Hudební nástroje Made in Czech Republic

„V osmnácti letech jsme s kamarády založili kapelu. Hudební ambice jsem rozhodně měl, časem jsem ale pochopil, že dokážu světu nabídnout víc jako výrobce kytar než kytarista,“ s úsměvem vypráví šestatřicetiletý Petr Furch, generální ředitel firmy Furch Guitars, kterou založil jeho otec František.

Příběh rodinného podniku je sice dlouhý, přesto se zdá skoro neuvěřitelné, že na jeho začátku stojí takřka tajná kusová výroba v garážových podmínkách na sklonku komunistického režimu a na jeho konci tisíce vyrobených nástrojů ročně, prodej na pěti kontinentech a smělé plány na zvyšování produkce.

Že by se lidé v době koronaviru doma nudili a chtěli si na něco zabrnkat? „Ono to tak opravdu je,“ potvrzuje mou úvahu Petr Furch. „Myslím, že většina kytar, nejen našich, se prodá především na doma jako hobby nástroje. Lidí, kteří se hrou na kytaru živí, je totiž hrozně málo,“ říká vyučený umělecký truhlář, jenž vedení firmy převzal od otce před osmi lety. František Furch v podniku stále působí, ve výrobě se tu navíc zaučuje i Petrova sestra Jana.

Společně se svými prodejci si Furchovi vyhodnotili, že zvyšující se poptávka je setrvalý stav, ne covidová bublina. I v nejisté době si proto troufají nabírat další zaměstnance a zvýšit příští rok produkci o 40 procent, což u firmy se stylizovaným F ve znaku znamená skok přibližně na 8,5 tisíce nástrojů ročně.

V několika patrech někdejšího mlýna ve Velkých Němčicích na Břeclavsku vznikají akustické kytary v mnoha provedeních. Obrazně i doslova mají tak dobrý zvuk, že si je pořídily i světové hvězdy, například zpěvačka Suzanne Vega nebo Per Gessle ze skupiny Roxette. Z domácích pak třeba David Koller nebo Xindl X.

„A nedávno mi jeden náš distributor poslal zprávu, že viděl na YouTubu koncert skupiny Bon Jovi a že jeden z jejích členů hrál na naši baskytaru,“ chlubí se Petr Furch.

Zatímco mnozí evropští výrobci hudebních nástrojů stěží bojují s čínskou konkurencí, značka Furch naopak do nejlidnatější země světa kytary vyváží. A nejen tam.

Loni otevřela vlastní distribuční a servisní středisko dokonce i v americkém Nashvillu, hlavním městě country hudby. „Amerika je největší trh s hudebními nástroji, tak jsme si řekli, že tam prostě musíme být. Myslím, že do budoucna bychom v Americe mohli prodávat polovinu naší produkce,“ slibuje si Petr Furch a netají, že jejich kytary se s cenovkou od přibližně 18 000 korun řadí do středního a vyššího cenového segmentu.

Taková orientace může být cestou, jak čelit asijské konkurenci. „Číňané jsou lidi jako všichni ostatní. Když budou chtít vyrábět kvalitní nástroje, tak to zvládnou,“ domnívá se šéf firmy Furch. A dodává: „Pokud mám ale mluvit za nás, stojí za námi výzkum a know-how, které jsme léta budovali. Chce to lidi s invencí. Nástroje naší kvality znám zatím spíše ze Západu, ale ty bývají podstatně dražší.“

Společnost Kytary.cz je největší český prodejce hudebních nástrojů vůbec. Při návštěvě některé z jejích prodejen nebo e-shopu se člověk přesvědčí, že jejich výroba je u nás skutečně jen okrajovým odvětvím.

„Co se týče kytar, nejvíc se prodávají levné nástroje, ty se vyrábějí v Asii, především v Číně, ale také v Indonésii,“ říká obchodní ředitel Jiří Würtherle a odhaduje podíl asijských kytar na celkových prodejích tohoto nástroje na 85 procent.

„Evropské nebo americké kytary tvoří zbytek, ale protože jsou dražší, dělají ve skutečnosti na tržbách třeba 40 procent.“

Upozorňuje, že ryze čínských producentů je na našem trhu málo, zavedené značky si ale v této zemi nechávají svoje nástroje vyrábět. Zmiňuje také obvyklou praxi, kdy firmy odeberou z Číny jakési polotovary, které pak finalizují podle svých standardů. Praxe známá například u elektrospotřebičů.

Výrazná převaha asijských nástrojů se podle Jiřího Würtherleho týká prakticky každého segmentu hudebnin, jen s větším či menším podílem. „Velký hit jsou v poslední době ukulele, tam připadá na Čínu přes 90 procent,“ uvádí pro příklad.

Z vlastní zkušenosti ale ví, že zákazníci se při výběru nástroje o zemi původu téměř nezajímají.

„Určitě se najdou takoví, kteří řeknou, že nechtějí čínskou kytaru, ale je jich naprostá menšina. Spíše dají na to, jestli se jim nástroj líbí, jak hraje a jestli na něj mají rozpočet,“ dodává.

Když se v rozlehlé prodejně Kytary.cz v Praze-Modřanech vydáme obhlédnout nástroje českého původu, je z toho docela krátká procházka. Nejviditelnější je vkusně zařízený kout s kytarami od Furcha.

„Spolupracujeme také s několika výrobci baskytar, jako jsou Miroslav Vlček nebo Aleš Vychodil,“ jmenuje Jiří Würtherle dva tuzemské producenty. Upozorní mě i na strunné smyčcové nástroje značky Martin W. Placht, která sdružuje západočeské stavitele houslí, viol a violoncell. A to je vše.

Působí u nás sice i několik výrobců, kteří dovedou postavit špičkové kusy profesionálním hudebníkům, ovšem na míru, takže v běžných e-shopech je nepořídíte. Zdaleka ale nepokrývají celou širokou škálu druhů a typů nástrojů, takže profíci se obvykle musejí poohlédnout v zahraničí.

To potvrzuje i Jan Vítek, manažer Českého národního symfonického orchestru a zároveň hornista, tedy hráč na lesní roh. Nástroj mu zhotovili ve Velké Británii, jiní tuzemští hornisté podle jeho zkušeností často objednávají také u německých firem.

„Jsme soukromý orchestr a čerpáme z databáze asi dvou set hudebníků, kteří se u nás střídají. Záleží na konkrétním díle, jaké je obsazení, ale pokud bych za průměr bral osmdesát lidí, pak odhaduju, že český nástroj vlastní v případě těch dechových jen asi pět procent z nich, celkově tak do deseti procent.“

Hovoří sice za svůj orchestr, ale předpokládá, že podobně na tom budou i jiná hudební tělesa. Nejlepší muzikanti konzultují svá přání přímo se zahraničními výrobci, kteří se pak jejich jménem zaštiťují i v reklamě.

Při pořizování nového nástroje existují podle Jana Vítka různé výjimky. „Profesionální smyčcaři, to znamená houslisti, violisti, cellisti, hrají na staré nástroje. Platí totiž, že čím jsou starší, tím získávají na kvalitě.“ Se žesťovými nástroji, mezi které patří tuba, lesní roh či pozoun, je to podle něj naopak. „Nový kus je na vrcholu svých schopností a používáním ztrácí na kvalitě.“

Pokud si profesionální hráči na smyčcové nástroje přejí nový model, mohou se obrátit i na domácí výrobce. Jan Vítek jmenuje proslulé houslařské rody Špidlenů z Prahy nebo Pilařů z Hradce Králové.

Ještě před rokem či dvěma by byl výčet domácích producentů pestřejší a celkový obraz pozitivnější. Ovšem některé firmy, které už delší dobu balancovaly nad propastí, dorazil koronavirus.

Téměř po sto letech ukončila letos v létě činnost firma Strunal Schonbach z Lubů na Chebsku, která se delší dobu potýkala s dluhy. Reorganizaci podniku se i kvůli nástupu pandemie nepodařilo uskutečnit, výpověď tak dostalo všech přibližně 50 zaměstnanců. Firma, která za minulého režimu spadala pod národní podnik Cremona, se přitom v dobách slávy řadila k největším tvůrcům strunných nástrojů na světě.

V Lubech, kde je tradice výroby hudebních nástrojů dlouhá stovky let, naštěstí drží prapor menší rodinné firmy Ráczových, kteří stavějí housle, nebo Schneiderů, odborníků na kytary.

Také světoznámé tuby, pozouny či lesní rohy značky V. F. Červený z Hradce Králové už jsou od letoška jen historií, která trvala 178 let. Dílna doplatila na problémy mateřské firmy Amati-Denak ze západočeských Kraslic, producenta celé škály dřevěných i žesťových dechových nástrojů. Tento podnik, jenž donedávna zaměstnával asi 130 lidí, letos soud poslal do konkurzu.

Výroba v Kraslicích sice v omezeném režimu pokračuje, zásadní ale bude, jestli se v probíhajícím výběrovém řízení vůbec najde nějaký zájemce ochotný závod koupit.

V Česku působí i řada jednotlivců, šikovných řemeslníků, jako je například Rostislav Čapek z Prahy, který už přes třicet let staví bendža a mandolíny. Tvůrci tohoto ražení ale nezásobují svět, spíše se zabývají kusovou produkcí na míru.

Nevesele začal rok i pro značku Petrof, největšího výrobce akustických klavírů a pianin v Evropě.

„Na jaře to bylo skutečně velmi smutné. Obchody po celém světě se postupně zavřely a my jsme neměli komu prodávat. Využili jsme kurzarbeit, ale některé kolegy jsme museli propustit,“ ohlíží se Zuzana Ceralová Petrofová, jednatelka společnosti, kterou zakládal její předek Antonín Petrof v roce 1864.

Situace se však podle ní nakonec otočila: „Lidé pochopili, že budou trávit více času doma, takže poptávka po pianech začala růst. Momentálně nestíháme vyrábět a potřebovali bychom více zaměstnanců. Ale to je už riziko povolání. Vyrobit piano je dlouhodobý proces a velmi špatně se reaguje na rychlé výkyvy trhu,“ říká jednatelka a zmíní se, že firma kromě hudebních nástrojů, jichž v Hradci Králové vznikne do 2000 kusů ročně, rozšiřuje předmět podnikání o výrobu luxusního nábytku.

V Evropě dnes působí podle jejího odhadu nanejvýš deset výrobců pian, ovšem polovina z nich má asijského majitele. Právě v souvislosti s Čínou a návštěvou české delegace na Tchaj-wanu se o Petrofu na podzim psalo.

Jeden z čínských odběratelů totiž v reakci na zostřené vztahy Číny s Českem zrušil dohodnutou koupi nástrojů za přibližně pět milionů korun. Klavíry a pianina však rychle našly nové domovy, když je odkoupila nadace miliardáře Karla Komárka a na základě grantové výzvy je věnovala tuzemským školám.

Petrof v Číně působí dlouhodobě a prodej v této zemi tvoří významnou část jejího odbytu. Podle Zuzany Ceralové Petrofové nedokážou čínské nástroje věrně napodobit evropskou školu.

„Způsob výroby je tam jiný, více strojový,“ poukazuje na to, že v Hradci Králové se nástroje zhotovují převážně rukama. Zrod každého kusu zabere podle složitosti čtyři až dvanáct měsíců.

„Charakter našich nástrojů tvoří um lidí, klavírníků, jejich dlouhodobá zkušenost. Nejsme montážní závod, proto jsou naše nástroje dražší než asijské. Musíme zaplatit lidi a vybraný materiál,“ vysvětluje jednatelka a zmíní se, že třeba na rezonanční desku se používá smrk stáří nejméně 80 let, jenž roste ve výšce alespoň 600 metrů nad mořem.

František Furch, zakladatel Furch Guitars, mířil do světa hned poté, co mu to porevoluční rozkvět jeho firmy umožnil. Zdravé sebevědomí po něm zdědil i syn Petr, jenž o kvalitě svých kytar, na jejichž vzniku se podílí 65 zaměstnanců, nepochybuje.

„Když porovnám náš vysoký standard a k tomu cenu, vycházíme jako jednoznačně nejlepší na světě,“ prohlašuje.

Teprve na vlastní oči člověk pochopí, že výroba akustické kytary není jen trochu jiná truhlařina. Výběr správného druhu dřeva je ale pochopitelně základem. Václav Neckář sice v písni Tu kytaru jsem koupil kvůli tobě zpívá, že rostla v javorovém lese, ovšem ve skutečnosti se dnes používají exotičtější druhy stromů.

Na přední desku nejčastěji cedr nebo smrk sitka, který se těží v Kanadě a na Aljašce, pro zadní desku a luby, tedy boky kytary, obvykle indický palisandr nebo africký mahagon. Jiné druhy včetně „domácího“ buku či smrku používají ve Velkých Němčicích na vnitřní, konstrukční prvky.

Zrod každého nástroje je kombinací ruční práce a pomoci robotů, kteří zastanou monotónní dřinu, jako je broušení či leštění. Snahou každého výrobce je dosažení akustické kvality, na což má vliv každá drobnost, dokonce i tak zdánlivě nepodstatná věc, jakou je svrchní lak.

„U běžně dostupných laků na trhu jsme nenašli požadované vlastnosti, proto jsme se spojili s jednou firmou, která byla ochotná s námi projít celý vývoj a laboratorní experimenty. Rok jsme se tomu intenzivně věnovali a dali dohromady složení, které má ideální akustické vlastnosti,“ vysvětluje Petr Furch s tím, že výsledný produkt je na bázi UV laku, který známe třeba z úpravy nehtů a který tvrdne pod UV zářením.

„Tvrdost ovlivňuje rezonanční vlastnosti. Kytara pak lépe hraje, dokáže být hlasitější a vyváženější,“ odhaluje šéf firmy něco málo z léta cizelovaného postupu výroby hudebních nástrojů.

Přestože má rodinný podnik za sebou krásný podnikatelský příběh, Petr Furch říká: „Věřím, že zajímavé věci nás teprve čekají.“

Může se vám hodit na Zboží.cz: