Hospodský kvíz: Pivo, adrenalin a odpovědi, které jen tak nezapomenete

Před sedmou hodinou večerní se stoly v pražském Hoax Pubu, který leží na smíchovském břehu Vltavy, začínají zaplňovat. Hraje se hospodský kvíz – vědomostní soutěž, při níž přihlášené skupinky přátel či kolegů soupeří mezi sebou o to, kdo správně zodpoví více otázek na různá témata.

Tyto kratochvíle řídí několik společností, které je organizují v mnoha barech a restauracích po celé zemi. Jiné podniky si je organizují na vlastní pěst, třeba jen pro úzký okruh stálých týmů.

Platí se symbolické vstupné, nejlepší tým pak obvykle vyhraje poukázku na konzumaci, lahev alkoholu nebo třeba rundu panáků na účet podniku. Trvá to kolem dvou až tří hodin a hodně se u toho jí a pije, takže radost mají na konci večera i majitelé restaurací.

Hospodské kvízy coby koníček také často uvádějí účastníci televizních soutěží, jako jsou Na lovu nebo AZ kvíz.

„Začali jsme asi před třemi měsíci a jsme tu tak poosmé,“ říká Vojtěch za čtveřici kamarádů, kteří budou soutěžit pod názvem Vokurky. Klání ještě nezačalo, ale na stole jim už přistály první půllitry.

„Někteří z nás už dřív na kvízy chodili, tak jsme hledali místo, kam bychom mohli chodit společně,“ doplňuje ho Honza.

„Chtěli jsme u toho piva něco dělat,“ stručně objasňuje Vojtěch a tvrdí, že cílem je především pobavit se, ačkoli vítězný poukaz na konzumaci nebo runda panáků večer zpříjemní. „Ale ambice asi nemáme, ne?“ otočí se na své přátele.

„No ale dneska obhajujeme,“ připomene mu Honza.

Kvízy hrané v hospodách jsou oblíbené v mnoha zemích světa. U nás nabývají na popularitě posledních zhruba patnáct let, ačkoli pandemická opatření ji pochopitelně zchladila.

Při současném zdražování je to pak jedna z mála jistot pro restauratéry, že v hluché všední večery nezůstanou stoly prázdné a personál bez práce.

Tentokrát je možná i kvůli pěknému počasí účast slabší – čtyři týmy. „Ale zase máte díky tomu velkou šanci na výhru. Za první místo je sleva tři stovky na konzumaci,“ sděluje do mikrofonu třicetiletá Kristýna Nováková.

Pracuje v oddělení komunikace jedné nadnárodní firmy a moderování hospodských kvízů bere jen jako takový malý vedlejšák.

„Možná se tím dá něco přivydělat, ale já to vnímám opravdu jen jako koníček. Na kvízy jsem několik let chodila společně s kamarády, a jelikož jsem jim nikdy moc nepomohla s odpověďmi,“ říká sebekriticky, „rozhodla jsem se, že radši zkusím moderování.“

Nejvíc ji podle jejích slov baví kontakt s lidmi, ačkoli přiznává, že kvůli svému vytížení nezvládne víc než jeden večer týdně, nanejvýš ještě za někoho občas zaskočí.

Některé soutěžící týmy se účastní pravidelně v rámci celoroční ligy, přijít ale můžete i jednorázově, pokud seženete volný stůl. Tak jako my dnes – přemluvil jsem tři kolegyně z redakce. Od Moniky si slibuju znalosti z historie, Lenka k tomu přidává ještě literaturu. Janu zatím moc neznám, ale její silné stránky se záhy vyjeví.

Zatím mě Jana udivila jen srolovanou látkou modré barvy, kterou položila na stůl. Připomíná mi pás, který se připíná na paži při měření krevního tlaku.

Jistě by také našel své uplatnění, až budeme žhavit mozkové závity, ale jak se vzápětí ukáže, je to jen zavinuté pouzdro s ostře ořezanými tužkami a jinými psacími potřebami. Jedna propiska ale nakonec postačí. Od moderátorky vyfasujeme papír s tabulkou na odpovědi a dohodneme se, že zapisovat je budu já.

Popíjíme k tomu pivo, cider a minerálku a servírka se snad každých deset minut chodí ptát, zda je vše v pořádku a jestli nám může ještě něco donést.

Aby ne – když už vám ve středu večer přijde do hospody patnáct, třicet nebo i padesát lidí, je třeba toho řádně využít.

Kristýna Nováková připojila svůj notebook k plátnu na stěně, kam bude promítat otázky, a oznamuje: „První téma jsou aktuální události.“ Hospodský sál poněkud utichne a všichni upřou zrak na zadání na plátně.

„Mimořádný případ promyšleného a zákeřného pronásledování na internetu řeší policisté z Jihlavy. Dívku mladší patnácti let vydíral muž za pomoci falešných identit. Kolik let mu v současnosti je? Tolerance jeden rok.“

Přiznám se, že o tomto případu jsem neslyšel. Dáme hlavy dohromady a tipujeme. Lenka si myslí, že mu bylo devatenáct, a tak to zapíšu.

Další otázka se týká nedávného soupeře českých fotbalistů. S kolegyněmi se shodneme, že jde o Španělsko. Pak následuje kuriozita: „Bulharští turisté si v Brně chtěli dát k večeři chráněné živočichy, naštěstí si toho všimli kolemjdoucí. O který rod živočicha se jedná?“

Jana nás přesvědčuje, že šlo o mušle, v šeptu ale zvažujeme i další tipy: žáby, čápy, krysy, labutě. Dáváme na Janu a píšeme mušle.

Nad filmovou novinkou, která čelí nařčení z porušení autorských práv, dlouho nepřemýšlíme. „V neděli jsem na tom byla se synem a byl úplně nadšenej,“ sděluje nám Lenka k filmu Top Gun: Maverick.

Každé z pěti soutěžních kol se skládá ze dvou témat a deseti otázek. Dohromady tedy padesát.

„Druhá půlka prvního kola bude věnovaná neonacismu,“ dozvídáme se. Moderátorka chce znát například jména hlavních postav bratrů z filmu Kult hákového kříže, který bohužel nikdo z našeho týmu neviděl, nebo jméno židovské autorky díla Původ totalitarismu.

Tužku si bere Lenka, křestním jménem Hannah si je celkem jistá, příjmení pak naškrábe skoro nečitelně. „Prosím, méně lékařským rukopisem,“ směje se Jana, což Lenka okomentuje: „Jednou mi jeden lékař říkal: ‚Prosím vás, co děláte za práci? Vy píšete hůř než já.‘“

Kristýna Nováková nechá na plátně na závěr kola odpočítat ještě minutu, kterou ukončí alarm. „Dáme si krátkou pauzu, pět minut, já to mezitím opravím a pak se podíváme na správné odpovědi a skóre,“ povídá do mikrofonu.

Stůl nejblíže plátnu obsadil tým s názvem Blok X. Zatím jsou ve trojici, ale během večera je doplní ještě jedna členka. „Jsme na kvízu potřetí,“ říká Petr. „A chodíme jenom sem,“ doplňuje ho Denisa. Zatím vždy skončili na pomyslných medailových pozicích, a to přitom bývala konkurence větší než dnes.

„Měla jsem tu teambuilding s učitelkami. Podařil se velmi,“ usmívá se Denisa, když popisuje, jak se na kvízu ocitla poprvé. Napříště pak utvořila stálý tým s přáteli.

Petr připomene, že kvízy se konají i neoficiálně, nejen pod hlavičkou agentur. „Já se třeba zúčastňuju kvízu na strahovských kolejích na bloku číslo 10. Proto se taky náš tým jmenuje Blok X.“

Pravidelné večery v Hoax Pubu spadají pod brněnskou společnost PubQuiz.cz Events, která je pořádá napříč republikou, a to nejen v Praze, Brně či Ostravě, ale i v Novém Strašecí, Lounech nebo v Lipově na Hodonínsku.

„Naše společnost funguje už dvanáct let, ale původně se hrálo jen ve dvou hospodách v Brně,“ říká její jednatel, jednatřicetiletý Tomáš Juránek, jenž na kvíz poprvé vyrazil jako hráč během studia na vysoké škole. Poté se pravidelně účastnil anglických kvízů s partou kamarádů z ciziny, kteří žijí v Brně.

„Během toho mi kamarád nabídl, jestli bych se s ním nedělil v jedné hospodě ob týden o moderování. Po nějakém čase u mikrofonu mi byla nabídnuta pozice account manažera, a tak jsem se začal starat o podniky v Brně a okolí a zároveň hledat nová potenciální místa.

Minulý rok se původní majitel rozhodl firmu prodat a já měl hned jasno, že ji chci převzít,“ líčí začátky podnikání.

Očekávání hospodských, ať už se o pořádání aktivně hlásí, nebo je jim nabídnuto, jsou podle jeho zkušeností různá. „Někteří čekají, že kvízy hospodu naplní automaticky v prvním termínu. Nejlepší jsou ale ti, kteří chápou, že to někdy může chvíli trvat, a aktivně pomůžou s propagací kvízů ve své hospodě.“

Po pandemickém rozvolnění však zaznamenal velký zájem. „O prázdninách a dovolených si některé podniky dávají pauzu až do září, kdy začne nová sezona. Lidé ale nechtějí vypadnout z formy a chodí i přes léto, proto využíváme hospody, kde se dá hrát na zahrádce.“

Na tvorbu otázek má PubQuiz celý tým lidí. Jeho součástí jsou i někteří moderátoři, nebo dokonce hráči, kteří pochopitelně vymýšlejí úkoly na jiný den, než kdy chodí soutěžit. „Píšeme dva české a jeden anglický kvíz týdně plus jednou za čas tematické speciály,“ upřesňuje jednatel.

Moderátorce trvalo zhodnocení čtyř archů papíru jen chvilku, a už má pro nás správné odpovědi. Chlapci, jenž na internetu terorizoval dívku, je osmnáct let, takže jsme v toleranci. „Bulharští turisté si nechtěli dát žáby, labutě, mušle ani netopýry,“ čte Kristýna odpovědi všech týmů, „ale škeble.“

Bratři z filmu Kult hákového kříže se jmenovali Derek a Danny, v odpovědích se však objevovali Kurt a Karel nebo Joe a Jack; zjevně střelba od boku. Jméno židovské autorky zní Hannah Arendtová, což zhruba odpovídá i Lenčině škrabopisu.

Když moderátorka vyhlásí průběžné pořadí na čtvrtém až druhém místě, dojde nám, že vedeme. „Ty vole,“ vyhrkne jedna kolegyně.

„Prozatím sedm bodů,“ oznamuje moderátorka za kolegiálního potlesku ostatních týmů, a dokonce i obsluhy za barem, až se začínáme červenat.

V následujících kolech poněkud přituhuje, pokud jde o náročnost otázek, ale každý z týmu si vybere svou chvilku slávy. Výhoda soutěžení ve více lidech je zřejmá, vždyť jediná dvojice dnešního večera – tým Pat a Mat – se drží na chvostu.

„CTRL + jaké písmeno musíme na klávesnici zmáčknout, když chceme označený text zarovnat do bloku?“ předčítá moderátorka větu na plátně. Ačkoli se všichni živíme psaním, nejsme si jistí. Zato CTRL + I je jasná kurzíva neboli italika.

Po pětici otázek z počítačového světa následuje hádání pěti písní z 80. let na základě poslechu. Konečně zužitkuju, že znám nejen interprety, jako jsou Phil Collins nebo U2, ale taky Mr. Mister nebo Men at Work.

„Slavné prohry českých fotbalistů a hokejistů“ mi pak připomenou smutné chvíle z doby, kdy jsem hltal zápasy našich národních týmů. Jiného řeckého fotbalistu neznám, ale už asi nikdy nevymažu z paměti, že nás v semifinále fotbalového Eura 2004 vyřadil svým gólem Traianos Dellas.

Jana se zase předvede při identifikaci obrázků sloužících jako mnemotechnické pomůcky. Doteď nechápu, jak mi mají obrázky rukou v poutech, invalidního vozíku a jezírka na louce pomoci vybavit si čísla na policii, záchranku a hasiče.

Všichni čtyři se pak zapotíme nad tím, kdo ze čtveřice autorů Werich, Žáček, Seifert a Vaculík podepsal antichartu. Na to, abychom věděli, jak se jmenoval rival Ashe Ketchuma z kresleného seriálu Pokémon, jsme ale asi příliš staří.

Úměrně s jednotlivými soutěžními koly přibývá i vypitých nápojů. Majitel Hoax Pubu Daniel Pedroso se mi později svěří, že účastníci podle jeho soudu sice tolik nepijí, přesto se akce podniku vyplatí. „Pořádáme je déle než rok a díky nim je ve všední den večer plno. Určitě to smysl má, jinak bychom to nedělali.“

Pro srovnání jsem oslovil i jiné podniky. Veronika Kroupová, provozní litvínovského Café baru Citadela, je ještě spokojenější. „Konzumace se liší kvíz od kvízu, záleží, jakou mají hráči náladu, ale musím říct, že spotřeba piva a brambůrků je úžasná.“ V interiéru vyčleňují deset stolů, přesto bývá plno. „Bez toho by bylo ve všední den prázdno a seděly by tam dvě paní u vína,“ dodává.

V restauraci Viktorka v Ostravě-Porubě začali s kvízy po covidu, zatím jednou za dva týdny vždy v úterý. „Návštěvnost je, takže z naší strany spokojenost,“ hodnotí manažerka Sabina Krezić. Vyhrazených padesát míst pokaždé zaplní nejméně 35 lidí. Na otázku, co hráči pijí nejvíc, odpovídá bez váhání: „Pivo, pivo a pivo.“

Také na účtence redakčního týmu pivo převažuje, ale útrata se platí příjemněji, když je od ní odečten poukaz na konzumaci coby hlavní výhra. Zhruba po dvou hodinách je klání u konce a naše čtveřice s názvem Pravověrní už během dílčího sčítání tušila, že je zaděláno na vítězství.

Přemýšlím, zda bychom se, nebýt hospodského kvízu, vůbec kdy potkali v takové sestavě v hospodě. Asi ne, ale když je k tomu pivu i nějaká zábava, hned se sraz domlouvá lépe.

Jen ty vítězné panáky za bonusovou otázku jsme „přenechali“ Vokurkám, jejichž tip na správnou odpověď byl nejpřesnější. Všechny přítomné pobavilo, když se na plátně objevila otázka, kolik centimetrů dohromady měřili Hermann Göring a Adolf Eichmann. Výška nacistických pohlavárů sice nepatří k běžným školním vědomostem, ale i to se někdy může hodit. Tak si zapamatujte, že měřili 354 centimetrů…