Houslistka Simona Tydlitátová: Hraní je velká nejistota a dělá se opravdu jen z lásky k hudbě

Dny v mojí profesi houslistky byly – a doufám zase budou – velmi proměnlivé. Buď jsem měla celý den zkoušku, nebo generálku a večer koncert. V lednu jsme k tomu absolvovali s orchestrem Collegium 1704 zájezdy do Vídně, Versailles a Moskvy.

Raději se ani nedívám do diáře, co všechno se pak muselo zrušit. Jen v dubnu dva velké projekty v Německu, Rakousku, Polsku a Česku. V květnu mělo být Španělsko, natáčení cédéčka…

A jak to vypadá, budou zrušené i letní festivaly, první dva týdny v září v cizině už taky odpadly. Je to tristní.

Běžně jsem měla housle v ruce 6–7 hodin. Teď si dávám jen udržovací hraní 1–2 hodiny, co čas dovolí. Za prvé mi to strašně chybí, je mi 47 a hraju od 5 let, takže muzika patří k mému životu jako voda nebo vzduch.

Za druhé kdybych nevzala housle do ruky každý den, vznikl by problém, protože se ukrutně rychle zapomíná. Zažila jsem to po prvním dítěti, kdy jsem pauzírovala půl roku – a pak mi to vážně nešlo. Zařekla jsem se, že to už neudělám.

Chybí mi ale hraní s ostatními, které je megadůležité – bez něj hrozí ztráta společného dýchání, souhry celého týmu.

Život mě naučil, už kdysi jsem brigádničila… Jak se teď bude situace vyvíjet, jak dlouho bude trvat, netušil samozřejmě nikdo. Ale vím, že v kapitalismu platí heslo: jste OSVČ, postarejte se o sebe sama.

A taky mi bylo jasné, že lidí jako já bude spousta, takže čím dřív se rozhlédnu, tím mám větší šanci. A protože můj dospělý syn Matěj pracuje v Lidlu a věděla jsem, že se tam nedostává prodavaček, plus bylo jasné, že potraviny asi nezavřou, zkusila jsem to právě tam.

V mojí akčnosti sehrálo roli i to, že nemám zrovna velký finanční polštář, z něhož bych mohla dlouhodobě čerpat. A i když nakrásně budeme smět v červnu začít znovu hrát, nebudeme mít pro koho, jelikož koncerty se nedomlouvají ze dne na den.

Ať se neflákají! Nechápu, kde se vzala utkvělá představa řady lidí, že umělci jsou zasypaní hromadou zlata – a v podstatě za nic. Když bulvár napíše, že ten a ten má milionové příjmy a byl na luxusní dovolené, hned se to vztáhne na umělce jako celek. A ti by teď chtěli nějaké peníze? To mě zvedá ze židle.

Nejsme přece všichni stejní. A ti křiklouni nemají vůbec šajna, co naše profese obnášejí.

Přesně tak. Kdyby ty věci nevznikly, seděli by doma jen u kanasty a pekelně se nudili. Jasně že ne všichni poslouchají barokní muziku, ale pustí si třeba rockovou kapelu, to je jedno. Princip je stejný.

Bez umění jako takového se snížíme na úroveň zvířecí říše. Je to něco jiného než hmotné statky, dům, auto…, je to duševní bohatství, vlastní pouze lidem. Tedy velmi podstatná věc.

Pochopitelně teď bylo nejdůležitější, aby fungovaly potraviny, zdravotnictví, lidi měli léky. Úplně tomu rozumím. Ale řešit se musí i kultura.

Moc do toho nevidím. Pro nás jednotlivce z orchestrů jsou dopady obrovské, ale pokud nepřijde od státu (ministerstva) nějaká záchrana právě pro ty soubory, spousta jich nepřežije.

Konkrétně moje specializace na starou hudbu je velice úzká, v republice je nás tak třicet houslistů, kteří se necháváme najímat střídavě do 5–6 orchestrů tohoto typu. Jde o neziskové organizace, které ze zákona nesmějí hromadit hmotné statky, mít finanční rezervy na kritické okamžiky. To znamená, že pokud nepřijde pomoc, nebudou za půl roku existovat.

Momentálně se všechny produkce snaží přeložit vystoupení třeba za rok čili dál pracují, jenže brzy nebude ani z čeho je platit.

Ale pořád pevně doufám, že se černý scénář nenaplní. Jinak se vrátíme do situace nezávislé kulturní scény před třiceti lety, kdy začínala s entuziasmem na zelené louce, z bodu nula.

Jak komu, někteří vyčkávají, pár lidí se přihlásilo na úřad práce a někteří si našli brigádu jako já. Co vím, tak místa v obchodech jsou už plná. Kamarádka dělá poštovní doručovatelku, další kolega chodí malovat do výrobny hraček vláčky, někdo šel dobrovolnicky pomáhat a nosí starým lidem obědy.

Ale třeba jedna holčina udělala konkurz do úspěšné firmy a zřejmě se k hraní nevrátí. Našla tam příjemné jistoty. Zatímco hraní je velká nejistota a dělá se opravdu jen z lásky k hudbě.

Pracovat je v této emočně těžké době důležité i pro psychiku, zaměstnat hlavu i ruce, soustředit se na něco jiného než na sledování televize a negativních zpráv.

Říká se, že člověk je od přírody líný, ale já si to nemyslím. Nedělat nic se dá týden, člověk si odpočine, jenže pak prostě musí něco podnikat, jinak i optimistu jako já přepadnou deprese.

Je pravda, že jsem vždycky byla velká optimistka, sranda musí být za každou cenu, ale i na mě to už začalo trochu doléhat. Na rozdíl od dřívějška špatně spím. Ráno se probudím, mám pocit, že nemůžu dýchat a musím si dát nějaký cíl dne.

Náročné je to i proto, že půlka rodiny, osmiletá dcerka a partner, který patří věkově už do nebezpečné zóny, jsou mimo Prahu. Hned 11. března, jak se zavřely školy, odjeli na samotu u lesa, jak říkám, aby eliminovali riziko nákazy. S tím, že dál se uvidí…

Dobře. Oni jsou tam v naprosté idyle, Zuzka může lítat po zahradě bez roušky, každý den si voláme. Se mnou tu zůstal naštěstí syn Matěj, jsme dobrá dvojka. Přesto emoce pracují. Ale podobně to asi má hodně rodin, negativní dosah té situace je obrovský na každého.

Úplně v pohodě. Já mám ráda lidi. Na tom závisí i moje profese houslistky, kde jich potkávám velké množství. Za kasou je to trochu jiné, ale stejně se snažím být milá, hodná, občas si s někým pokecáme, vtípky jsou na denním pořádku. Ještě jsem se nepotkala s někým úplně naštvaným. Takže mi to vlastně nevadí.

Manažer se mnou vykrývá kritické chvíle, kdy je nejvíc lidí. Kromě kasy dělám, co je potřeba: vybaluju zboží, lisuju krabice, bez problému vytřu podlahu.

A protože blízko deset let bydlím, mnozí zákazníci mě znají, jak spěchávám sídlištěm s houslemi ve futrále. Teď se ptají, co dělám v obchodě a jestli bych jim někdy před směnou nezahrála. Něco už jsem vymyslela s kamarádem jako překvapení, trochu šokovým způsobem, aby se lidi pobavili.

Pocházím z Mostu z úplně nehudební rodiny. Jen tatínek trochu hrál v mládí na housle a trumpetu. Nicméně já jsem projevila zájem už v pěti letech. Když se mě na návštěvě zeptala paní pracující v hudebce, na co budu hrát, vypadlo ze mě, že na housle. Naši byli překvapení a já dodala, že se mi líbí, jak na ně hrají pánové v televizi.

Tatínek se do toho velmi položil, budil mě před školou, abych hrála, a vedl si na mě sešity s metodikou hry na housle. Neuvěřitelné. Viděl v tom asi velký potenciál a dokázal ve mně vybudovat k houslím obrovskou lásku. Zároveň mě tím rozmazlil, protože jsem nic nemusela, abych si neporanila ruce.

Na teplické konzervatoři mi přišlo divné a vadilo mi, že se všechno hrálo stejně. Barokní Bach, klasicistní Mozart i romantický Dvořák. Po revoluci se najednou všechno smělo, všechno se sem dostalo a naše profesorka začala koketovat se specifickým pojetím baroka.

A my s partičkou spolužáků zjistili, že by se nám to líbilo. Půjčili jsme si od Pavla Klikara, který už měl barokní kapelu Musica Antiqua Praha, staré nástroje, jezdili jsme na různé kurzy staré hudby, až vznikl soubor Musica Florea, kterou dodnes vede Marek Štryncl. Natáčím s nimi dvořákovské symfonie.

Když jsem pak přišla do Prahy, zpočátku se mi moc nedařilo. Mohla jsem se vrátit domů k rodičům, nebo to nějak vybojovat. Tehdy vznikla na Jiřáku muzikantská hospoda, kam jsme chodili zkoušet a já tam dva roky točila pivo.

Bavilo mě to, šla bych do hospody i teď, jenže je zavřeli. Později jsem ještě brigádničila ve vinotéce. Když je potřeba překlenout těžší dobu, prostě se zařídím.

Vždycky jsem chtěla hrát v malém komorním souboru. A věděla jsem, že jsem rozená sekundistka, což je člověk, který sekunduje prvnímu, hraje druhé housle. Umím se při hře přizpůsobit v podstatě komukoliv. Ne že bych se nedokázala postavit před orchestr jako sólistka, ale necítím se v tom dobře.

Ta představa se mi splnila, jsem spokojená a šťastná, že můžu dělat, co mám ráda. Ať jde o velká oratoria se sborem v Collegiu 1704, kvartet, nebo jen komorní hru se zpěvákem, všechno mě baví, je to nádherně pestré.

Totéž platí v životě: jsem veselá, ráda se bavím ve společnosti, ale stejně jako při hře se snažím přizpůsobit situaci a lidem – v rámci rodiny i koronavirové krize. Přizpůsobivost beru jako základ.

Tak jsem nikdy nepřemýšlela, každý projekt je jedinečný, podílejí se na něm vždy jiní lidé. Spíš než to, že jsme hráli v prestižních sálech v Montrealu, v Moskvě…, si vybavím emočně důležité koncerty. Neuvěřitelnou premiéru opery Rinaldo v pražském Stavovském divadle roku 2010 – po spoustě problémů nádherný zážitek.

Nebo první koncert na Pražském jaru v roce 2005, taky s Collegiem 1704, kde jsme hráli Mši h moll J. S. Bacha – nemohla jsem ji ani dohrát, plakala jsem dojetím.

Nebo s Musicou Floreou Dvořákovu Novosvětskou v Rudolfinu, asi před třemi lety. Na takovém koncertě člověk takříkajíc položí život, a kdyby se v tu chvíli cokoliv stalo, třeba by i umřel, tak to nevadí. Protože umřel šťastný. Ten pocit jsme měli všichni. Možná se to dá najít na YouTubu nebo Spotify.

Určitě moje děti, ty se mi opravdu povedly a jsou pro mě nejdůležitější. Vdávala jsem se dost mladá a získala srandovní příjmení Tydlitátová. Pro houslistku ideální.

Spousta lidí si myslí, že je to umělecká přezdívka. Ne, takového člověka jsem skutečně potkala a vzala si ho. Ale když bylo Matějovi pět, rozešli jsme se. Možná i proto, že nebyl muzikant a nedokázal pochopit, co to obnáší. Dodnes ovšem máme dobré vztahy, je skvělý člověk…

Jméno jsem si nechala, je s ním spousta legrace, dochází i k překlepům na programu: běžná je Simona Tydlíková, ve Francii mě napsali Tydlitatoyota, jinde Simula Tydudáta. Což je skoro jako z nějakého starého traktátu. Podobně když se představí můj syn Matěj, způsobí fůru legrace a naskočí hned dobrá nálada.

Momentálně, posledních deset let, jsem velmi šťastná. Mám nového partnera a s ním osmiletou Zuzanku. Oba jsou báječní. Sice taky není z branže, vidím kolem problémy muzikantských párů a razím teorii: co je v domě, není pro mě. Rozumí si profesně, ale pro rodinu je to těžké: zájezdy, nepravidelnost…

Můj partner je technik, projektant, celý život rýsoval. Přesto mě dokáže chápat, oba se snažíme si vyhovět, tolerovat, hledat na všem víc kladů než záporů. Jsme každý úplně jiný, ale neživíme naše rozdíly, nýbrž to, co nás spojuje.

Syn určitě ne, zpívá sice strašně rád, ale nedá se to moc poslouchat. Je spíš sportovec, skáče úspěšně parkur. Dcera naopak zdědila nadání poměrně velké, chodí zpívat do sboru, zkusili jsme i čelíčko, ale zatím jí nešlo, a tudíž nebavilo. Taky krásně kreslí, je nesmírně kreativní. Co se z toho vyvine, teprve uvidíme. Oba stejně jako já potřebují ke štěstí lidi kolem.

Housle mám z roku 1791 od známého vídeňského mistra, jsou krásné, hodně klenuté a mají nádherný zvuk, ideální pro komorní hraní. Pak mám ještě druhé od anonyma asi z roku 1810, model Stradivari s velkým zvukem, které si nechávám hlavně na Dvořáka.

Ze začátku tolik lidí nechodilo. Bylo to něco nového a z hlediska posluchače neznámého, možná až divného. A člověk se přirozeně bojí neznámých věcí. Ale podařilo se nám je „vychovat“. Jak hraju napříč soubory, sleduji, že řada lidí přijde pokaždé, bez ohledu na to, kdo hraje.

Pak má taky každý soubor svůj fanklub, kde je spousta mladých, a občas to na koncertu vypadá jako na hokejovém zápasu – aplaus málem zboří sál. Což znamená, že se podařilo předat posluchačům naše emoce.

Těch je moře! Říkají o mně, že jsem Google, takže bych je mohla sypat do večera. Naštěstí mi housle nikdo neukradl (ťukám do dřeva), ale nehody se nám dějí asi víc než na moderních koncertech, protože používáme střevové struny, které častěji praskají.

Několikrát se mi taky přihodila atrakce: dole na houslích je struník, na který se pokládá hlava, a ten drží takové poutko – má zvládnout tah 24 kilo. Mně dvakrát praskl, což znamenalo, že se housle rozpadly na prvočinitele a rozletěly se po pódiu.

Jednou jsem s ním taky hrála, šlo o normální telemanovskou klasiku, kde nebyl prostor pro improvizaci. Já osobně ji ani nedělám, nemám na ni myslím nadání, ale když to někdo umí skvěle jako pan Stivín, moc se mi líbí. A je to určitě divácky vděčné, tak trochu show. Já si potřebuji věci maličko osahat, nazkoušet, mít svoje jistoty.

Jiné žánry volím jako posluchač, pro relax. Vedle klasiky si pouštím Suchého – Šlitra, Grossmanna se Šimkem, Matušku, Hegerovou, Nohavicu. Ale teď nepouštím nic, odpočívám od veškeré muziky.

Že by si měl člověk vážit toho, co má. Za normálního provozu si pořád stěžujeme: to je nepohodlné, tohle cestování se mi nelíbí…

Teď jsem se zařekla, že už nebudu říkat nic negativního, kritizovat, remcat jen proto, že něco není ideální. Ideální věci neexistují, což poznáme, když běžný život zmizí, když se kompletně otočí vzhůru nohama.

Co bylo, neplatí – a kdo ví, zda bude ještě někdy platit. Takže si budu vážit každého dne, každé chvíle s těmi a s tím, co miluju.