Historik Jaroslav Čechura studuje sex v „době temna“

Záleží na zkušenostech historika. Já hodně termínů už znám, hodně se ale i ptám: archivářů, kolegů, kamarádů, rodilých mluvčích.

Většina mnou zkoumaných materiálů je psána německy. Schwarzenbergové si v těch 60. letech 17. století s sebou přivedli úředníky ze Štýrska. Ti pak používali výrazy, jimž dnes nerozumí ani rodilý Němec… Občas je zkrátka složité objevit obsah výrazu, slova. Ovšem staří archiváři mi práci dost usnadnili.

Třídili ukládané materiály podle určitých kritérií. Třeba kriminalitu dělili na lehkou krádež dřeva, krádež ryb…, až po tu nejtěžší, tedy vraždu. Jde o klasické záznamy lidských hříchů, které předtím úředníci šetřili. Dobrovolné sexuální akty patřily někam doprostřed.

Ne, je to jinak. Při procházení těch obrovských přebohatých jihočeských archívů mě vždy napadne nějaké téma. Do téhle kategorie spadají i sexuální delikty, na něž jsem v prohlížených písemnostech různě narážel. Podobně mě v minulosti zajímala kriminalita, kam sexuální delikty spadaly.

Začátek je spojený se Schwarzenbergy, kteří na své nové jihočeské panství přinesli moderní správu. Třeboňský archív a také materiály uložené v Českém Krumlově zase končí rokem 1770. Následně navazuje moderní archív, kde je ovšem množství písemností až bezbřehé.

Na základě procházených dokumentů si myslím, že doba temna nebyla tak temná, jak se ještě mnohdy píše. Pak taky to, že člověk žijící v 17. nebo 18. století se moc nelišil od nás, žijících v 21. století.

Ano, neměl internet, mobil, ale jinak jeho chování a smýšlení byly podobné. Zdá se ale, že oproti člověku novověku byl takový přímější, což je mi sympatické.

Z písemností, samozřejmě. Třeba když žena přišla do jiného stavu, postavil se k tomu muž obvykle čelem. Málokdo se vymlouval, zatloukal a nutil ji podstupovat další výslechy.

Existoval speciální druh výslechu, nešlo ale o žádnou torturu. Probíhal pod hrdelní přísahou, kdy vyslýchaný, vyslýchaná klečeli před krucifixem a odpovídali na otázky úředníků. Tehdy šlo o nesmírně závažnou a závaznou událost. Nejde ji vůbec srovnávat s našimi zkušenostmi.

Tahle výmluva se v pramenech skutečně objevuje po staletí. Oblíbená byla již za třicetileté války, která Třeboňsko hodně poškodila. A mohlo jít o výmluvu, i nemuselo.

V té době vojsko Rakouskem procházívalo. Vesnice měly navíc přes zimu povinnost vojáky ubytovat, živit a ukvartýrovat je. Muži žili ve stodolách. Nudili se, zbytek si domyslíte.

Myslím si, že dost velkou. Ano, byly mimomanželské kontakty, ty provázejí lidstvo odnepaměti, ovšem svátost manželství se brala vážně. Prameny rovněž vypovídají o tom, že manželé si sem tam věrní nebyli. Některá povolání jako by nevěrám vyloženě přála.

Ne, na nevěry byli specialisty své doby mlynáři, alespoň co jsem zjistil já. Já jim sám pro sebe říkám sexuální nádeníci…

Mlýny stávaly mimo vesnice. Obilí k semletí často vozívaly ženy. Než se zrna zpracovala, trvalo to, takže tam musely nezřídka přespat. Mužská posádka mlýnu je pak měla pod střechou přes noc, a jak se říká, příležitost dělá zloděje.

Jistě. Objevil jsem záznamy, že žena dostala od otce dítěte kozu a tele a závazek, že ročně bude platit čtyři zlaté. Podoba alimentů záležela na tom, jak byl muž majetný, hamižný.

Myslím si, že k jejich stigmatizování plošně nedocházelo. Našel jsem celou řadu případů, kdy se tito lidé normálně vdali, oženili, i na hospodářství dosáhli. Dělali také kariéru jinde: šli do armády, vstoupili do církevního řádu…

Paušalizovat nic nelze, ani středověk. Lidé - muži i ženy - tehdy byli o dost pragmatičtější než my. Museli, když chtěli nějak hezky žít.

Uvedu vám zase konkrétní příklad. Dvacetiletý si vzal čtyřicetiletou selku, čímž se zabezpečil a ona získala jeho sílu nutnou pro chod gruntu. Když jí ale bylo šedesát, tak jemu bylo čtyřicet. Mimomanželským poměrům se proto nebránil.

Co naopak jisté je, že holky, tedy manželka a milenka, asi u jednoho stolu ani tehdy neseděly a mimomanželské děti asi nespaly v nejlepších pokojích statku.

Upozornil bych v téhle souvislosti ještě na jinou podstatnou věc. Když začínal tovární kapitalismus, tovární výroba v 1. polovině 19. století, rodila se nemanželských dětí až třetina. V 17. a 18. století jich bylo tak čtyři až pět procent.

To je přesně ono. My si stále myslíme, jak jsme šik, že máme všechna ta hejblata, kapsy plné mobilů. Jenže se mýlíme.

Naši předci žili jaksi rozumněji. Věděli, že je-li špatné počasí, bude neúroda, což je průšvih. Připravovali se na něj. Stejně pragmaticky přistupovali i k sňatkům. A to nejen na venkově.

Podívejte se na Přemysla Otakara II. Jako dvacetiletý se ženil a jeho vyvolené, Markétě Babenberské bylo asi padesát. Přinesla mu ale věnem země, které chtěl.

V archiváliích jsem nenašel nevěstu mladší patnácti let. Zvážíte-li, že žila dlouho, pak se občas stačila vdát několikrát. Narazil jsem i na chalupnice, které utahaly pět manželů.

V tomhle směru fungovala jakási sňatková infrastruktura. Když zemřel sedlák, pán domu, vdova byla aspoň trochu zachovalá, existovali lidé, kteří jí sháněli ženicha. Hezky staročesky se jim říkalo starostové, konkrétně svatby starostové. Měli přehled, kdo je v kraji „volný“.

Asi ano, tohle ovšem uvedené nikde není.

Většinou ne. Měla svou cenu a znala ji, o dalším manželství si často rozhodovala sama. Mohla taky zděděný grunt předat nejstaršímu synovi nebo bratrovi a pak odejít na výměnek.

A zase vám uvedu příběh z jihočeských archívů: Pětapadesátiletý sedlák měl třicetiletou ženu, sedm dětí, včetně těch z předchozích manželství. Po jeho smrti jí zůstal poměrně slušný statek, několik koní, dobytek, pole… Za tři měsíce se vdova opět vdala. Možná chtěla grunt udržet, možná byla zamilovaná. Tohle už nedohledáte ani v sebezachovalejších archívech.

Záleželo na tom, o co lidem šlo. Když si chtěli naši předci jen tělesně užít, byli-li svobodní, stačilo si večer přislíbit někde v hospodě manželství. Ráno si na to nepamatovali, příště slib učinili někomu jinému… Takže asi tak.

U manželství se vše ale řídilo soukolím církevních pravidel. Musíte mít ohlášky, abyste do svazku vstoupila. Což trvá asi měsíc.

Opět rozhoduje úhel pohledu na věci samotné. Jednak, zaznamenaných znásilnění bylo podle archiválií opravdu velmi málo. A tresty za tyto skutky byly jistě mírnější než nyní.

Ovšem pozor! V 17. a 18. století se dva roky vězení téměř rovnaly rozsudku smrti. Obvykle tak pachatelé dostávali „jen“ několik měsíců. Pro srovnání: za prosté otěhotnění mimo manželství to byly řádově týdny - trest úřady vyměřovaly mužům i ženám.

Lidé 17. a 18. století se většinou moc daleko nestěhovali. Sňatky uzavírali ve vesnici a v jejím okolí. Proto se jejich příbuznost již tehdy sledovala do několika linií.

Existoval obecný přehled, kdo si koho může vzít. Jenže pak do systému vstoupil život. Muž a žena se vzali, aniž věděli, že jsou blízcí příbuzní.

Zase na to koukáte z pohledu moderní doby. Tehdy měly ženy klidně deset dětí, a to během třiceti let. Nejstarší potomek se mohl vdát, oženit do obce, která byla vzdálená třicet kilometrů. Třeboňsko je veliké. S rodiči přerušil kontakt. Narodily se děti. Ty se mohly za dlouhé roky zakoukat do biologických bratrů, bratranců, sester, sestřenic, aniž by to věděly.

Archiválie ukazují, že ne. Podívejte se, faráři té doby nebyli žádní velcí intelektuálové. Vidíte-li jimi vedené matriky, zjistíte, že uměli leckdy sotva číst a psát. Stávalo se také, že se část narozených dětí ani do matrik nezanesla, protože farář zrovna popíjel…

Tohle však není jen věc jižních Čech, Českých zemí. Ve Švýcarsku zjistili, že řádně není zapsaná až třetina populace té doby. Faráři byli jednoduše sem tam mimo provoz.

Vyčtete z nich leccos, víte-li, co hledáte. Vždy záleží na tom, co se sami tehdy dozvěděli při výslechu lidí. Ti občas na jejich otázky odpovídali stručně: ano, ne. Jindy se rozpovídali a vy se po staletích dozvíte mimo jiné to, jakou antikoncepci používali.

Šlo o nejrůznější rady bab kořenářek, plus metody, jež se stále používají, třeba přerušovaná soulož.

Tuhle část práce mám zvlášť rád. Vidíte v ní, že láska si cestu najde. Našel jsem případ, kdy se chudý muž zakoukal do chudé ženy. Jenže povolení k sňatku nedostali s odůvodněním, že si panstvo nepřeje rozmnožovat počty nejnuznějších. Což byl jediný udávaný důvod, vlastně sociální.

Jenže oni se nedali. Sebrali se, dojeli do Vídně, nechali se tam oddat. Pak se vrátili domů. Za prohřešek dostali týden vězení, ovšem manželství platilo.

Právě tohle ukazuje sílu lásky. Jde o jakousi černou sňatkovou turistiku, manželství vrchnosti natruc. Ti dva se nějak museli dostat do Vídně, přesvědčit kněze v překrásném chrámu svatého Štěpána, aby jim požehnal. I jemu muselo být přece jasné, o co jde: stáli před ním velmi chudí lidé, neuměli ani německy…

Ostatně za stejným účelem se jezdívalo z jižních Čech také na jižní Moravu.

Ani zdaleka! Prudérnost zavedlo až 19. století, které nemám rád. Právě ono sexualitu zakrylo. Vytvořilo jakýsi filtr, přes nějž se život minulých století uměle umravňoval.

Dodnes v nás tak evokuje přesvědčení, že doby před 19. stoletím byly ještě upjatější. Což je prokazatelně omyl.

Vždy to přirovnávám ke spisovateli Jindřichu Šimonu Baarovi, který napsal počátkem 20. století epos Jan Cimbura. Hlavní hrdina se s manželkou třikrát políbí a mají čtyři děti.

Všechno důležité si fotím. Listiny důkladněji zkoumám, zpracovávám až doma. Rozmach techniky v tomhle směru považuju za jednu z nejlepších věcí, které mě za 45 let, kdy se historií zabývám, potkaly. Výrazně mi usnadňuje a urychluje práci.