Honza Musil: Já uklízím, přítel žehlí

Na Novu po deseti, celkově po šesti letech.

Víte, dostával jsem různé nabídky - na soutěžní pořad, jeden byl i zpravodajský… Moc mě to ale nelákalo. Jestli si mohu myslet, že v moderování opravdu něco umím, tak komunikaci s lidmi, která mě vždycky bavila. A Dům snů mě baví. Beze zbytku.

Přesně tak, je to improvizace, a hlavně další výzva. Úplně nová reality show, jaká tu dosud nebyla. Obrovský dojem na mě udělalo první setkání s vedoucí projektu Janou Rezkovou a celým týmem.

Když Jana přede mnou rozprostřela své tajemství, svoji představu, v tu chvíli jsem si přál, aby se to celé realizovalo. Tenkrát to mělo jiný háček, protože hledali moderátorku. Po několika týdnech čekání na výsledek konkurzu se ale nakonec zeptala, jestli do toho půjdu s ní. Moje odpověď byla zcela jasná.

Projekt je časosběrným dokumentem s prvky publicistiky a reality show, takže mám časové mantinely. Je to dobře napsané, mně přímo do pusy. Ale nikdy nevíte, co se stane. Neporučíte větru, dešti, lidem…

Té už vůbec, protože ona je chrlič nápadů. Navíc má kolem sebe režiséra Ivo Macharáčka, celý tým a všichni jí do toho žvaníme. Zatím z toho máme dobrý pocit, rozhodující ale bude samozřejmě divák.

Ano. Je to prostě pořad se vším všudy.

Všemi deseti. Jen bych si ho trochu zmenšil. Je koncipován pro rodinný život v komfortním stylu, na pěkném pozemku a krásném místě.

Při sledování castingů jsem v některých situacích přemýšlel, proč právě tihle lidé vůbec reagovali na výzvu. Řada adeptů na nás silně zapůsobila svou životní situací. Našli se ale i „frajeři“, kteří si mysleli, že jim snad televize Dům snů jen tak dá nebo že porotu obelstí.

Nakonec byl vybrán z několika tisíc lidí tým deseti párů, který společně prožije řadu dní na stavbě svého Domu snů. Je zajímavé, že se soutěžícími stali lidé, které jsem si všechny pamatoval. Zkrátka něčím zaujali. Prostě byli sví, a tím i opravdoví.

V sedmnácti letech, a šest dní po mých osmnáctinách se nám narodila dcera Lucie. A problémů jsem řešil v životě opravdu dost.

To už bylo Lucii sedm a Veronice tři roky. S manželkou Ivetou jsme spolu začali chodit v patnácti a ani po rozvodu se nic nezměnilo. Jsme kamarádi a životní peripetie pořád prožíváme společně.

To bylo úplně na začátku, když jsem oznámil, jak to se mnou a mou orientací je. Trvá, než nastolíte novou hierarchii rodiny, výčitky samozřejmě padnou, vnitřně i vzájemně. Iveta ale měla pocit, že selhala jako žena.

Vysvětlil jsem jí, že by mohla takhle přemýšlet, kdybych si našel jinou ženu. Ale s chlapem se fakt srovnávat nemůže. Navíc to bylo dáno dobou, kdy se všechno teprve odkrývalo. O pár let později už by to nikdo neřešil. Teď si o tom povídáme zcela běžně.

Tak to prostě chodí. Leckdo říkal, že jsem ze svého soukromí udělal senzaci, protože jsem se potřeboval zviditelnit. Tenkrát jsem to vážně neměl zapotřebí. Jenže mě nebavilo stále dokola vysvětlovat, proč nemám vedle sebe sexy černovlásku nebo jestli ta blondýna vedle je právě ta, s níž zrovna spím.

A přišlo mi to pitomé vůči člověku, kterého jsem měl vedle sebe. Proč tvrdit, že je můj bratranec nebo kamarád? To se mi vždycky příčilo, už jenom proto, že mám dvě děti. Všechno věděly a nebylo možné jim říkat, aby navenek tvrdily něco jiného.

Svým způsobem to práce je. Začal jsem se zajímat o problémy gay komunity, k jejichž řešení musí společnost dojít. Podaří se to ale, jen když se o nich bude mluvit. Například když se mluví o adopci dětí, vůbec nevím, o čem se vlastně bavíme.

Mám dvě děti, vychovával jsem je jako gay, se svou ženou a s chlapy, s nimiž jsem chodil. Holky jsou heterosexuální, mají své partnery, žijí plnohodnotný život a jsou šťastné.

To ale musíte říci jiným. Já to vím. Podle mě jde především o to, jaké má kdo zázemí a co může dítěti poskytnout. Jestliže dítě vyroste ve spořádané domácnosti, dostane vzdělání, lásku a bude šťastné, tak o čem se bavíme. Je snad lepší vyrůstat v dětském domově?

Pět let - a od roku 2007 žijeme v registrovaném partnerství.

O osmnáct let. Zpočátku jsem cítil potřebu neustále se ospravedlňovat. Ale Jakub je mentálně úplně někde jinde. Je moudrý, chytrý, v životě si už prošel taky dost. Navíc je ambiciózní a pracovitý, takže mám poprvé v životě pocit, že se o mě někdo dokáže postarat, kdyby mi bylo ouvej.

Dosud jsem ho nikdy neměl, vždycky jsem se musel starat já. Když najednou zjistíte, že je to ono, nastává chvíle říct: Tak, a teď! Tím se samozřejmě nechci dotknout ani své exmanželky, ani rodičů ani bývalých chlapů.

Nevadí, protože o dětech nikdy neuvažoval. Říkává: „Já si počkám na ta naše vnoučátka.“ Paradoxně je moje starší dcera Lucie stejně stará jako on, takže až bude mít jednou děti, Kuba se stane nejspíš nejmladším dědečkem na planetě Zemi.

Dobře, protože jsou na stejné vlnové délce. Může jim poradit se školou i v životě. Ony v něm vidí staršího kamaráda.

Jasně, máme tři bordeauxské dogy, Dudlíka, Bambulu a Bublinu, dohromady váží zhruba 170 kilogramů. Bublina už je osmiletá babička, která přežívá, všichni její sourozenci už jsou mrtví. Obě fenky jsou vykastrované kvůli nemoci, a navíc jsme nikdy netoužili po štěňátkách. Jednak jsme je nechtěli do bytu, ale hlavně bychom je neuměli dát pryč, takže bychom za chvíli měli spoustu psů.

Většinou přijedou Kubovi rodiče nebo my odvezeme psy k nim. A varianta poslední je, že se k nám nastěhuje dcera Lucka s přítelem a dělá chůvu.

Vejdou. Vydrží ale jen pár minut, protože jsou velcí, takže je jim horko a nepohodlně. Bambula a Dudlík seskočí, ale Bublina dělá mrtvou, aby mě náhodou nežďuchla a neshodil jsem ji dolů.

Pes je pro nás tvor, který do domácnosti patří, a my si neumíme představit, že bychom je neměli. To nejde. S přibývajícími lety ale asi budeme pořizovat menší rasu, protože člověk by měl mít psa, kterého uzvedne.

Zatím ne, ale dodnes mě lidé zastavují a ptají se, proč už nic takového není. Televize nestíhají a není to zřejmě finanční trhák.

Spolupracuji s časopisy o zvířatech, jezdím na různé akce, ale není to už o aktivní pomoci. Největší váhu má v tomto směru opravdu televize - nebudeme si nic nalhávat. Pokračování na straně 10 Pokračování ze strany 9

Jsem vyučený kuchař-číšník. Oklikou jsem se k tomu vrátil v naší hospodě, v níž nevaříme. Ale doma vařím, vařím rád a myslím, že dobře. Po škole jsem chvíli dělal v Brně pingla, pak jsem šel na vojnu a už jsem se k řemeslu nevrátil.

Víte, že se mě na to ještě nikdy nikdo nezeptal? Přestěhoval jsem se do Ostravy se svým prvním chlapem, ještě jsme nebyli s Ivetou rozvedení. Na dva měsíce jsem zakotvil v hospodě a začal dělat módní přehlídky pro jistou agenturu.

Na jedné akci za mnou přišla paní, která byla módní návrhářkou, a řekla: „Můj manžel založil rádio. Ty máš takovou vyřídilku, takže by bylo dobré, kdybys přišel na konkurz.“ Tak jsem to zkusil. Fakt je, že jsem věděl, jak by to mělo vypadat.

Druhý den mi majitel volal, že dali dohromady tým a pojede se na soustředění, abychom se všechno naučili. Přijel jsem do Jeseníku a on povídá mým dvanácti budoucím kolegům: „Honza vás naučí, jak se to má dělat.“

Tenkrát jsme s kolegy poskládali celé vysílání, a když se začalo mluvit o prvním vysílacím dnu, přišla řada na mě, že prý mám nejvíc zkušeností. A přitom jsem do té doby nikdy v rádiu nemluvil. Začátky byly perné, protože jsme vysílali sedm osm hodin v kuse, ale pak už to jelo samo. Byla to krásná doba.

Dva roky. Pak jsem jednoho dne přišel a věděl, že už dál nemůžu a ani nechci. Následovala kabelová televize v Havířově, ta měla taky moc hezké porodní bolesti. Na to člověk vzpomíná rád. Před dvěma lety jsem skončil v jednom rádiu, kde jsem měl svůj pořad.

Postupně se ale moje povídání zkrátilo z hodiny na čtyři pět minut. Abych říkal, jaké je počasí a doprava, abych pouštěl jingly a písničky a jednou týdně měl na dvě minuty hosta? Míval jsem tam lidi, kterých jsem si opravdu moc vážil, například režisérku Olgu Sommerovou, které věnovali devět minut času. Připadá mi to jako neúcta. To mě na současných rádiích mrzí, a proto mě taky nebaví.

A stále ji ještě mám. Vznikla účelně díky hudebnímu vydavatelství, které spoluvlastnilo licenci na soutěž Česko hledá SuperStar a potřebovalo, aby se o finalisty někdo postaral. Přihlásili jsme se do konkurzu a vyhráli. Od té doby se agentura překlenula do jiných forem. Pracujeme doma na koleně, já tomu říkám australský styl.

Máme s Kubou hospůdku pro kluky na Vinohradech a je to příjemná řehole, které věnujete čas každý den. Pak spravuji web Gaylife.cz, který dělám s kamarády, a moderuji. Takže pořád jezdím po republice, a rozhodně se nenudím.

To opravdu ne, musíme mít kluky. Jedna kamarádka lesbička se už nabízela, a tak jsme udělali průzkum mezi hosty. Ukázalo se, že kluci chtějí mít hospůdku jako svoji a lesbičky, které tam chodí, se nechtějí dívat na holku, protože by jim bourala partnerství.

Jsou totiž mnohem větší žárlivky než gayové. Když jsou dva chlapi spolu, tak prostě jsou. Ale holky se nepřestanou bát. Pozorovat u nás lidi z psychologického hlediska je velmi zajímavé. Tím spíš, že mě berou jako samozřejmost a říkají přede mnou i věci, které by normálně nikde neřekli. Na druhou stranu si za pípou vyčistím hlavu. Nemusím o ničem přemýšlet, potkám kamarády, které si nemusím tahat do obýváku…

FOTO: Michaela Feuereislová

Dělá šéfa pobočky v bance, studuje vysokou školu, k tomu má domácnost, tři psy, Musila na krku… To opravdu stačí.

Máme to rozdělené. S dovolením jsem to já, kdo žene domácnost dopředu, protože si můžu čas lépe poskládat. Mezi svými činnostmi si najdu skulinku pro psy, abych uklidil nebo vyluxoval. To ale neznamená, že Kuba nic nedělá.

Například žehlí, což já nesnáším, o pejsky se stará dokonce víc než já, dělá i běžné domácí práce, ale volna má rozhodně méně než já. Když ale víme, že mají přijet Kubova máma s tátou, tak čtrnáct dní nežehlíme a uklízíme to nejnutnější. Tchyně je prostě skvělá a pomáhá. Vůbec jsem měl v životě štěstí na tchyně.

Když je potřeba, vždycky si ho zařídím. Ale mě to nebaví. Neumím se nudit, spíš mám blbou povahu, protože si třeba naplánujeme, že půjdeme do kina, a já si to půl hodiny před odchodem rozmyslím.

V tu chvíli by mě Kuba zabil. Když už jsme ale moc utahaní, dopřejeme si odpoledne, kdy jenom ležíme, pustíme si film a během deseti minut spíme. Já totiž v průměru vstávám kolem půl sedmé, Kuba ještě dřív a spát chodíme oba pozdě. Mně se večer líp pracuje i žije.

Závist nás dvou je velká. To říkám od chvíle, co jsem viděl první výkresy. Dům je dům. V domě jsem žil pouze dva roky, když se máma kdysi rozvedla. Jenomže tenkrát jsem ho bral jako noclehárnu, už jsem chodil s Ivetou a trávil hodně času u ní.

Nevycházel jsem totiž s otčímem, i když jsem ho kvůli mámě respektoval. Takže jsem si toho baráku moc neužil, a navíc se mi ani nelíbil, byla to taková betonová kostka. 

Tu jsem měl, ale pak jsme ji prodali, protože jsme neměli na opravy. Teď pokukujeme po domečku, určitě to přijde i za cenu, že budeme dojíždět. Klidně veřejnou dopravou, s tím nemám problém.

Nikdy jsem neprožíval, jestli se na mě někdo dívá nebo nedívá. Zajímavé je, že na Kubu tahle touha přišla už teď. Asi proto, že jeho rodiče mají chaloupku, takže je na ni zvyklý. U mě je to věkem. Únava materiálu a únava z lidí, podpořená i naší hospodou.

Jasně. Já bych Jakubovi do řízení kecal, ale nesmím, protože říká, že řídit umí. A má pravdu. Je to jeden z mála lidí, s nimiž se nebojím v autě. Já si zase myslím, že řídím dobře, protože to dělám už strašně dlouho. Takže se spíš někdy hádáme o volant. Většinou ustoupím, protože jsem pohodlný. Ostatně když se o mě chce starat, tak ať to dělá se vším všudy.

Ano. Je to pohoda a užíváme si ji, protože cestujeme rádi. Řekneme si, kam chceme jet, pak se připravujeme. Neumíme sebou jenom plácnout u moře, takže si buď půjčujeme auto, nebo si alespoň pořídíme všechny možné dostupné výlety.

Během poslední velké dovolené jsme zamířili na Island a do Grónska, projeli jsme je sami se vším všudy. Na cestu jsme se připravovali půl roku a zařídili si všechno sami.

Kdykoli tam jedu, jsem trochu nostalgický. Samozřejmě tam mám mámu a tátu, žijí tam Iveta a mladší dcera. Ale čím dál víc se cítím doma tam, kde je klid a pohoda, Kuba a zvířata. A aby to bylo stoprocentní, musíme vypadnout z Prahy.

Naše hlavní město pro mě znamená euforii začátků, kdy pro mě procházka po Karlově mostě a Staromáku představovala největší romantiku. Když ale bydlíte nad Václavákem, tak vám zevšední, a pokud ho musíte čtyřikrát týdně projít, začne vám vadit.

Navíc kdybych mohl, zavřel bych některé obchody. Stará Praha by přece měla být reprezentačním vzorkem české kultury. Nechápu, proč se v našich ulicích prodávají jako suvenýr třeba ruské matrjošky.

Nejspíš se odstěhujeme na venkov a bude nám to jedno. Jsem sice optimista, ale v některých věcech malinko skeptický. My už to, jak se zdá, nevyřešíme a dalším generacím to asi vlivem globalizace bude jedno. Už dnes lidi přestává zajímat, v čem je identita národa. Podílejí se na tom i média. Přebírají jakýsi celosvětový styl.

Já to prožívám, moje děti o tom ještě vědí, ale vnoučata už nic vědět nebudou. Přijde prostě čas, kdy nepoznáme, co je naše, co je české, a Evropa bude opravdu jediný stát. Nebudou Češi, Slováci, Poláci… Ale Evropané. Každý to vnímá jinak. Ostatně stejné je to se sny. Každý má své a jeden z těch mých se díky Domu snů splnil. Poznal jsem přátele a tým, ve který jsem už nevěřil.