Článek
„Během jedné návštěvy Prahy se postaráme o šedesát až sedmdesát lidí,“ říká Sanjay Makhija a jeho žena Karen dodává, že první den jejich poslední návštěvy se setkali v podstatě jen se stálými klienty. Předtím Českou republiku ani neznali, přivedla je sem náhoda.
„Jeden z majitelů kavárny Friends Coffee House, Mirek Šebesta, náhodou vešel do našeho krejčovství v Hongkongu a chtěl si pořídit oblek. Zaslechl, jak si po telefonu domlouvám cestu do Vídně,“ vzpomíná v zadní místnosti pražské kavárny Sanjay Makhija. „Zeptal se mě, proč nepřijedeme do Prahy, že má v centru města podnik, kde by nám poskytl prostor.“
V té době už manželský pár jezdil za zákazníky do několika evropských metropolí i Spojených států. „Neměl jsem tušení, kde Praha je, ale domluvili jsme se.“ Během osmi let se manželům podařilo v hlavním městě vybudovat zázemí a pravidelně jej navštěvují.
„První rok za námi přišlo pouze šest sedm lidí, protože o nás nikdo nevěděl, ale postupně jsme si získali klientelu,“ doplňuje krejčová Karen Makhija. Na stole před ní leží tisíce vzorků látek, jak na obleky, tak na košile, a katalog s nejrůznějšími střihy sak i kalhot.
V průběhu zdejšího pobytu vezmou míry tak šedesáti lidem. Jde převážně o muže. „Ženy mají křivky, pokud jim zhotovujeme kostýmek na míru, neprojde žádná chyba. Když přijde dáma, poprosím ji, ať mi půjčí svůj vlastní svršek, který jí opravdu sedí. Vezmu ho s sebou do Asie. Pak ho pošleme zpátky i s tím, co si u nás objednala. Klienti za zhotovený produkt zaplatí dvanáct až patnáct tisíc korun.“
Ind z Hongkongu
Hongkongští krejčí jsou známým fenoménem. Řemeslo se naučili v minulém století od Britů.
„Ti ovládali Hongkong do roku 1997. Jejich umění je samozřejmě vyhlášené. V podstatě jsme okopírovali, co umějí.“ V minulém století Britové také přivedli pracovní síly z Indie. Manželé Makhijaovi mají právě indický původ.
„Můj otec se přestěhoval, aby šil uniformy pro britské ozbrojené síly. Později přišel turismus a velké firmy u nás otevíraly svá sídla a hlavními zákazníky se stali civilisté,“ vysvětluje Sanjay Makhija.
Ind se v Hongkongu už narodil a v dospělosti převzal řemeslo po rodičích. „Bylo mou povinností se ho naučit. Otec mi nikdy nebránil v tom, abych se věnoval svým koníčkům, a mohl jsem se i rozhodnout pro odlišnou kariéru, kdybych chtěl. Vychovával mě ale s tím, že řemeslo je základ, musím se ho naučit, a až ho budu umět, můžu dělat i něco jiného. Já jsem ale nikdy o jiném zaměstnání neuvažoval.“
Český vkus
Jeho žena Karen se stala profesionálkou během manželství. „Dřív jsem učila angličtinu na půl úvazku a pomáhala v krejčovství. Před devíti lety jsem v našem salónu Star Tailors (česky Hvězdní krejčí – pozn. red.) začala pracovat na plný úvazek.“ Manželé dnes především obchodují, cestují za klienty a berou jim míry. Práce zajišťuje hlavně malá manufaktura s osmi zaměstnanci, kteří mají na starost střihy, šití obleků a košil.
Obchodní cesty by měly zajistit nové zákazníky, kteří v posledních letech ubývají. „Snažíme se dělat i něco jiného než jen čekat v salónu,“ předestírá Karen Makhija. „Dřív jsme hodně prodávali zaměstnancům velkých firem, sídlících přímo v Hongkongu. Dodávali jsme třeba dvacet obleků pro pracovníky jedné kanceláře.
Ale město se stalo velmi drahým, společnosti přesídlily zpět do svých domovských zemí nebo jinam a naši zákazníci odešli s nimi.“
Manželé začali jezdit do Evropy, první pravidelnou zastávkou se stal Londýn, kde se potkali s bývalými klienty. Po Británii začali jezdit do Rakouska, Německa i do Spojených států. Prahu si také oblíbili. „Češi jsou milí a je snadné se s nimi domluvit. Němci a Britové jsou tvrdší,“ tvrdí shodně.
A co Češi chtějí nosit? Jsme prý poměrně konzervativní, jak ohledně střihů, tak látek a jejich barvy. „Jen deset patnáct procent si přeje něco výstředního. Jinak šijeme tmavé obleky. Spíš konzervativní kousky do korporátní práce,“ shodnou se manželé Makhijaovi a doplňují, že Češi si na extravaganci sice nepotrpí, zato čím dál víc na kvalitní a dobře padnoucí oblečení.