Článek
„Pro mě není hokej mužský sport,“ říká krásná bruneta, rodačka ze slovenského Zvolena. Být středem zájmu si zvykla už ve sportovních začátcích. Na led ji přivedl bratr Martin.
„Chodil s kamarády hrávat hokejbal na školní dvůr naproti našemu domu, vždycky jsem se přidala. Později začal s hokejem, a i tam jsem šla v jeho šlépějích,“ vypráví. Do brány se tak poprvé postavila v devíti letech. V té době hrály v chlapeckých týmech na Slovensku snad jen dvě dívky. „Doma o nás už věděli, takže to všem přišlo normální. Když jsme ale jely na zápas do jiného města a lidé se nás ptali, co tam chceme, ze srandy jsme jim odpovídaly: Jsme akvabely!“ vzpomíná.
Olympiáda na krku
V ryze mužském sportu se prosadila. V roce 2010 si zahrála za slovenskou ženskou hokejovou reprezentaci na zimních olympijských hrách ve Vancouveru. V kvalifikačním turnaji byla u rekordu, kdy zdolaly Bulharsko astronomickým skóre 82:0.
Vzpomínky na olympiádu, kde její tým nakonec skončil osmý, řadí k těm nejsilnějším. „Mně se nejvíc líbil zahajovací ceremoniál, když všichni sportovci vešli do haly. Drželi jsme vlajku a mohli jsme reprezentovat svou zemi.
To byl nádherný pocit,“ ohlíží se. Aby na vše nezapomněla, nechala si na krk vytetovat vancouverské logo.
Naopak z olympijských statistik by asi ráda vymazala porážku Slovenek nula osmnáct od Kanady, kdy jí v zápase na bránu šlo neuvěřitelných 67 střel. Po něm se tak i při značném naštvání mohla vlastně radovat z toho, že těch puků pustila za svá záda málo…
Mezi nejlepšími
V roce 2011 své kvality potvrdila na mistrovství světa ve švýcarském Curychu, kde skvělými zákroky pomohla Slovenkám k 7. příčce. Stala se i nejužitečnější hráčkou turnaje a v hlasování novinářů byla zařazena do závěrečného All-star týmu.
„Nejsme mužatky,“ říká o hokejistkách. Ráda se pěkně obleče, denně se i líčí.
Pár měsíců nato byla u zisku bronzové medaile na zimní univerziádě v Turecku. V boji o třetí místo doslova vychytala Američanky, když ji překonala jen jedna střelkyně. Slovenky naopak tři góly daly a senzačně vyhrály.
Tomčíková v té době měla odtrénované roky přímo v srdci ledního hokeje, v Severní Americe. Od šestnácti žila na střídačku mezi ní a Evropou, kam se vracela za nejbližšími.
V cizině nejdříve zamířila na střední školu do Kanady. „Jely jsme tehdy tři holky a já se velmi těšila. Akorát adaptace na angličtinu byla složitější, bylo třeba hodně se toho naučit,“ vypráví s tím, že si vedle jazyka musela zvykat na život bez podpory rodičů, rychle se osamostatnit. Zvládla to se ctí.
Následovala léta na univerzitě v americké Minnesotě, kde si vybrala studium masmediální komunikace. Získala tam i přezdívku Z (v angličtině se vyslovuje Zí pozn. red.). „Je to první písmeno mého křestního jména. Zuzana či Zuzka se jim zdálo velmi dlouhé, zkrátili ho na Zí,“ vysvětluje.
S chlapy v kabině
Přes značné úspěchy mezi něžným pohlavím to Tomčíkovou v hokeji odmala táhlo na ledě mezi muže. Prý jí v tom pomáhal paradoxně i vzhled: „Když jsem byla mladší, vlastně jsem ani jako dívka nevypadala. Třeba v obchodě si mysleli, že jsem malý kluk.“
Sen „hrát s chlapy za chlapy“ si splnila hned několikrát. Teď je jedničkou jinak ryze pánského týmu Paneuropa Kings, který působí v česko-slovenské větvi Evropské univerzitní hokejové ligy. Zvyklá je proto i na situace, kdy se převlékají v jedné kabině. Na nějaký stud tam čas není a spoluhráči jsou ohleduplní. Když se začne svlékat ona, prostě se otočí či dívají jinam. Stejně s nadhledem bere i smrad zpocených těl po zápase. Prý k hokeji prostě patří.
Dodává, že jinak ráda hraje na domovském zimním stadiónu klubu v bratislavském Ružinově. Vedle věrného publika má i vlastní šatnu. „Nemusím si pak brát věci ani domů, nechávám je tam. Když hrajeme venku, tak jsem v šatně se spoluhráči. Nevadí mi to,“ shrnuje.
Krásky na ledě
I po letech odmítá označit hokej za drsný sport: „Tak je to vnímáno hlavně v Čechách a na Slovensku. V jiných zemích je zcela přirozené, že dívka přijde na stadión s výstrojí a jde na led.“
Zuzanu nerozčílí ani zažité představy hokejistek coby mužatek bez chlapů: „Hrávají ho také pěkné baby, podobně jako volejbal, který je zase víc označován za ženský sport.“ Dodává, že jí osobně koníček nevzal ani špetku z něžného já. Někdy jde dokonce na led namalovaná. Záleží na době tréninků. Jen kvůli nim se totiž neodličuje. Vypočítává i další své, typicky ženské záliby: kino, nakupování a kávička.
Až Tomčíková skončí aktivní kariéru, ráda by v oboru zůstala. Brzy ji na Panevropské vysoké škole čekají státnice a v budoucnosti by se jí líbilo profesní spojení hokeje a médií. Naopak lásky v hokejovém prostředí dávno nehledá. „Nějaké platonické byly kdysi v pubertě,“ připouští na závěr 176 centimetrů vysoká kráska s tím, že mistrovství světa v Praze si vychutná v klidu domova. Bude se totiž muset učit.
