Článek
Zabýváte se dějinami první poloviny 19. století, tedy obdobím, které je dnes atraktivní pro široké filmové publikum. Potěší některý z dobových snímků i vás?
Těší mě pozornost, která je tomuto období věnována. Přiznám se však, že na historické filmy nahlížím spíše kriticky. Pozitivně hodnotím hlavně ty, které odrážejí dobovou realitu.
Proti historizujícím fantaziím sice nic nemám, ale mohou vést i k pokřiveným představám o životě v minulosti. Na film, který skutečně staví na faktech a neomílá klišé, se tedy podívám ráda. Málokterý ale obstojí ve všech pro mě důležitých kategoriích.
K nim určitě patří adekvátní kostýmy a jejich správné použití, respektování dobové morálky a mentality. A jsem ráda za každý pokus, v němž vidím snahu o boření historických mýtů.
Pojďme se spolu podívat na dva aktuálně nejpopulárnější dobové tituly. Americký seriál Bridgertonovi, odehrávající se v Londýně roku 1813, a britský seriál Gentleman Jack, inspirovaný deníky anglické statkářky a podnikatelky Anne Listerové. Jak se liší svým přístupem k realitě?
Diametrálně, ačkoli oba jsou situované do první poloviny 19. století ve Velké Británii. Bridgertonovi nemají s dobovou realitou společného prakticky nic. Přesto se určitě najde mnoho diváků, kteří uvěří, že život v Londýně v roce 1813 mohl nějak podobně vypadat.
Tvůrci seriálu se ale chlubí množstvím historiků, které si najali jako poradce.
Je opravdu překvapivé, k čemu tam byli. Protože buď selhali, nebo jejich snaha přišla vniveč.
V seriálu Gentleman Jack ztvárnila britskou statkářku Suranne Jonesová.
Naopak tvůrci seriálu Gentleman Jack se zcela evidentně snažili o historickou rekonstrukci. Chybička se jim tam sice čas od času vloudila, ale ve srovnání s ostatní současnou produkcí si stojí velmi dobře.
Milena Lenderová: Jak se žilo ženám před 150 lety
Bridgertonovi se stali nejsledovanějším seriálem Netflixu v 76 zemích včetně Česka. Předlohou byla knižní série Američanky Julie Quinnové, kterou nakladatelství propaguje jako „novodobou Jane Austenovou“. Má s ní snad něco společného?
Quinnová píše historické romance, které patří do žánru červené knihovny, a mělo by se k nim tedy přistupovat jako k naprosté fikci. Zatímco Jane Austenová psala o své současnosti a její společenské romány nabízejí sarkastický pohled na život v tehdejších „lepších rodinách“ na anglickém venkově.
Kdyby tedy Quinnová psala vtipnou kritiku o současnosti, bylo by takové přirovnání adekvátnější.
V Bridgertonových tvoří londýnskou smetánku i lidé tmavé pleti, černošského i asijského původu. Míšenkou je dokonce i královna Šarlota, manželka krále Jiřího III. Co vy na to jako historička?
Skutečně existuje velmi minoritní odborný názor, že královna Šarlota mohla mít africké předky, kteří žili zhruba 700 let před jejím narozením.
Královský dvůr v seriálu Bridgertonovi. Královnu Šarlotu hraje britská divadelní a televizní herečka Golda Rosheuvelová, narozená v Guyaně.
Seriál se však údajně odehrává v alternativní historii, ve které si král Jiří vzal za manželku šlechtičnu z rodu afrického původu, a tím v Evropě zahájil dřívější přijetí a asimilaci lidí neevropského původu, protože ho celý národ začal napodobovat.
Jenže tato společnost se chová nelogicky a chaoticky, protože je jí úplně cizí pojem rodinné a osobní cti, která byla pro život v Británii tehdy zcela nepostradatelná.
Na rozdíl od bohatství, které lze snadno ztratit, ale někdy i znovu získat, ztráta cti byla nenapravitelná
Potom je tedy k zamyšlení, jaké poselství takový příběh nese. Jako by z něj vyplývalo, že rozhodnutí krále Jiřího vedlo k tomu, že - lidově řečeno - všichni poddaní naprosto zblbli.
Což tvůrci asi nezamýšleli. Co tehdy opravdu znamenala rodinná a osobní čest?
Dnes se stále slibuje na „čestné slovo“, i když je to pro mnohé už jen fráze. V 19. století však šlo o vážnou věc: o váš morální kredit, potažmo celé vaší rodiny.
Na rozdíl od bohatství, které lze snadno ztratit, ale někdy i znovu získat, ztráta cti byla nenapravitelná. Gentleman by se proto vzdal všeho, jen aby si uchránil čest, byl pro ni ochotný i padnout. Pro většinu lidí byla tím nejcennějším, co měli.
Kajícníci už nedostali šanci?
Společnost měla velmi nízkou toleranci vůči prohřeškům. Kdo měl bezúhonnou reputaci jako vysoce morální, šlechetný a zbožný člověk, jeho „čestné slovo“ bylo pro ostatní skutečným závazkem. Kdo naopak neodsoudil nečestné a nemorální chování, ten byl nejspíš sám také takový. Nikoli laskavý a tolerantní, ale nespolehlivý!
Někteří kajícní hříšníci byli sice do společnosti přijati zpět, nicméně celá jejich rodina se ocitla v jakési „podmínce“. Stačilo další škobrtnutí, a důvěra se ztratila zcela, a to vůči všem.
Právě proto se rodiny snažily od svých „černých ovcí“ odstřihnout, aby se hanba jednotlivce co nejméně podepsala na ostatních příbuzných. Exkomunikace kvůli ztrátě cti, to byla skutečně tragédie.
Kateřina II. uměla chladnokrevně trestat i vášnivě milovat
Co znamenal tehdy obvyklý rituál uvedení do společnosti?
Do společnosti byli uváděni ti, kteří na to byli připraveni a kteří zpravidla zahajovali dospělý život se všemi právy a povinnostmi. Muži museli dosáhnout vzdělání a mít aspoň představu o budoucí kariéře. Slečny to měly jednodušší, protože se o sebe často nemusely samy finančně postarat, ale i jejich uvedení do společnosti se často odkládalo.
Každá dívka vyzrála psychicky a fyzicky v různou dobu, někoho zdrželo cestování nebo péče o blízké, období truchlení či nemoc… Ale ani o obyčejné mamánky hluboko za třicítkou nebyla nouze jak mezi muži, tak mezi ženami.
Maria Mathilda Binghamová se dvěma svými dětmi. Thomas Lawrence, asi 1810-18, olej na plátně. Na levé straně plátna byl dříve zobrazen i její manžel a otec dětí Henry Baring, ale po rozvodu byl odstraněn.
Společenský tanec však rozhodně nesloužil jen k tomu, aby si slečny našly ženicha, i když to byla dobrá příležitost. Takový výklad je zavádějící. Tehdy vznikala i nerozlučná přátelství nebo se navazovala obchodní partnerství.
V Bridgertonových stojí zásadní zápletka na představě, že dívky neměly informace o sexu. Opravdu je rodiče drželi v nevědomosti?
S takovou argumentací se často setkáváme v senzacechtivých bulvárních článcích o historii. Pokud tehdy rodiče nedokázali zvědavému dítěti odpovědět, nepoučili ho přátelé ani sourozenci, a nemělo ani příležitost spatřit pářící se zvířátka, pak si to nešťastné dítě mohlo přečíst sexuální příručku Aristoteles Masterpiece, která se v 18. a 19. století těšila mimořádné popularitě.
Zastánci představy, že dívky vstupovaly do manželství nepoučené, se většinou opírají o citát Štěpánky Belgické, která se v necelých sedmnácti letech provdala za rakouského korunního prince Rudolfa.
O své svatební noci napsala, že šlo o hrůzu, muka a že před oltářem stála jako nevědomé dítě: „Moje iluze, mé mladistvé sny, byly zničeny.“ Štěpánka však byla velmi mladou nevěstou, duchem i tělem spíše dítě, dokonce byla svatba odložena kvůli tomu, že měla velmi opožděnou pubertu.
Její choť Rudolf byl podle všeho psychicky narušený a jejich manželství bylo fiasko. Svůj podíl určitě sehrála Štěpánčina výchova, ani její sestra totiž nebyla ze své prvomanželské noci nadšená. Jejich otec, sadistický král Leopold II., skutečně nebudí dojem ideálního rodiče.
Lata Brandisová: první a jediná vítězka Velké pardubické
Zato dvacetiletá britská královna Viktorie byla sice ze svatby nervózní, ale svého nastávajícího znala lépe a byli zamilovaní. Královna později prohlásila, že šlo o nejšťastnější den jejího života a dodala, že Albertova „nekonečná láska a náklonnost mi dodávala pocity nebeské lásky a štěstí, o kterých se mi ani nesnilo.“ Už asi nikoho nepřekvapí, že prožili šťastné a naplněné manželství.
Jakým dalším nesmyslům o 19. století věříme?
„Lidé se dříve skoro nemyli,“ to byl jeden z fake (falešných) history faktů, s nímž jsem se setkala už jako dítě. A zřejmě tomu hodně lidí věří stále.
Lidé žijící v 19. století se snažili dbát na zdraví, byli posedlí hygienou a čistotou
Každodenní omývání těla vodou bylo však na počátku 19. století normou, někdo si pravidelně dopřával i horké koupele nebo lázně.
Druhým neodmyslitelným pilířem tehdejší hygieny bylo časté praní ložního prádla a všech spodních vrstev oblečení, kam řadíme spodní košilky, pánské košile, spodky a spodničky, punčochy atd. Toto odolné bílé prádlo přitom bylo nutné měnit tak často, aby se ani nestihlo zašpinit, tedy i několikrát denně.
Lidé žijící v 19. století se snažili dbát na zdraví, byli posedlí hygienou a čistotou, i když chudší vrstvy na to neměly tolik peněz ani možností jako střední třída a šlechta.
Pojďme se podívat na dobovou módu. Někteří filmaři se snaží o realističtější kostýmy, jiní volí výraznější stylizaci. Odpovídají kostýmy Bridgertonových aspoň zhruba danému období a společenským vrstvám?
Ne, základní silueta tehdejší empírové módy je zachována jen u některých modelů a každá z postav má jakýsi vlastní styl. Seriál dokonce popírá sám sebe, když si herečky oblékají utažené šněrovačky pod volné empírové šaty, kam by se jim pohodlně vešlo i těhotenské bříško. To vůbec nedává smysl.
Střední vrstvy si na čistotě zakládaly. Veškeré spodní prádlo se měnilo i několikrát denně.
Britský seriál Gentleman Jack, který natočily televize BBC One a HBO, sklidil chválu také kvůli kostýmům. Je to z pohledu historičky oprávněné?
Seriál je určitě nadprůměrný. Kostýmy respektují nejenom postavení, ale i věk a společenskou příležitost. Většina dnešních filmařů se bohužel snaží zalíbit divákovi, přitakat jeho představám o dané době.
Ve filmech se proto například výjimečně setkáváme se ženami, které nosí čepec, a ještě vzácnější jsou potom středostavovské ženy v domácím čepci. Divák totiž chce vidět hlavně hrdinky, které mu připomínají reprezentativní portréty z galerií.
Ale v tomto seriálu se nosí dokonce i čepce! Tvůrci se jinak hodně nechávali vést svědectvím samotné Anny Listerové, a čím víc epizody čerpají z jejích deníků, tím menší prostor pro chyby zůstal. K autentičnosti přispívá i skutečnost, že se natáčelo v jejím rodinném sídle.
Královna Viktorie milovala sex i hanbaté fotky
Anne Listerová byla lesba. Seriál líčí její touhu žít s partnerkou společně, aniž by to vzbudilo pohoršení. Jak byli tehdy homosexuálové přijímáni?
Homosexualita sice byla hrdelním zločinem po celou první polovinu 19. století, ale popravovalo se spíše exemplárně a šlo většinou o chudé, rovnost před zákonem rozhodně nebyla. Bohatí často volili sexuální turistiku, protože v zahraničí nebylo žalobce ani soudce.
V 19. století však společnost podporovala intenzivní blízká přátelství, která samozřejmě častěji vznikají mezi osobami stejného pohlaví. Především u žen bylo tolerováno i tehdy, pokud se proměnilo v takzvané vášnivé přátelství. Tolerovala se tedy spíš jemná erotika…
Pokud jde o Británii v 19. století, až pětina lidí zůstávala svobodná. Samozřejmě k tomu patřil celibát
Dochovalo se ale i poměrně hodně fotografií mužů, kteří připomínají spíše zamilovaný pár než přátele. Drží se za ruce, nebo dokonce objímají, ale mívají také propletené nohy, sedí si na klíně a drží kytici.
Jestliže však přišli se sebevědomým prohlášením, že jsou jen vášniví přátelé, byl by to spíš právě fotograf, kdo by působil jako nemorální člověk, pokud by je podezříval z homosexuality.
Byl tehdy pro Angličanku sňatek společenskou nutností?
Vůbec ne. Staropanenství je složitý fenomén, který měl různé podoby v různých dobách, v sociálních vrstvách, komunitách a regionech.
Módní karikatura z roku 1805 „Pracný účes“.
Pokud jde o Británii v 19. století, až pětina lidí zůstávala svobodná. Samozřejmě k tomu patřil celibát. Typicky mladší sourozenci, často dívky, zůstávali se stárnoucími rodiči jako jejich opora a společnice. Většinou šlo o vědomé rozhodnutí, ať už za tím stálo cokoliv.
Oženit se nebo vdát se „za každou cenu“ za někoho naprosto nevhodného by bylo společensky daleko horší. Doživotnímu statusu slečny často dávaly přednost také ambiciózní ženy, ale rozhodně to nebylo pravidlem. Úspěchů a slávy se dočkaly i vdané.
Anne Listerová působí jako mimořádná žena. Byla opravdu tak výjimečná?
Vypadala extravagantně a samozřejmě ani její úsilí o studium medicíny, časté samostatné cestování a snaha všechno řešit svépomocí nebyly tehdy u žen standardem.
Souhlasím však s historiky, kteří říkají, že možností pro ženy nebylo tehdy až tak málo, především pro ty relativně finančně zajištěné, z nichž některé mohly před rokem 1832 i volit.
Paměti porodní báby: Jak se rodilo před sto lety
Tehdy však byla přijata volební reforma, která si kladla za cíl reagovat na demografické změny související s průmyslovou revolucí. Byla nezbytná, protože volební okrsky nebyly stavěné na dynamicky rostoucí města.
Anne Listerová na portrétu Joshuy Hornera kolem roku 1830.
Nelze ale než souhlasit s Anne Listerovou, že reforma nebyla nejšťastnější. Sice rozšířila volební právo, ale jen mezi muži, a bohužel právě na úkor žen. Do té doby totiž mohly volit, pokud splnily podmínky volebního censu, například když byly jedinými dědičkami.
Kdy se potom ženy v Británii domohly volebního práva?
Mohly volit od roku 1918, ale až od roku 1928 volily za stejných podmínek jako muži.
Jaké měly možnosti vyššího vzdělání? Kdy například mohly začít studovat univerzity společně s muži?
Otevírání vysokých škol ženám by bylo téma na celý rozhovor. Některé Evropanky získaly i doktorát už v 18. století, ale jiné nesměly studovat prakticky nic a někde ještě ve 20. století. Rozhodující byl i přístup konkrétních škol.
Jak tehdy muži vnímali emancipované ženy?
Žena ani nemusela ustoupit ze své ženskosti, pokud chtěla dosáhnout mimořádného vzdělání, kariéry nebo cestovat i do velmi exotických a nebezpečných míst.
Některé sice o studiích a cestování jen snily, ale například historička umění a literární kritička Elizabeth Rigbyová ještě dávno předtím, než se mohla pochlubit titulem lady Eastlakeové, studovala u předních profesorů po celé Evropě a na vlastní pěst se vydala prozkoumávat carské Rusko.
Bohaté dědičky vdovy mnohdy spravovaly svůj majetek a byznys se stal jejich koníčkem. V některých případech ženy zbohatly pouze vlastním přičiněním. Emancipované ženy často mívaly i mnoho ctitelů. Určitě není pravda, že by kvůli tomu zůstaly na ocet.
