Článek
Mnozí si vás pamatují jako hodnou Dorotku z pohádky Anděl Páně. Gábina, kterou hrajete v seriálu Proč bychom se netopili, je spíš koketní potvůrka. Čeho máte v sobě víc?
Dorotku v dnešní době těžko hledat. Sirotek, který slouží na zámku… Obě ty dívky jsou extrémní. Jako herečka i jako člověk v sobě mám, myslím, obě polohy. Role Gábiny je vděčnější na hraní, baví mě hrát prdlou holku. I když jsem se zprvu bála, že Gábina nebude lidem sympatická, že to bude pipka. Ale při natáčení mě to začalo bavit. Popustila jsem uzdu a s chutí hrála střelenou učitelku. Dala jsem si za úkol, aby nebyla protivná. A tak je Gábina komická, střelená, afektovaná. Jede na vodu a vezme si s sebou malovátka, protože tam jsou kluci!
Neříkejte, že vy byste si s sebou na vodu malovátka nevzala!
A víte, že asi ani ne? Já nejsem ten typ. Chodila jsem jako malá do turistického oddílu, takže k přírodě mám blízko. A jako herečka se musím často líčit, na natáčení i do divadla. Když jedu na dovolenou, jsem klidně měsíc nenalíčená a šťastná. Je to pro mě oddych. Bylo mi skoro líto, že hraju zrovna holku, které se nechce stavět stan a radši by si lakovala nehty. Ale je fakt, že přece nemůžu dostávat role jenom na tělo. To by byla i trochu nuda.
:.Jako skromná Dorotka si právě bere knížete v podání Davida Švehlíka v pohádce Anděl Páně (2005). FOTO: Česká televize
Jako členka turistického oddílu jste byla na vodě?
Já jsem spíš na hory. Ale na vodě jsem byla, to ano. Jako malá s rodiči a dvakrát na škole, na DAMU. Když se parta spolužáků poznává v takovém prostředí, je to úžasné.
S rozděláním ohně a přivázáním lodě uzly asi nemáte problém.
Na běžné turistické úrovni ne. Mám za sebou průpravu.
Seriál se jmenuje Proč bychom se netopili. Vy jste se někdy topila?
Ne. Nikdy. Naučila jsem se brzy plavat.
Vznikla během natáčení taky tak veselá parta, jakou hrajete?
To ano. Měli jsme štěstí, že jsme si sedli nejen v rámci hereckého kolektivu, ale i s celým štábem… Bydleli jsme na studentských kolejích, celé to bylo něco jako letní tábor. Navíc režisér Petr Nikolaev je velmi milý člověk, který ani na place nedělá dusno. Kolegiální vztahy často přerostly v přátelství. Dodnes se scházíme, třeba vysílání Vodáků sledujeme společně vždycky u někoho doma. Známe se zkrátka dobře.
Možná spolu vyrazíte na vodu.
Kdo ví.
:.S Václavem Rašilovem sjíždí vodu v seriálu Proč bychom se netopili.FOTO: Česká televize
Vaše rodné město je Ostrava. Vyrůstala jste v době, kdy dnes v legendární Stodolní ulici existoval pouze Černý pavouk. Do jakých klubů jste chodila?
Měli jsme jiná místa, než je dnešní Stodolní. Kluby byly rozházené po městě. A byly víc undergroundové, na Stodolní jsou dnes většinou diskotéky. Ale dospívání je krásný věk. Člověk je skoro dospělý a přitom ještě ne úplně zodpovědný, protože je hájen rodiči.
Ostraváci bývají patrioti. Vám se nestýská?
Stýská, ale připadá mi hloupé říkat, že jsem patriot, když jsem odtamtud odešla. Na Ostravu však nedám dopustit. Odešla jsem do Prahy studovat na DAMU, pak jsem tady získala práci. V Praze je víc hereckých příležitostí. Dabing, rozhlas, natáčení, divadla. O to víc si cením herců, kteří se této práci věnují na oblasti, třeba zrovna v Ostravě. Jsem hrdá na to, že odtamtud pocházím, ale nemůžu se tvářit, že jsem Ostravák. Na to už nemám nárok.
Váš otec je ostravský primátor. Nechystáte se i vy nějak své město podpořit?
Benefiční akci udělám ráda kdekoli, třeba i v Kolíně. Ale vím, že město Ostrava zaštítilo a podpořilo Letní shakespearovské slavnosti, které na Slezskoostravském hradě loni probíhaly poprvé. Je to zásluha nejen ostravských herců, měli i podporu primátora. A myslím, že táta má blízký vztah k divadlu také kvůli mně.
Točila jste klip s kapelou Kryštof. S Richardem Krajčem se znáte taky z Ostravy?
Jistě jsme se tam párkrát potkali. Ale poznali jsme se až při natáčení televizního filmu Comeback. Richard tam hrál hlavní roli a já jeho přítelkyni, děvče z Beskyd. Když potom potřeboval herečku do klipu, vzpomněl si na mě.
V rámci Letních shakespearovských slavností jste hrála po boku Jana Třísky, na jevišti jste stála i s Borisem Rösnerem. Měla jste před nimi jako mladá herečka trému?
Osobně mám takovou zkušenost, že čím větší osobnost jsem potkala, tím milejší to byl člověk. To platí i o panu Třískovi, o panu Rösnerovi nebo o dvorním překladateli Shakespeara do češtiny panu Hilském. Jsou to lidé, kteří nemají zapotřebí dávat mladšímu kolegovi najevo svou nadřazenost.
:.Učil ji a měla k němu blízko - herec Boris RössnerFOTO: archiv
Pana Rösnera jste znala i ze školy, učil vás.
Ano, měli jsme ho moc rádi a nejen studenti jeho ročníku. Protože on se o nás zajímal, chodil na naše mimoškolní představení. Já byla jedna z těch, která měla to štěstí si s ním zahrát. Vždycky tvrdil, že herectví se nedá naučit. Že nám může ukázat, jak na to, ale to je tak všechno. Čtyři roky mě vedl prvními hereckými krůčky. A pak jsem dostala první velkou roli v pražském divadle a hned s panem Rösnerem! Nebála jsem se ho.
Věděla jsem, že mě podrží a podpoří. Co víc si člověk může přát! To samé pan Tříska. Po první zkoušce na Bouři mi povídá: neboj se mě, zařvi na mě pořádně! Vždy při pozdravu mi políbil ruku, byl neuvěřitelně galantní. S panem Hilským jsme hráli v představení Blázni a milenci a básníci v divadle Lávka. Byly to úryvky shakespearových her, které on, sedě na jevišti, komentoval a my je pak hráli. Vedl krásné dlouhé monology o tom, co všechno ve slovech je a co obnášejí, kolik mohou mít významů!
A pak si má člověk před něj stoupnout a zahrát to. Před člověka, který dostal vyznamenání od britské královny! A on byl schopen za námi přijít a říct, že jsme to zahráli krásně. To pak člověk má chuť předvést to nejlepší, co v něm je. Má tu čest jeho slova hrát. Na to nikdy nezapomenu. Je štěstí se s takovými lidmi setkávat.
Že máte štěstí říkáte často.
Fatalistka ale nejsem. Od patnácti se věnuju herectví. Kdybych neměla trochu talentu, asi by mi nic nepomohlo. Ani to štěstí. Věřím, že člověk se posouvá dál hlavně prací. Ale i náhody hrají svou roli. Ale mám snad tvrdit, že štěstí nemám?
S Jakubem Prachařem hrajete příběh osudové lásky O Tristanovi a Isoldě. Vy jste takovou už potkala?
Ano, to doufám.
Věříte na lásku na první pohled?
Proč by ne? Může trvat tři dny i celý život.
:.S Dušanem Jarmichem vystupovala na Letních shakespearovských slavnostech.
FOTO: archiv MDP¨
Čím musí oplývat váš partner?
Mohla bych tu vyjmenovat tisíc vlastností, ale podstatné je, aby si ti dva rozuměli. A aby se měli rádi i přes životní příkoří. Protože na začátku je to snadné. Ale všechno ukáže čas. Dnes se často stává, že když přijde problém, lidé se rozcházejí.
Vaše příjmení svádí k otázce: Jak jste příbuzná s básníkem Josefem Kainarem?
Příbuzná jsem, ale přesný vztah vám neřeknu, protože ho neznám. Babička vždycky říkala, že to byl příbuzný z dědečkovy strany, něco jako jeho bratranec. Víc to nerozebírala. Jméno bylo časem přepsáno a z i se stalo j. Je příjemné vědět, že máte předka, který byl významný básník, ale já to moc nepožívám, moje zásluha to přece není.
Umíte nějakou Kainarovu básničku?
Umím.
Máte kromě herectví i jiné umělecké ambice?
Docela by mě zajímala režie. Třeba někdy v budoucnu. Není to ale jednoduché, člověk si nemůže stoupnout jen tak bez přípravy před herce a za kameru. Je to ale svobodnější tvorba než herectví. Když vidím kolem sebe něco, co mě uhrane, řeknu si: to je další záběr do mého filmu.
O čem by měl být?
To ještě nevím. Ale asi nic akčního by to nebylo.
To byste asi přenechala pánům, ne?
Asi bych točila vztahový příběh. Věřím, že základem úspěchu je dobrý scénář.
A na ten byste si troufla?
Teď ne. Možná časem. Nedávno jsem zkusila vyřezávat ze dřeva, bavilo by mě udělat si keramický kurz. Líbí se mi umět něco vyrobit rukama. Manuální práce mě taky docela uklidňuje. A kdybych šla na mateřskou, mohla bych třeba zkusit ještě nějakou vysokou školu.
:.David Prachař a Zuzana KajnarováFOTO: Divadlo ABC
Vidím, že máte spoustu energie. Kde ji berete?
Asi jsem poměrně temperamentní, tak je to možná tím. Občas chodím cvičit. Ale taky se musím dobře vyspat. A taky se vám to zdá. Nemám tolik energie, jen rychle mluvím.
A jak si nejlíp odpočinete?
Když můžu odjet z Prahy pryč.
Do Ostravy?
Taky, ale to není úplně odpočinek, protože tam navštěvuji rodinu, kamarádky a nikdy nemám času nazbyt. To jsou ale milé povinnosti. Ovšem když můžu odjet na chalupu, kde po mně nikdo nic nechce a já si můžu číst, spát a chodit do přírody, to si oddychnu nejlíp…
