Článek
Je vám jednatřicet, přesto máte doma dvě divadelní ceny. Nebojíte se, že teď už nic lepšího nepřijde?
Snažím se nad tím nepřemýšlet. Ocenění získáváte za něco, co už proběhlo. Thálie může znamenat potvrzení, že je moje cesta správná, ale to je tak všechno.
S každou další rolí začíná herec od začátku, nezáleží na tom, co má nebo nemá za sebou. Nemůže jít do nového úkolu s tím, že už nesmí chybovat. Chyba je součástí tvůrčího procesu. A navíc – Thálie není Oscar. Nemění vám život.
Do pražského Divadla pod Palmovkou jste přišla před čtyřmi lety z ostravské Arény. Ostraváci Pražáky většinou moc nemusí. Jak to máte vy?
Vůbec to neřeším. Na lidech mě zajímá jejich inteligence a hloubka, ne to, jestli jsou z Moravy, nebo z Prahy. Změna nebyla zase tak velká, mezi pražskými divadelníky žije Ostraváků hodně. Pravda je, že se můj život zrychlil. K rodičům do Beskyd si jezdím odpočinout.
Je to právě rok, co jste začala moderovat satirický pořad Branky, body, kokoti vysílaný na webu Blesk.cz a rychle se šířící sociálními sítěmi. Ve čtyřech kategoriích byl nominovaný na ocenění Křišťálová lupa. Podílíte se na něm i autorsky, nebo jen plníte zadání dané scénářem?
K natáčení dostaneme hotový scénář, ale ještě ho spolu s režisérem takzvaně „ovtípkujeme“ a doladíme. Žánrem jsou to vlastně zprávy, jen mají zábavnou formu.
Přišla jsem k tomu pořadu jako slepý k houslím, jenže teď si všichni myslí, že se na něm kdovíjak autorsky podílím. Zdravím tímto scenáristky! (směje se) Novináři po mně logicky chtějí, abych se vyjadřovala k tradičním feministickým otázkám. Nevím, jestli jsem tuhle roli dobře zvládla, jestli neplácám blbosti.
Thálii přebrala od předchozího vítěze Milana Kňažka.
Minimálně s tím pořadem ale názorově souzníte…
Pod všechno, co zatím v Brankách, bodech, kokotech zaznělo, se můžu s klidným svědomím podepsat. Sama naštěstí na žádné znevýhodňování nenarážím.
Můžeme si jako herečky stěžovat, že Shakespeare psal málo pro holky, ale to je asi tak vše. Kdybychom kvůli tomu Shakespeara přestali uvádět, byly by to podle mého názoru hloupé boje.
Uvědomuju si ale, že ne každý má takové štěstí. A kdo ví, jak bych mluvila, kdybych už měla děti.
Narážíte na znevýhodňování žen – matek?
Jistě, chybí rovně nastavené podmínky ze strany státu. Ženy jsou znevýhodněné dlouhou mateřskou. Mělo by se o tom začít přemýšlet jinak.
Muži by podle vás mohli zůstávat na rodičovské dovolené častěji?
Proč by se partneři nemohli dohodnout na tom, která varianta je pro ně lepší? Kdo vydělával víc, koho by naplňovalo být doma, koho z rodičů to naopak baví v práci.
Dítě potřebuje oba rodiče, ne jenom matku. Je to ale jen můj dojem, zatím zcela amatérský. Třeba jednou porodím a přehodnotím to.
V závěru pořadu Branky, body, kokoti udělujete titul „prasák týdne“. Dostal ho třeba spisovatel Michal Viewegh, herec a režisér Tomáš Töpfer, kardinál Dominik Duka, ale i mnoho jinak neznámých mužů. Utkvěl vám někdo z nich obzvlášť v paměti?
No jéje, těch by bylo! Šokoval mě třeba gynekolog, který se vyfotil s roztaženýma nohama své pacientky. Chtěl vyhrát soutěž o nejvtipnější fotku z práce. Psal pak naštvaný do redakce, že požaduje omluvu a taky abych se v dalším díle prohlásila za prasáka týdne já.
S Janem Teplým v inscenaci Nory, za niž získala Thálii.
Pocházíte z běžné moravské rodiny. Předpokládám, že vaši rodiče měli role tradičně rozdělené…?
Oni hlavně oba celý život hodně pracují. Táta v cementárně, máma byla mistrová v šicí dílně, teď uzavírá hypotéky, ale po večerech ještě šije. Je taková samaritánka, všem pomáhá, o Vánocích nepeče jednu vánočku, ale rovnou čtyři, aby měli všichni kolem, a ještě se na Štědrý den bavíme tím, že je rozvážíme.
Přestěhovali se na hájenku, topí se tam dřevem, to musí táta po práci taky obstarat. Tahá ho z lesa a sám zpracovává. Když jsem u nich, pomáhám mu, ale moc mi to nejde. Všichni kolem čekají, kdy si useknu ruku.
Sourozence máte?
Mám o čtyři roky mladší sestru Martinu, je krajinná inženýrka. Oba rodiče mají vystudovanou zemědělku, to jen já se tak odrodila. Možná jsem po pradědovi, který zemřel těsně předtím, než jsem se narodila, to byl zapálený ochotník.
Sklony k herectví jste v sobě tedy objevila v dětství?
Na základce jsem pomáhala založit dramatický kroužek, napsala jsem pro něj svou první hru. Ještě předtím jsem šikanovala děti na hřišti, abychom něco secvičili a předvedli dospělým. Všechno muselo být po mým.
To zní spíš jako zážitky budoucí režisérky než herečky…
Ještě že režii nedělám! Byla bych ten typ, co o něm mezi herci kolují hrůzostrašné historky.
Žítkovské bohyně v Divadle pod Palmovkou patří k herecky nejnáročnějším představením, hodně se v nich křičí i umírá.
Byla byste tak přísná?
Řekněme, že mám dost přesnou představu o tom, jak je co správně. (směje se)
Po základní škole jste každopádně zamířila na ostravskou hereckou konzervatoř. Jiná možnost vás ani nenapadla?
Když jsem se dostala do puberty a potřebovala se logicky vymezit vůči svým rodičům, přemítala jsem o tom, jak těžce pracují, jak jsou vyčerpaní, a řekla si takové to pubertální „tak takhle nikdy“. Chtěla jsem to mít jinak. Herectví se zdálo být ideální volba.
S výběrem práce se cítíte být spokojená i teď?
Herectví není práce. (odmlčí se) Ale je to velká námaha.
V čem spočívá?
Je mi jedenatřicet, mám pocit, že jsem na vrcholu sil. A uvědomuju si, že si musím dávat pozor na syndrom vyhoření. Že je to něco, co mám tendenci podceňovat.
Člověk jede na obnovitelné a neobnovitelné zdroje. První se obnoví, když se vyspíte nebo se díváte do korun stromů. Ty druhé jsou zásoby životní, máte jen jedny. A já mám dojem, že už jsem z nich něco vyčerpala.
Na jevišti zažívám výlet do úplně jiné dimenze, říká Tereza Dočkalová.
Nechala jste je ve svých rolích?
Dá se to tak říct. Každé zkoušení nové role je psychicky náročné. Když se blížíte k cílové pásce premiéry, vydáváte se z posledních sil. Dolujete je odněkud z hloubi sebe a máte pocit, že už tam nic není, a přesto tam pořád ještě něco je.
Možná si při tom škrábneme trochu hloub, než bychom měli. A to už jsou právě ty zásoby životní. Když po nich saháte, myslíte si, že jste nesmrtelní. Jenže pak přijde stav, kdy najednou nemáte na nic chuť. A netrvá dva dny, ale třeba měsíc nebo dva.
Jsou i jiné zdroje než vlastní duše?
Samozřejmě. Ty hlavní zdroje jsou vlastně víc kolem vás než ve vás. Třeba jen tak na ulici. Všeho si všímám. Dlouho jsem myslela, že mám vynikající orientační smysl s rozvinutou prostorovou představivostí. Ale ono je to spíš tak, že si dokážu všímat neskutečných detailů a ty pak používat jako záchytné body, takže moc nebloudím.
Stejně tak vnímám detaily v lidech a ukládám si je do své mentální databanky. V ní se to pak skládá v takovou novou magickou realitu, v takové eklektické, kubistické plátno.
Tak jste v sobě poskládala i postavu Nory, za niž máte Thálii?
Jistě, Noru mám tak ráda, protože je kombinací blbých vlastností všech žen, které jsem kdy viděla. (směje se) Je v ní něco ze mě, ale taky z tetiček, babiček, učitelek…
A když to takhle nasbírám a hraním ventiluju, vylifruju ze sebe hodně negativního.
Možná jste si to silné vnímání okolního světa tak trochu vypěstovala, protože ho potřebujete ke své profesi…?
Myslím, že bych vnímala úplně stejně, i kdybych smažila vedle u stánku hranolky.
Představení Shakespearovy hry Něco za něco.
Čím se odreagujete po představení?
Náročnější než samotné představení je pro mě už zmíněné zkoušení role. K představením se snažím přistupovat spíš chladně. Snad jen inscenace Žítkovské bohyně je v tomto směru náročnější. Hodně se tam křičí, umírá, pohřbívá…
Takže obvykle jdete domů a usnete? Žiju s představou, že je každé vystoupení potřeba „spláchnout“ v divadelní kavárně. A že i proto má řada herců problém s alkoholem.
To je samozřejmě pravda. Potřebujeme ten předěl mezi představením a běžným životem. Jsou i takoví, kteří to zvládnou bez toho, třeba i musí, protože doma mají děti a ráno je povedou do školy nebo školky.
Jinak ale platí, že na jevišti fungujete v jiném časoprostoru. Váš tep i tlak jsou jinde, než je běžné, cítíte se být na vrcholu dne. Zažíváte výlet do úplně jiné dimenze. Dějí se v ní věci, u nichž máte dojem, že nejsou z tohoto světa, cítíte přesah někam výš. Prožíváte zázračné okamžiky, z nichž pak budete moct dva dny čerpat.
Zároveň musíte zpátky, přistát v realitě. Na to je sklenička s kolegy dobrá i proto, že jste v tu chvíli spolu, nenásilně si to představení a s ním spojené emoce dožijete.
Kolik představení do měsíce odehrajete?
Někdy to bylo až ke dvaceti měsíčně. Od deseti do dvou bývá zkouška, mezitím jedu třeba nahrávat inscenaci do rozhlasu nebo se točí Branky. No a pak rychle na to představení…
Takový rozvrh je těžko slučitelný s běžným osobním životem. Biologické hodiny vám netikají?
Mně ne. Jediný, komu tikají, je můj otec. (směje se) Moc by si přál být dědečkem. Poslední dvoje Velikonoce mě i sestru odmítl vyšupat s tím, že si už konečně máme najít chlapy. Ale přece nemůžu počít jenom kvůli tomu, že táta chce být dědečkem.
Může se vám hodit na Zboží.cz:
