Hrozila mu amputace nohy. Dnes si plní sny a provází lidi v horách

„Někdy potřebujete zjednodušit svůj život do takové míry, že vše, na co myslíte, je jen příštích deset metrů. Nic víc. Žádné roky, jen metry a centimetry před sebou...,” charakterizuje své poslední roky průvodce po horách Miloslav Oktábec, kterého hory jako takové naprosto uchvátily již v pubertě a věnuje se jim dodnes.

„I když jsem před nedávnem propadl depresi, že se jich budu muset definitivně vzdát,“ popsal Novinkám Miloslav, který za své nejoblíbenější destinace považuje Balkán a Alpy.

Být průvodcem po horách je krásná a zároveň fyzicky náročná práce. Ne každý ji může dělat, i když je v dobré kondici. Miloslav Oktábec je důkazem, že nejdůležitější je chtít.

Rozhodl se na hory vsadit, i když za svou lásku trpí bolestmi po těžkém úrazu. Nelituje, protože ještě nedávno nikdo vůbec nevěřil, že by se k průvodcovství vůbec ještě mohl vrátit. Osud mu totiž připravil celou sérii překážek, se kterými se musel tvrdě utkat.

Osudový byl pro tohoto muže rok 2020. Špatných věcí se mu stalo hned několik a všechny se daly považovat za existenční.

V důsledku pandemie covidu-19 mu krachlo podnikání, přišel o práci, stal se mu vážný úraz a k završení všeho ho opustila partnerka.

„Poté co se se mnou utrhl kámen při skalním lezení, následoval pád z deseti metrů na skalní římsu,” vzpomíná Míla. Vyvrátil se mu kotník takovým způsobem, že mu lékaři chtěli amputovat nohu. Tu nakonec odborníci zachránili, ale...

„Když jsem po dvou operacích ležel v nemocnici nadopovaný opiáty, přišel za mnou doktor a řekl mi: Už nebudete chodit. Vaše maximum bude z obýváku na záchod, s trochou štěstí se možná dostanete někam do obchodu,“ popsal Oktábec dny, v kterých měl pocit, že se mu definitivně zhroutil svět.

„Vše v mém životě se sesypalo během jediného půlroku. To, že já horal tělem i duší nebudu chodit, bylo hrozné. Nastoupila deprese, začal jsem se litovat a utápět,“ přiznal Oktábec.

Cítil se prázdný a sám v bludném kruhu. Hlavou se mu honily otázky, co bude dál. Myšlenka, že by se mohl vrátit do hor a opět vodit lidi, mu přišla v prvních chvílích naprosto absurdní. Přesto se jí nevzdával. Podporou mu v nejtěžších chvílích byla rodina a přátelé.

„Čím víc mi to znělo v uších, tím větší jsem měl touhu to změnit. Tehdy jsem na sobě začal makat po duševní i fyzické stránce. Motorem mi bylo vytvořit si jinou realitu než tu, kterou mi nastínili v nemocnici,“ zavzpomínal.

Každý den ho čekala dřina, překonávání velké bolesti. V momentě, kdy pak uviděl lékaře žasnout nad jeho pokroky a výsledky, cítil veliké zadostiučinění.

„Rok po úrazu jsem znovu vyrazil do hor. Pekelně mě bolely nohy, ale ta neskutečná radost a životní uspokojení proudilo celou mojí bytostí. Rozhodl jsem se tehdy, že založím vlastní outdoorovou agenturu. Od té doby mám za sebou už řadu akcí a spoustu spokojených lidí, kteří si se mnou dopřávají krásu a drsnost hor,“ popsal s úsměvem Oktábec.

Neznamená to, že by ho bolesti jako následek úrazu opustily. Každý večer po túře prý sotva leze. Ale nevadí mu to.

„Ta bolest a ty komplikace to je pro mě malinkatá daň za to, že dělám to, co miluju. Jsem moc vděčný. Vyspím se, ráno rozhýbu nohy a jdu zase dál!“

Přiznává, že často dává lidem na túrách do těla. Vidí, že si někdo sahá hluboko do svých sil a vydá se daleko za hranice komfortní zóny. Má na to ale svoji teorii.

„Ta odměna, když překonáš něco pro tebe těžkého, hodně náročného, ta stojí za to. Když je něco zadarmo, člověk si toho ani neváží,“ vysvětluje Miloslav Oktábec.

Aby byl příběh kompletní, je třeba prozradit, že nezůstal nakonec ani bez partnerky. Potkal ji – jak jinak – na horách. „Je to všechno o nastavení hlavy,” uzavírá.