivnila rodina, ve které vyrůstala. Oba její rodiče jsou lékaři, po každém však zdědila něco jiného.

Otec je psychiatr a předal jí zájem o to, jak pracuje lidská psychika. „Často mi vyprávěl, jak funguje lidská mysl, co všechno je v jejích možnostech, o hypnóze… Moc mě to zajímalo a zajímá doposud. Psychiatrie mě tolik nelákala, protože chemie, kterou používá k léčbě duše, mi úplně nesedí, ale po maturitě jsem nějaký čas studovala psychologii. Sice jsem ji nedokončila, ale tohle studium a rozhovory s otcem mi hodně pomohly pochopit, jak fungují lidé a vztahy mezi nimi.“

Maminka, která je dermatoložkou, jí zase předala lásku k hudbě. Doma často slýchala, jak hraje na klavír. „I české skladatele, Dvořáka například. Dnes na klavír hraju také.“ Maminka jí však zprostředkovala i zkušenosti, které herečka využila při natáčení Colette. „Moji prarodiče z matčiny strany přišli z Maroka do Paříže v padesátých letech, kdy tyto severoafrické země získávaly nezávislost. Byli to sefardští Židé, kterých se holocaust nedotkl. Nejvíce postihl Židy z větve Aškenázy, kteří žili ve východní Evropě. Přesto mám na toto období zprostředkované osobní zkušenosti některých matčiných přátel. Jedna její kamarádka o svých zážitcích z lágru napsala knížku.“

Clémence má ještě bratra, který pracuje jako finanční analytik. „Pendluje mezi Ženevou, kde pracuje, a Brazílií, kde se zamiloval a kam se chystá oženit,“ vysvětluje rodinné vztahy.

I když si rodiče příliš nepřáli, aby se stala herečkou, nebránili jí, když viděli, že ji to k herectví táhne čím dál víc. „Měli jen strach, abych tak náročné povolání zvládla. Být herečkou není snadné ani ve Francii, ani v Česku,“ myslí si. „Poslední dobou si ale nestěžuji, práce mám čím dál víc.“

Clémence Thioly se ukázala v drobnějších rolích například ve snímcích Veřejný nepřítel č. 1 - Epilog, Cinkot ledu, Strangers nebo v seriálu Julie Lescautová. Nyní natáčí seriál Zásah, kde hraje po boku Anthonyho Delona, syna legendárního herce, lesbickou lékařku, která mnoho času tráví na operačním sále.

Být chiruržkou by ji nelákalo, ale předpoklady by na to měla. „V krizové situaci umím zachovat klid a ovládnout se. Myslím, že se mi daří dobře se kontrolovat. Vždy se snažím rozumně domluvit, protože nesnáším jakékoli násilí. Pokud to ale nejde, uteču.“

Momentálně je ve Francii velmi známá díky jinému seriálu, R. I. S. Police scientifique, kde hraje zlou a zákeřnou právničku. „Je to moje první ryze záporná postava. Tam jde zase o úplně jiné emoce než v Colette, ale je jich taky hodně!“

Pohledná herečka, která ze všeho nejraději relaxuje prací na zahradě na svém domě na předměstí Paříže, by ráda založila rodinu. „Ale až tak za dva roky, do té doby se chci plně věnovat práci, cestování a svému partnerovi.“

Tím je rovněž herec, třiačtyřicetiletý Julien Boisselier. „Jsem ráda, že máme stejnou profesi, a on je v ní navíc výborný,“ skládá mu poklonu Clémence Thioly. „Bohužel mě nemohl doprovodit na premiéru Colette, protože měl divadelní představení.“

Právě divadlo je jedna z věcí, které je spojují. Herečka přiznává, jak moc lituje, že na ně nemá tolik času, kolik by chtěla. „Naposledy to bylo před dvěma lety. Jenže když se točí film, bývá to velmi často mimo Paříž. Už jsem musela dvě divadelní role odmítnout a to mě velmi mrzí.“

Žárlí na sebe dva herci v partnerství? Clémence tvrdí, že ne. „To bych musela mrkat na cizí muže v restauraci, a to já nedělám. Lichotí mi, když se za Julienem ženy otáčejí, a myslím, že on to cítí stejně. Že by na mě žárlil, když mě vidí jako Colette? Ale vůbec,“ ohradí se. „To se přece líbá Colette a Vili, ne Clémence a Jiří!“

Když uslyší otázku, zda se za ní muži ohlížejí často, malinko se začervená a pak mávne rukou. „Julien tvrdí, že ano.“