Hlavní obsah

Hrdí a tetovaní aneb Když se z módního trendu stává životní styl

Právo, Jiří Sotona

Každé léto jako by jich přibylo. Krátké rukávy, košile a kraťasy odhalí, že tetování už dávno není jen cejchem námořníků a kriminálníků, ale módou a životním stylem lidí napříč věkem i profesemi. Že tohle zdobení vlastního těla nechápete? Třeba vám někteří z tetovaných jeho smysl osvětlí…

Foto: Jan Handrejch, Právo

Veronika Sonnková

Článek
Veronika Sonnková, PR manažerka nakladatelství

Moje cesta k tetování

Začala jsem o něm přemýšlet v pubertě. Myslím, že hned druhý den po osmnáctinách jsem si nechala udělat piercing. První tetování – kočka – přišlo asi o šest let později, druhé kolem třicítky. Uvažuju určitě o dalších, ale nechci si nechat udělat něco jen z momentálního hecu.

Co vyjadřuje

Kočky mám ráda, sama jich mám doma pět. To druhé už má hlubší význam. Je to haiku (krátká báseň typická pro japonskou poezii – pozn. red.) od Miloně Čepelky, což je můj nejoblíbenější cimrmanolog.

Beru to jako heslo, kterým bych se v životě chtěla řídit. Když jsem si od něj nechávala podepsat knížky, přemýšlela jsem, že mu to řeknu, ale trochu jsem se bála, co si pomyslí…

Foto: Jan Handrejch, Právo

Toto tetování má hlubší význam. Je to haiku (krátká báseň typická pro japonskou poezii - pozn.red.)od Miloně Čepelky, nejoblíbenějšího cimrmanologa Veroniky Sonnkové.

Co na to doma

Sice jsem už byla plnoletá, ale první tetování bylo trochu proti vůli rodičů. Vypadalo to, že mámu raní mrtvice, ale teď už říká, že je to moje věc. Partner je taky potetovaný, poukázku na druhé tetování jsem od něj dostala jako dárek.

Obvyklé reakce okolí

Tím, že není moc nápadné, tak se nesetkávám s negativními reakcemi. Spíš mám pocit, že narážím na spoustu milovníků koček.

Až budu v důchodu

Přemýšlela jsem nad tím i proto, že mám poměrně dost potetovaných přátel. Dlouho jsem se pohybovala v hudební branži, kde tak vypadá ne každý druhý, ale snad devět lidí z deseti. Společně se smějeme, že v důchodu budeme potetovaní všichni.

Filip Schauer, produktový manažer v zážitkové agentuře, organizátor filmového festivalu Future Gate

Moje cesta k tetování

Vždycky se mi líbilo, a když se mi ustálily myšlenky, co bych chtěl, tak jsem po malých krůčcích začal s levým ramenem. Motiv byl původně bohatší, větší, ale tatér mi to rozmluvil, že kombinuju dva rozdílné prvky.

Začali jsme jednou částí, za dva roky jsem ji rozšířil, na pravém mám pak druhou část, která původně měla být dohromady.

Co vyjadřuje

Jsem velký fanoušek opic, provázejí mě celý život, a rozhodl jsem se je zvěčnit. Na zádech mám klasický výjev se třemi opicemi, u nichž jsem ale pozměnil koncept. Nevyjadřují nevidím, neslyším a nečiním zlo, ale paradoxně opak – ony ho vidí, slyší, dokonce i řvou. Nechci to ale cíleně nazývat zlem.

Je to poryv emocí, strach, smutek, spokojenost, láska. Moje tetování, pokud pominu estetický dojem, vyjadřuje, za čím si jdu, čemu věřím i co mě v životě potkalo.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Filip Schauer

Co na to doma

První reakce byla: Ježíši, to je velký! Když jsem ho rozšířil, tak: Předtím to bylo dobrý, teď je to velký. Když jsem si nechal vytetovat bůžka na pravou ruku, tak mi bylo řečeno, že předchozí tetování na levé paži bylo hezčí. Pochopil jsem, že rodiče toho nebudou fanoušky. Současná partnerka si to užívá, protože když spím, prohlíží si opice a směje se jim.

Obvyklé reakce okolí

Ve firmě to přijali, ale nikdo netuší, že na zádech mám ještě něco většího. V divadle, kde jsem deset let pracoval, jsem nosil košile s dlouhými rukávy a můj šéf sedm let nic nevěděl, pak si jednou všiml a byl v šoku. Takhle reaguje hodně lidí, pak následují dotazy co, proč a jak.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Filip Schauer je velký fanoušek opic, které ho provázejí celý život, tak se je rozhodl zvěčnit. Na zádech má klasický výjev se třemi opicemi.

Až budu v důchodu

V sedmdesáti mi to bude jedno, hlavně když se dokážu sám vymočit a budu si pamatovat, jak se jmenuju.

Vasil Molnar, čelistní chirurg

Moje cesta k tetování

Moje rodina pochází ze Zakarpatské Ukrajiny. Táta tetování měl, nechal si ho udělat v pracovním táboře, kam ho odsoudili za nějakou rvačku, a mně se vždycky líbilo. Svoji první kérku mám od sedmnácti vpředu na žebrech. Nechtěl jsem, aby to naši věděli, tak jsem ji asi rok schovával pod tričkem.

Foto: Petr Horník, Právo

Vasil Molnar

Co vyjadřuje

Mám motivy domorodé, indiánské, jednu chvíli jsem se zbláznil do Maorů. Rodinu jsem zakomponoval jejich počátečními písmeny a postavením hvězd. Už to, že jsem první tetování schovával, napovídá, že je to intimní záležitost čistě pro mě. Možná očekávám posílení vnitřního ducha, ochranu sebe i svých blízkých.

Co na to doma

Ale příště už nebudeš, jo? říká manželka, ale když už je nové tetování hotové a zapadne do toho, jak mě zná, tak se jí vždycky začne líbit. Máma moje tetování skousla, tátovi nevadilo vůbec.

Foto: Petr Horník, Právo

Tetování Vasila Molnara.

Obvyklé reakce okolí

Vždycky jsem se nějak odlišoval. Vyholil jsem si hlavu, na vysoké jsem nosil dredy po pás. Nějakou dobu jsem si pak nechával poslední dred, který jsem si dával za ucho, takže pacienti vždycky říkali: Jdu za doktorem s tím ocáskem.

Samozřejmě někdy přijde decentní paní, která očekává klasického doktora, to pak vidím šok v jejích očích. Když sloužím v nemocnici a vejdu do čekárny, někteří lidi mě asi mají za sanitáře a čekají, kdy už přijde lékař.

Až budu v důchodu

Nebudu to až tak řešit. Anebo přiberu, aby na mně tetování tolik neviselo. Kérky jdou se mnou celý život, přibývají, jiné blednou a některé jsou možná už teď ošklivé. Ale to k tomu patří, takže pokud jsem s tím ztotožněný, nemůžu litovat.

Monika Borková, kuchařka

Moje cesta k tetování

Když mi bylo patnáct, se souhlasem mamky jsem šla do tetovacího salónu ve Zlíně. Prostě jsem jenom chtěla něco mít. Nechala jsem si vytetovat takovou supr růžičku. Dneska v porovnání s ostatními kérkami mi to přijde strašně srandovní.

V osmnácti mi přibylo větší tetování na noze, které už bylo promyšlené a pro mě s velkým významem. Momentálně je hlavně otázkou peněz. Kdybych jich měla hodně, jsem potetovaná celá.

Foto: Petr Horník, Právo

Monika Borková

Co vyjadřuje

Některá jsem navrhovala sama, jiná tatéři. Vyjadřuje to, kdo jsem. Často se stěhuju, takže si nemůžu na zeď pověsit obraz a pak ho zase sundat a přenést dál, proto všechno nosím na sobě.

Poslední den v jihovýchodní Asii jsem si v malajském Kuala Lumpuru nechala vytetovat čtyři elementy. Jsem s nimi hodně spojená, intenzívně jsem je v Asii zažila, některé mě skoro zabily…

Co na to doma

Mamka si v mých patnácti letech taky nechala udělat tetování a taky růžičku, jen o trošku menší. Vždycky mi říkala, že za svoje zdraví a tělo jsem zodpovědná sama, tak si mám dělat, co chci. Na návštěvu k prababičce jsem ale ze začátku nosila dlouhé rukávy.

Obvyklé reakce okolí

Nikdy jsem si nevšimla, že bych někoho pohoršovala. Když ale cestuju v muslimských zemích, kde by žena měla být více zahalená, tak se to snažím respektovat.

Až budu v důchodu

Žiju ze dne na den, takže takové otázky si nepokládám. Můžu jít z práce, srazí mě auto a budu litovat, že jsem si nikdy nenechala udělat tetování, když jsem ho strašně chtěla.

Jan Sládek, ošetřovatel v zoo

Moje cesta k tetování

Doma jsou tetovaní s výjimkou mámy úplně všichni. Táta, sourozenci, strýcové, tety, dědové. Odmalička mi všichni říkají papoušku, chovám je a jsou můj život. Vždycky jsem chtěl vytetovat jednoho, ale pak jsem se rozhodl ztvárnit celou kolekci papoušků Ara. Je jich sedmnáct, nějaké volné místo si nechávám na vyhynulé druhy.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Jan Sládek

Co vyjadřuje

Postupem času jsem v chovatelství přešel i k jiným druhům zvířat, takže na hlavě mám hmyz, na krku plazy, tělo až po pás jsou ptáci a na nohách savci. Prohlížím se docela často, je to taková úchylka. Co jsem se bavil s jinými kolegy, kteří jsou počmáraní, tak se taky prohlížejí prakticky dennodenně.

Co na to doma

Když jsem měl jedno tetování, tak dobrý, ale když se to rozjelo, tak blbě koukali. Dneska si mě ale bez nich nikdo nedovede představit. V rodině jsou lidé, kteří jich mají ještě víc než já.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Jan Sládek má na hlavě vytetovaného pavouka.

Obvyklé reakce okolí

Setkávám se s nimi každý den a jsou rozdílné. Někdo se začne křižovat, jiný se ptá, kde jsem seděl. Mladší generace mě zastaví, říká, že je to peckový, popovídáme si o mojí práci a proč mám rád zvířata. Přiznávám, že pohledy lidí kolikrát nejsou snesitelné, člověk na to musí mít náturu.

Až budu v důchodu

Nikdy jsem nepřemýšlel, jak to bude vypadat. Asi budu svraštělý a pomalovaný. Psychickou újmu snad z toho mít nebudu. Doba postupuje, takže možná za třicet let, až – a jestli vůbec – půjdeme do důchodu, bude to úplně běžná věc.

Petr Nový, grafický designér

Moje cesta k tetování

První jsem si navrhl sám v třiadvaceti letech, ale bylo to neuvážené, tak jsem si ho později nechal překrýt. Od té doby jsem nad tím víc přemýšlel.

Mám rád moderní umění a pop-art a snažil jsem se, aby to nebylo nic, co podléhá trendům, a zároveň aby mě vystihovalo. Portrét mojí ženy byl takové překvapení k porodu dítěte.

Foto: Petr Horník, Právo

Petr Nový

Co vyjadřuje

Jsou v tom schované věci, které jsem prožil nebo které mi mají připomenout určité okamžiky v životě. I když je to klišé, mám i latinský nápis, který znamená jedna bude tvou poslední – tím je myšleno hodina. Viselo to na slunečních hodinách na kostele naproti grafické škole ve Štětí, kde jsem studoval. Nosím ho skrytý pod hodinkami, v čemž vidím význam, a zároveň mi připomíná školu, která mě naučila řemeslo.

Časem přibude ještě žralok, kterého jsem potkal pod vodou na Srí Lance. Nevím, kdo z koho měl v tu chvíli větší strach. Byl to tak silný zážitek, že musí být zaznamenán.

Co na to doma

Veskrze pozitivní reakce. Nikoho jsem se ptát nemusel, protože jsem se nechal tetovat až v dospělosti.

Foto: Petr Horník, Právo

Portrét mojí ženy byl takové překvapení k porodu dítětě, říká Petr Nový.

Obvyklé reakce okolí

Občas se někdo zastaví, zeptá se, pochválí. Někomu je sympatické, že mám vytetovanou svoji manželku, to se líbí hlavně ženám. Tetování spíše otevírá dveře a bourá bariéry, protože třeba na obchodních schůzkách se k němu někdy stočí řeč.

Až budu v důchodu

Slýchám, že ve stáří bude tetování vypadat jinak, ale já si myslím, že domovy důchodců budou plné potetovaných stařečků a stařenek.

Veronika Jelšíková, režisérka a producentka

Moje cesta k tetování

Asi v devatenácti letech jsem oslovila tatéra, ať mi sám něco navrhne a ztvární. Dala jsem si cíl, že si první tetování nechám udělat, až se dostanu na FAMU, což se napoprvé nestalo, takže jsem čekala celý rok.

Když se to povedlo, hned jsem mu napsala mail, jestli si můžeme domluvit schůzku. Tam to začalo a neskončí to.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Veronika Jelšíková

Co vyjadřuje

Nevím, jestli má něco sdělovat, je to moje vlastní věc, všechno vzniká z mých pocitů a intuice. Zakládám si na tom, že nechci, aby mělo nějaký význam.

První tetování mělo být malé a nad palcem ruky, ale vznikla z toho velká věc přes celou ruku. Tatérovi jsem řekla, že se mi líbí jeho kruhy, ale ať nevypadají jako planeta, protože mám fobii z vesmíru.

Co na to doma

Když to máma zjistila, asi měsíc a půl se mnou nemluvila. Jak přibývají a jsou hodně vidět, už radši nic nekomentuje. Spoustě lidí se to naopak líbí, i můj přítel byl v pohodě.

Foto: Jan Handrejch, Právo

První tetování mělo být malé a nad palcem ruky, ale vznikla z toho velká věc přes celou ruku, říká Veronika Jelšíková.

Obvyklé reakce okolí

Myslím, že u nás jsou lidé na tetování docela zvyklí. Hodně cestuju a třeba v Americe mě lidi dost často zastavovali a komentovali, co mám na sobě.

Reaguju tak, že je to od nich hezké, i když otázka, co moje tetování znamenají, mi trochu vadí, protože vlastně nevím, co na to říct. Nejspíš očekávají něco hrozně hlubokého, já ale jedu podle intuice.

Až budu v důchodu

Jasně že jsem nad tím přemýšlela, ale myslím si, že kariéra, kterou jsem si vybrala, je tomuhle životnímu stylu velmi otevřená a v tom, co plánuju, mě tetování omezovat nebude. A pokud se v důchodu budu bít do hlavy, snad si aspoň vzpomenu, proč jsem to tehdy udělala.

Napořád? Ne vždycky

Všichni tetovaní jsou přesvědčeni, že je ozdoby kůže budou provázet až do smrti. Primářka Marta Moidlová z kliniky Laser Plastic v Praze však dobře ví, že člověk míní a život mění.

Kolik lidí si u vás ročně nechá odstranit tetování?

Kontaktují nás průměrně čtyři klienti týdně. Převládají ženy, ale chodí i muži.

Svěřují se s důvody, které je k tomu vedou?

Důvodů je hodně. Stává se, že poměrně rychle po provedení tetováže jsou s ní nespokojení, vypadá divně, měli jinou představu. Řada lidí také postupem času mění názor, nazvala bych to mladickou nerozvážností.

Příkladem je dívka, která se nechá tetovat natruc rodičům, ale pak přijde na odstranění, protože pracuje v modelingu, tetování nemůže dobře zakrýt nebo ho některé firmy neakceptují. Klasika jsou jména bývalých partnerů nebo partnerek, hodně často se tetování nelíbí současnému partnerovi.

U mužů se opakovaně stává, že se nehodí k jejich povolání, zejména ve vyšších funkcích. Máme případy z některých složek policie nebo z Hradní stráže. Byli přijati, ale museli si ho nechat odstranit a donést potvrzení, že ošetření absolvovali.

Můžete stručně vysvětlit, jak odstranění probíhá?

U nejmodernějších přístrojů je principem takzvaná selektivní fototermolýza. Laserový paprsek rozstřelí pigment na drobné částečky, které jsou pohlceny bílými krvinkami. Pocitově jde o nepříjemné štípání, ale zákrok je rychlý. Tetováž trvá určitě mnohonásobně déle než její odstranění.

Související témata:

Výběr článků

Načítám