Herečka Zdeňka Žádníková: Smrtelné trémy mě zbavily děti

Ani se neptejte. Mám trému, za sebou x verzí a variant a před sebou poslední hodiny na vybrání a doladění finální představy.

Fáma je mutant. Vypadá jako žena, kostým má ženský, ale na rozdíl od žen je bezprožitková. Pro mne, v kontextu hry, se Fáma rovná současným médiím, a vlastně i bulváru. Ona vládne světem intrik a komických hrátek, vše se odehrává podle ní. Snaží se manipulovat dějem a manipulaci obecně si nesmírně užívá.

Ano, jeho hry jsou mimořádné. Nadčasové. Shakespearovy sonety si ordinuji minimálně dvakrát do roka, jsou stále aktuální.

Ne, to opravdu ne. Hodné dobro pro mě není. Zkrocení zlé ženy, role Kateřiny by mě bavila. A v nejlepším případě bych si chtěla zahrát nějakou mužskou roli. V podstatě Honzovi Dolanskému roli prince Jindřicha závidím. Mě podobná role s vysokou pravděpodobností mine. Chtělo by to nějakou současnou Shakespearovu další reinkarnaci.

Pan překladatel Martin Hilský je už stoprocentně jednou z nich.

Představení začínají od půl deváté večer, to už děti spí. Můj muž není herec, čekají ho letní večery ve znamení uspávání… Holky se těší na anarchii. Doufám, že je po půlnoci nenajdu u večerníčka.

Myslíte, že nazrál čas se zase chronicky nevyspat? Nechám se ráda přesvědčit.

Andrejka chodí do první třídy, všechno zvládá a já tiše žasnu. Ráda mi ukazuje žákovskou, čte nám nahlas, je to chytrá, společenská, veselá holka. Moji profesi bere úplně normálně. Sama už také hrála ve filmu a v seriálu Ať žijí rytíři. Bavilo ji to velmi, nicméně budu se ji snažit nasměrovat k povolání, které není až tak závislé na náhodě, štěstí a vůli někoho jiného. Pokud si herec příležitost sám nevytváří, v podstatě čeká, až mu roli někdo nabídne, což je deprimující. Janička je pravý opak, introvert, je to ještě děťátko. Obě holčičky naprosto milují tatínka. Radek je naše skála a moje životní výhra.

Učila jsem angličtinu ve firmě, kde pracoval, a vůbec netušil, že jsem herečka. Kdyby to věděl, asi by se bál, ale pak už bylo pozdě.

Mám sestru Andreu, o třináct měsíců mladší, má tři děti. Žila s manželem vědcem dlouho ve Francii a v Japonsku a před časem se vrátili, takže se vídáme víc. Andrea je moje klidná kráska. Kdysi jsme spolu dokonce hrály divadlo v Hradci Králové. Byla mnohem lepší herečka než já. Ale rozhodla se studovat na vysoké škole francouzštinu a vydala se jiným směrem. Divadlo ji nezajímalo natolik, aby se mu věnovala.

Byla jsem živelná a divoká, ale měla jsem poměrně přísnou výchovu doma a ve škole výborné učitele. Dost mě krotili, takže ze mě vyrostla empatická kultivovaná pionýrka (nahlas se směje), ale možná můj čas teprve přijde.

Do čtyř let v České Třebové, pak jsme se přestěhovali do Hradce Králové. To město mám moc ráda. Všude se jezdí na kole. Začala jsem tam chodit do dramatického kroužku, hrála jsem u Pepy Tejkla v Divadle Jesličky. Pak jsem se přihlásila do Prahy na DAMU na obor alternativní a loutkové divadlo. Fascinovalo mě hradecké Divadlo Drak, mým snem bylo v něm hrát, ale po škole celý náš ročník přešel do Dejvického divadla. Soubor se postupně měnil, ale já, Klára Melíšková a Jana Holcová jsme tam dosud.

Od sedmi jsem chodila do „lidušky“ nejdřív na zobcovou a ve třinácti letech mi rodiče koupili příčnou flétnu. Dva roky z ní vycházely šílené tóny, ale pak to už začalo znít hezky. Mamka vedle mě vždycky trpělivě seděla a cvičila se mnou a já jsem se vztekala. Teď mi něco podobného předvádí dcera. Musím se smát: identické situace jen o pár desítek let později. Ale vytrvám, jako moje maminka, trpělivost se v tomto případě vyplatí. Andrejka ví, že skladbu zahraje lehce, když bude trénovat třikrát týdně. To je docela dobrý model, který se dá aplikovat i na jiné věci nebo životní situace.

Tatínek je farmaceut, celý život pracuje ve výzkumu, pořád bádá, dělá si před jménem a za jménem takové ty předpony a přípony. V šestatřiceti byl kandidátem věd, má zaregistrované různé patenty. Než jako tatínka užíváme si ho spíš až teď jako dědečka.

Dětství mám spojené spíš s maminkou. Zemřela na rakovinu, když mi bylo sedmnáct a sestře šestnáct. Byla jsem ve třeťáku na gymnáziu. Mamka mi schází dodnes a zjišťuji, že podvědomě dělám stejné věci jako ona. Když jsme s Andrejkou z něčeho vyrostly, mamka to uložila do speciální krabice s nápisem – pro vnoučata. Takže moje holky nosí svetr, který upletla babička, kterou nikdy nepoznaly. I já mám krabici a odkládám malé oblečení.

Školu jsem si prosadila navzdory tátovi, s podmínkou, že budu chodit na angličtinu a francouzštinu, jinak by mě finančně nepodporoval. Po maturitě jsem byla přijatá na vysokou školu na angličtinu a místo toho jsem šla „studovat“ herectví. To pro něj bylo velké rozčarování.

Bláznivé roky, jak vy říkáte, možná měli moji spolužáci, já jsem ze školy a z ateliérů utíkala do jazykovky a ráno a po večerech jsem učila ve firmách angličtinu. Chtěla jsem dodržet slovo, které jsem tátovi dala, a hlavně jsem toužila být na něm finančně nezávislá. To se mi podařilo na konci druháku. Táta mě vzal na milost, až když viděl představení Revizora v Dejvickém divadle.

První herečky na světě. Hrozně mě to bavilo. Chodila jsem do Klementina, kompilovala jsem různé fikce, prameny a knihy. Měla jsem pocit, že v teoretické části studia na DAMU konečně dělám něco pořádného.

Ano, velmi. Líbí se mi dramaturgie a směřování divadla. Ale měla jsem poměrně velkou pauzu, protože jsem hodně točila. Teď jsme nazkoušeli představení Muž bez minulosti. Byla to krásná práce, po dlouhé době celosouborovka, tak se s kolegyněmi navzájem užíváme. Hostuji ještě ve Studiu Dva, v komedii Dámská šatna. Výsostně komediální role, takže se vyřádím.

Ne, v té naší ne. Hru napsal pan Goldflam a některé věci jsou nadnesené. Je to přece jenom hra. Mně se to ale zrovna u Gábiny líbí. Když jsou ta sprostá slova opodstatněná, pak jsou na místě. Také se dají říct různým způsobem. Zazní jinak od Marka Ebena a jinak od člověka, který je používá za každým druhým slovem. Fakt je, že lidem s noblesou se tohle možná hůř říká, ale záleží na kontextu. Víc mi je nepříjemné, když se v rámci představení kouří. Jsem nekuřák a myslím, že to není až zas tak nutné. Určitě to vadí i divákům v hledišti.

Té „smrtelné“ trémy mě zbavily děti. Když zjistíte, že jsou na světě podstatnější věci, nepropadáte panice a představení si užíváte. Víc než na divadle jsem nervóznější při moderování v angličtině, kdy nesmíte na nic a na nikoho zapomenout a nezvorat slovesa. Už jsem to za ta léta zvládla, ale je to velmi náročná disciplína.

Já si to nemyslím. Je to vlastně taky role, ale moderátora, vkládáte do toho stejnou energii. Ale jde o roli pokaždé jinou, s jiným textem, s jinou scénou a nikdy se neopakuje. Moji kolegové z divadla Simona Babčáková nebo Jarda Plesl jsou skvělými moderátory.

Michal Dočekal dává v Národním divadle prostor zajímavé dramatice, líbí se mi způsob a styl, jakým přistupuje například k Nové scéně, má jasnou vizi. Nejde o to, v jakém divadle hrajete, ale o konkrétní práci, nabídku, kterou dostanete. A také o to, jak se vám to povede. Když lidé tleskají a jdete posedmé na děkovačku, jste šťastná všude.

Přirozeně a dobře. Momentálně točím seriál pro Českou televizi 4teens v režii Pavla Janďourka o studentech na gymnáziu a o jejich rodičích. Jsou to hrané scény kombinované s kresleným komiksem. Mám roli maminky jedné z hlavních postav. Scénář je výborný. Těším se, jak to bude sestříhané.

Šla jsem na standardní konkurz a vybrali si mě. Film Anna Franková dávali nedávno v České televizi. Mou sestru hrála Klára Issová. V rámci role mě ostříhali na ježka, vypadala jsem jako čtrnáctiletý kluk. Letos jsem pro změnu točila pro Francouze. Jsou to vždy jen epizodní role, ale zahrát si dialog v cizím jazyce je dobrá zkušenost.

Svého času přišla nabídka na roli maminky v komedii s pracovním názvem Letní lásky. Dostala jsem scénář, měla jsem dvě scény s Květou Fialovou, s panem Ladislavem Trojanem, Vláďou Javorským, a tak jsem se těšila. Nakonec film přejmenovali na Panic je nanic, velmi se nepovedl – kulantně řečeno, a já už se nikdy nenechám uvrtat do snímku s pracovním názvem a scénářem.

Záleží na scénáři, přiznám se, že mě spíš než ta současná zajímají historická témata, třeba Anna Falcká nebo Eliška Přemyslovna.

Snažila jsem se, aby postava Ivany, kterou jsem hrála, byla nezaměnitelná, aby měla svůj charakter a diváky bavila, kdykoli se objeví na obrazovce. Žádnou ze scén jsem nezahrála jen tak, jak byla napsaná. Dotvářela jsem si ji. Scenáristky, sestry Bártů, nám situace psaly na tělo, domlouvaly jsme se, co by nás těšilo hrát, jaká témata, jaké situace nebo dramatické linky nás čekají. To je ojedinělý přístup autorů.

Ve většině případů v seriálu herec dostane hotový text i situaci a na něm je jen možnost interpretace, nikoli změna obsahu. Ráda vzpomínám na tu část, kdy mi partnera hrál Tomáš Matonoha. Role blazeovaného právníka Richieho mu podle mě velmi sedla a vytvořili jsme dobrou dvojku. Moc mě to bavilo.

Nejdřív zažijete prvotní okouzlení, lidé reagují kladně a emotivně, pak ale zjistíte, že nemáte soukromí, přijdete o anonymitu. Otáčejí se za vámi, tak jste ve střehu a poté následuje třetí fáze, kdy už pohledy nevnímáte nebo vás to ani nepřekvapuje. Sžijete se s novou situací. Hlavně se ze sebe nezbláznit.

Abych pravdu řekla, sama sebe jsem také překvapila. Loni v létě jsem napsala knížku pro děti Ve znamení motýla, a když jsem v archívu pana Chvátila vybírala ilustrační fotografie, viděla jsem spoustu jeho nádherných snímků. Ovšem absolutně nevhodných pro dětskou knihu. Přemýšlela jsem, jaký žánr by se k nim nejlíp hodil. A napadly mě verše. Tak jsem si je jen tak pro sebe začala psát. Za čas jsem je přečetla přátelům a nechala se přesvědčit, že by stálo za to je vydat. Nakladatelství Mladé fronty mi za týden řeklo ano a věci nabraly rychlý spád.

Seznámila jsem se s výtvarníkem Liborem Škrlíkem, který vyrábí a maluje nábytek pro děti. Jeho výtvarné myšlení a dynamika, kterou ve svých malbách má, je mimořádná. Řekli jsme si, že zkusíme vytvořit pilotní projekt pohádkových nástěnných maleb v nemocnicích.

Vyzdobili jsme už řadu dětských oddělení a máme stálé sponzory, což je v dnešní době skloňované se slovem krize malý zázrak. Potkávám a seznamuji se s fajn lidmi, kteří nemyslí jen na byznys, a troufám si říct, že i právě proto jsou v tom, co dělají, úspěšní. Ostatně nejvíc se dozvíte na našich webovkách www.nfzz.cz.

Teď bylo moje tempo tak závratné, že už nechci, aby šlo do ještě větší rychlosti. Nerada bych vyhořela.

Trápí mě neúcta ke starým lidem. Ne že by jim někdo ubližoval, ale ten nezájem o ně je strašný. My taky jednou budeme staří, tak abychom se nedivili… Ale nejvíc mě štve, když se lidé chovají stylem – A po mně potopa!